Znásilněná a zlomená

Mezi poli, mezi poli cesta plyne,
mezi poli k návrší se cesta vine,
na návrší křížek, a u něj ona stojí,
snad zimou se tolik třese, či se bojí.

Stojí, stojí u muk božích na návrší,
co mělo se snad stát, teď zde se dovrší.
V tom on přihnal se, udeřil a vzal si vše,
bitá, ztracená, s Kristem k nebi vzhlédnuvše.

Však nebe v temnících se mračnech tvář skrývá,
a násilník zlostně v náruči ji svírá,
a strhává necudně z cudné všechen šat,
a šatů cáry nechá nad strništěm vlát.

A až je nahá, pronikne do ni hrubě,
on ječí, kvílí, ona blíž je k záhubě,
rozpažená co vedle na kříži Ježíš,
již nešepotá si: ty přec to vydržíš!

Již nasytil se jí, s řevem pryč se žene,
zlomená, chvěje se vedle svého kmene,
toho podzimu, u zmučeného Krista
lípa vichrem padlá, co měla let dvě sta.