Lapena v notách - 1. kapitola

Pojďte nahlédnout do života Eleny Malé a jejich přátel. Zjistíte, že nic nemusí být tak, jak se zdá. Elena Malá, osmnáctiletá studentka z Mladé Boleslavi, se připravuje k maturitě, když se její život obrátí naruby. Začne se jí pomalu, ale jistě vymykat z rukou, přestože se snaží, aby se opět vrátil do normálu. Ke všemu se díky dlouholeté kamarádce seznámí s metalovou kapelou Bleeding Scream a vše se ještě zkomplikuje… Příběh je plný životních rozhodnutí a zvratů.
» autorka: Elizabeth Leksa
Všude byla tma. Hutná, studená tma. Stahovala se kolem mne a bodala jako milion ledových jehel. Byla jsem otupělá, ale mé podvědomí na mě křičelo, že tam nesmím být, ať okamžitě zmizím. Poslechla jsem ho bez váhání a utíkala, ač netušila kam. Jenomže ta zatracená cesta mi pod nohama vůbec neubývala. Jako bych byla k tomu místu přimrzlá.
Temnota, která mě obklopovala, byla náhle ještě hutnější. Začala po mně natahovat své chladné pařáty.
Vycítila jsem v té tmě něco hmotného a nebezpečného…


„Eleno, vnímáš mě?“ ozvala se zepředu z místa spolujezdce máma, čímž přetrhla tok mých myšlenek.
„Ano?“ vyhrkla jsem zmateně.
Máma bojovala s pásy, aby se na mě mohla vůbec otočit. Její pohled vypadal ustaraně.
„Jsi bledá jako stěna. Není ti špatně?“
„Co? Ne, nic mi není, mami.“
„Měla bys chodit víc na sluníčko, chytla bys aspoň trochu barvy.“
„Jasně, a kolem nosu mi vyskáčou pihy. Ne, děkuju pěkně.“ Tón, který jsem použila, nezněl zrovna nejvlídněji. Zamrzelo mě to, jelikož máma si nezasloužila odnášet tyhle moje výkyvy nálad.
„Náhodou jsi s nima roztomilá,“ popichoval mě od volantu táta. To myslí vážně?
Myšlenky mi zalétly zpátky k dnešnímu ránu, kdy jsem se probudila bez dechu, hrůzou naprosto dezorientovaná. Až když jsem vzápětí začala plnými doušky polykat chladný ranní vzduch, došlo mi, že moje rozklepané tělo leží ve známé posteli. Nevyslovitelná úleva, jež mě nato zaplavila, byla jako osvobození. Dlaní jsem si slastně přejela přes čelo - zůstala kluzká potem. Dokonce i pyžamo bylo úplně promáčené. Byl to sice „jen“ sen, ale zároveň další – Kriste pane, kolikátá už!? – z mých úděsných nočních můr.
„Mami, El se nám opravdu odstěhuje?“ zeptala se Nikolka, moje malá sestřička. Svým sladkým hláskem mě vrátila zpátky do reality.
Jakmile se na ni člověk podíval, mohl vlastně pozorovat mou desetiletou kopii ve světlejším provedení. Já měla po tátovi tmavě kaštanové vlasy, neprakticky dlouhé až po zadek. Nikolčiny byly po mámě světle plavé, a snad ještě delší než moje. Pouze oči, ty jsme měly stejné akvamarínové barvy, u zorniček namodralé, s šedým prstencem kolem duhovky.
„Neboj, ještě se jí nějakou dobu nezbavíme, odjede až na podzim,“ uklidňovala sestřičku máma.
„Tak vidíš, budu tě otravovat ještě celé prázdniny,“ prohrábla jsem Nikolce škádlivě vlásky. Z Mladé Boleslavi jsem se měla přesouvat na koleje do Prahy až v průběhu září.
Přestože venku muselo být snad třicet ve stínu, do auta nám klimatizací proudil příjemně studený vzduch. Nasadila jsem si sluchátka a pustila si na telefonu od Bleeding Scream písničku Life on the edge. Skladba vynikala hutnou basovou linkou v rychlejším tempu a celkovou postupnou gradací. Taková hudba mě vždycky dokázala naplnit potřebnou dávkou energie.
Už nějakou dobu se mi honilo hlavou, že odchodem z domova můj život dostane jiný význam, jiný směr. Ale tušila jsem, že zvyknout si nebude v mém případě vůbec snadné. Čekalo mě všechno nové! Nové město, nová škola, nové bydlení i noví lidé. Odmaturovala jsem, a dokonce zvládla přijímačky na svou vysněnou vysokou školu: Na UMPRUM, obor design. Tam nikdy moc lidí nebrali. Dostat se na tuhle školu jsem toužila už od základky, a tvrdě jsem kvůli tomu makala. Jenže od té doby, co se mi stala ta věc, se toho hodně změnilo. Nejenže tu byly ty noční můry, ale přibyl i strach z cizích lidí. Hodně věcí, které mě dřív zajímaly, přestaly být podstatné. Starosti mých kamarádů mi najednou připadaly bezvýznamné a povrchní. Jenže na druhou stranu bych si přála řešit zas jen tyhle „bezvýznamné“ problémy.
Písnička ještě nedohrála a mobil v ruce mi oznámil příchozí zprávu. Automatickým pohybem jsem se na telefon podívala.

