Lapena v notách - 2. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
Zase ta tma, neproniknutelná jako ocelová opona a studená jako led. Utíkala jsem a rukama při tom bezradně tápala kolem sebe. U pusy se mi srážela pára. Každý nádech i výdech mě v krku bolel. Srdce mi zběsile tlouklo, tep mi duněl v hlavě.
Snažila jsem se dostat pryč od toho temného přízraku, který mě pronásledoval. Pomalu nabíral podoby postavy z masa a kostí…


Ze snu mě vytrhl telefon ležící na nočním stolku. Vyděšenýma očima jsem zírala do stropu, zatímco ústa se mi otevírala v nepravidelném rytmu kapra lapajícího po vzduchu.
Se sténáním se mi podařilo vyplazit se zpod zapocené peřiny a sednout si na kraj postele. Z mobilu na mě pořád dorážela skladba Fight!!! od Stratovarius. Nedávno jsem si ji v jedné slabé chvilce nastavila jako vyzváněcí tón (imponoval mi její text), ale nedomyslela jsem, jak ukrutně bude znít takhle po ránu... Navíc jsem teď měla náladu na zvedání telefonů asi jako dispečer po dvanáctihodinové noční směně. Leč ten, kdo volal, měl výdrž a vyzváněl jako pominutý.
„Nóó?“ vyšlo ze mě skřípavě, když jsem s nechutí zmáčkla zelené tlačítko.
„Ahoj holka, ty si eště spala? Jé, tak to promiň,“ zahlaholil známý hlas. Patřil Robertovi. A jeho barva vůbec neodpovídala obsahu slova „promiň“. Zněl spíš pobaveně.
„Ahoj Robe! Co že mi voláš v tak šíleně nekřesťanskou hodinu?“
„Nekřesťansků? Ty bys nikdy nemohla žít u nás na dědině! Touhle dobou už máme dávno poklizené a sme po snídani. Jenomže tady slečinka si stále eště válí šunky v pelechu. To je škandál!“
„Aha, a k tý snídani jsi asi měl vtipnou kaši, co…?!!“ Můj hlas také neodpovídal obsahům vět určených mému budíčku. Ve skutečnosti jsem se na Roberta ani trochu nezlobila. Těžko, na svého nejlepšího kamaráda. A v duchu jsem mu vlastně byla vděčná, že učinil přítrž pokračování další noční můry.
„Teď vážně: Důvod, proč volám takto brzo, je, že sem ti chtěl popřát jako první. Takže všecko nejlepší k dnešním narozeninám. Dárek dostaneš, až si proň přijedeš,“ oznámil mi a protahoval při tom rošťácky slova, co to jen šlo.
Dojal mě. Ne tou zmínkou o dárku. Ale prostě už jen tím, že si vzpomněl a přichystal mi tak milé ranní překvapení.
„Robe, neblázni. Vždyť ty sám jsi hotovej dáreček! Takže s žádným dalším si hlavu nelam, ju?“
„Chybíš mi tu, holka. Nemám si z koho střílet, ty si totiž dokonalý terč. Kdy přijedete?“
„Asi hned jak začnou prázdniny. Nikolka se na Moravu k babičce strašně těší, a já vlastně taky.“ Konečně jsem se usmála.
„Kurňa. No, já su prvních čtrnáct dní v trapu, ale pak se stavím a všecko doženem,“ zněl malinko posmutněle. „No nic, co sem chtěl, sem splnil. Teď už sa budu na tebe jenom těšit. Užij si narozky.“
„Díky, Robe. Udělal jsi mi vážně radost.“
„Proboha, to sem vážně nechtěl,“ prohlásil tragicky, jako by byl na jevišti.
„Ty jsi fakt blázen!“ zasmála jsem se. „Čau.“
„To su celý já. Ahoj holka.“
Robertovo jméno zmizelo z obrazovky a jediné zajímavé, co na ní zůstalo, bylo 6:50. Super.
„V minulém životě“ bych si šla zaběhat. Běhání mi dříve pomáhávalo srovnat si myšlenky. Ale to bylo. Tak jsem si aspoň na notebooku pustila album Judas od Wisdom a zahrabala se zpátky pod peřinu. Na Wisdom padla moje volba hlavně proto, že byli na první poslech veselí a plní optimismu. Stali se mi pro toto ráno stavidlem proti návratu nechutného nočního zážitku. I přes dynamické, hravé tóny na sebe občerstvující spánek nenechal dlouho čekat.
