Plukovník d'Agoulle / 1

Prologem k tomuto dílu jest Nájemný vrah. Zajímal by mne však i váš názor na tuto část
» autorka: Rebejah
„Tak dobrá,“ uzavřel místní notář, upravil si na hlavě paruku a přistrčil mu právě sepsaný testament. „Tady mi to podepište a bude hotovo.“ Muž sedící naproti němu se lehce usmál, namočil pečlivě seříznutý husí brk do kalamáře a svým drobounkým rukopisem načrtl na závěť několik slov, z nichž sestávalo jeho jméno.
Dokonáno jest, pomyslel si, když opouštěl notářovu kancelář. Cítil se podivně svobodný. Ke svému nynějšímu činu se odhodlával několik let. Když procházel kolem rychty, všiml si, že se o zeď budovy opírá muž světle kaštanových vlasů oblečený coby spořádaný měšťan. Bylo mu divné, že tu jen tak postává, protože se nezdálo, že by žebral. Možná na někoho čekal. Ani ve chvíli, kdy ho poprvé zaregistroval, se však rytíře nezmocnil takový pocit, jako když kolem něj procházel. Bylo mu v té chvíli, jako by jím prošel duch – zamrazilo ho, až na okamžik strnul, hned však pokračoval dále jako by nic a dával si dobrý pozor, aby hezky rychle zamířil k blízkému šenku.
Když ovšem došlo na to, aby zabočil a ubíral se vzhůru stoupající uličkou ke krčmě, přeci mu to nedalo, aby znova nezabloudil pohledem k rychtě. Byl ve výhodné pozici, odkud on dobře viděl na rychtu, ale kdo by stál u ní, by rytíře nezpozoroval. Zamrazilo ho. Ten hnědovlasý muž již na svém původním stanovišti nebyl.
Pokrčil rameny, s hvízdáním se pomalu otočil a pokračoval vzhůru, ovšem od chvíle, kdy minul onoho měšťana, se nemohl zbavit dojmu, že ho někdo pozoruje. Mráz mu běhal po zádech a on bezděčně přidával do kroku, div že k hospodě neutíkal. Když si však položil ruku na jílec kordu, krásně udělaný, s košem tak nádherných struktur a drobnými drahými kameny vykládaným, hned se cítil jistější. Vždycky ho to uklidňovalo, neboť věděl, že se zbraní umí zacházet, a kdo by ho byl přepadl (a musil by to být člověk slabomyslný, lehkovážný anebo chtějící sebe sama zabít, pakliže by tak učinil), neměl by šanci. On sám by to o sobě takto neřekl, nerad se chvástal, ale pravdou bylo, že v celé zemi bylo jen sotva lepšího šermíře, než jakým byl on.
Věděl rovněž, že je-li sledován, bude nejlépe se svému pronásledovateli ztratit v davu. Došel tedy ke svému někdejšímu cíli, nahlédl do šenku, a jako by byl lokál plný, obrátil se a rovným krokem si to namířil šikmo k jednomu z těch větších náměstí Agoulle, o kterém věděl, že zřídkakdy bývá liduprázdné.
jakmile se připletl mezi několik studentů, rozveselil se, dokonce do té míry, že když hoši (a mohlo jim být nejvýš patnáct let) začali žertem začali šermovat a dělat si neuváženou legraci ze svých kantorů, přidal se k nim, nechal jim potěžkat si opravdový rapír, ba jej i jednomu z chlapců krátce zapůjčil. Když už však vypadal souboj nebezpečně, zavelel a kluk okamžitě přiskočil, podal mu zbraň zpátky a pěkně děkoval.
Jeden z chlapců byl mrzák, belhal se o berlích a na první pohled mu bylo líto, že se nemůže veselit se svými druhy. Ani on však nepřišel zkrátka, rytíř smekl nádherný širák, hojností bílého peří okrášlený, jak přikazovala poslední móda, a narazil jej mladíkovi na hlavu. Ten se smál, kývnul na znamení díků a nakrátko se zastavil, aby zvedl ruku a hladil skvostná pera.
Ve společnosti těch mladíků dorazil muž až na náměstí. Byla půlka září, ale vládlo letos babí léto, a tak většina lidí vykasala alespoň rukávy. Taky rytíři samému přišlo poněkud horko, a tak sňal i kaštanovou paruku, jaká jakbysmet v módě byla, a také ji půjčil chlapcům. Střídavě si ji nasazovali a běželi ke kašně, aby se prohlédli v hladině vody. Kašna byla ozdobena lidmi, malými dětmi i dospělými, kteří posedávali na kraji a smáčeli prsty ve vodě, oplachovali si tváře a někteří dokonce zuli boty a ponořili pod hladinu rozpálená chodidla.
Muž kašnu minul. Rozloučil se s kluky, vzal si od nich zpět své věci a dokonce je podaroval několika penízky, aby si šli něco koupit. Kluci zavýskli a rozběhli se pryč, jen jeden se otočil, poděkoval a ještě rytíři zamával. Ten se už však rychle ubíral k hospodě a doufal, že nebude narvaná. Navzdory očekáváním se totiž pocit, že ho někdo sleduje, nedal jen tak odradit. Doufal však, že jsou to už jen ozvěny a skutečného pronásledovatele se mu podařilo setřást.
V šenku usedl ke stolu a objednal si bílé víno, to bylo jeho nejmilejší. Jenomže sotva jednou lokl, div že se vínem nezadusil! Šenkýř mu donesl další sklenici, ukázal očima do rohu místnosti a řekl tiše: „Tamten dobrý muž vám zaplatil ještě sklenku.“
Rytíř se zadíval tím směrem a krev mu ztuhla v žilách. U stolu seděl ten hnědovlasý muž, jehož prve spatřil u rychty, a když zpozoroval, že se na něj dívá, vpil se pohledem do toho jeho, zvedl významně dva prsty, ukázal si na oči a poté je namířil na plukovníka.