Blahopřeju, střední máš úspěšně za sebou. Těším se, až to spolu oslavíme.

Žádný podpis, a ke všemu neznámé číslo. Přemýšlela jsem, kdo by to tak mohl být, ale v daném okamžiku mě nikdo nenapadal.
Před kulturním domem, kde se mělo slavnostní vyřazení absolventů gymnázia konat, se už zaparkovat nedalo. Tátovi se to nakonec podařilo poblíž v jedné z postranních uliček. Jakmile jsme otevřeli dveře auta, převalila se přes nás vlna horkého vzduchu.
„Ukaž, srovnám ti šaty,“ začala kolem mě poskakovat máma a zachraňovat cestou způsobenou spoušť. „Nemohla sis vybrat něco míň mačkavýho?“ lamentovala.
Moje světlemodré retro šaty jako ze 70. let naši ani ne čtvrthodinovou jízdu autem zřejmě těžce snášely. A nebyly samy, i já se cítila jako vyždímaný hadr.
„Mám je ráda,“ bránila jsem je.
„No, budiž. Mohla sis vzít i něco horšího.“
„Myslíš jako džíny a tričko? V ničem jiném ji člověk už skoro nevidí,“ rýpnul si táta. Ozývat se nemusel - jeho škoda, máma totiž svou pozornost okamžitě obrátila na něj.
„Proboha, měli jsme jít radši pěšky, takhle pomačkaní budeme jen pro ostudu,“ povzdechla si a snažila se mu srovnat košili. Samozřejmě neměla šanci, naše oblečení nad ní dnes vyhrávalo na plné čáře.
„Pěšky? Na těch vašich chůdách? To si nedovedu představit!“ řekl táta s náznakem smíchu v hlase. Máma jen zafuněla. Tohle jejich hašteření mi bude na koleji vážně chybět.
V sále kulturního domu nás přivítal příjemný osvěžující chládek. Přejela jsem místnost pohledem. Ten mi náhle s nelibostí padl na známou dvojici, Báru s Petrem. Navštěvovali stejné gymnázium, jen jinou třídu. Já studovala osmiletý obor, oni čtyřletý. Vidět zrovna tyhle dva pořád bolelo. Byli připomínkou mého prvního milostného zklamání.
S Petrem jsem začala chodit před nástupem do septimy a vydrželo nám to spolu něco přes rok. Petr byl první kluk, který mě políbil, a i když se mi noha při jeho polibku nezvedla, jak se stává hlavním hrdinkám v romantických filmech, zážitek to byl uspokojující. Petrovi však tohle nestačilo. Chtěl daleko víc. Jenomže já neměla v plánu o panenství hned tak přijít, a tak si za mými zády začal právě s Bárou. Jakmile se jejich románek provalil, poslala jsem ho do háje a na jeho pokusy o omluvu ani náhodou nereagovala. Nebrala jsem mu telefony, a květiny, které se každé ráno objevovaly na mojí školní lavici, skončily vždy stejně – v odpadkovém koši hned za dveřmi. Takovou zradu jsem mu přece nemohla odpustit! Skutečně mě hluboce ranil, a od té doby jsem dost zahořkla vůči sladkým slovíčkům. Petr jimi totiž nikdy nešetřil. Říkával samé „lásko moje jediná“ nebo „srdce mé bije jen pro tebe“ a podobné… no ano, kecy.
Někdo mi zaklepal na rameno. „Zdravím klan Malých!“ zjevila se mi před očima Monika, s úsměvem od ucha k uchu, v červených minišatech, které ji obepínaly jako druhá kůže. Aspoň ona dnes oplývala dobrou náladou, když já se topila v melancholii. Svoje obvykle rovné černé mikádo po ramena měla tentokrát natočené.
„Potřebuju s tebou a Val probrat něco důležitýho,“ pošeptala mi do ucha. Byla jsem zvědavá, co zase kuje za pikle. Pokaždé vymyslela nějakou „bejkárnu“.