Vzbudil mě až pohyb mých útrob: prázdný žaludek. Po návštěvě koupelny jsem zamířila dolů do kuchyně, kde se oknem přes květinové záclony natahovaly odpolední paprsky slunce a vytvářely na podlaze zajímavé obrazce. V elektrickém mlýnku zbyla od rána namletá káva, a už jen ta její vůně způsobila, že jsem se začala cítit mnohem lépe. Nasypala jsem kávu do překapávače, nalila vodu a zmáčkla tlačítko. Ten známý rituál měl na mě uklidňující účinek.
Rodiče byli v práci, Nikolka zase ve škole, proto všude kolem panoval klid. Máma mi v ledničce nechala připravený oběd, který mi zmizel v žaludku ještě studený. S oblíbeným hrníčkem jsem se nakonec usadila na zahradě našeho domku pod slunečník, a pomalu si vychutnávala tu těžkou, nahořklou chuť kávy, která se mi nyní převalovala po patře.
Ohledně dnešního koncertu jsem s Monikou telefonovala ještě ten večer, co jsme se vrátili ze slavnostního vyřazení. Hovor bohužel nedopadl dle mých představ.
„El, ty prostě na ten koncert půjdeš! Nevidím důvod, proč bys nemohla...“
„V pátek máme rodinnou oslavu.“ Výmluvy, výmluvy, výmluvy. Trochu jsem si i zalhala: ta oslava byla skutečná, jen plánovaná až na sobotní podvečer. Nic lepšího mě naneštěstí nenapadlo, ale prostě jsem doufala, že by tohle Moniku mohlo přesvědčit. Takový slabý pokus ji ovšem zastavit nemohl.
„No jo, málem bych zapomněla, že máš narozky. V tom případě musíš jít tuplem! Klidně vašim brnknu a vysvětlím jim závažnost situace.“ Polilo mě horko. Co když jim skutečně zavolá?
„To nebude třeba. Já teda půjdu.“ Nezbylo mi nic jiného než rezignovat a poprat se s tím. Mohla jsem si za to ostatně sama. Lhaní nikdy nebylo mojí silnou stránkou. Na druhou stranu, utěšovala jsem se, se někomu aspoň podaří, mě z té mé ulity, i kdyby jen na chvíli, vytáhnout.
„No vidíš, ani to nebolelo.“ A bylo hotovo. Omyl, strachy se mi svírají útroby, až to bolí. Jenže to musím zvládnout.
Při večerních přípravách mnou proudilo množství protichůdných pocitů. Bleeding Scream byli úžasná kapela a možnost slyšet je hrát naživo – no, lepší dárek k narozeninám jsem si nemohla ani přát. Ale přesto: představa, že tam půjdu, mě téměř děsila. Jenže, třeba už nastal ten správný čas začít svůj strach překonávat.
Mámin oběd, po probuzení tak fajn, mě teď tížil v žaludku jako kus kamene. Z nervozity se mi dokonce rozklepaly ruce. Oblékla jsem si světlé džíny a přiléhavé černé tričko s nápisem La Petite Sirène. Vtipný dáreček od mámy z návštěvy Paříže.
Na pravý prsteníček jsem si nasadila stříbrného hada, kterého mi věnoval Robert, a já ho nosila jen při výjimečných příležitostech. Vyrobil ho úplně sám, při studiích na zlatníka.
Prsten byl nádherný; ovšem nejdříve jsem ho od Roberta ani nechtěla přijmout, přišel mi na dárek od kamaráda jako příliš cenný.
Na celou noc hlásili teplo, rozhodla jsem se proto oželet oblíbenou motorkářskou bundu. Ještě naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a vyrazila; holky na mě již čekaly před domem.
Ve frontě u vstupu do kulturáku po nás pořád někdo pokukoval. Ty kradmé, někdy až oplzlé pohledy nešlo nevnímat. Měla jsem sto chutí se otočit a utéct.
„Nepřijde ti divný, jak na nás zíraj?“ zašeptala jsem Monice do ucha.
„To je v naprostym pořádku, jen ať se kouknou,“ odpověděla nevzrušeně.
A holky si daly toho večera na vzhledu řádně záležet. Vyfikly se, takže nebylo divu, že se po nich ostatní otáčeli. Z Moniky byla v upnutých džínách a topu sexy černá kočička, z níž už z dálky vyzařovalo „bacha na mě, koušu a drápu“. Val na sobě měla černou koženou minisukni, černý nátělník, a pod ním další růžový. Růžová byla hold její oblíbená barva. Nesnášela, když ji kvůli tomu někdo přirovnával k Barbie, a tak jsem jí takové věci neříkala... i když jsem si myslela to samé.
