Z jednoho vrhu V.: Proti všem... společně (část první)

» autorka: Eylonwai
Kapitola V.: Proti všem… společně

Přidělili nám jedinou stísněnou místnost vytesanou do skály, jako všechny ostatní. Připadal jsem si skoro jako v té cele, až na to, že tyhle pokoje byly nad zemí a tenkými stropy dovnitř pronikalo ředěné denní světlo. Z hrubě opracovaných stěn vystupovaly dva skálovcové kvádry s jedinou tenkou přikrývkou. Předpokládal jsem, že jejich stvořitel měl v hlavě dost bizarní představu postele.
Dveře sestávající z několika nedbale stlučených prken neměly zámek.
Kaelan si sedl na postel a odložil své věci, které dosud svíral, jako kdyby to bylo jeho novorozené dítě. Otevřel svou brašnu a se zaklením odhodil zapáchající zbytek srnčího.
„Mohli nám dát aspoň něco k jídlu,“ zanaříkal.
„No, vzhledem k tomu, že tě celou dobu Sareth v podstatě přehlížel a o mých stravovacích návycích už asi něco ví… nejspíš zapomněl.“
Kaelan se zatvářil přesně jako opuštěné štěně a zakručelo mu v břiše.
„Neboj, něco ti najdeme,“ slíbil jsem mu a neubránil se úsměvu.
„Mimochodem,“ začal váhavě a vrhl ostražitý pohled na dveře. Nakonec raději ztišil hlas do šepotu. „Vážně se k nim chceš přidat? Ten chlápek vypadal, že by mě nejradši za živa stáhl z kůže.“
„Jestli něco, tak umíš číst atmosféru, to teda jo.“
„Ale stejně… všechny ty věci, které povídal. Něco by na tom mohlo být. Kdyby nebyl tak nabroušený, docela rád bych se k němu přidal.“
Povzdechl jsem si. Štěně mi pro jednou mluvilo z duše. Jenže…
„Nemůžeme tady zůstat. Nebo aspoň já ne. Mám úkol a ten musím splnit,“ pokrčil jsem rameny.
„To si vážně tolik záleží na tom, aby ti Slythar zaplatil?“ Ohrnoval nade mnou nos, nevděčník jeden! Ale pravdu se mi říkat nechtělo, ještě ne.
„No a co? Jasně, bylo by to děsně hrdinné zůstat a bojovat za dobrou věc, jenže můj plán tak nevypadá a jak sis správně všiml, když se nebudeš držet mně, máš problém, takže si rozmysli, zda chceš žít nebo aspoň žít ve zdraví.“
Kaelan nabručeně založil ruce na hrudi, ale samozřejmě musel uznat, že mám pravdu. Jako vždycky.
„Ale zajímalo by mě, proč se k tobě tak chovají… nemáš tušení, co za tím je?“
Zdálo se mi to, nebo chlapec rychle uhnul pohledem?
„Ne.“
Zjevně nejsem jediný, kdo má temné tajemství, ale nebyl čas to řešit.
„Dobře, nevadí. Teď počkáme, až se setmí.“

*

Než světlo pronikající stropem úplně vybledlo a nakonec ztmavlo, vydal jsem se na nenucenou procházku a za doprovodných ostražitých pohledů, které mě provázely celou cestu, jsem Kaelanovi sehnal něco k jídlu. Procházel jsem skalnatými chodbami a chlad na mě dýchal z každého kusu kamene. Nakonec jsem se ani nedivil, že jsou tak nabroušení, když jsou nuceni snášet tak stísněnou atmosféru.
Mezi muži panoval neklid. Když po mně zrovna nevrhali nepřátelské pohledy, věnovali se svým zbraním a nikomu nebylo příliš do řeči.
„Vyrážíme za úsvitu,“ odpověděl mi jeden z nich, když jsem se odvážil zeptat. „Do nedalekého městečka byl dosazen místodržící z Fa-enu.“
„Jak to všechno víte?“
„Máme své způsoby,“ pokrčil rameny muž a roztáhl ústa do nepěkného úsměvu plného zkažených zubů. Poděkoval jsem mu a rychle se vrátil do pokoje.
