Lapena v notách - 2. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
Probouzím se bez dechu, hrůzou naprosto dezorientovaná. Až když vzápětí začnu plnými doušky polykat chladný ranní vzduch, dochází mi, že moje rozklepané tělo leží ve známé posteli. Zdál se mi „jen“ další sen, uklidňuji se.
Můj zachránce leží na nočním stolku a vyřvává skladbu Fight!!! od Stratovarius. Zajímalo by mě, který blb volá takhle po ránu.
Se sténáním se mi podaří vyplazit se zpod zapocené peřiny a sedám si na kraj postele. Mám náladu na zvedání telefonů asi jako dispečer po dvanáctihodinové noční směně. Leč ten, kdo volá, má výdrž a vyzvání jako pominutý.
„Nóó?“ vyjde ze mě skřípavě, když s nechutí hovor přijmu.
„Ahoj holka, ty si eště spaa? Jé, tak to promiň,“ zahlaholí známý hlas. Patří Robertovi. A jeho barva vůbec neodpovídá obsahu slova „promiň“. Zní spíš pobaveně.
„Ahoj Robe! Co že mi voláš tak brzo?“
„Brzo? Ty bys nikdy nemohla žít u nás na dědině! Touhle dobou už máme dávno poklizené a sme po snídani. Jenomže tady slečinka si stále eště válí šunky v pelechu. To je škandál!“
„Aha, a k tý snídani jsi měl asi vtipnou kaši, co…?!!“ Můj hlas také neodpovídá obsahům vět určených mému budíčku. Ve skutečnosti se na Roberta ani trochu nezlobím. Těžko, na svého nejlepšího kamaráda. A v duchu jsem mu vlastně vděčná, že učinil přítrž pokračování další noční můry.
„Teď vážně: Důvod, proč volám je, že sem ti chtěl popřát jako první. Takže všecko nejlepší k dnešním narozeninám. Dárek dostaneš, až si proň přijedeš,“ oznámí mi a protahuje při tom rošťácky slova, co to jen jde.
Dojímá mě. Ne tou zmínkou o dárku. Ale prostě už jen tím, že si vzpomněl a přichystal mi tak milé ranní překvapení.
„Robe, neblázni. Vždyť ty sám jsi hotovej dáreček! Takže s žádným dalším si hlavu nelam, ju?“
„Chybíš mi tu, holka. Nemám si z koho střílet, ty si totiž dokonalý terč. Kdy přijedete?“
„Asi hned jak začnou prázdniny. Nikolka se na Moravu k babičce strašně těší, a já vlastně taky.“ Neočekávaně na tuhle ranní hodinu se usmívám.
„Kurňa. No, já su prvních čtrnáct dní v trapu, ale pak se stavím a všecko doženem,“ slibuje. „No nic, co sem chtěl, sem splnil. Teď už sa budu na tebe jenom těšit. Užij si narozky.“
„Díky, Robe. Udělal jsi mi vážně radost.“
„Proboha, to sem vážně nechtěl,“ prohlásí tragicky, jako by byl na jevišti.
„Čau. Blázne!“ zasměju se nahlas.
„To su celý já. Ahoj holka.“
Robertovo jméno mizí z obrazovky a jediné zajímavé, co na ní zůstává, je čas 6:50. Super. „V minulém životě“ bych si šla zaběhat. Běhání mi dříve pomáhalo srovnat si myšlenky. Stýská se mi po něm.
Místo toho si pouštím písničku Judas od Wisdom a snažím se zahrabat zpátky pod peřinu.
Vzbudí mě až pohyb mých útrob: prázdný žaludek. Po návštěvě koupelny zamířím dolů do kuchyně, kde se oknem přes květinové záclony už natahují polední paprsky slunce. V elektrickém mlýnku zbyla od rána namletá káva, a už jen ta její vůně způsobí, že se začnu cítit mnohem lépe. Ale jen do okamžiku, kdy si uvědomím, co mě dnes čeká.
Nasypu kávu do překapávače, naliju vodu a zmáčknu tlačítko. Přeji si, aby na mě měl ten známý rituál uklidňující účinek. Zůstane jen u přání.
Rodiče jsou v práci, Nikolka ve škole a všude kolem panuje nepříjemné ticho. Máma mi v ledničce nechala připravený oběd, který mi mizí v žaludku studený. Nemám sílu se namáhat ohříváním. S oblíbeným hrníčkem se nakonec usadím na zahradě našeho domku pod slunečník, a pomalu si vychutnávám tu těžkou, nahořklou chuť kávy, která se mi nyní převaluje po patře.
