drsnosrstej kokršpaněl

nikdy nenapíšeš všechno... pořád bude co objevovat, zpracovávat a sdělovat... ale někdy to zpracovávání potřebuje čas, takže se člověk cítí prázdně... leckdo to zná... ale v tom období právě vznikají ty myšlenky, které přijdou (jakoby samy) později

tahle je hezká... ale, čéče, sypeš to sem jak dávku ze samopalu, jednu za druhou, jakoby Ti vůbec nezáleželo, jestli Ti na to někdo dá nějakou odezvu, jakoby byl úkol nasypat sem celou sbírku a pak si oddechnout, že je splněno - Tvoje věc, samozřejmě... ale tahle je postavená dobře, bez kýčů, bez zbytečností, dobré obraty - celkově možná to nejlepší, co jsem od Tebe stihnul číst

rapovat se dá asi všecko, no... i když je tam jediný rým: plíce - více... tak si to představuju já... parta černochů v teplákovkách a se zlatým řetězem... vždycky půlverš oddrmolí (takže je jedno, jak je dlouhý) a na konci vždycky explicitně zvolají poslední dvě slova - tím to získá rytmus... a ono v tom rapu se to často taky nerýmuje... a obsahově to do téhle kategorie vyjadřování taky zapadá... tož, proč ne

raďo: jen o obsahu to rozhodně taky není - když jsi kovář a chceš ukovat růži, tak to přece není o tom, že je to krásné dílo, protože je to růže a ta je symbolikou čehosi, krásná a bla, bla, bla... musí to taky jako růže vypadat... pro mne jsou důležitá obě hlediska, o kterých tady mluvíme: forma + obsah (báseň o hovně sice možná je báseň, ale je úplně o hovně a zaujme jen ta první u toho, koho to prvního napadlo, ostatní jsou šeď a nuda) + ještě další hledisko, které tu nezmiňujeme... ale už nebudu dráždit ostatní :)
zas jindy...

Hazentla: v zájmu zachování rozumu v diskusi, rytířsky napovídám, že srovnání literárních druhů a chemických prvků není fér, protože prvek je pro chemii něco jako písmenko pro literaturu, a to je také nedělitelné... ale na tom, co píšu, to zas tak mnoho nemění

Hazentla: no, chápu Tvé škatulky, Ty chápeš mé škatulky (PSP), ale v rámci uznání volného verše (na což musíš mít pravděpodobně názor, že k tomu nemělo nikdy dojít :p) může dojít k tomu, že tu máme tzv. poezii v próze, a pokud tam máme např. verš a rým, tak je oba útvary docela snadné odlišit... ale v moment, kdy použiju volný verš a zvolím jeho úpravu takovou, že nebude výrazně vyčnívat z díla, pak ta poezie v té próze může i zcela zaniknout... a je to potom poezie nebo už je to próza (resp. poezie v próze)? a jaký moment, jaký přesný znak to rozlišuje? ... co se týče prvků, tak je to buď uhlík nebo dusík, což je dáno počtem protonů v jádře - a není nic mezi tím... je to dáno nastavením přírody... u té literatury je to jinak: v momentě, kdy nějaký velmi kreativní autor začne tvořit nějakou formou, která není do té doby známá, a ta se stane dostatečně populární, takže ji nelze přehlížet, v ten moment literární vědci musí svěsit hlavy a přepsat učebnice... je to dáno lidmi, nikoli přírodou... a na tom základě: ano, rým je rým, rytmus je rytmus...ale poezie je mnohem širší pojem než toto, přeci?

resp. můžeme se bavit o tom, že jistá úzce okupovaná skupina způsobů použití slov v nějaké formě se může třeba jmenovat "poezie", ať přistoupíme na Tvůj výklad učebnic - kdežto pak máme širší nápaditost lidskou, která tvoří díla, která vyvolávají ve čtenářích stejný efekt jako poezie, nemají formu prózy, ale nevejdou se ani do té příliš úkoprsé škatulky "poezie" ... pak to všechno budeme nazývat jak? "poetično"?

Hazentla:
:D :D :D ano, vedli jsme ten souboj představ už mockrát :D

uznávám, že máš na své straně "vědu", které se říká literární, a která sic není exaktní, takže u mne nikdy nezíská plnou vážnost, přesto jsem ochoten před ní ustoupit z hlediska toho, že je už docela stará a člověk by se měl snažit domluvit s jinýma lidma, a když si na to udělali nějakou už docela starou příručku (vzniklou na nějakých dojmech, ale budiž, bylo jich víc než můj mozek samojediný), tak by tu příručku člověk měl nějak respektovat

každopádně, mám argument: poezie psaná volným veršem je literární vědou naprosto uznávaným a oceňovaným fenoménem, a stopy a rytmus nepotřebuje... ha!

raďo: Hazentla: můj názor na to je ten, že próza musí držet větnou stavbu, stavbu textu (úvod, stať, závěr), a hlavně nějakou klasickou logickou myšlenkovou stavbu - sděluješ věci jazykem, který od Tebe lidé očekávají - kdyžto poezie může mluvit způsobem, který nemá jednotnou logickou návaznost, a přesto si z toho odneseš nějaké sdělení, ke kterému přitom většinou: 1) stačí méně textu, 2) nepotřebuješ jakýsi formální obal v podobě např. příběhu atd.

