Z jednoho vrhu VII.: Někdy

Dobrá zpráva - s tímhle tady otravuji naposled :D. Ano, jinými slovy: poslední díl. Moc se omlouvám za všechny logické chyby, kterých jistě bylo dost, nesrozumitelnost příběhu nebo rozvláčnost děje. Zároveň velice děkuji za všechny komentáře, tipy a přečtení...
» autorka: Eylonwai
Kapitola VII.: Někdy

Vydali se směrem k domovu.
Jenže jim nikdy nebylo souzeno odejít společně.
Jakmile nechali řeku za zády, svit měsíce zatemnil stín, který se jim postavil do cesty.
Rothe a Kaelan se oba naráz zastavili. Chlapec obezřetně sevřel prsty kolem jílce meče.
„Ty už mě nepoznáváš… bratře?“ prořízl plochý hlas noční temnotu.
Rothe se tázavě podíval na Kaelana.
„Nemám bratra,“ odvětil nejistě chlapec.
„Občas jsi mi tak říkával.“
Spolu s tím, jak se stín přiblížil, to Kaelanovi konečně došlo. Jako první mu hlavou prolétla zběsilá myšlenka Teď ne! Ale už bylo pozdě.
Zvedl se vítr a temné postavě zavlál kolem nohou černý plášť. Udělala poslední krok vpřed a její tvář pohladil svit měsíce. Světle modré oči se zaleskly ve tmě, vítr rozfoukal popelavě šedé vlasy.
„Dlouho ses nám neozval, Kale,“ řekl Ghislain.
Kaelan sevřel jílec meče ještě pevněji. V zátylku cítil upírův zabodávající se tázavý pohled.
„Teď není vhodná doba, Ghislaine.“
„Ach, skutečně? Já bych naopak řekl, že ta nejvhodnější.“
Rothe se dotkl Kaelanovy paže. „Kdo je to?“
Ale chlapec nereagoval, ze všech sil se snažil udržet situaci. „Odejdi, prosím, nebo všechno zkazíš.“ Horečnatě přemýšlel, kolik toho může Ghislain vědět. Nemohl číst jeho myšlenky, a jak jinak by se dozvěděl, že už nemá v úmyslu upírovi ublížit? A do Fa-enu se vrátili teprve dnes. Posunky se snažil dát Ghislainovi znamení, ale ten nedal najevo, že by pochopil.
Místo toho se zasmál krátkým, štěkavým smíchem. „Na to už je pozdě, Kale. Zkazil sis to sám.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Kaelan a polkl.
Ghislain sáhl do záhybu pláště. Cosi vytáhl a podržel to ve svitu měsíce. Kaelan poznal šátek, který od něj dostal.
„Ležel ani ne míli za Fa-enem. Už to mi bylo podezřelé, ale přešel jsem to.“
„Kaelane, kdo to je?“ zeptal se znovu tiše Rothe, ale chlapec se na něj jen otočil s bezmocným výrazem.
„Pak tě viděli, jak jsi ho nechal – jak jsi mu pomáhal vysát energii z nevinného vesnického kluka,“ pokračoval Ghislain.
„Ta… chalupa na rozcestí?“
„Správně. Omlouval jsem tě. Pořád dokola. Děláš to kvůli plánu, vyčkáváš. Jenže pak jsi na jeho obranu tasil meč. A zabíjel.“ Ghislain se usmál jeho vyděšenému výrazu. „Snad sis nemyslel, že tě s ním necháme samotného?“
Kaelan cítil, jak se mu do ledově studené dlaně levé ruky ostře zaryly nehty. „Máš pět vteřin na to, abys to vysvětlil,“ zašeptal mu hlas přímo u ucha.
„Rothe…“ začal, ale přerušilo ho zasmání.
„Vidím, že už ti to začíná docházet, upíre. Správně. Tvůj drahý Kaelan – nebo štěně, chceš-li-“ Ghislain nasadil znechucený výraz a Kaelanovy oči se rozšířily šokem „- ve skutečnosti měl jedinou touhu. Konečně si zasloužit své místo… mezi Stínovými lovci. Tím, že získá tvou důvěru a v pravý čas ti probodne srdce mečem.“ Dořekl a zatvářil se spokojeně. Ve světlých očích mu blýsklo.
Kaelan zatnul zuby a povytáhl meč. Ghislain však zvedl prst.
„To bych nedělal.“
S jeho slovy si Kaelan všiml stínů pohybujících se na okraji jeho zorného pole. Vystupovaly ze zákrytů křoví a stromů, hučení řeky tlumilo zvuky jejich pohybů. Na čepelích obnažených mečů se blyštily paprsky měsíce.
Všechny do jednoho znal. Všech dvacet. Starali se o něj, učili ho všemu, co znali a měli ho rádi jako vlastního syna nebo bratra. A teď stáli proti němu.
Kaelan cítil, jak mu do hlavy stoupá panika. „Tak to vůbec není. Děláte chybu. On není zlý!“ zakřičel a doufal, že ho Rothe zezadu neuškrtí. Byl zticha, ale Kaelan cítil jeho prudké zklamání a bolest.
Ghislainův pohled ztvrdl a samolibý úsměv zmizel. „Je jedním z nich. Nebylo mi ani šest let, když mi zabili celou rodinu. Dodnes to vidím před sebou. Matka pod stolem. Otec mezi dveřmi. Sestra v posteli. Všichni vysátí do poslední kapky. Nic než kostry potažené kůží.“ Odmlčel se. Pak se zhluboka nadechl a zabodl pohled do Kaelana. „A ty tvrdíš, že není zlý!“ zařval. „Bránil jsi ho, zabíjel pro něj, dobrovolně ses mu nabídl! Jsi zrádce!“ z jeho tváře se jasně dalo vyčíst znechucení a pohrdání.
