Vybraná? I.

nic není jak s zdá...
» autorka: xlps
Už poněkolikáté si kontrolovala sukni, hodinky, sako. Znovu. Proč na to vůbec přistoupila? Tyhle hry… Nemá ráda. Tohle není její svět. Jenže? Je to rozkaz. O tom se tak nějak nediskutuje, tedy tady, u nás. U nás …ne! Takže? Ale jo, čeká. Tiše, nervózně, ale čeká. Zvládla jiný věci, tohle taky, ale kdyby byl dotaz na spokojenost ??? Dotazy nebudou, nejspíš, teda.
Proč chodí lidi pozdě. To není otázka, jen spíš taková úvaha. V dnešní době má každej nějaký měřidlo času, nebo vidí slunce, hvězdy, hodiny na rohu, někde. V prostředí, kde vzdálenosti překonáte chůzí po chodníku. Tak proč chodí pozdě? Tohle už otázka je. Jak je to možný? Deset minut? To snad…
Konečně. Pak, že ženy jsou nedochvilné. Chlap se ani neomluví a hned se žene do křesla. Je celej nějakej pomačkanej a ty boty? Nebyl na misi, jen v centru tohohle středoevropského města a venku neřádí povodně ani uragány, je docela normální suchý den. Dost, nemá cenu se tím zabývat. Hlavně ať už to skončí, no jo, ale to musíme začít. Snad se alespoň představí. Ne? Vyštěkl její jméno a hned zapínal mobil. Bude si to nahrávat, kvůli autenticitě. Nejspíš se chtěl zeptat na můj názor, ale pak to vyhodnotil jako nadbytečný.
Tak to jsme na tom podobně, protože já to jako nadbytečný vidím od samýho začátku... Jenže já, jsem jen nepodstatný díl. Jsem genderová součástka, která je zrovinka teď potřebná v nějaký probruselský hříčce kolem velení a byla nejspíš vyhodnocena jako dovednostně a vizuálně vhodná. Takový malý ozubený kolečko, který ovšem když nemáte, tak se stroj netočí tak, jak potřebujete. Kdybych byla jiná nátura, citovala bych anglické přísloví o posledním a významu, ale nejsem, tak nazývám věci pravými jmény.
Ne, nejsem ani na FB ani na Twitteru. To snad nemyslí vážně? Já? Myslel nejspíš pracovně. No samozřejmě, jak jinak. O mé soukromí tu přece nejde. Myslel? Tím si nejsem tak úplně jistá. Protože kdyby ano, co bych tak tam asi dávala? Pracovního. Já vlastně ani nevím, co mu budu vyprávět z mé práce. Nebudu si zatěžovat svoje závity. Počkám, co z něj vypadne a odpovím, pokud to bude možné. Ano, bude to možné, jinak by mne sem můj nadřízený neposílal, to je zřejmé. Jestli se připravoval tak, jako přišel včas a oblečený, tak to bude ještě zajímavý. A jestli čeká na nějaký humorný historky z misí, tak to bude čekat dlouho. Nejsem vůbec vypravěč, a i kdybych byla, humoru tam moc nebývá.
Zdvihl obočí, pokývl hlavou a pustil mobil. Docela dobře umím rozklíčovat lecjaký pohybový pokyny a tenhle vypadal dost jednoduše. No, ale takhle to nepůjde. Pochopila jsem, že mám začít mluvit, jediné co tomu chybí je otázka. Tu jsem si v pohybu očí, těla ani hlavy nějak nepřečetla a proto mlčím.
Vypnul mobil a znovu, tentokrát udiveně, se na mne podíval. Opravdu jej překvapilo, že hned nesypu to, co je domluveno. Domluveno? To nejspíš mezi ním a těmi, kteří mne sem poslali. Nebo možná ještě mezi nějakými jinými. Třeba i jeho sem poslali. Ale já? Mám jen dělat dobré jméno organizaci a být vstřícná. Žádný jiný pokyn jsem nedostala.
„Mám s Vámi udělat rozhovor, máte vyprávět, jak je všechno co děláte důležité a proč. Začněte tak nějak všeobecně – proč děláte tuhle práci, nejspíš podle někoho z rodiny. Ne? Táta, děda a tak. Studia, první zkušenosti, mise, jednotka… Jste u elity, tak proč tam jste a tak. Kde všude jste byla. Kolikrát jste byla raněná. Kolik jste zabila lidí. Jste vdaná? Kolik máte dětí? Jak žijete, když nejste někde v akci. Takový normální věci.“ Vysypal rychlostí rychlopalné zbraně a chystal se znovu pustit nahrávání.
