Noční rozhovor

- Ahoj…
A-ahoj, jsi to vážně ty?
- No jo, jsem. Můžu dál? Nebylo zamčeno…
Jo, jasně, promiň, já … jen jsem tě nečekal.
- To se neomlouvej, neviděli jsme se dlouho. Přes třicet let.
Třicet pět let a 156 dnů, přesně. Je to dávno.
- Zestárnul jsi a zmužněl, skoro bych tě nepoznala. I vlasy máš už šedivý.
Zato, ty ses vůbec nezměnila, takhle si tě pamatuju, mladou a krásnou a …
- Živou?
…a živou.
- Počkej, nebreč, už je to přece dávno. Čas přece všechno vyléčí, ne?
Všechno ne, někdy spíš přidává. To víš, nebylo to tady jednoduchý. Vlastně jsi toho spoustu zaspala. Strašně moc se změnilo, co jsi pryč.
- Tak vyprávěj, chtěla bych to všechno slyšet.
Nevím, všechno asi ne. Třeba jak jsem žil, když jsi odešla. Na to zase tak moc pyšnej nejsem. Trochu chlastu, trochu nočního života. Tak nějak jsem nevěděl, co se sebou. A nakonec jsem se oženil znovu. Vlastně to bylo moc rychle a nerozumně, jen abych přehlušil … tebe. Byla to blbost, ale to jsem pochopil až později. To už jsme měli děti.
- Ty máš děti? To je skvělý, povídej mi o nich.
Mám, dvě. Vždycky jsem strašně moc chtěl mít děti, to přece víš.
- Já vím. Taky jsem to chtěla, moc, jenže…
Promiň, vím, že bys byla skvělá máma. Jsem vůl, že ti to takhle říkám.
- Za to nikdo nemůže, prostě nám to nebylo dopřáno. Ale co ty tvoje?
Jsou to holky, Klárka a Lucka. Jsou skvělý. Nevím, kde jsem vzal tak krásný a hodný holky. Líbily by se ti. To víš, dneska jsou obě dospělý a jdou vlastní cestou. Vlastně už jsem taky děda, představ si to. Mám dva vnuky, zatím. Jsou to raubíři, ale skvělí. Občas sem za mnou přijdou, na zahradu, mlsat maliny nebo jahody, do bazénu… Vlastně technicky vzato mám ještě tři vnučky, i když nevlastní. No a přestěhoval jsem se z Prahy sem na vesnici, do domečku. Myslel jsem si, že se zbavím práce kolem baráku, ale je to pořád stejný. Jen už se mi to teď všechno hůř dělá. Nevěřila bys, jak člověk zpomalí, když zestárne.
Ale promiň zase mluvím jen o sobě. Ptala ses na děti. Vlastně o nich zase tak moc nevím. Jasně, vystudovaly, bydlí kousek ode mne, jen žije každá svůj život. Lucka pracuje a je moc šikovná. A chytrá. I když jí na základce říkali, že má jít do učení, protože na studium nemá hlavu. To by paní psycholožka koukala, kdyby ji dneska viděla. Je fakt dobrá. Klárka na to šla jinak. Sice studovala vysokou, ale udělala bakaláře a zůstala doma na mateřské. Takže ta na svou kariéru teprve čeká. Ale ona se neztratí, má hlavu na čísla, víš?
- A co muzika? Tenkrát ti to celkem šlo, byla jsem tvoje první fanynka. Ty písničky, co jsi psal se někde hrajou?
Kdepak. Sen o profesionální kariéře muzikanta se rozplynul jako pára nad hrncem. Objektivně jsem nikdy nebyl tak dobrej, abych se tím mohl živit. Je spousta lepších a taky hrajou jen tak. Ale nevzdal jsem to. Hraju dál - pro radost. Už víc než třináct let v jedný partě. A představ si, Káča tam hraje se mnou. Kamarádi až do smrti. Kdo by tomu tenkrát věřil v tom vlaku. Pamatuješ?
- Myslíš, jak jste se seznámili? V tom vlaku? To jste ještě byli kluci. Je pořád s Helenou?
Už ne. Rozvedli se, ale jsou přátelé. Vlastně to obdivuju, moje bejvalky se mnou většinou nekamarádí…
- Bejvalky? To jich bylo víc?
No jo. Po tobě to byla Ivana. Máma Klárky a Lucky. S tou jsme se rozešli, když bylo holkám 10 a 6, pak jsme nějakou dobu žili odděleně a pak se rozvedli. A holky zůstaly u mě. To už byly velký, 16 a 12. To už jsem byl s Věrou.
- A ta byla jaká?