nemám ponětí o literární vědě, neznám správné termíny, kterými se mají určité jevy nazývat, takže určitě zaměňuju kolečka za čtverečky a modrou za žlutou a popisuju jen svůj dojem - ale snad je mi rozumnět, co chci říct - Hazentla si prosím amatérské termíny soukromně přeloží do správné terminologie, děkuji :)

prózu rozhodně nehaním a mám ji moc rád, ale přijde mi, že to nejkrásnější merito těch nejlepších románů, povídek atd, atd, přichází v oddílech, kdy autor/ka přestává být suchým literátem a text začne plynout nekonzistentně magicky, přestože (neboť čtenář je již seznámen s postavami, dějem, prostředím, stylem psaní a autorovi rozumí, co chce vyjadřovat) by při náhodném otevření knihy v tomto místě naprosto nedával smysl - neboť kniha se na moment přesouvá do říše poezie... jinými slovy, můj názor je, že skvělý prozaik musí být zároveň výtečný básník, jen to nedává znát

Jan Bartek: jakože na tomhle světě? až tak? jo, tímhle pohledem to smysl dává - je hodně specifický, nenapadl mne - ono je tam i to slovo "dožít", které se dá chápat tak i tak...

takže takový černý humor naruby, to se mi líbí

napadlo mne k nadpisu, že "někdy ani nepotřebuje nit"... ale - vážněji: Do dvou za ruce jsem myslel, že je to o komárech... ale asi je to o motýlech a nějaké symbolice s nimi(?)
napsané je to dobře, ale tyhle příliš křehké texty prostě nezvládám přefiltrovat do své logiky... lépe by tomu asi rozuměla nějaká žena

technicky všechno ok, ale nepochopil jsem možná úplně pointu myšlenky... možná je to možná vtip ve stylu Cimrmanova: "autor tak vyjadřuje myšlenku, kterou v zápětí sám naprosto vyvrací - a nemyslete si, to byla tenkrát ještě novinka - v sále se ozývaly výkřiky někteřých filozofů: 'Jak se s tím máme vyrovnat?' nebo 'Do hajzlu, co s tím?'"
:))

René Vulkán: to už je skoro ono :))

"proudem" a "budem" a "klátí" a "zpotí" se podle mne nerýmuje... ale ono se to u teho halekání s vínem u cimbála ztratí...

Kravičková hora je myšlena ta v Brně ve štatlu?

taky to tak nevidím... věci, které nikdy nebyly, nejsou ani teď... a věci, které byly, se nikam neztratily... člověk se může ocitnout v nesprávný čas na nesprávném místě, mezi nesprávnými lidmi - a pak mu to může připadat jako teď Tobě... nebo může jen špatně vnímat, přehlížet... nebo snít o velikých věcech, které doopravdy v reaitě nikdy tak veliké nebyly, jen se z nich staly veliké věci v představách nebo zkreslených vzpomínkách... něco z toho, nebo z každého kousek... světu to do záhuby bude trvat ještě moc a moc dlouho, tak lehké to mít nebudeme :)

líbí se mi první dva verše

Přiznám se ke zhůvěřilosti: vidím autora "kroužek71" a báseň "hladina"... hned mi místo toho naskočilo "hladinka"... :))

a teď vážně: je taková svérázná, Tvá báseň, rytmus jsem musel chvíli hledat - ale našel jsem, takže pro něj jen pochvala... nejprve mi ale nesedla, a na druhé přečtení se mi četla lépe s pomlkou mezi třetím a čtvrtým veršem - jakoby se nabízelo rozdělit sloky ještě na půl, aby vzniklo šest trojverší - jenže argument proti tomu je sloka druhá, kde to šero hezky navazuje na text před ním, a tady bych to naopak nedělil... pasáž posledního trojverší první sloky mi přijde jako nejslabší místo celé básně - celý ten ten zbytek je supr práce

... a zapomněli jsme na gejšu

René Vulkán: zatím mne napadlo jen sakura, pak Honšu, Kjušu, Šikoku a Hokkaidó, resp. dýně hokaidó... a Honda, Kawasaki, Fuji... Nagano... Hirohito, Yamato, Okinawa... a Tora, tora, tora...

Hazentla: Chorvat je ale křestním Stojan...

Stolenheart: od srdce to píšou všichni... resp. ne, někdo to píše na efekt - dost často třeba pop v rádiu... když je to studený a na efekt, je to o ničem... ale na druhou stranu: v momentě, kdy jsem byl totálně z něčeho zdeptanej nebo unešenej jsem vždycky napsal tu největší sebedojemnou s*ačku - následně jsem jí vyrazil - tu báseň (nebo jak to nazvat - ty věci bylo lepší nějak rozstříhat, spálit - aby si to nikdy nikdo...) - tohle není ten případ, to není tak strašný, jako to, co popisuju... každopádně:
1) to, že máš emoci, neznamená pro kvalitu umění samo o sobě vůbec nic
2) nejlepší je napsat si něco pro sebe, neveřejně, nechat to uležet a pak tu emoci vzít v klidu, znovu a ukovat z ní "nádhernou zdobenou mříž", ze které ta emoce kouká (ale zároveň je v té stavbě, v něčem, co vzniklo bez emocí, na základě konstrukce) - takový text je pak superdílo... ale to se úplně povede jen zřídka, není to lehké... když se koukneš na umění / třeba hudbu, kterou obdivuješ - má přesně tenhle atribut: tu syrovou emoci zabudovanou do řemeslně skvělé práce - a mezi technikou hry na kytaru / klavír / kovařinou / hrnčířstvím / zlatnictvím / psaním literatury - mezi tím není až zas takový rozdíl... část emoce, část práce