Z jednoho vrhu VI.: Jako písek mezi prsty (část druhá)

Mno ... už to začíná být trochu kritické. Tedy, někdy se vážně nesnáším za to, co těm ubohým postavám provádím :/ ... :D
» autorka: Eylonwai
Za soumraku je město spolklo jako své vlastní syny. Procházeli zšeřelými uličkami, koně vedli za uzdy a ostražitě hlídali před zoufalýma rukama žebráků. Na oba dva okamžitě padla tíha mnoha lidí na jednom místě. Oba si téměř okamžitě přáli zase ji nechat za sebou, ale ani jeden z nich to neřekl nahlas.
Cestou prodali všechny tři koně a teď už notně zapáchající pytel s mrtvou hlavou musel Rothe nést v ruce. Pohled na jeho znechucený výraz stačil Kaelanovi k pobavenému úsměvu.

„Co vlastně budeme dělat, až mu předáme kořist?“ zeptal se Kaelan a vyhnul se podnapilému muži, který krátce na to ztratil rovnováhu. Motali se městskými uličkami, ale oba dva se ve městě vyznali a rychle se blížili ke Slytharovu domu. Přesto z toho ani jeden neměl radost.
„Myslíš, pokud nás nedá popravit?“
„Ano, přesně tak to myslím,“ odvětil suše chlapec.
Rothe se odmlčel. Kaelan popoběhl, aby ho dostihl a zarazilo ho, když uviděl v jeho chlapecké tváři smutek, který nikdy dřív neviděl. V takových chvílích si připadal starší než on. Což se vždycky změnilo v okamžiku, kdy upír znovu otevřel ústa.
„Nevím. To opravdu nevím.“ Pod jeho neproniknutelný výraz se nijak nedalo dostat.
„No, já jen… říkal jsem si… já taky ne. Chci říct, nevím ani kam půjdu a tak.“
„Jak to myslíš?“ obrátil se na něj Rothe překvapeně. „Nebo sis už rozmyslel to s tou přeměnou?“
„Ne,“ vyhrkl Kaelan rychle. Na chvíli zapomněl na svou roli. Vlastně na ni zapomněl už kdesi na cestě z Fa-enu. Ale teď si vzpomněl a okamžitě ucítil osten viny. Jen nevěděl ke komu.
„Pak půjdeš bydlet ke mně,“ pokrčil rameny Rothe. „Pokud teda budeš chtít.“
„Asi ano. Nejspíš budu.“ Kaelan se nepřítomně usmál. Nakonec proč ne. Bylo by tak snadné zahodit předchozí život, zapomenout na dvacet let života a možná být jednou i šťastný. A třeba by časem řekl upírovi pravdu a pak by už doopravdy začal znovu. Jenže ve městě byli pořád Stínoví lovci…
„Rothe. Taky jsem si říkal… jestli bychom nemohli třeba cestovat. Podívat se, co je pravdy na tom, že se nedá přejít přes hranice K’alduru.“
Překvapený pohled a následný úsměv, kterým Rothe zareagoval, mu shodil kámen z prudce bušícího srdce.
„Ty, štěně, nečteš mi náhodou myšlenky?“
Kaelan se zazubil, ale Rothe mu už nevěnoval pozornost. Zastavil se před domem, který byl po královském paláci bez nejmenších pochyb nejhonosnějším v celém hlavním městě. Na rozdíl od ostatních domů se nelepil na ostatní, ale měl kolem sebe zahradu oplocenou vysokými prkny natřenými na bílo. Okenice byly vyřezávané a schody k hlavním dveřím pokrýval koberec. Detaily v padající tmě nebyly rozeznatelné, ale Kaelan si je uměl živě představit.
Rothe otevřel vrátka plotu. Přešli až k hlavním dveřím a upír hlasitě zabušil. O pár chvil později jim otevřela služebná v bílé zástěře a bez jediného slova jim ustoupila, aby mohli projít.
Vešli do prostorné haly. Stěny byly ověšené složitě tkanými tapiseriemi, na podlaze ležel tlustý koberec a stolky podél zdí měly každý hodnotu menší venkovské chalupy. Rothe a Kaelan, oba špinaví a ztrhaní z cest, v takovém prostředí působili jako pěst na oko.
Slythar se objevil na vrcholu širokého schodiště vedoucího do vyšších pater. Ve všech ohledech byl nechutný. Nebyl malý, ani příliš tlustý, ale už na dálku z něho byl cítit majetek, chamtivost a čistá sebestřednost. Až na pár symbolických šedých vlasů po stranách kulaté hlavy byl plešatý.
Když uviděl hosty, vznešeně sešel po schodech. Nespěchal, ale v jeho bezvýrazných šedých očích byla vidět netrpělivost.
„Jsi tu přesně,“ zasípal nepříjemným hlasem a Kaelana naprosto opomněl.
„Samozřejmě.“
„Kde je Meridiana?“ vypálil pak okamžitě, na nic už nečekal. „Pokud se nemýlím, její přítomnost byla hlavní podmínkou.“
„Mám jí přímo tady,“ Rothe zvedl ruku s pytlem a zatřásl s ním. Na Slytharův nechápavý pohled pytel rozvázal a obrátil dnem vzhůru. Na drahý měkký koberec se vykutálela rudá hlava s dvěma zatočenými rohy.
Výkřik, který Velekrálův správce vydal, téměř nebyl lidský. Uskočil před hlavou, ale pak si to rozmyslel, vrhl se k ní, vzal jí do náruče a přitiskl si ji k hrudi.
„Ty vrahu!“ zaječel a po tvářích mu začaly téct slzy.
