Lapena v notách - 4. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
Drkotala jsem zuby. Studený vítr se mi pokoušel prokousat skrz odhalenou kůži. Štípalo to. Na sobě jsem měla jen tričko s krátkým rukávem a džínovou sukni. Z budovy za mnou duněla hudba a pootevřenými dveřmi se valily pára s kouřem. Hlavu jsem měla jako v mrákotách. Něco se mnou nebylo v pořádku. Jenže co?
Vtom mi ústa překryla velká, studená dlaň. Něčí ruka se mi pevně ovinula kolem pasu, a já skoro hrůzou přestala dýchat...


„Ne, prostě ne!“ křičela jsem a přitom seděla na posteli, s tělem třesoucím se posledními dozvuky prožitého děsu. Po zádech mi stékaly studené krůpěje potu. Tvář mi zalévaly slunečními paprsky, dopadajícími teď po ránu oknem do pokoje. Vypadalo to zas na krásný den, jenže já vnímala jen ten vnitřní chlad, který na mne stále ještě doléhal z další noční můry.
Takhle to dál nejde, uvědomila jsem si. Možná bych měla za někým zajít. Bohužel obava z představy, že by po mně chtěli prožít vše znovu, byla mnohem větší než potřeba svěřit se, a já ten nápad opět zavrhla. Nejraději bych na vše zapomněla. Ano, tohle si přeji! Po prázdninách odcházím na vysokou a všechno zlé tu nechám za sebou. Začnu nový život!
Sotva jsem se vrátila z koupelny, rozezvučel se místností mobil a vylekal mě. Zas to vyzvánění musím změnit! Napadlo mě nastavit si trošku jiný styl, jako například skladbu Shot in the dark od Within temptation, ta by mě lekat nemusela.
Když jsem hovor zvedla, do ucha mi zahulákala Monika, abych naklusala po obědě do naší oblíbené kavárny. Prý se jedná o včerejšek a je to důležité. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co se po mém odchodu dělo, tak jsem bez okolků souhlasila.
Hlavu mi během hovoru okupovala vzpomínka na Iana. Ty jeho zelené oči a výraz tváře; byl si tak jistý sám sebou! Nemínila jsem se ale ve svých citech vůči němu dále pitvat. Koneckonců koncert byl za námi a mě čekala spousta jiných, příjemných záležitostí, počínaje prázdninami u babičky.
Venku bylo opravdu krásně a teplo. Po obědě se slunce doslova propalovalo okny. Hodila jsem na sebe kraťasy s nátělníkem, popadla sluneční brýle a vyrazila do kavárny.
Monika s Val už seděly na našem obvyklém místě a popíjely kafíčko. Dokonce si daly zákusek, a tento akt bohužel předznamenával jediné: nějaké holčičí „trauma“. Zapadla jsem s pozdravem k nim a čekala, co z nich vypadne.
Slova se jako první ujala Monika: „Je dobře, že jsi zdrhla tak brzo.“
„Proč? Co se stalo?“ Získala si mou plnou pozornost.
„No, kde začít…“ povzdechla si. „Včerejšek nedopad, jak měl,“ dopověděla zklamaně.
Na chvilku nás vyrušil příchod servírky, u které jsem si objednala dvojité espresso.
Kafe, kafe, kafe… odříkávala jsem si svoji oblíbenou mantru.
Monika mě po odchodu servírky uvedla do obrazu: „Jakmile jsi odjela, šlo se do backstage, a tam skutečně vytáhli flašku nějaký whisky. Drew něco řešil s Ianem a ten se při tom tvářil dost nasraně.“ Odmlčela se a šnečím tempem upíjela ze svého hrnku, bez ohledu na to, že já byla napružená po dalších informacích, jak lano na Bungee dumping. „Zřejmě se chytli,“ pokračovala konečně. „Nakonec tu flašku dojel Ian s Alešem. I když ten už byl něčím sjetej předtím.“
Při zmínce o Ianovi jsem opět pocítila již známé jemné chvění u žaludku, tentokrát bohužel nepříjemné. Takže chlastá. Vše, co mi Monika zatím prozradila, nevypovídalo nic lichotivého.
„A co Marek?“ zajímalo mě dál.
„No… když se Marek vrátil, moc si mě nevšímal. Řešil s Drewem technický blbosti ohledně nějakýho klipu, kterej plánujou do jara natočit. Seděla jsem tam jak slepice na bidýlku. Chybělo mi už jenom to zrní, fakt. Prostě zábava,“ v jejím hlase zaznělo hořké zklamání.
„To mě mrzí, ale třeba ještě není všem dnům konec. Jste v kontaktu, ne?“
„Sice jo, ale hodně si rozmyslim, jestli se mu po tomhle vůbec ozvu.“
Bylo jasné, že se mu ozve, protože Monika se nikdy tak lehce nevzdávala, i když teď tvrdila něco jiného.
„A co ty, Val?“ otočila jsem se na ni. Doteď skoro ani nepípla, což bylo podezřelé.
Potutelně se na mě usmála a já ucítila, že tady něco zavání „průserem“.
„Pan Úžasný je úžasný,“ snila s rozzářenýma očima. „Zažila jsem ten nejžhavější sex, jakej si dokážete představit.“
„Kecáš! Ty ses s nim fakt vyspala? Ty brďo!“ vyrazila mi tím doslova dech. Sice bylo jasné, že se jí Lukyn líbil, ale že by mu tak lehce roztáhla nohy? Takové chování se Val nepodobalo.
„Jo, na dámských záchodcích,“ špitla a začervenala se.
„Prosím?“
Určitě jsem se přeslechla.
„Hele, já toho nelituju!“ umanutě zvedla bradu.
Bože, tohle budu muset rozdýchat.
„A o dál? Uvidíte se ještě?“ zajímalo mě, jakmile přešel první šok.
„Netuším.“
„Počkat! Ty se s ním jako vyspíš, a neplánuješ opáčko? Vždyť ses tu před chvilkou rozplývala, jak byl ten sex úžasnej.“
„To byl, ale víš jak... Takovej kluk se nebude vázat.“
„Máš pravdu, řekla bych, že ne,“ přitakala Monika soucitně.
