Z jednoho vrhu IV: Proti všem (část první)

Vtipné je, jak si člověk vždycky předem nalinkuje děj, postavy a jejich chování a nejmenší zákruty příběhu a pak najednou zjistí, jak si postavy dělají co chtějí a on je najednou zahnán do kouta zápletkami, které nečekal ani on :D
» autorka: Eylonwai
Kapitola IV.: Proti všem

Měsíc v úplňku zářil noční oblohou jako jasná lucerna. Noc byla přesto tmavá a zrádná. Městečko Východní hláska mělo do blahobytu hlavního města daleko. Na rozdíl od Fa-enu nebyly domy nalepené na sobě, tady se místem šetřit nepotřebovalo. Náměstí bylo opuštěné, jak se v tuhle hodinu dalo očekávat, avšak budilo dojem, že je opuštěné i ve dne. Za okny domů panovala neproniknutelná tma.
Když do města vjeli dva jezdci, stále se nic nehýbalo, jen atmosféra se změnila. Tma za okny byla stále černočerná, ale jako by měla bedlivé oči.
„Co teď?“ zeptal se Kaelan, když Rothe zastavil koně na náměstí a rozhlížel se kolem. Nakonec beze slova ukázal v odpověď chlapci na stísněnou hospodu s odpadající omítkou a rozjel se tím směrem. Přede dveřmi sesedl s koně a rázně zabušil na dveře. Toho, že se rány rozlehly snad celým městem, si nevšímal.
„Nevypadá to, že by byli připraveni na hosty,“ podotkl Kaelan a se zadržovanými bolestnými steny se svezl z koně. Bezmála pětihodinová jízda nejvyšší možnou rychlostí udělala své. Než však mohl chlapec zkontrolovat žalostný stav svého těla, dveře hospody se otevřely. Objevil se v nich vysoký hubený muž bez svítilny.
„Co potřebujete,“ jako by to ani nebyla otázka. Hlavou se téměř dotýkal rámu dveří a hlas mu místy vynechával.
„Ustájení pro koně, večeři a nocleh na jednu … na zbytek noci.“
Kaelan to skoro nečekal, ale přesto muž ustoupil a nechal je projít dovnitř. Sám pak zamířil do rohu místnosti a kopl do jakéhosi tmavého balíku ležícího u krbu.
„Vstávej a běž ustájit koně.“
Balík se bez klení zvedl z přikrývek a změnil se v malého vyhublého chlapce.
„Tudy, pánové,“ pobídl je hospodský po schodech do patra. „Budete se muset podělit o jeden pokoj.“
Kaelan už chtěl rozčileně vyprsknout, ale včas si to rozmyslel. Upřímně doufal, že tam budou aspoň dvě postele. Když jim muž otevřel dveře do jediného pokoje, oddechl si úlevou.
Rothe vložil hostinskému do dlaně dva oblázky a zavřel za ním dveře. Pak přešel k oknu a podíval se dolů.
„Co se děje?“
„Jen se chci přesvědčit, že se koně dožijí rána.“
Kaelan shodil zavazadlo na zem a protáhl si ztuhlá záda. Postel byla tvrdá a chlapec ani nechtěl přemýšlet o tom, co všechno se prohání v jejích přikrývkách, ale byl za ni vděčný.
„Měj meč neustále u sebe. Nelíbí se mi to tady.“
Kaelan pokrčil rameny. „Je to město na hranicích. Dalo se čekat, že nebude zrovna oplývat bohatstvím.“
„Naopak, vždycky se mu dařilo. Když jsem tu byl naposledy, málokdo chodil spát před půlnocí. A teď se na to podívej.“
Kaelanovi došlo, že to nemyslel doslova, ale přesto se zvedl a přidal svůj pohled k jeho. Když na dlažbě utichl zvuk kopyt koní, které chlapec vedl do stájí, opět nastalo hrobově neproniknutelné ticho.
„Jak se z něj tedy stalo tohle?“ Kaelan bezděčně ztišil hlas do šepotu a kývl hlavou k šedé scenérii mrtvého náměstí za oknem. Rothe se na něj podíval a pokrčil rameny. Jakoby ani jemu už nebylo do řeči.

Kaelan otevřel oči do tmy. Zdálo se mu, že je zpátky v podzemí s ostatními Stínovými lovci, kteří se ho chystají ztrestat, nevěděl proč. Chtěl si zakrýt hlavu rukama, ale pak se ve tmě vyrýsoval obrys postavy stojící u jeho postele. Rothe mu nepříliš vybíravě třásl s ramenem.
„Už jsem vzhůru,“ zanaříkal chlapec a cítil každý sval v těle. „Co se děje?“
Místo odpovědi upír naznačil, aby byl zticha a postavil se. Kaelan odhrnul přikrývky a snažil se vydat co nejméně hluku.
Na chodbě za dveřmi byly slyšet opatrné kroky.
Rothe zvedl pěst, aby na ni Kaelan viděl a zaposlouchal se. Zvedl jeden prst. Vzápětí druhý. Dřeva za dveřmi zaskřípala a nezvaní hosté se zastavili a neslyšně oddechovali, naslouchali. Kaelan cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Pomalu sáhl na postel a nahmatal pochvu s mečem. Ti za dveřmi se dali znovu do pohybu. Rothe se zamračil a zvedl naráz ostatní tři prsty a druhou ruku. S přibývajícími kroky Kaelan zesiloval stisk na jílci meče. Devět! pomyslel si, když se zdálo, že Rothe skončil s počítáním. To je příliš.
V příští vteřině se dveře rozlétly a Kaelan plynulým pohybem tasil meč. Než však stačil cokoli udělat, vrhl se na něj obrovitý stín a srazil ho k zemi. Meč mu vylétl z ruky. Místnost byla najednou plná lidí a v té tmě a zmatku se Kaelan ani nezmohl na odpor. Nepředstavitelná síla ho drtila pod sebou a jemu se čím dál víc zatmívalo před očima. Poslední, co slyšel, než ztratil vědomí, bylo upírovo hlasité Ne! až nepatřičně se odrážející v tichu, ve kterém se to celé odehrálo.