Ohledně dnešního koncertu jsem s Monikou telefonovala ještě ten večer, co jsme se vrátili ze slavnostního vyřazení. Hovor bohužel nedopadl dle mých představ.
„El, ty prostě na ten koncert půjdeš! Nevidím důvod, proč bys nemohla...“
„V pátek máme rodinnou oslavu.“ Výmluvy, výmluvy, výmluvy. Tak jsem si opět trochu zalhala: ta oslava je skutečná, jen plánovaná až na sobotní podvečer. Nic lepšího mě naneštěstí nenapadlo, ale prostě jsem doufala, že by tohle Moniku mohlo přesvědčit. Takový slabý pokus ji ovšem zastavit nemohl.
„No jo, málem bych zapomněla, že máš narozky. V tom případě musíš jít tuplem! Klidně vašim brnknu a vysvětlím jim závažnost situace.“
Polilo mě horko. Co když jim skutečně zavolá? Naši moc dobře ví, jak mám tu kapelu ráda. Vzdávám se – posledního půl roku pro mne bylo přinejlepším Pyrrhovým vítězstvím. Takhle nemůžu pokračovat dál.
„Nikomu nevolej. Já teda půjdu,“ řeknu rezignovaně.
Co jiného můžu dělat? Musím se s tím poprat. Jednou to přijít muselo. Monika je pouze podělaný katalyzátor.
„No vidíš, ani to nebolelo.“ A bylo hotovo.
Odpoledne uteklo, ani nevím jak. Při přípravách na večer cítím spoustu rozporuplných pocitů. Bleeding Scream jsou úžasná kapela a možnost slyšet je hrát naživo – no, lepší dárek k narozeninám jsem si nemohla ani přát. Ale přesto: představa, že tam půjdu, mi nahání hrůzu.
Mámin oběd, po probuzení tak fajn, mě teď tíží v žaludku jako kus kamene. Z nervozity se mi dokonce rozklepou ruce. Natáhnu si na sebe tmavé ošoupané džíny a přiléhavé černé tričko s nápisem La Petite Sirène. Vtipný dáreček od mámy z návštěvy Paříže. Vlastně je mi jedno, co na sobě mám. Vzala jsem ze skříně první věci, co mi padly do ruky. Vlasy nechávám rozpuštěné, jen je přečísnu. Napadne mě, že bych si je měla zastřihnout. Už teď mi sahají po bedra a všude překáží.
Ze zvyku se ještě zkontroluju v zrcadle, kde na mě hledí tmavovlasá drobná bledá holka. Nejzajímavější jsou na mě asi oči akvamarínové barvy, u zorniček namodralé, s šedým prstencem kolem duhovky. Tak je vždy popisuje táta. Ještě poslední pohled a vyrážím; kámošky už na mě čekají před domem.

***

Ve frontě u vstupu do kulturáku po nás pořád někdo pokukuje. Ty kradmé, někdy až oplzlé pohledy nejde nevnímat. Mám sto chutí se otočit a utéct.
„Nepřijde ti, že na nás divně zíraj?“ zašeptám Monice do ucha.
„To je v naprostym pořádku, jen ať se kouknou,“ odpoví nevzrušeně.
Koneckonců holky si daly dnes večer na vzhledu řádně záležet. Vyfikly se, takže není divu, že se po nich ostatní otáčí. Jenže mě to zrovna na klidu nepřidá.
Pomalu postupujeme kupředu. Za dveřmi stojí kluk, který kontroluje lístky, jemuž může být tak pětadvacet. Svým krátkým sestřihem připomíná vojáka. Sleduji ho při práci, abych nemusela vnímat okolí.
„To jsou svaly, co?“ zhodnotí vazouna Monika, sotva jsme na řadě. Až teď si všímám jeho vypracovaného, pod tričkem rýsujícího se těla.
„Tady Vojta je můj starej známej, že jo?“ pokračuje.
Oslovený se na nás mile usmívá. Nějak si nevzpomínám, že by se o něm Monika někdy zmínila. Vlastně na tom nezáleží.
„Co takhle jít si pro něco k pití a pak zkouknout sál?“ navrhne Val, když nás řádně označkují a pustí dovnitř.
Pohled na masu lidí, kteří už postávají v předsálí, mi ještě víc stáhne už tak neklidný žaludek. Z nervozity si dokonce začnu hrát s prstýnkem, který mi dal Robert k minulým narozeninám. Jedná se o stříbrného hada a vyrobil ho úplně sám, při studiích na zlatníka. Držím se ho jako záchranného lana, i když vím, že se od něj pomoci nedočkám. Dnešek budu muset přežít a doufat, že se nic nezvrtne.