„Jsem sice bloncka, ale zas tak blbá snad ještě ne, abych doufala, že by stál o nějakej hlubší vztah. Pokud ho ovšem potkám, klidně se si to s nim rozdám zas,“ dodala.
Tak tohle je na mě moc.
Monika se náhle omluvila, že si musí odskočit. Rozradostněná tvář Val jí očividně na náladě moc nepřidávala.
„Co jsi tam prováděla s tím Ianem?“ vypadlo z Val, jakmile Monika zmizela za rohem. „Měla jsem pocit, že se na sebe každou chvíli vrhnete.“
Takže zas téma Ian?
„Přeháníš. Jen mi popřál k narozkám.“
„No… mně přišlo, že v tom bylo něco víc. Například ta písnička pro tebe.“
„Moc si o sobě myslí. Zřejmě je zvyklej, že mu holky samy skáčou do náruče. Jenže já kalhotky jako jojo nemám.“
„Jasně. U tebe hoch narazil,“ přikyvovala.
„Jo, přesně tak.“ Nebylo potřeba nic víc dodávat.
„A nenapadlo tě, že třeba zrovna tohle se mu bude líbit?“ pokračovala.
I když Val vypadala jako Barbie, občas dokázala uhodit hřebíček na hlavičku. Ale já jí na tu hru skočit nehodlala.
„Co jako myslíš?“
„No… třeba tak, že pro něj nejsi lehká kořist, a může si hrát na dobyvatele. Některejm klukům se to líbí.“
„Val, já opravdu nebudu skákat, jak on píská. A vůbec, nikdy jsem neřekla, že se mi líbí.“
„Tos ani nemusela. Věř tomu, ta sexualita z vás přímo sálala. Chyběl kousek a spustili byste hasičskej poplach.“
Tak dost!
Nastal nejvyšší čas opět změnit téma. Ohledně Iana se toho na můj vkus probralo vážně až dost.
„Marek mi přišel jako fajn kluk. Jak znám Monču, nakonec dosáhne svého,“ zkusila jsem obrátit list.
„Je to sympaťák, viď. Ale nemyslím si, že on stojí o ni, tak jako ona o něj.“
„Však Monča už ho o svejch kvalitách přesvědčit dokáže.“
Po návratu z toalet na tom byla Monika pořád bídně. Moc často ji člověk v takovém stavu neviděl.
Vtom se ozvalo: „Volá miláček. Haló, slyšíš? Miláček volá…“
„Čí je to krám?“ ptala se Val a hleděla na řvoucí věc na stole.
„To je Marek!“ vyhrkla Monika překvapeně i natěšeně zároveň.
„Tak ho vezmi, ne?“ pobídla jsem ji obratem.
Poslechla více než ochotně.
„Ahoj Marku…“ zapředla jako kočka. „Ne, nerušíš, sedím s holkama v kavárně.“ Její výraz byl plný radosti a něhy. „Jo, přesně tyhle… Marek pozdravuje,“ prohodila směrem k nám.
„Že taky zdravíme,“ vzkázala jsem po ní.
„Taky pozdravujou… Prozradíš mi, copak máš na srdci?“
Mně teda přišlo, jako by se ho spíš ptala na značku spodního prádla.
„Další lístky? Tak brzo? Jeee, ty seš zlatej. Já jsem určo pro a Val taky, zrovna mi to odkejvala… Jo, zeptám se….“ Otočila se na mě.
„Promiň, babička,“ musela jsem jí připomenout.
„El nemůže, ale já a Val půjdem rády,“ prohlásila odhodlaně.
„Tak prej jestli budeš chtít lístky na nějakej jinej koncert… Hele, a nechcete se domluvit sami?“ zakabonila se. Následně se na mě podívala přimhouřenýma očima, jako by mě chtěla v tu chvíli probodnout. Naštěstí ten záblesk zloby trval jen vteřinku. Vůbec jsem neměla tušení, o co šlo. Když hovor po dalších pěti minutách ukončila, už zase celá zářila.
„Ještě je tu šance, dámy,“ radovala se.
„Tak ji využij a ukaž mu celej svůj šarm v plný palbě,“ pobízela jsem ji.
„Nepochlubila ses, že jsi dala Markovi číslo,“ spustila mým směrem.
Aha, tak o tohle tu šlo.
„A kdy jsem ti to měla jako říct? Jednalo se o lístky, nic víc. Přece mě znáš, Moni.“
„Promiň. Ten včerejšek mě prostě vykolejil,“ zatvářila se kajícně.
Návštěva kavárny dopadla ve výsledku dobře. Val pak až do konce žvanila o sestřenici, co jí navrhuje šaty a Monika se konečně uklidnila.
Večer, po povinné rodinné narozeninové oslavě, jsem si sedla k notebooku a pustila si od HammerFall album Renegade. Jejich texty jsou hlavně o rytířích a boji dobra se zlem, a zrovna tohle jsem teď potřebovala. Já ten boj vyhraju! Už jen při té myšlence mě zaplavilo odhodlání.
Pak mě napadlo přihlásit se na „fejs“, kde na mě po otevření vyskočila na hlavní stránce společná fotka s kluky z včerejšího koncertu. Málem bych na ni zapomněla. Nešlo se neusmát. Jo, koncert stál, až na pár maličkostí, opravdu za ty nervy. Vzápětí mi padlo do oka, že jsem na té fotce označená, stejně tak Monika i Val, což znamenalo, že nás označila jedna z nich. Ta fotka byla ze stránek Bleeding Scream, takže veřejná, a stálo u ní: „No nemáme my to krásné fanynky?“ Zaskřípala jsem naštvaně zuby. Tapněji ho popsat nemohli? Fotek z koncertu tam někdo přidal víc a já si v duchu opět připomněla, při jejich prohlížení, celou tu úžasnou atmosféru.
V záložce „Žádosti o přátelství“ mi blikaly dvě nabídky. Drew a Wiky. Ať žije sociální síť, kde není nic nemožné. Ještě že neměli nějaké šílené přezdívky a hned mi bylo jasné, o koho šlo.
Co teď? Potvrdit, nebo nepotvrdit? Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít někoho od Bleeding Scream v „přátelích“. Ovšem kdo neriskuje, nic nezíská, a tohle byl přijatelný risk. Přátelství od Drewa bylo tedy potvrzeno.
Jaké bylo moje překvapení, když mi od něj během pěti minut přišla zpráva; samozřejmě v angličtině.