Stínoví lovci se přikrčili, čekali na rozkaz.
„Chopte se ho,“ řekl už klidně Ghislain.
Kaelan tasil, ale nedokázal to. Ti dva, kteří se k němu blížili, na něj dávali pozor ode dne, kdy poprvé přišel k lovcům, vystrašený k smrti. Nechal meč, aby mu vypadl z ruky a klesl na kolena. Ovládlo ho zoufalství.
Dva lovci ho uchopili za paže a jemně, ale rozhodně zvedli. Pak ho přitáhli před Ghislaina a podrželi před ním. Napřáhl se a uštědřil Kaelanovi silnou ránu hřbetem dlaně do tváře. Pak zaťal pěst a praštil chlapce do břicha. Ten se opět sesunul na kolena, Ghislainovi přímo k nohám.
„A teď ty, upíre.“
Rothe se od začátku nepohnul. Jeho výraz byl neproniknutelný. „Tohle už mě nezajímá. Odcházím.“ Jeho hlas řezal do Kaelanovy rány jako ledově ostrá čepel.
„To bych neřekl,“ odvětil Ghislain a usmál se.
„Věř mi, nechceš problémy tohoto druhu.“
„Ne. A proto jim přecházím.“ Jedním pohybem se sehnul a objal Kaelana zezadu kolem ramen. V ruce se mu objevila dýka a její čepel se zaleskla přitisknutá na chlapcově krku.
Rothe na okamžik zavřel oči. Už zase.
„Na druhou stranu nám Kal vlastně pomohl. Teď máme tvojí slabinu. Zapomeň na jakýkoli pohyb, mám rychlou ruku.“
„To je zbytečné. Máš bezcennou zbraň. Zradil i mě, klidně ho zabij.“
Ghislain se navzdory tomu usmál. „Myslím, že nebudeš tak bezcitný. Nechtěl bys přece za tak krátký čas vidět rovnou dva své přítele umírat. Jak že se jmenoval? Vincent? Viktor?“
„Co po mně chceš?“
„Abys chcípnul.“ Jeho obličej se stáhl do grimasy vzteku. Zvedl Kaelana na nohy. Mezi jeho dýkou a kůží na chlapcově krku nebyla sebemenší mezera.
Vedl Kaelana až před upíra. Poté se jeden z lovců pohnul a podal Ghislainovi svůj meč.
„Kale, představ si to. Máš novou příležitost, jak si vysloužit naši úctu. A odpuštění. Stačí jen zabít jednoho proradného upíra. Co ty na to?“ vtiskl mu do ruky meč, ale dýku neodtáhl.
Rothe se díval Kaelanovi do očí a byl připravený na všechno. Stejně už žil moc dlouho…
Překvapilo ho, když se chlapci v očích zaleskly slzy.
„To bych… nikdy neudělal,“ procedil Kaelan mezi zuby. Spolu s tím uvolnil prsty a cizí meč opustil jeho dlaň.
Rothe v tu chvíli provedl nepostřehnutelný pohyb kupředu a na zlomek vteřiny se ke Kaelanovi přitiskl, aby dosáhl na Ghislaina za ním. Než si kdokoli stačil něčeho všimnout, pevným stiskem uchopil Ghislainovo předloktí a za praskotu kostí odtáhl jeho ruku s dýkou od Kaelanova hrdla. I přes tu rychlost stekly chlapci po kůži drobné krůpěje krve.
Dalším pohybem objal Rothe Kaelana rukou kolem pasu a odtáhl ho stranou.
V další chvíli se z něj stal běsnící stroj na zabíjení.
Stínoví lovci už stačili zareagovat a zaměřili se na něj. Rothe se vyhnul ráně prvního a místo toho se sehnul a vrazil mu pěst do břicha. Muž okamžitě upustil meč a z úst mu vylétl proud krve. Padl mrtvý k zemi.
Než však stačil dopadnout, vyskočil Rothe několik stop do výšky a čepele původně mířící na jeho tělo zasáhly pouhý vzduch. Dopadem povalil dalšího lovce k zemi a botou mu rozdrtil obličej.
Odrazil se od něj nohama a přemetem vzad se vyhnul ranám ostatních. Pár dalších chvil uhýbal ranám několika rozzuřených lovců, kteří se ani nestihli zapřísahat k pomstě svých padlých druhů. Pak ho to ale přestalo bavit, přeběhl do jejich zad a prudkým kopnutím poslal dva z nich k zemi.
Smrtící tanec pokračoval a Rothe se ještě nikdy necítil tak plný zuřivé síly. Jakoby viděl rudě a ze stříkající krve měl zběsilou radost. Zem byla brzy pokrytá mrtvými těly a Stínových lovců zbýval sotva poloviční počet.
„Dost!“ prořízl zápolení zoufalý hlas. Ghislain stál, držel si pravé předloktí a vyděšeně sledoval souboj. „Ústup!“ dodal ještě a sám se rozeběhl k uličkám hlavního města.
Rothe si chvíli pohrával s myšlenkou pronásledování, ale s poslední mizející postavou v černém plášti se mu vrátilo střízlivé uvažování a on si vzpomněl.