Zevnitř k nám doléhala změť všemožných hlasů a smíchu. To zas bude poblitejch chodníků, pomyslela jsem si.
Za dveřmi stál kluk, jemuž mohlo být tak pětadvacet. Svým krátkým sestřihem připomínal vojáka.
„To jsou svaly, co?“ zhodnotila vazouna Monika, která si všimla, jak si prohlížím jeho vypracované, pod tričkem rýsující se tělo. „Tady Vojta je můj starej známej, že jo?“ Oslovený se mile usmál. Nepamatovala jsem si, že by se o něm někdy zmínila.
„Co takhle si jít pro něco k pití a pak zkouknout sál?“ navrhla Val, když nás řádně označkovali a pustili dovnitř.
Pohled na masu lidí, kteří už postávali v předsálí, mi ještě víc stáhl už tak neklidný žaludek. Z nervozity jsem si začala hrát s prstýnkem od Roberta v přesvědčení, že mě to uklidní.
Po chvilce jsme zjistily, že dostat se k baru je prakticky nemožné, ledaže bychom zatoužily zažít, jak že přesně se cítí ty příslovečné sardinky v konzervě. Lidé na drink čekali dokonce ve třech pořádně nahuštěných řadách. Místo čekání na drink jsme tak raději zamířily na „Dámy“.
„Ukaž, musíme tě nějak zkulturnit, vypadáš jak strašidlo,“ přepadla mě tam Monika s vytasenou řasenkou a tvářenkou. Jejímu kosmetickému útoku se nedalo ubránit, pokud jsem na záchodcích nechtěla vyvolat šílenou hysterickou scénu.
„No, to už je lepší,“ zhodnotila po chvíli své snažení na mém obličeji. Nelíbilo se mi, že mě k malování přinutila. Jenomže kdyby si mě vzala do péče Val, mohla jsem dopadnout mnohem hůř, zmalovaná jako… Val.
Nervy jsem měla stále napjaté k prasknutí a pomyšlení, že budu muset vkročit zpět do toho davu těl tam venku, mi najednou mozek nechtěl skousnout. Vklouzla jsem rychle na toaletu, která byla před začátkem koncertu naštěstí ještě čistá.
„Hele, počkáme na tebe v sále,“ zahalekala na mě po chvilce Monika, a zaslechla jsem, jak klaply dveře. Holky už byly zřejmě natěšené jako děti v cukrárně.
Do očí se mi začaly drát slzy bezmoci. Okřikla jsem se: Ne! Nesmíš tomu podlehnout! Po nějaké chvíli se mi nakonec podařilo rozbouřené nervy i žaludek malinko zklidnit tak, abych mohla vyjít.
Ale nemělo to být lepší: hned za dveřmi toalet stál jako zjevení Petr. Proboha, kde ten se tu bere? Začátek pěkného večera se odkládá! Pozdravila jsem ho kývnutím hlavy a zadoufala, že uhne.
„Musím s tebou mluvit,“ prohlásil místo pozdravu a zastoupil mi cestu.
„Jenže my už nemáme o čem!“
„Eleno, přestaň! Fakt mě nebaví, jak se mi pořád vyhejbáš,“ řekl a přikročil blíž.
„Nepřibližuj se!“ snažila jsem se znít rozhodně.
„Ty si na mě prostě čas uděláš!“ Z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Zavřela jsem oči a představovala si chvíli, že jsem v pohádce, kde mávnutím kouzelného proutku mizejí věci i lidé. Když jsem oči zase otevřela, skočila jsem rovnýma nohama z pohádky do bláta, pod okap a ještě do sudu s fekáliemi. Petr nezmizel. Dokonce se i přes moje upozornění přiblížil a ke všemu se pokusil mě uchopit za levou paži.
„Dej ty pracky pryč!“ Přinutil mě tím o dva kroky couvnout.
Chtěla jsem proklouznout kolem něj, ale nešlo to. Chytil mě za ramena a zatlačil do nejbližšího kouta, kde jsem zády narazila do zdi. Měla jsem chuť se do ní vsáknout, ale studený tvrdý povrch mi žádnou záštitu neposkytl. Těžce jsem polkla, navzdory žaludečním šťávám, které se mi hrdlem už už draly ven. Mysli Eleno, mysli. Mezi tolika lidmi si snad nic nedovolí…
„O co ti jde?“ vyprskla jsem. „A zkrať to!“
„Chci tebe!“ procedil. V jeho dechu byl cítit alkohol.