Drew: Ahoj krásko. Chtěl jsem se zeptat, kdy nám prokážeš tu čest a zase se ukážeš na některém z našich koncertů. Je příjemná změna, potkat děvče, jako jsi ty. Abych nezapomněl, na té fotce ti to moc sluší.

Zírala jsem na ty řádky, jako by mi znenadání někdo oznámil, že celý týden nedostanu kafe. Brrr. Chvilku mi vrtalo hlavou, proč mi Drew napsal takový kompliment.

Já: Ahoj Drew, děkuju. Na komplimenty si moc nepotrpím. Co se koncertu týká, tak teď přes léto to asi neklape.

Dostalo se mu jen pravdy. Ian si po prázdninách na mě už určitě nevzpomene a já se kvůli němu, ani ničemu jinému, nehodlala připravit o další požitek z jejich hudby. Takže jsem pokračovala…

Já: Ale mohla bych se stavit na některý váš podzimní, až budete hrát v Praze.

Pořád na mě svítila Wikyho nabídka na přátelství, ale tu jsem nepotvrdila a rozhodla se tuto žádost ignorovat.
Mezitím mi přišla další zpráva od Drewa.

Drew: Jasně že budeme. V tom případě se už moc těším. Doufám, že se pak chvilku zdržíš, abychom mohli pokecat. Užívej prázdnin, krásko.

Ano, plánuji si prázdniny skutečně užít. Těšila jsem se na babičku a její malý domek se zahrádkou. Na Roberta a jeho potrhlé nápady a vtípky. A taky, že nechám město za zády a konečně přijdu na jiné myšlenky.
Tipů: 4
» 01.02.19
» komentářů: 0
» čteno: 116(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.