Po chvilce zjišťujeme, že dostat se k baru je prakticky nemožné, ledaže bychom zatoužily zažít, jak že přesně se cítí ty příslovečné sardinky v konzervě. Lidé na drink čekají dokonce ve třech pořádně nahuštěných řadách. Místo na drink nakonec naše další kroky míří raději čekat na „Dámy“.
Na toaletách je naštěstí jen pár holek.
„Ukaž, musíme tě nějak zkulturnit, vypadáš jak strašidlo,“ přepadne mě tam Monika s vytasenou řasenkou a tvářenkou. Jejímu kosmetickému útoku se nedá ubránit, pokud bych na záchodcích nechtěla vyvolat šílenou hysterickou scénu.
„No, to už je lepší. Teď máš kukadla jako zrcadla,“ zhodnotí po chvíli své snažení na mém obličeji.
Nelíbí se mi, že mě k malování přinutila. Jenomže kdyby si mě vzala do péče Val, mohla jsem dopadnout mnohem hůř, zmalovaná jako… Val.
Mám holky moc ráda, i když nechápu, jak se můžeme vlastně kamarádit, když jsme každá úplně jiná. Nebo je možná tohle ten důvod, proč nám naše přátelství tak klape.
Nervy mám stále napjaté k prasknutí a pomyšlení, že budu muset vkročit zpět do toho davu těl tam venku, mi najednou mozek nechce skousnout. Vklouznu radši rychle na toaletu, která je před začátkem koncertu naštěstí ještě čistá a sednu si na zavřenou mísu. Potřebuji být chvilku o samotě a srovnat si myšlenky v hlavě.
„Hele, počkáme na tebe v sále,“ zahaleká na mě po krátké době Monika. Zaslechnu, jak klapnou dveře a jsem konečně sama. Holky už byly zřejmě natěšené jako děti v cukrárně.
„Ne, tohle nezvládnu.“ vyslovím nahlas. „Ale zvládneš, holka!“ Do očí se mi začnou drát slzy bezmoci. Fajn, teď se ještě budu hádat sama se sebou.
Nakonec skloním hlavu mezi kolena a pokouším se pomalým hlubokým dýcháním zpomalit svůj srdeční tep a eliminovat úzkost. Po zhruba pěti minutách můžu konečně vyjít ven. V té chvíli už se před kabinkami stejně začíná tvořit fronta a brzy by mě někdo z mého úkrytu vyhnal.

***

Bohužel jak se zdá, moje snaha se zklidnit byla úplně zbytečná! Hned za dveřmi toalet totiž stojí jako zjevení Petr.
Proboha, kde ty se tu bereš? Přemůžu se a ze slušnosti ho pozdravím kývnutím hlavy s planou nadějí, že uhne.
„Musím s tebou mluvit,“ prohlásí místo pozdravu a zastoupí mi cestu.
„Jenže my už nemáme o čem!“
„Eleno, přestaň! Fakt mě nebaví, jak se mi pořád vyhejbáš,“ řekne a přikročí blíž.
„Nepřibližuj se!“ snažím se znít rozhodně.
„Ty si na mě prostě čas uděláš!“ Z jeho hlasu mi přeběhne mráz po zádech. Zavřu oči a představuji si, že jsem v pohádce, kde mávnutím kouzelného proutku mizejí věci i lidé. Když oči zase otevřu, skočím rovnýma nohama z pohádky do bláta, pod okap a ještě do sudu s fekáliemi. Petr nezmizel. Dokonce se i přes moje upozornění přiblížil a ke všemu se pokouší uchopit mě za levou paži.
„Dej ty pracky pryč!“ Přinutí mě tím o dva kroky couvnout.
Chci proklouznout kolem něj, ale nejde to. Chytí mě za ramena a zatlačí do nejbližšího kouta, kde zády narážím do zdi. Mám chuť se do ní vsáknout, ale studený tvrdý povrch mi žádnou záštitu neposkytuje. Těžce polknu, navzdory žaludečním šťávám, které se mi hrdlem už už derou ven. Mysli Eleno, mysli. Mezi tolika lidmi si snad nic nedovolí… Vzpomenu si na svoje noční můry a napadne mě, ne poprvé, jestli ten temný přízrak z nich nemůže být Petr. Jenže mi to k němu prostě nesedí. Nikdy se nechoval takhle hrubě.
„O co ti jde?“ vyprsknu na něj. „A zkrať to!“
„Chci tebe!“ procedí mezi zuby. V jeho dechu cítím alkohol.
