Z jednoho vrhu V.: Proti všem... společně (část druhá)

» autorka: Eylonwai
Nečekali na svítání. Jakmile obloha zešedla, Rothe, který držel hlídku celou noc, Kaelana i Meridianu vzbudil. Na jeho vkus nespali dostatečně daleko od sebe, ale nebyl čas si stěžovat. Noc byla klidná, ale Jezdci soumraku se přeci jenom ve skalách vyznali lépe než oni.
Chlapcova rána nebyla nakonec tak vážná. Hluboká dost, ale byl to čistý řez, který by se měl zahojit bez problémů. Meridiana mu ovázala bok pruhem látky ze své dlouhé sukně a on mohl celkem uspokojivě pokračovat v cestě. Neuniklo mu, že se Rothe na jeho ránu dívá pohledem, ze kterého přímo kapala vina, ale nevěděl, jak mu s tím pomoci. A brzy na něj zapomněl a cele se věnoval sledování Meridiany, která mu dovolila říkat jí Meri a ladným krokem kráčela před ním.
„Nebylo by lepší obstarat si koně?“ navrhla po několika hodinách pochodu dívka.
„To určitě bylo, ale není kde. Do Východní hlásky se vrátit nemůžeme, dokonce bych se jí raději vyhnul obloukem. Nejbližším městem jsou pak Smaragdové pláně.“
„Tak proč se nestavíme tam?“ usmála se Meridiana.
„Protože je to zacházka,“ zabručel Rothe a ani se na ní nepodíval. „A navíc… no tak dobrá! Snad na koních doženeme, co zameškáme. Ale jestli ne, já se z toho zodpovídat nebudu.“ Ukončil a zrychlil, aby se vyhnul dalšímu rozhovoru, přičemž si pro sebe mumlal cosi, co znělo jako „zatracený lidi“.
Meridiana se ohlédla na Kaelana a ten se usmál úsměvem, který znamenal nevšímej si ho.

Den se přehoupl v odpoledne a Rothe, Kaelan a Meridiana konečně vyšli ze zajetí hor. Otevřel se jim pohled na údolí a v něm na tichou Východní hlásku. Oni však zamířili rovně na sever, vstoupili do lesa a vyhýbali se cestám. Tráva jim začala křupat pod nohama a dech se jim srážel u úst.
Než nastala tma, zastavili a utábořili se. Tentokrát rozdělali oheň a Rothe se vydal na krátký lov. Vrátil se s párem veverek a zůstal stát, když si ho Kaelan ani dívka nevšimli, protože měli právě dost starostí se rty toho druhého. Hodil mršiny k ohni, a když k němu konečně zvedli pohled, nenašel vhodná slova. Lehl si deset kroků od ohně a nechal dvojici, ať si večeři stáhne, vykostí a opeče sama. Sledoval, jak pára jeho dechu mizí mezi stromy a cítil vztek, který se zvedal z hloubi jeho hrudi.

Dalšího rána vyrazili ještě za tmy. Rothe si byl vědom, že už mají jen dva dny na to, aby se dostali do Fa-enu. Kaelanova rána se hojila jako zázrakem a on se celý den smál a všechno, co jen trochu připomínalo květinu, trhal a věnoval Meridianě.
Dostali se na území blat a museli dávat pozor, aby nesešli z vyšlapané pěšiny, protože by velmi snadno mohli zapadnout do bažin a mokřin.
„Myslela jsem, žes říkal pláně, ne blata…?“
„Bojíš se, že si zašpiníš šaty?“ odsekl Rothe a dívka si příště rozmyslela, než se ho na něco zeptala. Místo toho pohodila rudými vlasy, které přežily veškeré cestování nerozcuchané a zasmála se spolu s Kaelanem.
Než slunce zastřené šedými mraky vystoupalo do středu oblohy, uviděli město. Nebylo ohrazené hradbami a vedla k němu jediná široká cesta. Obyvatelé Smaragdových plání se nestrachovali vojáků – za předpokladu, že by o odlehlé město na severu měl někdo zájem, nikdy by nepřešel přes blata suchou nohou a tak, aby se o tom nedozvěděli s dostačujícím předstihem.