Ze začátku moc hodná, taková ze všeho vyplašená, všechno pro ni bylo nový. Bylo jí pětatřicet, měla dvě děti, ale připadalo mi, že je snad ještě nepolíbená. Tenkrát mi to přišlo hezký, že potřebuje moji ochranu a podporu. Že jsem pro ni byl ten rytíř, co jí zachránil. Jenže časem i tohle zevšední a pak začneš mít pocit, že to není úplně dobrý. Ale nechci lhát, fungovalo nám to docela dobře šestnáct let. Občas mráčky občas sluníčko. Tak jak to bývá. Jenže pak přišel Covid a všechno se to podělalo.
- Covid? Co to je?
No vidíš, to vlastně dodneška nikdo pořádně neví. Nejdřív nás všechny vyděsili, že je to pandemie smrtícího viru, strašili nás tisíci mrtvol, nutili nás k očkování něčím, co vlastně vůbec nebyla vakcína, a ještě pořád není jasné, jestli to lidem pomáhalo, nebo ubližovalo. Jenže nás kvůli tomu donutili zůstat doma a nevycházet. Zavřeli školy, obchody… Pracovali jsme z domova, děti se učily přes počítač, přes internet.
- Internet?
No jo, promiň, vždyť ty tohle už neznáš. Buď vlastně ráda, žili jsme klidněji a myslím, že jsme byli šťastnější. Dneska má každý mobilní telefon, přístup na světovou počítačovou síť, ze všech stran se valí tuny zbytečných informací a na život nám už moc času nezbývá. Jenže dnešní generace to tak nevnímá. A tak jsme my „staří“ už tak trochu mimo.
- Ale to bylo vždycky, že starší generace přestala rozumět mladým. Vzpomínáš, jak jsme se chtěli odlišit, šokovat. A dařilo se nám to.
Já vím, nechtěl bych být ten starej morous, ale někdy mě to prostě dostane. Oni dneska ti mladí žijí víc na těch sítích, než skutečně. Říkají tomu virtuální realita, ale s realitou to nemá společného vůbec nic. Představ si, že bychom šli na rande a seděli vedle sebe, každý telefon v ruce a nebavili bychom se spolu. Jen přes ten telefon.
- Brrr to je strašné. Já bych tě chtěla obejmout, políbit, mluvit s tebou… Moc mi to schází, mimochodem.
I mně. Co ti mám říkat. Každý den. Možná proto jsem nikdy nedokázal s žádnou vydržet. Ty jsi byla vždycky ta první a jediná. Jo, já vím, že to zní otřepaně, ale je to tak. Vždycky to byla moje chyba, že ten další vztah skončil. Prostě jsem tě nemohl vymazat. Chápeš to? Celých pětatřicet let. A pak, že nejsem magor.
- Nejsi. Možná jsi tenkrát měl jen počkat a s někým o tom mluvit.
Víš, jak to bylo, tehdy kdo šel k psychologovi, byl cvok, dostal prášky a šup domů. A když to nepomohlo, tak do cvokárny. Tak to ne, díky. Ale fakt je, že se s tím peru do dneška. Nikdy jsem se nesmířil s tím, jak jsi odešla. Bylo to moc brzo, nebyl jsem na to připravený.
- Na to se nemůžeš připravit. Přece jsme oba věděli, že ten konec přijde. Vlastně měl přijít mnohem dřív. To, že jsme dostali tolik času navíc byl malý zázrak, víš? A já za něj děkuju. Nevím komu. Bohu? V toho jsme nikdy nevěřili. Tak sned tobě, nám?
Byla jsi to ty, neuvěřitelně silná a statečná. Já bych to nedokázal. Vždycky jsem říkal, že ty jsi tu měla zůstat a jestli někdo měl odejít, měl jsem to být já. Ty jsi byla z nás dvou ten lepší člověk a bylo to strašně nespravedlivý, že ty…
- Takhle to neber, prostě se to stalo. Mělo to tak být, nedá se s tím nic dělat. A nikdy nedalo. Osud, jestli tomu tak chceš říkat. Jsem ráda, že nám dopřál aspoň těch devět let. Byly krásný. Pravda někdy jsem se taky trápili, ale vlastně většinou kvůli mně, kvůli tomu, co ve mně rostlo a nedalo se to zastavit. Ale byli jsme spolu a měli jeden druhého. Za to jsem vděčná. Ale to jsme odbočili, co se stalo s tou … Věrou?
Já to vlastně moc nechápu. Žili jsem spolu a těsně před tou údajnou pandemií jsem si řekl, že by si zasloužila nějakou tu životní jistotu, co kdyby se mi něco stalo, už nejsem nejmladší, že jo…
- No, to vlastně nejsi.
Hele! Ale jo, máš pravdu. No, a tak jsem jí požádal o ruku, jako že kdyby se stal nějakej malér, tak aby měla práva. Třeba zajít do nemocnice, nebo právo na majetek … prostě, aby nezůstala na holičkách. Jenže krátce po svatbě jsme na táboře poznali děti z dětského domova.
- Ty pořád jezdíš na tábory? Kam? A co Pavel Toufar, jsi s ním v kontaktu?
