Lapena v notách - 3. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
Stály jsme až za prvními řadami nejoddanějších fanoušků v blízkosti pravých repráků a čekaly, co se bude dít. Díky místu, které holky vybraly, byla řádná dávka decibelů zajištěna. Během chvilky se sál zaplnil a začala se na nás valit mlha propalovaná červenými světly, doprovázená zvuky jako z filmu „Vřískot“. Kapela napochodovala na pódium za doprovodu ječících fanynek a hlasitého jásotu ostatních. Celá ta natěšená atmosféra plná očekávání mě zasáhla. Od okamžiku, kdy jsem zjistila, že na koncert půjdu, jsem si myslela, že ho budu muset přetrpět. Jenže se zdálo, že bych si ho mohla přece jen užít. Už při první songu jsem se nechala hudbou zcela pohltit, zpívala známá slova spolu s kapelou a moje úzkost začala pomalu ustupovat, pro tento okamžik, do pozadí.
Přestože byl první song rychlý, s druhou písničkou se tempo zrychlilo ještě víc a já se rozhodla si kluky z kapely pořádně prohlédnout. Například Drew Graham, který seděl za bubny, si nechal blond vlasy po stranách vyholit a nosil je od vrchu spletené v cop, sahající mu do půlky zad. Jedno oko měl zelené, druhé šedomodré. Tuhle informaci jsem měla z fotek, protože v té tmě bych stěží mohla něco takového určit. S Ianem byli bratranci, až na to, že Drew měl oba rodiče Skoty. Hrál s takovou vášní, jakoby na ničem jiném nezáleželo. Postavou připomínal kulturistu, ale rozhodně nebyl přehnaně „nabušený“. Bicepsy a svaly na předloktí se mu napínaly, když bubnoval paličkami v přesně stanovených pohybech, a jeho tělo sebou trhalo podle síly úderů. Výraz tváře vyzařoval soustředění a sebejistotu. Každý samostatný úder rozechvíval všechna má nervová zakončení. Byl prostě boží.
Zpěvák Lukáš Krejčí alias Lukyn si pohrával s mikrofonem a něžně se ho dotýkal, jako by se mazlil s milenkou. Val měla pravdu, dalo by se říct, že to na někoho mohlo působit sexy. Podívala jsem se na ni a viděla, jak ho hltá očima.
Pak jsem se konečně odvážila prohlédnout si pozorněji Iana, který byl plně soustředěný na svou baskytaru. Díky černému nátělníku šlo vidět krásné tetování, které mu zdobilo pravé rameno. Mohla jsem jen hádat, že se jedná o keltské znaky. Druhé tetování, notovou osnovu bez not, měl na levé ruce od zápěstí až po loket. V žádném rozhovoru nechtěl uvést, proč tomu tak je. Naše pohledy se i přes potemnělý sál setkaly. Okamžitě se mi po tváři rozlila horkost, protože mě přistihl, jak ho pozoruji, ale oční kontakt jsem nepřerušila. Vyslal ke mně ten nejkouzelnější nenucený úsměv, jaký jsem kdy viděla a já nakonec přeci jen uhnula pohledem jako první.
Následně na naši stranu pódia přeběhl jako rozběsněný býk poslední člen kapely, Aleš Kovář. Nemusela jsem se tedy dál Ianem rozptylovat, odběhl totiž zaujmout Alešovo původní místo. Jakmile Aleš hrábl do strun sólové kytary, připravil mi svým výjimečným stylem skutečnou hudební extázi. To, co se mnoha muzikantům nedaří léta, jemu se povedlo na výbornou. Totiž, jak kytaristé rádi říkávají, našel si „svůj charakteristický zvuk“ a nástroj ho poslouchal na slovo. Jeho styl byl nezaměnitelný. Sice nevypadal jako lamač srdcí, a dokonce se mu pod tričkem rýsovalo menší bříško, ovšem každá holka mu mohla závidět dlouhé, husté a vlnité hnědé vlasy. Na bradě si nechával narůst proužek z vousů, kterému se říká, jak mě moji kreativní spolužáci už dříve poučili, „kundí proužek“; jak výstižné.
Kapela hrála samé pecky, z fleku by mohli po vystoupení vydat album s názvem „Best of“. Dav byl ve varu od začátku do konce. Po každé písni se ozval neutuchající aplaus a jásot. Sama jsem tleskala, až mi dlaně zrůžověly a rozbolely, ale přestat mě ani nenapadlo. Atmosféra byla strhující a já začínala být holkám vděčná, že se jim podařilo vytáhnout mě z té mé ulity.