Martin Barbig se usmál. Seděl v altánku v zahradě, kde bylo místo jemu vykázané, a byl ve velmi dobrém rozmaru. Nic pro něj nebylo po ránu příjemnějšího, než když mohl sledovat svoji nastávající oběť. Jen ho mrzelo, že to nemůže udělat přímo. Dalo mu notnou práci přesvědčit kluka, který se na zámku potloukal jako nádeník, aby zámeckého pána sledoval. Stačilo ale několik zlaťáků a kluk by pro pana Barbiga skočil z mostu, sledovat rytíře byl úkol pro dotyčného přijatelnější.
Spokojeně si zamnul ruce. Uvažoval, jaké budou jeho další postupy. Možná řekne své paní, že se necítí nejlépe, vykrade se z panství a začne rytíře sledovat sám. Ne že by klukovi nedůvěřoval, ale míval vždycky takový lepší pocit, pocit, že se více snažil. Jeho práce – a nemyslel tím práci zahradníka, jež mu zde byla svěřena a které se ujal, aby byl nablízku své oběti, nýbrž jeho skutečnou práci nájemného vraha – jeho práce byla nevděčná a nezřídka se dostával do různých průšvihů. Plukovník, kterého mu bylo úkolem zabít tentokrát, byl navíc velká ryba pro jeho běžný rajón. Syna nějakého krále vraždil vůbec poprvé. Vidina zlata, které na něj čekalo na konci jeho poslání, však zbavovala Martina Barbiga jakéhokoliv strachu. Jakékoli výčitky svědomí zůstávaly pro muže zcela nezažívaným pojmem.
Měl ve zvyku oběť pár týdnů sledovat, aby poznal její rituály a zvyklosti a snáze vyčíhal moment, kdy udeřit. Stejně si počínal i tentokrát. Pan plukovník vstával časně, ale v neděli si rád přispal. Většinou nesnídal, a pokud ano, což činil zjevně jen podle svého ranního rozpoložení, nechal si jídlo donést do komnaty. Jednou za týden, ale nikoliv ve stejný den, se odvážil sejít dolů a posnídat společně manželkou. Dopoledne většinou trávil ve svém pokoji a zároveň i pracovně, nebo se věnoval svému schovanci, kterého učil šermu a jiným dovednostem rytíře. Martin Barbig je párkrát sledoval, ale protože byl mládenec Švéd a plukovník s ním tedy hovořil švédsky, nepochytil z jejich rozhovoru většinou vůbec nic. Pokud někdy začali francouzsky, Martinovi se zprvu ulevilo, ale stejně rozuměl jen plukovníkovi, protože jeho schovanec byl ve francouzštině tak mizerný, že se odvážil vypustit z úst sotva pár vět.
Po skromném obědě pak přicházel Barbigův čas, aby plukovníka studoval z větší blízkosti. Tehdy totiž chodil muž do zahrad, usedl na lavičku, utrhl jablko a mlčky jedl. Čas od času vytáhl starou loutnu a něco zahrál, většinou francouzskou lidovou píseň, která se Martinu Barbigovi nikdy příliš nezamlouvala. Měl raději skladby své vlasti, okolí Mnichova.
Občas při takovém pozorování uvědomil si zahradník, že je plukovník člověk velice skromný, laskavý, postrádající tak hojně se vyskytující předsudky. Byl mu vlastně takřka sympatický. Také mu přišlo sem tam líto mladého jeho schovance, že přijde o muže, který se ho jakožto Švéda tak laskavě ujal. Pro slíbené dvě truhly zlata však uměl Mnichovan na podobnou sympatii rychle zapomenout.

Plukovník šlehl po muži u stolu nepřátelským pohledem, ale víno přijal. Bylo mu okamžitě jasné, proč mu je objednal. Sám si totiž dal přinést misku guláše, a než by ten snědl, plukovník by vypil své víno a odešel. Ztratil by se mu. To nemohl pronásledovatel dopustit.
Lehce se usmál a přejel si prsty vousy ve stylu mušky, které si pečlivě udržoval na bradě. Dobrá, pomyslel si, chceš si hrát, já si hrát budu. Rozhodl se počkat, až pán milostivě dojí, vylákat ho na nějaké vhodné místo a tam ho jaksepatří vyzpovídat. Byl si jist, že ho nesleduje ze zvědavosti.
Tipů: 4
» 01.03.19
» komentářů: 2
» čteno: 106(3)
» posláno: 0


» 02.03.2019 - 10:05
román... výsostný žánr
jeden z největších
literárních přínosů křesťanského světa

Václav Bělohradský soudí, že právě
dialog osudu s osudem a vyhmatavani
skutečnosti prostřednictvím jen a jen
příběhu pramení z tolik napjatého a
rozporů plného ovzduší kdysi tolik známých
evangelijních příběhů

piš román, je v něm pravda

tvůj začíná hezky
dobře se čte
román = náročná koncepce
+ mít co říct

před psaním románů mám respekt
» 03.03.2019 - 08:53
ttragelaf: Děkuji za zastavení i komentík, jsem ráda, že se příběh líbí

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Lucemburk, Jan | Následující: Johanka z Arku 2 / 1

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.