V tom okamžiku zmiňovaná Val vplula do dveří, ve zlatých koktejlkách, s nadýchanými spodničkami. Tím upoutala pozornost nejen naší skupiny. Zírala jsem na ni a snažila se, aby mi nepoklesla čelist.
„To myslí vážně?“ ujelo mi.
„Smrtelně vážně,“ konstatovala Monika s kamennou tváří.
Ladným krokem svých dlouhých nohou a s pohupováním v bocích doplula Val až k nám.
„Sluší mi to, holky?“ zeptala se, jakmile nás pozdravila, a přitom zamrkala dlouhými umělými řasami. „Ty šaty mi ušila sestřenice.“ Nezapomněla udělat otočku, aby se nám v té parádě, jak se patří, ukázala ze všech stran.
„Sluší ti, i když v nich vypadáš jako vánoční stromeček o Velikonocích,“ zhodnotila outfit Monika.
Val její poznámku přešla s blahosklonným úsměvem. My ostatní jsme viděly, že má Monika pravdu: ty šaty byly jako pěst na oko. Ale co, Valeriině postavě více než lichotily a naše kamarádka se v nich očividně cítila velmi dobře.
„Vy se mi holky snad jenom zdáte!“ řekla jsem. Při sledování těch dvou mi šly koutky úst samy od sebe vzhůru.
„Ne, bohužel jsme skutečné,“ odvětila Monika. „A teď… Teď jdeme skončit tu dnešní komedii.“
Komedii? To byla celá Monika, nic nebrala vážně.
Zamířily jsme k ostatním spolužákům, kteří seděli na židličkách seřazených do úhledných řad. Rodiče s Nikolkou si šli také najít nějaká volná místa. Všimla jsem si Moničiny mámy, jak na ně mává.
„Hele, než na to zapomenu,“ ozvala se Monika, sotva jsme usedly. Spiklenecky nám naznačila, abychom k ní sklonily hlavy a ona nám tak mohla sdělit své nejžhavější novinky.
„Seznámila jsem se, přes jednu známou, s úžasným klukem, co dělá zvukaře u Bleeding Scream, a ten mi slíbil lístky na jejich páteční koncert! Dámy…“ dramaticky se nadechla, „mám tři! Myslela jsem i na vás. No nejsem boží?“ Spokojenost z ní přímo sálala.
„Tak počkat, nikdy ses nezmínila, že by se ti líbili. Co tak najednou?“
Opravdu mě tím zaskočila. O jejich koncertě jsem věděla. Ještě před rokem bych skákala radostí do stropu, že tam mohu jít, ale dneska? Courání za večerní zábavou pro mě nepřipadalo v úvahu! Strach mi už pěkných pár měsíců nedovoloval chodit kamkoli jinam než do školy a ze školy. Obzvlášť po setmění by mě nikdo ven nedostal ani heverem! Jenže holky o mých děsech neměly tušení. Byla jsem zbabělec, a přestože to byly moje kamarádky, nějak jsem jim o tom, co se té noci dělo, nedokázala nic říct. Hlavně, o čem přesně s nimi mluvit, když i já sama měla v hlavě tak strašný zmatek a tu noc si pamatovala jen v útržcích? Holá fakta byla pro mě příliš krutá, a vyslovit je nahlas jsem se ještě neodvážila.
Monika byla k neudržení: „A jen tak pro informaci, dámy, ten zvukař se jmenuje Marek a je fakticky k sežrání… Takže od něj ruce pryč! Ten je můj!“sdělila nám a při tom se jí v očích divoce zablesklo.
„Mimochodem, ani já nejsem sto let za vopicema, už jsem několik jejich písniček taky slyšela. Von je totiž poslouchá můj ujetej brácha,“ zapojila se do hovoru Val. „A hlavně maj neskutečně sexy zpěváka!“ našpulila rty. Tímto vyjádřením dala Monice jasně najevo, že před ní bude Marek rozhodně v bezpečí.