„Cože? To nemyslíš vážně...?“
„Myslím! Slyšelas dobře. Chci tebe!“
„Ne, ne a ne!“ štěknu mu do obličeje. „Takže jsme si to vyříkali, a teď mě pusť!“
„Ani náhodou! Dneska se odbýt nenechám!“
„A Bára?“ pokouším se ho rozhodit. „Určitě tu někde na tebe čeká, celá nažhavená!“
„Seru na Báru!“ zařve, až leknutím nadskočím.
„Petře, brzdi! Sám moc dobře víš, kvůli čemu to mezi náma skončilo. Tak už mě sakra nech být!“
Na Petrovu nevěru jsem přišla úplnou náhodou. Měli jsme mít rande, ale odvolal ho s tím, že mu do toho vlezlo něco děsně důležitého. A protože jsem tím pádem neměla další plán na večer, tak mně holky nakonec vytáhli do kina. Dál už to je jak z béčkového filmu. Samozřejmě, že jeho „děsně důležitá“ věc byla Bára a k jejich smůle šli na úplně stejný film jako my. „Cicmali“ se, skoro půlku promítání. V kině jsem se chovala, jako bych byla nad věcí, ale doma už nebylo potřeba nic předstírat. V ten den se ve mně něco zlomilo. Jenže to jsem ještě netušila, že se můžou stát daleko horší věci, než zlomené srdce.
„Ty mě nechápeš,“ zaskuhrá tentokrát skoro nešťastně a vrátí mě tím zpět na zem. Měnit emoce a role uměl vždycky tak, že by se za jeho výkony nemusel stydět žádný profesionální herec.
„Ne, to ty nechápeš!“ Hrozí, že mi nohy za chvíli vypoví službu. Tělo mi přívalem adrenalinu brní. Tohle celé je špatně, hodně špatně.
„Ano, přiznávám, spal jsem s Bárou. Vím, že tě to naštvalo. Zřejmě si ale neuvědomuješ, že chlap má taky svoje potřeby. Ale moje jediná láska jsi ty, a já tě chci zpátky.“
„Takže ty bys mě chtěl zpátky, jo?“ zhluboka se nadechnu. „Jenže... já... nechci... tebe!“ Tahle kapitola mého života je definitivně uzavřená. Aspoň pro mě.
Začne se ke mně naklánět. Alkoholové výpary mi zkřiví tvář.
„Nech toho!“ odvrátím se od něj. Srdce mi tluče až v krku. Moje dlaň mu přistane na hrudi, kde ho drží, jak doufám, v bezpečné vzdálenosti.
„Eleno, lásko moje jediná, vrať se ke mně! Vždyť nám bylo spolu dobře.“ Zkouší na mě použít svůj nejsvůdnější hlas, který na většinu holek zabírá. I na mě kdysi platil.
Sundá mi ruce z ramen, ale jenom proto, abych vzápětí ucítila jeho dlaně na tvářích.
„Nech mě být, prosím! Pusť mě! Chci jít pryč!“ pisklavě zašeptám.
„Ne!“ řekne drsně. „Nejdřív mi dej pusu! Uvidíš, že si vzpomeneš, jak krásné to mezi námi bylo. Nesmím o tebe přijít, lásko!“
„Já ale tvoje nejsem, a nebudu!“
Snaží se ke mně přitlačit celým tělem.
„Nedělej to! Prosím!“ Není kam uhnout. Do očí mi vyhrknou slzy, ale nedovolím jim, aby se dostaly dál. Mrkáním se mi je podaří na chvíli zahnat. Pomalu, ale jistě se mě začíná zmocňovat panika.
V tom na Petrově rameni přistane cizí ruka.
„Ty jsi neslyšel, že ji máš nechat být?“ ozve se sytý, hluboký hlas s jemným cizím přízvukem.
Petr se vztekle otočí.
„Co si to…“ Zmlkne. Za zády mu stojí Ian McLean, baskytarista z Bleeding Scream. I já na něj zmateně civím. Je ohromně vysoký, musí mít kolem dvou metrů. Samozřejmě, že tuhle skutečnost vím, ale vidět ho takhle reálně je prostě jiné.
„Jen… jen jsme si tu povídali,“ vykoktá Petr.
„Jo, jasně!. Teď zmiz!“ vpálí mu Ian do obličeje. Jedná se o jasnou výhružku.
Petr se, místo aby poslechl, otočí zpátky ke mně: „No tak lásko, prosím…“
„Vypadni! Jdi… už… do prdele!“ dostanu ze sebe přes zaťaté zuby.
„Ještě jsme neskončili!“ vztekle zavrčí a se zamračeným výrazem se konečně ztrácí v davu.
Tipů: 0
» 30.01.19
» komentářů: 0
» čteno: 184(2)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Excalibur meč

Znáte legendu o bájném meči používaným samotným králem Artušem?

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.