Na poutníky se ale i tady pohlíželo nedůvěřivě, a tak skupina co nejrychleji koupila tři koně a vzdala se pomyšlení na přenocování v hostinci. Rothe se obával, že by k zaplacení noclehu už ani neměl prostředky. Než se však dostali z města, den pokročil a oni se k Fa-enu přiblížili jen o několik mil.
„Pojedeme přes noc,“ oznámil Rothe. Kaelan popohnal koně a chytil za uzdu toho, na kterém jel Rothe.
„Tak počkej. Máme ještě celý zítřek, nevidím důvod, proč bychom si nemohli přes noc odpočinout.“
„My nebo ona?“ zeptal se Rothe.
„Ona, když myslíš. A jak dobře víš, bez ní se vracet do hlavního města nemá cenu.“
„Poslyš,“ začal výhružně Rothe, ale v tu chvíli se zezadu ozvalo tenké „Děje se něco?“ a on zbytek věty spolkl a nakonec sesedl z koně. Projížděli právě mezi loukami, které měly dost vláhy z nedalekých blat, takže se na nich dalo pohodlně ležet a když sešli kousek do malého údolí, objevili potok, kde mohli doplnit zásoby vody.
Rothe uvázal koně k pahýlu ovocného stromu a odsedlal je. Kaelan s Meridianou mezitím rozdělali malý oheň. Po chvíli se dívka zvedla s tím, že dojde pro vodu.
„Co ti vadí?“ vyjel Kaelan zničehonic, když se její záda ztratila mezi stromy.
„Jak to myslíš?“ odvětil Rothe a sledoval, jak si chlapec stoupá, aby měl lepší pozici pro nadcházející hádku.
„Pořád se do Meri navážíš.“
„Meri?“ upír se neubránil pobavenému úsměvu.
„To je to, o čem mluvím. Nemáš už toho dost?“ Kaelan založil ruce na hrudi.
„Tak poslouchej, štěně,“ začal Rothe a udělal krok k němu.
„A neříkej mi štěně! Nejsem dítě!“
„Ale mě tak připadáš, když si neuvědomuješ následky. Je ti jasné, co se stane, až dorazíme do Fa-enu? Rozhodně s ní nebudeš moct zůstat, předáme jí Slytharovi a tím to skončí. To tě nenapadlo?“
Kaelan ruce uvolnil podél těla a podíval se do země. „Napadlo. A mám plán.“
„To si rád poslechnu.“
„Zabijeme ho,“ vyhrkl chlapec a vzdorně k upírovi zvedl oči.
Ten se na něj chvíli beze slova díval. Pak se hořce rozesmál. „No to je mi plán, chlapec asi bude stratég. A tam tvoje plánování končí, co? Předpokládám, že jsi nedomyslel, co se stane potom. Co na to asi řekne Velekrál.“
„No, já…“
„Co? Já ti povím, co ty – nic! Nechápu, co tě to popadlo. Celý den pobíháš po lese jak střelená srnka, sbíráš kytičky a nevnímáš, co ti říkám, natož abys přemýšlel. I když udělat z tebe tohle je nejspíš její práce, koneckonců je to děvka.“
Kaelan se bez váhání na upíra vrhl a vrazil mu ránu pěstí. Rothe, který to nečekal, zavrávoral a přitiskl si ruku na nos, ze kterého mu začala vytékat narůžovělá energie.
„Doufám, že teď už jsi spokojený,“ zahuhlal a zaklonil hlavu.
„Všechno v pořádku?“ ozvalo se najednou a u tábořiště se objevila Meridiana. Kaelan si sedl k ohni, založil ruce na hrudi a zarytě zíral do plamenů.