Ian si po pár rychlých písničkách stoupnul k mikrofonu. Paže a čelo měl už lesklé potem.
„Teď zpomalíme, přátelé“, pronesl a ve tváři měl zcela vážný výraz, když dodal: „Tahle je pro tebe, Eleno.“ Nezapomněl mým směrem mrknout.
Drahnou chvíli jsem zůstala ohromeně stát, s pusou dokořán. Najednou mi někdo zaklepal z boku na rameno. Monika. Začínalo se to stávat jejím zvykem.
„Tohle mi budeš muset vysvětlit, dámo,“ zahulákala mi naštvaně do ucha.
Nevěděla jsem jak reagovat, tak jsem se na ni jen neurčitě zašklebila a svou pozornost zase přenesla na pódium.
Pak se kluci pustili do hraní a já se snažila vynaložit veškeré úsilí na to, abych znovu vnímala jenom jejich hudbu. Při refrénu, kdy zpívají všichni, jsem na sobě opět cítila Ianův pohled.

„If you want something, go for it!
Don't expect, pal,
your life giving you free things.
It's a bitch,
so go for it in order to have what you want.”


Text písničky byl o tom, že když chce člověk něco mít, musí za tím tvrdě jít, protože zadarmo nic nedostane. Pouštěla jsem si ji vždy, když na mě dolehl splín. Proč jsi mi, kruci, věnoval zrovna tuhle?
Koncert dopadl skvěle! Užila jsem si ho. Vážně se zase můžu vrátit k normálnímu životu?
Na závěr, při děkovačce, se fanoušci v chumlu přede mnou dokonce poprali o jednu z Drewových paliček, kterou jim na znamení oboustranné spokojenosti vhodil do "kotle". Druhá palička skončila v nedohlednu, někde na druhé straně sálu.
„No, čekám... Vybal to!“ spustila Monika, sotva zástup pod pódiem začal řídnout.
Nešlo jinak, než jim dopovědět i zbytek nepříjemné příhody s Petrem a popsat záchranu Ianem.
„A to jsi nám to jako nemohla vyklopit rovnou?“ řekla Monika stále ještě nakrknutě. „Mě náhodou přišlo strašně roztomilý, jak ti věnoval tu písničku. Já myslela, že snad začnu brečet cukr.“
Nedokázala jsem rozpoznat, jestli to myslela ironicky nebo upřímně. U Moniky se často měnily její nálady jak počasí ve Skotsku.
Na důkaz mé poslední myšlenky zde jako lusknutím prstů stála místo naštvané Moniky, Monika natěšená. Tahle změna mohla znamenat jediné: Že na jejím neomylném radaru zablikal Marek. Jen co ji zaregistroval, zamával jí.
„Takže, ráda bych vám představila Marka, kterému vděčíme za dnešní báječný večer, dámy,“ zašvitořila, sotva jsme se pod jejím vedením a velením přiřítily a málem přerazili částečně o mixák a částečně o Marka. Ta holka v tom byla až po uši. Svádivý tón jejího hlasu nešlo přeslechnout. Dámička byla na lovu a její kořist si očividně ještě nestačila naplno uvědomit, která bije. Jedna věc byla jistá: chlapci rozhodně nuda nehrozila.
Val k milému panu zvukaři přistoupila s napřaženou rukou jako první a její stowattový úsměv znamenal jediné: schválení Moničina výběru.
„Ahoj, Val.“
„Ahoj,“ pozdravil Marek a dal jí pusu.
Letmým pohledem jsem odhadovala, že vlasy měl nejspíš v nějakém odstínu hnědé a momentálně stažené do culíku. Oči bych tipovala taky na tmavou barvu.
„A tady máme Elen,“ představila mě Monika, když si všimla, jak nesměle vyčkávám. Neměla jsem náladu na seznamování, jenže od mala mi naši vštěpovali zásady slušného chování a mě nezbylo nic jiného, než předstírat milý úsměv. Ostatně, dělala jsem to přece pro kamarádku.
„El dnes slaví narozeniny,“ vyhrkla Val do našeho seznamovacího rituálu.
Ne, tohle ne! Fakt dík, Val.