Ne, už nejezdím, nechal jsem toho před třemi léty. A Pavel? Byl hodně nemocný, už taky umřel. Ale v kontaktu jsme byli, do posledních dnů. Vlastně umřela spousta lidí, který jsi znala. Babička Fanuška, tvůj táta, pak Karla Lambert, pak Jirka – k tomu jsem léta jezdil do Stuttgartu. Když mu odešla Karla seděl jsem s ním tejden v obývaku a chlastali jsme Becherovku… A brečeli. Jak malí kluci.
- To je mi líto. Asi není lehký loučit se s tolika lidma, co je máš rád. To jsem já tedy nezažila. Vidíš a že prý jsem já ta silná. Vůbec nevím, jak bych tohle zvládala.
Hmm…
- Ale já jsem Tě přerušila, co bylo dál?
Tak na tom táboře byly dvě sestry a Věra přišla s tím, že jim budeme pomáhat a že si je vezmeme do pěstounské péče. Teda, ono to nebylo hned, ale přes hostitelskou péči jsme došli až k žádosti o pěstounství.
- Ale to je přece hezký…
Jo bylo by, jenže nejdřív ta starší – Izabela – došla k závěru, že k nám nechce. Neřekla proč, ale odmítla to. Tak jsme se báli, že to vzdá i Sandra, ta mladší, ale ta ne, ta k nám chtěla a musím říct, že jsme si začali moc rozumět. Najednou jsme měli třináctiletou dceru. Tedy, aspoň já jsem to tak chápal. Jenže právě v té době zavřeli školy a začala fungovat řada omezení. Takže jsme seděli doma, Sandra, vytržená z dětského domova, se učila na dálku s učitelkou, kterou viděla jednou v životě a samozřejmě bylo nutné se jí věnovat. Učil jsem se s ní, hráli jsme hry a samozřejmě se sblížili. To Věra nepřenesla přes srdce. Začala Sandru obviňovat z toho, že se do mě zamilovala. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to k smíchu. Nejdřív nám začala diktovat různá omezení a zákazy, jako že nemůžeme spolu být sami, že si nesmíme telefonovat… Nepomohlo vůbec nic, ani když jsem se dobrovolně vydal k psycholožce, nebo souhlasil s rodinnou terapií. Nakonec mě obvinila z toho, že se Sandrou udržujeme intimní vztah. Dokonce to vyšetřovala policie a přesto, že samozřejmě nic nezjistili, skončilo to tak, že Sandru poslali zpět do domova. A tím skončilo i naše manželství. Nedokázal jsem se přes to přenést, přes ta obvinění, přes tu nedůvěru, žárlivost, zlobu.
- To je hrozný. Ale říkáš, že jste spolu byli šestnáct let…?
Devatenáct i s tou těžkou dobou…
- To je hrozně smutný. Nejdřív to znělo jako pohádka, ale koukám, že je to spíš noční můra. A jak to zvládáš?
Snažím se. A vlastně se moc snaží moje mladší dcera, Lucka. Můžu s ní hrát volejbal, občas mě vezme na výlet, skoro každý den mi volá. Je hodná. Tedy Klárka taky, ale přece jen má dvě děti, tak nemá tolik času. A k tomu ta muzika. Snažím se, ale po pravdě, je to těžký. Jsem hodně sám, tak nějak vevnitř. A vidíš, teď si povídám s tebou. Asi jsem se zbláznil, ty tady přece být nemůžeš.
- Neboj, nezbláznil, vždyť to přece víš dobře, já tu jsem. Tam uvnitř, odtamtud jsem nikdy neodešla. To jsem si přece slíbili, pamatuješ?
Pamatuji, každý den na Tebe myslím. Vážně, každý den. Přece jen jsi byla ta první…
- A co maminka, žije ještě? Té už musí být aspoň osmdesát, ne?
Osmdesát pět. Je čilá a relativně zdravá. Bydlí pořád v Holoubkově, už dlouho sama, tak tam s bráchou jezdíme, ale to víš, ne tak často jak by chtěla, a jak bychom chtěli my. Ale drží se. Má kamarádky a svůj les, kam denně chodí na procházky a na houby, v létě do rybníka plavat – ještě pořád ho přeplave tam i zpět!
- Tak to je paráda! Řekla bych, abys jí pozdravoval, ale to by asi nebylo dobrý, viď? Měla jsem jí ráda, i když vím, že se trápila kvůli tobě. Že sis měl vybrat nějakou zdravou a silnou…
Asi jo, ale měla tě ráda. Možná jí bylo líto nás obou…
- Možná. Tak já už se rozloučím. Nemůžu tady být zase tak dlouho, to by nebylo dobrý. Tedy pro tebe. Drž se a žij šťastně, doufám, že se ti to všechno zase zlepší. Ale kdyby bylo potřeba, zase se stavím. Miluju tě, dobrou noc…
Počkej! Nechoď ještě, já tě přece taky miluju…!
Dobrou noc ,,, dobrou noc, lásko…