„Rothe…“ ozvalo se slabě za jeho zády.
Kaelan stál uprostřed desítky svých mrtvých druhů, ale jeho oči viděly jen upíra. „Mrzí mě to. Tolik mě to mrzí.“
„Je to pravda.“ Ani to nebyla otázka. Ale Rothe nesnášel, když se obžalovanému nenechal prostor k obhajobě. Jenže teď mu pro odpověď stačilo podívat se do chlapcových očí.
„Měl jsem za úkol tě zabít, ano, ale říkali mi, že jsi vraždící netvor. Zmýlili se! A já tě znám. Tobě, Rothe, bych nikdy nic neudělal. Asi jsem to poznal pozdě…“
„Proč jsi mi to potom neřekl?“
„Copak bys mě pak nechal jít s tebou?“ do hlasu se mu vkradla bezmoc. „Copak bys to pochopil? Ano, jsem vinen, ale-“
„Není žádné ale, Kaelane.“
„Ne,“ zanaříkal.
Rothe se k němu otočil zády.
„Rothe!“ zakřičel Kaelan. Když se upír zastavil a vyčkával, skoro nebyl schopen to vyslovit. „Odpustíš… mi někdy?“ vypravil ze sebe nakonec a vlastní hlas mu zněl slabě a uboze.
„Nevím.“
Odpověď, která ho stahovala dolů, k chladné zemi.
„Snad někdy. Ale teď ne.“
Poslední dvě vteřiny setrval Rothe nehnutě, tiše na místě. A pak odcházel. Paprsky měsíce v úplňku se odrazily od jeho tmavých vlasů, skleslých ramen. Pomalu se nořil do stále tmavších stínů a pro jednou byl bytostí pro noc stvořenou. Poprvé byl prázdnou nádobou věčnosti, chladu a osamělosti.
Než ho temnota pohltila úplně, uvědomil si Kaelan, jak dlouhá doba je pro nesmrtelného někdy
Tipů: 10
» 09.02.12
» komentářů: 3
» čteno: 803(7)
» posláno: 0


» 09.02.2012 - 22:34
T_T... bude se mi po tom stýskat. Koukej napsat hned něco dalšího :)
» 09.02.2012 - 22:38
Corvus: Děkuji moc. Tak.. uvidíme, snad ano :)
» 13.02.2012 - 11:58
Tak a je konec. Píšeš dobře, jen to ještě není komplexní. Konec byl dramatický....tak jsem zvědav, s čím přijdeš dál. Přeju hodně štěstí

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Suzie [10]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.