„Musíme odejít už dnes v noci,“ sdělil jsem tiše Kaelanovi, když se za mnou zavřely dveře.
„Už?“ odvětil a lítostivě se podíval na postel.
„Máme ještě chvíli, než se tu všechno uklidní, můžeš se do té doby trochu vyspat.“
Zatímco se chlapec snažil uvelebit na posteli a střídavě upadal do spánku, prošel jsem naše zásoby a vyhodil nepotřebné věci. Nakonec se mi podařilo stěsnat lahvičky a zásoby pro Kaelana do jedné brašny. Všechno ostatní by jen překáželo.
Za dveřmi sem tam prošly kroky, ale nikdo nevstoupil a ruch se postupně utišoval. Já mezitím seděl na posteli a pozoroval chlapce, jak pravidelně oddechuje. Nedobrovolně se ve mně vzedmula vlna vděčnosti, že je tu se mnou. Nějak jsem si zvykl na jeho přítomnost, na to, že se za mnou tyčí jeho vysoký stín. Chtěl toho spoustu dokázat, ale za tou jizvou se skrývala zranitelnost. Vždycky, když si bezděčně odhrnoval z čela dlouhou ofinu nebo se tmavýma očima zahleděl do dálky a snil, vyplývala na povrch, i když se jí tolik snažil zastřít. Přemýšlel jsem, kolik lidí si toho všimlo. Kolik lidí vůbec ví, že je v tom hubeném těle duše a že dýchá a žije. Když jsem si uvědomil, že se mračím nad představou, že by si to mohl uvědomit ještě někdo jiný než já, zarazil jsem se. V další chvíli mi však padl pohled na jeho meč a dýku připravené u postele a napadlo mě, že mu je Jezdci soumraku vydali až příliš dobrovolně. Nakonec jsem to ale přičetl tomu, že skutečně potřebují moji sílu a jeho berou jako nezbytnou součást mého souhlasu.
Při přemýšlení jsem si ani nevšiml, že je na chodbách už úplné ticho. Otevřel jsem brašnu a vyprázdnil jednu lahvičku s fialovou energií. Pak jsem probudil Kaelana.
Nebylo potřeba slov, jen kývl. Posbírali jsme své věci a tiše se vykradli ven.
Chodby byly liduprázdné, všude panovalo dusivé ticho. Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se vybavit cestu, kterou nás vedl Hromotluk. Nakonec jsem vyrazil západní chodbou, Kaelan mě následoval. Zanedlouho jsme našli schodiště vedoucí do útrob podzemních skal a já nepotlačil spokojený úsměv. Čím hlouběji jsme scházeli, tím více mi však mrzl na rtech. Panovalo tam stále větší šero, pochodně postupně dohasínaly a jejich modravý plamen byl stále menší. Na krku jsem cítil chlapcův roztřesený dech.
„Tudy,“ ukázal jsem tiše do temné chodby, do které vedly poslední schody. Minuli jsme naši celu. Chodba byla úzká a obě její strany zabíraly stísněné zamřížované cely. Museli jsme dojít až na konec, abychom konečně našli tu správnou.
Nakonec ji nedrželi v až tak špatných podmínkách, měla několik přikrývek a v rohu prázdnou misku a džbán s vodou. Ležela na zemi, ale když uslyšela naše kroky, vstala.
Nebylo proč se Slytharovi divit, vůbec ne. Byla jako rudý plamen nezkrotně plápolající ve tmě. I po několika dnech ve vězení vypadala, jako by je strávila na čerstvém vzduchu. Nezkrotné rudé vlny vlasů jí padaly až ke štíhlému pasu, pleť měla hladkou a oči propalující člověka skrz naskrz.