„Neměl jsem na výběr,“ pravil klidně Rothe a se znechuceným výrazem si ho měřil. „Pokud sis nevšiml, nebyla tak dokonalá, jak sis myslel.“
„Jak jsi jí to mohl udělat?!“
Rothe se otočil ke Kaelanovi, který tam jen stál a křečovitě svíral jílec meče, připraven kdykoli tasit. „To nám ještě chybělo, teď je nepříčetný.“ Obrátil se zpět k trosce klečící na podlaze. „Byla to sukuba. Rozumíš mi?“ naklonil se k němu, jako by byl správce nedoslýchavý. „Sukuba.“
Slythar po něm vrhl divoký pohled a vyhrabal se na nohy. „Idiote! Já vím! Věděl jsem to!“
„Aha,“ pravil Rothe a zaraženě se narovnal. „To ses ovšem zapomněl zmínit.“
„Kdyby byla obyčejná, neposílal bych tebe. Hlupáku!“
Rothe polkl a ani se nepohnul. Kaelan čekal nějakou chytrou odpověď, ale nedočkal se. Vypadalo to, že má upír strach.
„Gregore!“ zakřičel zničehonic Slythar. Dveřmi na pravé stěně vkročil velitel Slytharovy osobní stráže. „Přiveďte ho!“ Jen kývl a zase zmizel.
„J-já… nedalo se nic dělat,“ začal Rothe a celý zbledl. Slythar ho ale umlčel mávnutím ruky a dál v náručí svíral zapáchající hlavu.
O několik zdlouhavých chvil později se dveře s bouchnutím opět otevřely a do haly vešel pár vojáků s čímsi mezi sebou. Přitáhli to doprostřed místnosti a upustili na zem. Až v tu chvíli Kaelan rozeznal lidské tělo. Nebo upíří.
Byl vyhublý na kost, na sobě jen pár cárů. Dlouhé, kdysi snad světlé vlasy mu splývaly na koberec. Obličej měl dlouhý, ostré rysy, snad až příliš vystupující, pleť téměř průsvitnou. Když otevřel unavené oči, zajiskřily modří. Kdysi musel být velmi hezký.
Rothe zkameněl, ale ruce se mu třásly. Kaelan zděšeně sledoval jeho tvář, ale jediné, co se v ní pohnulo, byly rty, které dokola neslyšně opakovaly „Viktore“.
„Víš, co jsem ti slíbil,“ prolomil ticho Slythar. Něžně položil hlavu sukuby na zem, po čtyřech přelezl k zhroucenému tělu a chytil ho za vlasy. Viktor zasténal bolestí, ale zdálo se, že na víc nemá sílu. „Oko za oko,…“ pohybem ruky přivolal Gregora a vytáhl mu zpoza opasku krátkou dýku.
„Rothe,“ zašeptal Kaelan. „Tak udělej něco.“ Sám se ale nedokázal pohnout. Byl jako přikovaný pohledem na scénu, kterou viděl před sebou.
Rothe se třásl, ale jinak se ani nepohnul. Ani nemrkal. Díval se jen na upíra a nevnímal dýku na jeho hrdle ani připravené stráže, ruce blízko mečů.
„…zub za zub,“ dokončil Slythar s úsměvem a jedním pohybem přejel Viktorovi dýkou po hrdle.
Na jednu hrozivou vteřinu nastalo ohlušující ticho. Pak se z rány na upírově krku začala valit průhledná tekutina a z Rothova hrdla se vydral hlasitý zvířecí výkřik.
Kaelan se ho pokusil chytit, ale upír ho prudce odstrčil, až chlapec odletěl do rohu místnosti. V další chvíli vyskočil, přistál před překvapeným Slytharem a vrazil mu pěst do obličeje. Kosti hlasitě zakřupaly a kolem upírovy ruky vytryskla krev.
Slythar padl mrtvý na záda dřív, než se kdokoli z jeho stráže stačil vzpamatovat. Rothe ale ještě neskončil. Klekl si obkročmo na správce a vší silou měnil jeho obličej ve stále řidší formu.
To už se k němu ale blížily stráže. Kaelan rychle vyskočil na nohy a tasil meč. Jeden se s ním utkal, ale další čtyři mířili na upíra. Chlapec se rozhodl rychle. Tentokrát nebude bojovat čestně. Svého soupeře kopl mezi nohy a poslal ho na zem. Vzápětí se vrhl mezi čtyři ostatní stráže a dva z nich svalil k zemi.
„Rothe!“ zařval na upíra, ale on stále nereagoval. Vytáhl tedy dýku a než ho muž ležící pod ním stačil ze sebe shodit, zabodl mu ji do krku. Krev mu postříkala obličej a umožnila druhému, aby se osvobodil.
Mezitím se další dva pokusili upíra odtrhnout od mrtvoly správce, ale on je oba prudkým odstrčením poslal na protější zdi a pokračoval v práci.
Kaelan včas odrazil ránu mečem, ale ležel na zemi a protivník měl jasnou výhodu. Pak ale odvedl jeho pozornost prudkým máchnutím mečem mířeným na jeho břicho a podkosil mu nohy. Muž se sám nabodl na jeho meč.
Dva byli mrtví, dva v bezvědomí a jeden se v bolesti svíjel na zemi.
Kaelan si otřel obličej do rukávu a připlazil se na kolenou k upírovi. „Rothe,“ skoro zanaříkal, ale upír držel mrtvé tělo Slythara za límec a mlátil mu hlavou o podlahu.
Chlapec ho zezadu oběma rukama objal a vší silou odtrhl od Slythara. „Půjdeme odsud.“ Vytáhl ho na nohy a podepřel.
Společně pak vyklopýtali ven z domu, do tmy.
Viktorovo tělo stále leželo uvnitř. Ve tváři už neměl strach, bolest ani zoufalství. Konečně byl volný.