„Myslíš pana Lukyna s neonkovýma očima?“ dobírala jsem si ji. Nešlo odolat.
„Abys věděla, náhodou jsou nádherně modrý, a s tím jeho rozcuchem, co má na hlavě…“ a Val se zasnila, div se u toho neposlintala.
Monika jí luskla prsty před obličejem. „Haló, tady Houston, Země volá Val...“
„Ty jsi blbka,“ hodila po ní Val ošklivý škleb. „El, ty je znáš, tak mi dáš určitě za pravdu, že je Lukyn zatraceně sexy.“ S těmi slovy stočila své pomněnkové oči ke mně.
Povytáhla jsem obočí: „Když se ti líbí propíchaný uši a potetovaný těla…“ Co jiného jsem k tomu mohla říct? Lukyn byl zřejmě zajímavý typ, jenomže mě tihle namachrovaní týpci nikdy nebrali. Ovšem teď mě zajímala Monika. Musela jsem se jí zeptat: „Moni, to, že máš lístky, je super, ale je ti jasný, že jde o metalovej koncert? Já jenom... že se ti metal nikdy nelíbil.“
„No a?“ odpověděla zvesela. Jak vidno, dnes byla velmi, velmi pozitivně naladěná.
Další rozhovor přerušil náš pan ředitel, jenž zahájil svým proslovem „Slavnostní vyřazení absolventů gymnázia za rok 2012“. Nedokázala jsem ho poslouchat. Hlavou se mi opět honila otázka, kdo mi mohl poslat tu esemesku. Myšlenky mi bloudily všude možně. Dostaly se i k avizované páteční akci. Vzhledem k tomu, že znaly můj hudební vkus, se mnou holky určitě počítaly. Vůbec mě nenapadalo, jakou výmluvu si připravit, abych se z koncertu vykroutila. Ale právě to jsem potřebovala udělat. Teď, když pro nás všechny střední školy světa přestaly existovat, už jsem nemohla říkat, že se musím učit.
Po všech možných a dokonce i nemožných proslovech nás seřadili a začala konečně nejočekávanější část celé té slávy: předávání maturitních vysvědčení. Na mém se skvělo „Prospěla s vyznamenáním“. Ale ne proto, že bych byla šprtka - bylo to prostě tím, že mě učení a soustředění se na maturitní otázky dokázalo odvést od všech mých trýznivých myšlenek.
Po skončení celého ceremoniálu se na nás Monika obrátila se slovy: „Tak v pátek, dámy,“ a zmizela v davu.
Co to má znamenat? Zůstala jsem zaraženě stát. Tentokrát se mě ani nezeptala, co si o tom myslím, a ani mi nedala příležitost zkusit se nějak vymluvit. Rovnou počítala s tím, že půjdu i já. Dlouze jsem si povzdechla. Teď mi nezbývalo než jí zavolat, aby se mnou nepočítala. Napřed mě ale čekal oříšek: Vymyslet nějaký pádný důvod, proč nejdu, který by mi celá naše holčičí parta stoprocentně sežrala. Věděla jsem, že při posledním neúspěšném pokusu vytáhnout mě někam ven mě Monika už určitě podezírala, že se něco děje.
Tipů: 4
» 29.01.19
» komentářů: 2
» čteno: 99(6)
» posláno: 0


» 29.01.2019 - 17:15
je to svěží text

.... asi to bude dívčí román

ST
» 29.01.2019 - 17:29
ttragelaf: Děkuji za komentář. Ano, moje dílo je zaměřené hlavně na ženské pokolení. Na druhou stranu doufám, že se mi podaří vyhnout označení "červená knihovna". :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
byron [1]
narozeniny
Monysek24 [6], Rebejah [1]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.