N o r m á l n í v ě c i ? Mám potřebu dávat svoje CV v plen? Kam a s kým mne to proboha poslali? Co čeká, že mu řeknu? Již můj prapra….dědeček přijel na naše území s nájezdnými Avary, vyndal biftek z pod sedla a když dojedl, zůstal tady. Od té doby všichni mužové v naší rodině bránili svobodu a rozšiřovali území. Protože však pocházím z emancipovaného prostředí, převzala jsem štafetu, expandujeme a nedávno jsem se vrátila z Konga. Zářivě se usměji a ukáži zcela nový diamantek v levé horní jedničce na důkaz svého pobytu v této africké zemi. Úsměv, ještě jednou pro fotografa a můžeme rozhovor ukončit. Dobře, uznávám, nejspíš tohle nebude ta dnešní cesta. Ale uznejte, co je normální?
Jací lidé pracují ve složkách, co mají i zbraně? Jako všude. Takoví i jiní. Někteří jsou na titulní stránky, někteří o to nestojí a jsou i tací, které tam dát není možné. Myslím, že ale takové najdete všude. Mám na mysli všechny tři typy. Na druhou stranu neběhám denně s palnou zbraní u pasu. Ona vlastně někdy není ani důležitá, pro mne tedy. . .Co je důležité? Kdy? Proč? Pro koho? Kde? No, nejspíš uznáte, že zobecnit to lze těžko.
Obecně lze říci, že pokud jste u nás delší dobu, máte rád řád, systém, nebo se umíte podřídit. Nejspíš taky jste o tom, že co děláte přesvědčeni. Pro peníze? No, krátkodobě jistě, v řádech mnoha let spíš ne. Protože to byste si je uměli vydělat patrně i jinak.
Zranění? Prostřelená ruka je velice dekorativní na titulní stránky, hlava působí ještě víc dramaticky, s nohou a berlemi budíte soucit a empatii. Myslíte, že to co je vidět je vážné? Někdy. Víte, že ve válce klesá počet sebevražd a čím více slunce, tím je vám lépe? Řekla bych, že třeba i tahle teorie má svý limity.
Beze strachu? Podle teorie je pouhé 1% populace zcela beze strachu ( obecně se užívá označení psychopat), to jste patrně neměl na mysli. Jsme tedy nejspíš prostou ukázkou 80% běžné populace, protože další 20% jsou s úzkostnými poruchami a ti k nám nejdou. Neříkám, že v průběhu služby se to nemůže změnit, tak jak se život mění, všem. Není to samozřejmě naším cílem, ale stát se to může, stejně jako třeba Vám.
Kromě snajperů, kteří v tomhle jsou a vždycky byli trochu specifičtí, to nikdo myslím nepočítá. Nakonec, zdálo by se Vám normální, kdybych řekla číslo? To přece není cíl nikoho z nás. Jsou i jiné způsoby výhry. Nejspíš ani slovo výhra není to správné. Nevedeme boj pro výhru. Pro co? Pro spravedlnost, přesvědčení o pravdě na naší straně, obranu demokracie, bezpečí, rovnováhu? Je spousta slov, která si můžete dosadit. Stejně jako je spousta jiných, která můžete dát na druhou misku vah. Proto ale tady dnes nejsme.
Proč tady jsme? Protože se blíží zasedání, které rozhodne o dalším schválení některých bezpečnostních akcí v daném koutě světa a je potřeba schválit rozpočet na tuhle akci. Naši specialisté na kdeco nakonec určili, že já jsem zrovna tou tváří, která s Vámi má promluvit a vy napíšete něco takového, co bude drobným, ale dostatečně hmotným kousek v mozaice, který ji doplní.
Proč? Myslíte proto, že jste dostatečně asertivní, populární a dokázal jste proniknout až sem? Nechci Vás nějak zklamat, ale jen část z toho bude skutečná. To ne Vy, ani já jsme individualitami. Ne jsme vhodně vybranými, někým zcela jiným. Těmi, kteří vědí mnohem víc, než je běžné. Kteří ovlivňují mnohé běžné kolem nás. Věci, o kterých jsme přesvědčeni, že nad nimi vládneme my. Ještě přesněji, já o tom přesvědčená dávno nejsem. Já ale nejsem Vy. Ctím řád, strukturu, pravidla, mám možná jiný náhled na svět. Otázkou zůstane, kdo z nás dvou je více blíž realitě. Ne toho rozhovoru, ale světa.
Toho místa, kde všichni žijeme a nejspíš to tak ještě chvíli bude. Záleží jen na nás, jaké to místo bude. Na nás dvou nejspíš ne. Na světech, které my tu zastupujeme rozhodně ano.
Ukončí tohle divný ticho. Nasadila jeden ze svých profesionálních úsměvů – typ „empatie komplexní“ a začala mluvit. Ne odpovídat. Mluvit o tom, co se od ní očekává. Bude přece jen lepší, když to posune směrem, který je stanoven. Ví, co je cílem a to taky udělá. Proto je tady.
Tipů: 5
» 13.01.19
» komentářů: 8
» čteno: 803(8)
» posláno: 0