„V naprostém,“ odpověděl proto Rothe, otřel si do rukávu zbytek průhledného pramínku energie a vydal se ze zalesněného svahu dolů, aby si uklidnil nervy. Rychlým krokem sešel až k protékajícímu pramenu vody. Dřepl si k němu a nabral ledovou vodu do rukou. Opláchl si obličej a jen tak přemýšlel o kapkách, které mu stékaly po tváři až za límec. Možná že to nakonec jenom přeháněl. Možná bude lepší nechat je být a vyřešit to až ve Fa-enu. Nepochyboval, že Slythar bude chtít dívku zpět a stejně tak nepochyboval o tom, že vzepřít se mu by byla chyba. Nejen z důvodů, které znal jen on, ale i z těch, o kterých se snažil přesvědčit Kaelana. Chlapec mu připadal těch posledních pár dnů jako vyměněný. Ten zasněně zamilovaný pohled se k jeho vážným očím a bledé tváři vůbec nehodil. A rozněžněný výraz se tak bil s tou jizvou. Jak se tak mohl změnit? Jako by to ani nebyl on… Rothe se prudce napřímil. Horečně přemýšlel. Jako by to ani nebyl on… Možná si jen představuje věci, ale…
Na nic už nečekal, obrátil se na patách a rozeběhl se mezi stromy. Ve vteřině zdolal svah a jen o okamžik později se zastavil na okraji tábořiště. Několik chvil jeho hlava nedokázala pochopit, co před sebou vidí, ale přinutil sám sebe se vzpamatovat.
Oheň už skoro dohasínal a scéna se tím jevila ještě děsivější. Kaelan ležel na zádech, košili rozervanou. Všude kolem byla spousta krve a Rothe už chtěl začít panikařit, ale pak si všiml, že rána na jeho boku se znovu otevřela. Nic ho však nemohlo ušetřit pohledu na Meridianu, která klečela na chlapci. Její nahota odhalovala temně rudou hrubou kůži. Nehty na rukou i nohou se změnily v dlouhé drápy, a co bylo nejhorší, z lebky, kterou už nezakrývaly husté rudé vlasy, vyrůstaly dva mohutné zatočené rohy. Zarývala nehty chlapci do kůže na ramenou a chystala se ho políbit ústy plnými špičáků ostrých jako jehly.
Rothe zhodnotil svoje šance, její drápy proti svojí síle. Pak si všiml meče odloženého dva kroky od něj a pomyslel na nemyslitelné. Vší silou zatnul zuby, vrhl se k meči a tasil. Rázem vykřikl, protože cítil, jak mu pravou dlaň spaluje neviditelný oheň, který se mu ostrými hranami zařezává do masa. Na tohle ale neměl čas. Meridiana slyšela jeho výkřik a otočila se. Když uviděla upíra, jak zápasí s bolestí a váhou meče, která jako by se stokrát znásobila, zašlehala dlouhým rudým jazykem a chystala se vymrštit na nohy. Rothe uchopil jílec oběma rukama, vykročil a vší silou mečem vodorovně ťal.
Rudá hlava bestie se skutálela na zem. Bezhlavé tělo ještě chvíli ztuhle stálo a pak se složilo do trávy. Hlína začala vsakovat rudočernou krev.
Rothe okamžitě meč pustil a vysíleně padl na kolena. Dlaně ho pálily jako by jimi stiskl rozžhavené železo. Po čtyřech se připlazil ke Kaelanovi, který tam stále ležel, s očima doširoka otevřenýma.
„Rothe,“ zasténal slabě, když mu upír podepřel hlavu a zkoumal jeho zranění. Rána na boku už přestala krvácet a škrábance na ramenou byly jen povrchové. Meridiana se chystala vysát jeho život jiným způsobem. Rothe hádal, že je chlapec jen otřesený.
„Co to bylo?“ zeptal se a byl bledší než obvykle.
„Sukuba,“ odpověděl Rothe a nadzvedl chlapce do sedu. Ten pohlédl na hlavu válející se o kus dál a roztřásl se.
„Omlouvám se,“ vydal ze sebe a skryl obličej do dlaní. Když mu mezi prsty začaly protékat slzy, Rothe ho objal a přitiskl k sobě.
„To je v pořádku, nemohl jsi to vědět. Očarovala tě. Teď už je to dobré.“
„Nemůžu uvěřit tomu, co jsem říkal. Nikdy bych nic takového neudělal,“ omlouval se a vzlykal.
„Já vím… já přece vím,“ odpovídal Rothe a chtělo se mu smát i plakat zároveň.
Tipů: 8
» 01.02.12
» komentářů: 2
» čteno: 623(8)
» posláno: 0


» 01.02.2012 - 16:59
tak sukuba,hmm. Proč se nestaví u mně?:-)
» 01.02.2012 - 18:24
Supermartonátor: tady je někdo masochista :D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.