„Cože? To nemyslíš vážně...?“
„Myslím! Slyšelas dobře. Chci tebe!“
„Ne, ne a ne!“ štěkala jsem mu do obličeje. „Takže jsme si to vyříkali, a teď mě pusť!“
„Ani náhodou! Dneska se odbýt nenechám!“
„Co Bára? Určitě tu někde na tebe čeká, celá nažhavená!“
„Seru na Báru!“ zakřičel, až jsem leknutím nadskočila.
„Petře, brzdi! Sám moc dobře víš, kvůli čemu to mezi náma skončilo. Tak už mě sakra nech na pokoji!“
„Ty mě nechápeš,“ zaskuhral skoro nešťastně.
„Ne, to ty nechápeš!“ Hrozilo, že mi nohy za chvíli vypoví službu. Tělo mi přívalem adrenalinu brnělo. Tohle bylo celé špatně, hodně špatně.
„Ano, přiznávám, spal jsem s Bárou. Vím, že tě to naštvalo. Zřejmě si ale neuvědomuješ, že chlap má taky svoje potřeby. Jenže moje jediná láska jsi byla ty, a já tě chci zpátky.“
Opravdu super vědět, že ti zahejbání přijde úplně normální. Jenomže já s ním tohle řešit rozhodně nemínila. Tahle kapitola mého života byla definitivně uzavřená. Alespoň pro mě.
„Takže ty bys mě chtěl zpátky, jo?“ zhluboka jsem se nadechla. „Jenže... já... nechci... tebe!“
Začal se ke mně naklánět. Alkoholové výpary mi zkřivily tvář.
„Nech toho!“ odvrátila jsem se. Srdce mi tlouklo až v krku.
Petr se zhluboka a rozechvěle nadechl. Moje dlaň mu přistála na hrudi, kde ho držela, doufala jsem, v bezpečné vzdálenosti.
„Eleno, lásko moje jediná, vrať se ke mně! Vzpomeň si, jak nám bylo spolu dobře!“ zkoušel na mě použít svůj svádivý hlas, který mi dříve přišel tak sexy. Pustil mi ramena, ale jenom proto, abych vzápětí ucítila jeho dlaně na tvářích.
„Nech mě být, prosím! Pusť mě! Chci jít pryč!“ pisklavě jsem zašeptala.
„Ne!“ řekl drsně. „Nejdřív mi dej pusu! Uvidíš, že si vzpomeneš, jak krásné to mezi námi bylo. Nesmím o tebe přijít, lásko!“
„Já ale tvoje nejsem, a nebudu!“
Snažil se ke mně přitlačit celým tělem.
„Nedělej to! Prosím!“ Nebylo kam uhnout. Do očí mi vyhrkly slzy, ale nedovolila jsem jim, aby se dostaly dál. Mrkáním se mi je podařilo na chvíli zahnat. Pomalu, ale jistě se mě začala zmocňovat panika.
V tom na Petrově rameni nečekaně přistála cizí ruka.
„Ty jsi neslyšel, že ji máš nechat být?“ ozval se sytý, hluboký hlas s jemným cizím přízvukem. Petr se vztekle otočil.
„Co si to…“ Zmlkl. Za zády mu stál Ian McLean, baskytarista z Bleading Scream. I já na něj zůstala civět. Byl ohromně vysoký, musel mít kolem dvou metrů.
„Jen… jen jsme si tu povídali,“ vykoktal Petr.
„Jo, jasně!. Takže odpal!“ vpálil mu Ian do obličeje. Jednalo se o jasnou výhružku.
Petr se, místo aby poslechl, otočil zpátky ke mně: „No tak lásko, prosím…“
„Vypadni! Jdi… už… do prdele!“ dostala jsem ze sebe přes zaťaté zuby.
„Ještě jsme neskončili!“ vztekle zavrčel a se zamračeným výrazem konečně odpochodoval.
Zoufale jsem se snažila sebrat poslední zbytky sil, ale rozhovor s Petrem mi je téměř všechny vzal. Skoro jsem se zhroutila úlevou, když mi došlo, že skutečně odešel.
„Jsi v pohodě?“ zajímal se Ian.
Ne, nejsem v pohodě! Je to všechno na hovno, ozvalo se mi v hlavě. Ale jen v hlavě, protože jsem najednou ze sebe nemohla dostat ani slovo.
