Citopól

V tom snu
už jen přečtená kočka brnkala na žaluzie
a přezrálý pomeranč se chtěl dotknout
proužků černobílé duhy

snad aby se jí dařilo
nechávala pár mincí u černého turmalínu
ale zkuste uplatit začárované nebe
sourozenců ze zlámaných vln

~ až ty se podíváš ~ já se podívám

jsou to již roky
a stále magneticky zebe
a kameny ztrácejí duši
ze stop a šumotu padajících hvězd
zůstávají v tom snu
rozdroleny
uvězněny do ovzduší jako vzpomínky slova
za roky jiter co setmí

promiňte srdci
chtěly jste uniknout
citová s ní

~/

zněla tiše
jako prosba věř mi

zněla tiše jako zračit nevěřím

* vzal bys romancí co pláče labutím?

ležím a nespím

nejsou inkoustové vlasy rozprostřeny na mém těle
ani sprchové šeříky
a kolínko tak vábné bílé
až na rty s puntíky
od šumění s medy
kde letmá je netma
úsměv na ulici

... ..

ztracenky slova
po jitru mlčení
po jitru snad nekonečném

když je teď pohladí
než poslední on

bude terčem
toužících
pro příliš těsné letce

* tygři a gazely
* tobě dnes nepoví
* že neví co tam je?

rampouchy citu
ten chór co netaje
ten a smutek a ještě strach ze stěn

...

a potom když prší
připomenou sítě
jezera na římsách

svobodné hoj ahoj
kdysi veselé
co změnilo se?

* jaro ve včele

... a ještě v jiném kdysi
i beze slov

jiní jdou rozkvetlý krok omamné růže
snad chvíli ti mladí

volně běží ač prší nebo sněží
nocí zpívaná kvítka
co první vstřícnost ladí

to přece nelze slyšet
ani rozvlněné stíny neznámého muže
ba ani nelze zůstávat

vepsávat slunci sníh ve krajiny
že tenkrát na podzim
vstala jsi z listí z postele meluzíny

nahá

/~

dobrou noc
kam tě osud zavál
dobrou noc
jsi dneska hvězdám dával

a slýchával jsi rád...

nechceš to říct
to slovo nálezů
to slovo stébel múz
to slovo dál než úzus
kdy blíží se konec a procitají básně
to raději neznat
v tom ahoj
co bývával jsi snad?