„Opravdu?“ Markův pohled mi najednou přišel až příliš zkoumavý. „V tom případě všechno nejlepší! Doufám, že sis koncert užila.“
Vzal mě za ruku a potřásl jí. Dlaň měl jemnou, ale pevnou. Naklonil se, aby mi dal taky pusu, jenže já mu nastavila k polibku tvář. Zatnula jsem zuby a snažila se nedat na sobě znát, jak je mi jeho blízkost nepříjemná.
„Děkuju,“ špitla jsem co možná nejzdvořileji.
V tom se za mými zády ozvalo: „Copak se děje, že tak záříš, kámo?“
Objevil se před námi člověk, do kterého jsem vrazila v předsálí. Když viděl naše spojené ruce, odpověděl suše, jakoby sám pro sebe: „No, už asi vím proč...“
Trapné, trapné, trapné.
„Marku, můžeš na moment?“ požádala náhle Monika sladce. Vyhověl jí, a ona si ho odvedla kousek stranou.
Jen co ti dva poodešli, nedalo mi to, a musela jsem si prohlédnout toho kluka, který k nám přibyl. Vlasy měl v místě lambdovém švu stažené do uzlu a zároveň po stranách vyholené. Pravé obočí mu zdobil piercing. Protože jsem na něj civěla tak dlouho, že si toho nemohl nevšimnout, zamířil přímo ke mně.
„Potřebuješ něco, maličká?“ Nezněl naštvaně, spíš zvědavě.
„Já… Omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe tak zírat.“
„Na co jsi myslela, když jsi na mě zírala?“ zeptal se pobaveně.
Určitě jsem zrudla nejmíň tak, že by se za tu barvu nemuseli stydět ani účastníci buñolských rajčatových slavností.
„Wiki, potřebuju, abys přestal flirtovat a pomoh mi poodnášet věci do auta,“ zavolal na něj Marek, čímž mě zachránil od dalšího trapasu.
Aha, takže bedňák Wiky!
„Na viděnou,“ zasalutoval Wiky jako voják, mrkl na mě a odpochodoval.
Dnes večer se toho stalo tolik, že můj mozek potřeboval všechno v klidu zpracovat. Proto jsem taky doufala, že už půjdeme domů. Monika měla ale jiné plány. S Markem se totiž domluvili, že jakmile sbalí věci, zajdeme všichni k baru na panáka, čímž si připijeme i k mým narozeninám.
Po nějaké chvíli jsem ucítila na rameni teplou Markovu ruku, kterou mi záhy sjel až na bedra. Ačkoliv jsem pochopila, že to byla jen lehká pobídka, abych se pohnula tím správným směrem, úplně mě tím konsternoval. Tělo mi pod tím dotekem zkoprnělo, ale naštěstí jsem své rozrušení zvládla udržet pod kontrolou.
Jelikož byla u baru stále ohromná fronta, schválně jsme ho minuli a zašli počkat kousek stranou, kde už nebylo tolik lidí. Zato tam stáli kluci z kapely. Bavili se s nějakými fanoušky.
Lukyn si nás všiml jako první a kývl na Marka, aby šel k nim. To zákonitě znamenalo i s námi. Než jsme ušli těch pár kroků, fanoušci zrovna odcházeli. Po koncertě jsem se schválně vyhýbala pohledu na pódium a teď byli kluci přímo přede mnou. No super.
„Nejsou na tebe tři moc, Marku?“ promluvil Ian jako první. „Nepotřebuješ kamarádskou výpomoc?“ Jeho otázka mi vehnala do tváří ruměnec a on si ho samozřejmě všiml. Přejel mě pohledem odshora dolů a pak obráceně. Bylo jasné jako facka, že se dobře bavil.
Ovládej se holka, přikazovala jsem si v duchu a snažila se zklidnit. Jeho chování mě přesto dráždilo.
„Slečny tu dneska slaví narozeniny, tak mě napadlo pozvat je aspoň na skleničku,“ odpověděl Marek bezelstně.
„Kdo se narodil?“ zeptal se Drew se širokým úsměvem. Měl hluboký hlas a velmi silný přízvuk. Stěží mu bylo rozumět. On nám ovšem očividně rozuměl výtečně.
„Tady Elena, “ práskl mě Marek více než ochotně.
„Tak se jde slavit. Vzadu v backstagi máme chlastu dost,“ vložil se do hovoru Aleš, který se zvláštním způsobem opíral jedním ramenem o stěnu.
Marek se mě pokusil přitáhnout k sobě blíž, zřejmě se mělo jednat o ochranné gesto, ale já od něj poodstoupila, aby se mě už nemohl dotýkat.