„Už se nemusíš bát,“ snažil se mě vlídně uklidnit hlasem, kterým by si mohl z fleku vydělávat na erotické lince.
Pohlédla jsem svému zachránci do očí. Na fotkách jsem Iana viděla mnohokrát, ale vidět ho naživo a takhle zblízka mnou docela zamávalo. Ty jeho oči! Já si na mužích, i na ženách, vždycky nejvíce všímala očí. Ianovy byly hluboké a doslova smaragdově zelené. Napadlo mě, že takovouhle barvu mají snad jenom šelmy. Vlasy měl rovné, pod lopatky dlouhé, zlatavě blond. Jeho tvář působila svými ostrými rysy, vystouplými lícními kostmi, pevnou čelistí se smyslnými rty a dolíčkem na bradě, schovaným pod krátkým strništěm, prostě impozantně.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Zajímá ho, jak se jmenuju? A mám mu to říct? Přemýšlela jsem jen chvilku. Ksakru, vždyť mi pomohl!
„Elena.“
„Elena,“ protáhl mé jméno, jako by si ho vychutnával na jazyku. „Jsi… zajímavá,“ prohlásil po chvíli a přimhouřil oči.
Zajímavá? Byla jsem zmatená. Já se tady bavím s Ianem… Ianem MacLeanem! A on mi tu skládá poklony?
„Nad čím přemýšlíš, mo leannan?“ zašeptal mi zblízka do tváře. Neflirtuje teď se mnou po tom všem, co se tu stalo, že ne?
Za jeho svůdný hlas mohl určitě ten skotský přízvuk. V nějakém rozhovoru psali, že jeho táta je Skot, máma Češka, a on díky tomu ovládá dobře angličtinu i češtinu. Zarazil mě ovšem konec Ianovy otázky. Nedokázala jsem určit, jaký jazyk použil. Angličtina to rozhodně nebyla.
„Děkuju za pomoc,“ vysoukala jsem ze sebe. Pak jsem kolem něj proklouzla a nechala ho tam jen tak stát. Trapněji jsem se už zachovat vážně nemohla.
Nohy mi samy zamířily do sálu. Někde tam uvnitř v davu na mě čekaly holky. Myšlenky se mi točily pořád okolo Iana, a tak jsem nedávala pozor na cestu. Vzpamatoval mě až náraz do něčího těla. Bolestivému pádu zabránil stisk pevných rukou. Tyhle nečekané doteky pro mne byly pekelné a očividně ještě nějakou dobu být měly.
„Pozor na cestu,“ řeklo to tělo pobaveně.
Provinile jsem vzhlédla. Jen na mě koukalo, ale i ten pouhý pohled mě z nevysvětlitelného důvodu děsil.
„Omlouvám se,“ řekla jsem, poodstoupila a s nadějí, že se dnes už žádné další nepříjemné překvapení konat nebude, pokračovala v cestě do sálu hledat holky. Našla jsem je naštěstí brzy a celá rozrušená jsem jim pověděla o setkání s Petrem.
„To nemyslíš vážně, že tu je? Jestli se k tobě znova přiblíží, tak mu dám normálně do držky, kreténovi!“ vybuchla Monika.
„Jo, je, ale kašli na něj! Ať jde někam… ta oslí prdel!“ Sama jsem měla co dělat, abych svou zlost ukočírovala. Slova jako kretén, debil, pověsit za koule, vykastrovat jsou jen slabým náznakem toho, jak Monika nadávala, k čemuž jí Val také košatě přizvukovala. Dozvěděly se pouze o Petrovi, setkání s Ianem zůstalo mým malým trapným tajemstvím.
Sál se pomalu zaplňoval. Holky dostaly šílený nápad, přesunout se k pódiu co možná nejblíže. Snažila jsem se jim to vymluvit, ale marně. Doufala jsem, že vědí, co dělají. Vepředu většinou nebylo k hnutí a zpocená těla se na sebe doslova lepila. K tomu člověk občas schytal nějaký ten šťouchanec. Ovšem atmosféra tam bývala nejlepší. Než jsem přestala chodit ven, koncerty byly moje zamilovaná aktivita, tedy pokud bylo s kým jít. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím Petra, ale v mém zorném poli se neobjevil. Zřejmě mu setkání s Ianem vzalo veškeré choutky něco dál zkoušet.
Setmělo se a kapela se konečně chystala začít hrát…
Tipů: 2
» 30.01.19
» komentářů: 0
» čteno: 113(2)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.