Musel jsem do Kaelana strčit, aby mi uhnul, natolik byl zabraný do ohromeného zírání. Uchopil jsem dvě tyče mříží do rukou a ve vteřině je roztáhl natolik, aby byla schopná jimi projít. Beze slova a nejmenšího problému prolezla ven a už stála před námi, nevinná a vděčná.
„Kdo jste?“ otázala se tenkým roztřeseným hlasem a oči měla jen pro Kaelana.
„To počká, teď se musíme stejně nepozorovaně dostat i odtud. Je mi trochu podezřelé, že tu nikdo nehlídal.“ Jak jsem dořekl, uslyšeli jsme dusot nohou blížící se k nám. „Připraven bránit sličnou pannu?“ kývl jsem na chlapce a ten v odpověď vytasil meč.
Naštěstí se moje modlitby vyplnily a muž, který přiběhl, nebyl náš Hromotluk. Tenhle byl dostatečně malý, aby se s ním Kaelan vypořádal. A taky že ano, jedním úderem mu vyrazil meč z ruky a poslal na zem. Pak se k němu sehnul a rychlým pohybem ho praštil jílcem do hlavy, ještě než stačil vykřiknout. „Nechtěl náhodou Slythar jejich hlavy?“ Byl naprosto odhodlaný.
„Nech ho být, bude muset stačit ona. Padáme.“
Co nejtišeji jsme se rozběhli chodbou a pak po schodech. Dívka běžela za námi, potrhaná sukně rudých šatů za ní vlála. Když jsme se dostali na povrch, nezbylo než se zastavit. Neměl jsem nejmenší tušení, kudy ven. V tu chvíli překvapivě zasáhla dívka, když nám naznačila, ať jdeme za ní a dala se bez přemýšlení chodbou, která nás odváděla od pokojů. Dostali jsme se až ke dveřím velké síně.
„Musíme dovnitř, jediná cesta ven je odsud. Viděla jsem to, když mě sem vedli,“ odpověděla na naše tázavé pohledy. Na další vysvětlování nebyl čas, ačkoli chodby byly dosud tiché. Opřel jsem se do dveří a i s mou upíří silou jsem musel obdivovat Hromotluka, že je otevřel tak snadno. Nakonec se mi to přeci jen podařilo a my proklouzli do síně. A ocitli se před skupinkou šesti mužů, kteří v pozdních hodinách vysedávali na lavicích a hráli karty. Jejich pozornost se obrátila k nám a já zkoumal jejich tváře. Sareth naštěstí chyběl.
„Dělej, než spustí poplach!“ řekl jsem Kaelanovi a dával si pozor, aby to nezaslechli oni. V další chvíli jsem se proti nim rozběhl a spoléhal na to, že se nestačí vzpamatovat. Stihl jsem srazit jednoho z nich na zem, karty, které držel v ruce, se rozsypaly po podlaze. Začal se se mnou prát, ale nebylo mu to nic platné, já už klečel na něm a pak jsem mírně uhodil jeho hlavou o podlahu. Nechtěl jsem je zabíjet, proti jejich vznešeným cílům jsem nakonec nic neměl. Proti meči, který se chystal useknout mi hlavu, ovšem už ano. S pokřikem se na mě řítil chlapec ne starší než Kaelan. Vrhl jsem rychlý pohled na dveře a zjistil, že jsem nebyl tak prozíravý, abych je zavřel. Další várku Jezdců soumraku můžeme očekávat co nevidět.
Sehnul jsem se a podkosil chlapci, který si to ani nestačil uvědomit, nohy.