Ian do mě zapíchl ty své lasery se slovy: „Ty dneska slavíš narozeniny a ani se nepochlubíš, Eleno?“ Moje jméno opět protáhl, jako žvýkačku přilepenou k botě.
Pokud jsem byla do té doby nanejvýš trochu rozladěná, teď už jsem byla vskutku naštvaná a vše ve mně vřelo a bublalo jako v sopečném jezírku.
„Nepodstatná informace,“ pokrčila jsem ledabyle rameny.
„Já myslím, že je to dost zajímavá informace,“ oponoval mi. „Je ti už aspoň osmnáct?“
„Nerada bych tě zklamala, ale je,“ odpověděla jsem klidně, i když udržet tento tón, mě stálo hodně sil.
„Mě jsi rozhodně nezklamala, mo leannan,“ řekl s úšklebkem.
„Co to znamená?“ vylétlo ze mě bez přemýšlení a stoupla jsem si nasupeně před něj. Už dvakrát ten výraz použil a mě rozčilovalo, že jsem nevěděla, co vlastně říkal. Vůbec mi nedošlo, jak jsme se k sobě přiblížili.
Ian ke mně přesto přikročil ještě blíž. Byl vážně vysoký. Sahala jsem mu maximálně po ramena. Měla bych nejspíš ustoupit, ale jako by mi nohy vypověděly službu. Všechno se ve mně bouřilo, tělo odmítalo spolupracovat. Přes sevřenou hruď se mi začínalo těžce dýchat. Jednu ruku mi položil na rameno. Druhou mě opatrně uchopil za bradu a zvedl ji, aby mi viděl do obličeje. Tvář naklonil tak nízko, jako by mě chtěl políbit. Kdyby překlenul poslední centimetr mezi našimi rty, tak… Co vlastně? Vrazila bych mu facku?
„Všechno nejlepší, mo leannan,“ zašeptal mi do úst. Svými rty skutečně lehce přejel po mých a já ho nedokázala zastavit.
Odvrátila jsem se a zavřela oči ve snaze soustředit svou pozornost, dnes už poněkolikáté, na dýchání. Nádech, výdech, nádech, výdech. Jakmile kouzlo pominulo, udělala jsem krok vzad. Jeho ruka, která mi doposud spočívala na rameni, mi sjela po paži až k dlani a nakonec sevřela mé prsty. Jeho palec mi začal hladit klouby.
Proboha, ať toho nechá! Nikdy by mě nenapadlo, že by pouhý dotek dokázal vyvolat v člověku takové věci, jaké se teď děly ve mně. V mém nitru se odehrávala kakofonie zmatených pocitů. Nepřitahuje mě, mám z něj strach. Určitě je to strach.
„Zajímavý prstýnek,“ řekl Ian a můj pohled ihned kopíroval jeho.
„Dárek od kamaráda,“ opáčila jsem nesměle.
„Hodně blízký kamarád?“
„Do toho ti nic není!“ odsekla jsem náhle naštvaně, neboť mě moje předchozí reakce na jeho osobu úplně vykolejila.
Ian mě okamžitě pustil, jako by ho dotek mojí pokožky popálil.
„Rád tě poznávám,“ vmísil se mezi nás Drew, čímž mě zachránil. „Všechno nejlepší k narození.“ U něj cizí přízvuk působil skutečně roztomile. Bez předchozího varování mě objal a políbil na obě tváře. Nebylo mi to příjemné, ale i tak jsem musela přiznat, že se mi opravdu zamlouval. Sice mohl na lidi svým vikingským zjevem působit poněkud děsivě, jenže měl ohromné charisma.
„Děkuju,“ řekla jsem.
„Tak Siréna, jo?“ ozval se Lukyn a roztáhl ústa v zářivý, dokonale sexy úsměv.
Chvilku jsem na něj nechápavě civěla a pak mi docvaklo, že ho inspirovalo moje tričko. Abych byla příště s výběrem oblečení opatrnější…
Aleš jen pokýval hlavou. Už předtím mi přišel tak trošku duchem nepřítomný, i když se culil.
Holky se mezitím klukům taky představily.
„Tak co bude s tou flaškou? Jde někdo?“ chtěl vědět Aleš, pořád s úsměvem od ucha k uchu.
„Já jsem pro,“ souhlasila rychle Monika. Udělala by cokoliv, aby mohla být s Markem.