» 13.01.2019 - 14:06
byron
ST
» 14.01.2019 - 16:39
ttragelaf
bývali vojáci zároveň spisovatelé
Rémarque, Wittgenstein, Heller,
Borchert, Hemingway, Exupery....

i pár špionážních agentů takových:
Forsyth...

Dneska se učí absolventi univerzit
dělat výzkumné práce
na vojácích z povolání,
pár lékařů uveřejňuje
zápisky z misií.......

při vší úctě ke každému
nebezpečí a rutinní práci
.... nedá se to číst - něco tam chybí !

tolik jen, co se mi vybavilo

bude pokračování ? ST
» 14.01.2019 - 17:09
ttragelaf
P.S.

Ještě jsem si vzpomněl na jednoho vojáka z povolání,
který něco v Pardubicích oslavoval. Jednotka mu ujela.
Musel na nádraží a vlakem. Ptá se mě, že musí někam,
že neví, co má dělat. Potřeboval vysvětlit, kde je pokladna a co se tam koupí za lístek a kudy se jde
na nástupiště....byl nešťastný, nikdo mu nevěřil.
"Já jsem nikdy takhle vlakem nejel. Vždycky jsme
se přesouvali hromadně na vozech...." .. je to tak.

Lidé namají potuchy, co to je být u takové jednotky.
Nemají potuchy, že demokracie je nějaká hodnota.
Nemají potuchy, že h o d n o t a , kterou denně užívají,
třeba televize, rozhlas, noviny..... stála, stojí a bude
stát někoho život. Jinak všechny hodnoty zaniknou.

Proboha jenom né ten můj nebo mých dětí !
Každý se bojíme.
Ale CO s tím lze jiného dělat ?
» 14.01.2019 - 18:29
Milena
ST
» 12.03.2019 - 13:11
nemám rád rozkazy...
» 12.03.2019 - 13:24
enigman:
nejspíš proto nejsi v armádě...:-)

Nejspíš...
» 12.03.2019 - 13:26
stačila mi vojna...
» 12.03.2019 - 13:38
enigman:
Takže i když je nemáš rád, znáš...:-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Výlety | Následující: Jen tak
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.