„Hej,“ křikl jsem na dívku, která tam stála a pozorovala náš boj. „Kde je ten východ?“
Kývla a rozběhla se mezi sloupy. Rozhlédl jsem se. Kaelan odrážel útoky dvou mužů najednou, dva další leželi na zemi v jedné velké louži krve. Napadlo mě, kde se v něm vzala ta zuřivost. Neměl jsem ale víc času na přemýšlení, přiskočil jsem k nim a stáhl jednoho z mužů na zem. Zatímco jsem mu jednou rukou držel ústa a druhou páčil meč z jeho sevření, Kaelan poslal k zemi bezhlavé tělo svého nepřítele. „Co to děláš! Říkal jsem, že je nemusíme – pozor!“ Než se Kaelan stačil otočit, chlapec, který se mezitím postavil na nohy, prudce máchl mečem, který se zarazil až o Kaelanův bok. Vykřikl – zpětně doufám, že můj zděšený výkřik se v tom jeho ztratil – a prudkost rány ho poslala na kolena. Já se mezitím zbavil muže, který mým bezděčným stiskem upadl do bezvědomí a jedním skokem se dostal až k oběma chlapcům. Popadl jsem útočníka oběma rukama kolem krku a zuřivě sevřel stisk. Kopal nohama ve vzduchu, meč mu vypadl z ruky a zazvonil o podlahu. Zoufale se snažil odtáhnout moje ruce od svého hrdla, ale už bylo pozdě. Z jeho mladých očí mizel život a já nemohl nic dělat. Pustil jsem ho, až když už bylo po všem a jeho bezvládné tělo se sesunulo na podlahu. Nevydalo skoro žádný hluk, jen se tiše položilo, jako by se chlapec ukládal ke spánku.
„Zatraceně,“ zašeptal jsem a cítil, jak se mi do očí derou zoufalé slzy. Tohle jsem sakra nechtěl. Vzápětí jsem na ruce ucítil stisk. Kaelan se o mně napůl opíral a napůl mě pobízel.
„Musíme jít,“ řekl jen a v další chvíli to potvrdil zvuk několika desítek běžících kroků v chodbách.
Dívka mezitím doběhla na konec síně a nasměrovala nás k malým dveřím, které by se daly lehce přehlédnout. Kaelan se k nim vydal, ale po dvou krocích zavrávoral a já ho musel podepřít. „Tak jo, teď si to vyměníme,“ řekl jsem a nečekal na jeho souhlas. Nadhodil jsem si ho na záda a ve vteřině jsme se dostali ke dveřím. „Chvíli jim bude trvat, než si doběhnou pro koně a já vás unesu oba, tak se mě chyť,“ nařídil jsem dívce a ona neváhala a skočila mi do náruče. S ní v rukou a s Kaelanem na zádech jsem se rozběhl do noci. Dveře se otevíraly na úzkou cestičku mezi skalami a zvenku nebyly vůbec patrné. Náhodný chodec by si pomyslel, že cesta končí u neprostupné skalní stěny.
Běžel jsem nocí a krajina se kolem nás míhala. Ale dvě těla byla stále těžší a já musel už po pěti mílích zastavit. Zabralo mi hodně přemáhání, abych se nesvalil na zem a nevyplazoval jazyk jako pes. Rozhlédl jsem se. Už jsme byli téměř venku z Ledových hor. Před námi se zvedaly jako dračí zuby ostré štíty skal, ale u jejich úpatí už rostly shluky stromů, ve kterých jsme se mohli ukrýt. Zamířili jsme k nim a nakonec našli vhodný plácek, ze kterého bylo vidět na cestu, ale z cesty nebylo vidět na něj.
Oheň jsem zakázal, ale ránu jsme museli vyčistit.
„Já to udělám,“ nabídl se hlásek, zrovna když jsem vyhrnoval Kaelanovi košili, abych zjistil škody. Dívka se přisunula a usmála se na chlapce. Ten jí to oplatil stydlivým zamrkáním, a kdyby nebyla taková tma, jeho tváře by zářily až do Fa-enu. Poodešel jsem, aby měli soukromí, sedl si a opřel se o strom. „Jmenuji se Meridiana,“ zaslechl jsem.
„E-he. Kaelan.“
Chm, takhle se ke Slytharovi vážně nakonec vrátím s prázdnýma rukama.
Tipů: 9
» 28.01.12
» komentářů: 2
» čteno: 555(10)
» posláno: 0


» 29.01.2012 - 10:52
povedená kapitola:-)
» 29.01.2012 - 11:04
čím dál zajímavější!! :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.