„Já rozhodně taky,“ přidala se Val.
Lukyn k ní přešel a s domýšlivým úšklebkem ve tváři si ji přitáhl k sobě. Nebránila se a z jejího výrazu šlo poznat, že byla spíš v sedmém nebi.
Marek se otočil na mě: „A ty?“
A já? Co chci já? povzdechla jsem si.
„Já už bych nejradši jela domů.“
Vypadal zklamaně, přesto slíbil: „Jestli tu chtějí kamarádky zůstat, postarám se, aby domů dorazily v pořádku.“ Potom ještě dodal: „Ale jak se chceš odtud dostat ty?“
Měl pravdu. Předpokládala jsem, že se budu vracet s holkami, ale všechno se zkomplikovalo. Pak mě to napadlo: „Vezmu si taxi, venku bude určitě nějaké stát.“
Drew mě sledoval s potutelným úsměvem, zato Ian se tvářil nakvašeně, ale ten si mohl laskavě trhnout levou zadní.
„Než zmizíš, tak si musíme udělat ještě společnou fotku,“ navrhl Lukyn. „Marku, můžeš to zařídit?“
Marek nebyl proti a vytáhl mobil. Zrádce. Drew přikročil a akčně mě zvedl do náruče, jako bych nic nevážila, a moje následné vyjeknutí bral zřejmě jako strašnou srandu.
Po zvěčněném momentu nastal čas se rozloučit. Klukům z kapely jsem jen z bezpečné vzdálenosti zamávala, doteků bylo dnes už dost, ale u holek jsem se zdržela trochu déle. Hryzalo mě svědomí, že je tam nechávám samotné. Na druhou stranu byly dvě a dokázaly se o sebe dostatečně postarat. Marek nedal jinak, než že mě gentlemansky doprovodí až k taxíku.
„Moc rád jsem tě poznal,“ řekl mi cestou. „Doufám, že se zase brzo uvidíme a třeba dojde i na toho panáka.“ Náhle zvážněl a trochu znervózněl; bylo na něm vidět, jak hledá správná slova, aby mi mohl ještě něco říct.
„Napadlo mě,…“ začal opatrně, „dát ti svoje číslo, kdybys někdy chtěla lístky na další koncert.“
Ou, zbystřila jsem. Chce mi dát svoje číslo. Co mám dělat? Vytáhla jsem mobil a zjistila, že je vybitý. Přišlo mi to jako požehnání shůry.
„Nebo když mi dáš číslo ty, můžu ti napsat, pokud budem hrát někde poblíž,“ navrhl, jelikož si všiml nereagujícího telefonu a zřejmě si špatně vyložil mé rozpaky.
Jak bych se teď měla zachovat? Zrovna, když jsem potřebovala pomoc od Moniky, nebyla tu. V hlavě mi šrotovala kolečka na plné obrátky. Nakonec jsem Markovi svoje číslo nadiktovala a on si ho spokojeně uložil. Přinejhorším si tě zablokuju, uklidňovala jsem se.
Poblíž skutečně stálo nejedno volné taxi. Marek se ke mně nesnažil nějak víc přiblížit, jen mi přidržel otevřené dveře od auta. Přišlo mi to jako přátelské gesto bez postranních úmyslů. Monika si opravdu uměla dobře vybrat.
Při nasedání do auta mi z ničeho nic přejel po zádech mráz. Zřejmě za ten pocit mohla únava z dlouhého večera. Vůbec vjemů a zážitků z celého dne bylo dnes více než dost. Ještě naposledy jsem Markovi zamávala a řidič se rozjel.
Konečně klid. Dnešek byl pro mě velmi náročný a vyčerpávající. Ale já ho zvládla a koncert stál rozhodně za to!
Tipů: 4
» 31.01.19
» komentářů: 1
» čteno: 108(5)
» posláno: 0


» 01.02.2019 - 16:03
mému bývalému náčelníkovi
....jmenuje se Miluška a je z Moravy jako ten Robert
( je 1-ka, protože ráno vstává brzy jako BBN*)
pomáhala při směnách písnička
KDYŽ nemůžeš tak přidej víc...
- pustila ji na plný švihy, popadla koště
- a to byla jízda !

tolik mě napadlo ... nejsem typ pro tenhle
román - ale holky holky určitě prožijí

za svěží text a nemálo náročný koncept ST !

* BBN .... babička Boženy Němcové

:-)....

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.