*

Nechtěl znovu otvírat oči. Měl pocit, že když to udělá, hlava se mu rozletí na stovky střepin. Otevřel oči a skoro si přál, aby se mu přeci jen rozletěla. Rozhodně by to bylo lepší, než snášet tu příšernou bolest. Zasténal a jeho hlas se mu vrátil s trapnou ozvěnou, která se mu vysmála, jaký je slaboch.
Zamrkal, aby zmizely ty otravné mžitky. Už byl zase ve tmě. Jen na zdi před mříží dohořívala pochodeň. Za mříží. On byl samozřejmě na té špatné straně.
Kousek od něj ležel schoulený Rothe. Nebo jeho tělo. Kaelan se přinutil pohnout a natáhnout k němu ruku. Vprostřed pohybu ruku zastavil. Mají upíři vůbec tep? Stal se z něj sice lovec upírů, ale vlastně o nich nic nevěděl. Sáhl mu na krk. Kůži měl překvapivě teplou a dokonce i ten tep nakonec nahmatal. Oddechl si. Vzápětí se zarazil a dal se do přemýšlení o tom, proč mu to vlastně připadá jako dobrá zpráva. Pak se rozhlédl a uvědomil si, že má horší problémy.
Zkoumal stísněnou celu se zvažujícím se stropem vytesanou do skály a pomalu přejížděl očima po stěnách, aby si vyčistil hlavu. Když mohl zase volně dýchat, zkusil se posadit. Pak se přisunul k upírovi a párem mírných facek se ho snažil probudit. Nic. Prohlédl si jeho pleť, ale vypadala v pořádku a kosti mu taky tak hrozivě nevystupovaly jako předtím, když měl hlad. Ale on nakonec odborníkem na upíry nebyl, to už si stihl ověřit.
Povzdechl si tedy, pokrčil rameny a upíra políbil.
Říkal si, že to třeba přijde samo, ale nepřišlo a on nakonec nevěděl, co přesně by měl udělat. Tak seděl ve vlhké studené cele, v náručí držel upíra a ze všech sil tiskl své rty na jeho. Kdyby neměl naprosto reálnou představu o skutečnosti, přišlo by mu to k smíchu.
Po chvílích, které mu připadaly jako dlouhé hodiny, to vzdal a odtáhl se. Rothe se nijak nezměnil, pořád mu bezvládně ležel v náručí, jen rty měl vlhké od polibku. A pak otevřel oči.
„Co to sakra děláš?“ zamručel a zamračil se. Kaelan překvapeně zamrkal. Několik dlouhých vteřin bylo ticho. A pak konečně našel správnou reakci.
„Proč jsi to neřekl dřív?!“ zařval a odstrčil upíra.
Rothe se posadil, promnul si obličej a pak si přitiskl dlaně na ústa.
„Co je?“ zavrčel nabroušeně Kaelan s rukama neústupně založenýma na hrudi.
Rothe už to nevydržel a vyprskl smíchy. Svalil se zpátky na zem, chytil se rukama za břicho a válel se ze strany na stranu, div mu po tvářích netekly slzy smíchu.
„Ha ha ha já jen ha ha čekal, jak se to ha ha ha vyvine.“
Kaelan se k němu po kolenou doplazil a věnoval mu ránu do ramene. K jeho smůle to upíra rozesmálo ještě víc. Chlapec naštvaně zavrčel a otočil se k němu zády, aby nebylo vidět, že se musí přemáhat, aby se taky nerozesmál. Nakonec se Rothe nadzvedl na loktech a potlačoval ustupující záchvat smíchu. „Náhodou to nebylo tak špatné,“ řekl s úsměvem věnovaným Kaelanovým zádům.
„Ty!“ chlapec se stačil rozmáchnout, ale než pohyb dokončil, donesl se k nim zvuk kroků.
Oba okamžitě přešel smích, náhle byli ve střehu. Už ve stoje Kaelan podvědomě sáhl k pasu, ale meč mu samozřejmě chyběl.
Kroky tupě bušící do kamenitého povrchu podlahy se stále přibližovaly. O několik chvil později se v třepotající záři matně svítící pochodně objevila kulatá tvář a Kaelan poznal toho, který mu div nepřelámal všechny kosti v těle. Hromotluk měřil nejméně metr na šířku a ruce i nohy mu přetékaly svaly.
„Aspoň se bavíte,“ uchechtl se a z kapsy vytáhl mohutný klíč. Kaelan hádal, že klíč normální velikosti by se mu v dlani ztratil.
Zarachotil s ním v zámku a otevřel si.
„Co uděláme?“ zamumlal chlapec rychle k upírovi.
„Nic nepodnikej, počkáme, jak se to vyvine,“ instruoval ho Rothe a nechal si poslušně svázat zápěstí silným provazem.
Tipů: 5
» 23.01.12
» komentářů: 2
» čteno: 655(9)
» posláno: 0


» 25.01.2012 - 13:07
Pěkná kapitola. Taky se mi stává, že píšu píšu a příběh mě najednou začne ovládat:-) Přesto by člověk měl mít jasnou vizi, kam to povede.
» 25.01.2012 - 13:47
Supermartonátor: Děkuji. Pravda.. i když já si občas docela užívám, když se mi to vymkne z rukou a plyne si to tak nějak samo :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.