*

Klopýtali uličkami a tma skryla jejich zakrvácené tváře a ruce. Rothe nevnímal, jen visel na Kaelanovi a občas se křečovitě chytil jeho košile.
Kaelan zamířil k řece. Oba potřebovali smýt krev a byla to první smysluplná myšlenka, na kterou dokázal přijít. Nebylo to příliš daleko. Stačilo nechat za sebou poslední domy a dostali se k hlinité stezce, která vedla přímo k řece.
Posadil upíra na kamenitý břeh a sešel až k divokému prameni. Umyl si obličej a pak namočil do vody utržený kus hadru ze své košile, kterým pak upírovi pečlivě omyl zakrvácené ruce.
Rothe jen tiše seděl a díval se na řeku. Až po chvíli Kaelan vzhlédl a všiml si, že mu po tváři stékají slzy. Sedl si vedle něj a několik dlouhých chvil nevěděl, co říct.
„O tom ses mi nezmínil,“ vydal ze sebe nakonec a znělo mu to nepatřičně.
„Co by to změnilo?“ otázal se Rothe tichým hlasem bez emocí.
„Třeba bychom… nevím,“ vzdychl nakonec.
Chvíli jen beze slova seděli, ticho mezi nimi rušil jen zvuk vody omývající kameny.
„Bylo to tak… rychlé,“ zašeptal nakonec Rothe. „Nevěděl jsem, co mám dělat. Byla to moje chyba.“
„Nemohl jsi ho nijak zachránit. Zabil by ho v každém případě,“ slyšel svoje vlastní slova a to, jak hloupě zněla. Nikdy nebyl zběhlý v utěšování ostatních. „Rothe, poslouchej mě. Musíme odejít. Velekrál tohle nenechá bez pomsty.“
„Zabiju je třeba všechny.“
„Ne, nezabiješ. Musíme utéct, není jiná možnost. Nebo snad… nebo je všechno ztracené? Chceš mě v tom nechat a sám se vydat na hrdinnou smrt? Tak to myslíš?!“ Kaelanovi se do hlasu začala vkrádat panika. Nechtěl, aby to takhle skončilo.
Rothe mu pohlédl do tváře. Měl strhaný výraz a jeho bledost svítila do tmy. „Nemám už sílu,“ vypravil ze sebe v odpověď.
Kaelan tentokrát na nic nečekal, vzal upírovu hlavu do dlaní a políbil ho. Překvapilo ho, když Rothe zvedl ruku a zajel mu jí do vlasů.
Chvíli cítil jen jeho rty, ale po pár vteřinách z něj začal upír čerpat energii. Pomalu se ho začínala zmocňovat stále větší únava, ale celou myslí si uvědomoval, že je Rothe na druhé straně, že mu nejen bere, ale i něco dává. Byl ochoten darovat mu třeba všechnu svou sílu.
Vzápětí se ale pouto přerušilo. Několik krátkých vteřin ještě zůstali spojení rty, pak se ale Rothe odtáhl.
„Díky,“ zamumlal. Slzy už mu oschly.
Zvedl se a pomohl na nohy i Kaelanovi, který se trochu zapotácel.
„Utečeme tedy. Jako zbabělé krysy utečeme. A já už se nikdy nenechám vydírat.“ Pokusil se o úsměv a chlapec byl i za to vděčný.
Vydali se směrem k domovu.
Tipů: 9
» 05.02.12
» komentářů: 5
» čteno: 769(6)
» posláno: 0


» 06.02.2012 - 00:29
Ten polibek je trochu znervózňujicí.... :D Tak trochu se bojím aby v další části nedošlo k něčemu... ehm ehm...
» 06.02.2012 - 10:45
Corvus: to už jsem holt já, bez toho by to nebyla moje práce :D ... ale náhodou musím říct, že jsem tyto prvky ještě dost redukovala, aby nedošlo k pohoršení :D...
» 06.02.2012 - 15:28
Tak ted už je to hodně přiteplené:-) Proti homosexuálům nic nemám a nevadí mi....ale nerad o nich čtu. Proč bych měl fandit hl. hrdinovi aby našel své štěstí...když mně to jeho štěstí vůbec nezajímá? Je to trochu škoda, protože příběh je jinak velmi dobrý, ale takhle.... No nic, je to věc vkusu, já příběh dočtu.
P.S. Tobě jako holce se líbí pohled na dva líbající se kluky?
P.S.2-předbehnu tě v tvé otázce....mně se pohled na dvě líbající se holky líbí:-)
» 06.02.2012 - 18:19
Supermartonátor: myslela jsem si, že budou námitky :D ... ale tak já jsem to od začátku psala s tímto úmyslem a nebudu zastírat, ve většině toho, co píšu, se to objevuje. Mám pro to vlastní složitou filozofii a jednou jsem se pokusila rozebrat to v úvaze (třeba jí sem jednou dám), ale vysvětlovat to takhle je dost komplikované. Zkráceně - ano, líbí. Ale je těžké to vysvětlit ... s tímhle to úplně nesouvisí, ale obecně si myslím, že pokud někdo někoho miluje, naprosto nezáleží na tom, jakého je pohlaví... tak asi tak. A když pak člověk píše něco, co má být silné i po citové stránce... nevím, přijde mi, že vztah muž x žena je ve většině případů... nedostatečně tragický. V tom přece není žádná základní překážka. Kdežto takhle...
A když tak o tom přemýšlím... nenapadá mě, že bych někdy psala povídky proto, aby někdo fandil hlavním hrdinům :D .. ale dejme tomu. Pro mě to prostě škoda není :) ...

Každopádně, trápit tě nebudu, stejně příští díl už bude poslední a můžu zaručit, že nic "skandálního" se neodehraje, takže žádné strachy :) ...
Doufám, že tě to neodradilo od mé tvorby, ale pokud ano, nanejvýš si můžu povzdechnout a pokrčit nad tím rameny...
» 10.06.2012 - 19:56
Kupodivu mě to ani nepřekvapuje xD a ještě více překvapující je,že mi ta pasáž nevadí. Je to prostě logické ... vyústění xD

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Azurota [1]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.