Osvětlovač

Vycházkovou chůzí jsem kráčel po Udina City. Nažloutlé světlo vycházející z příbytků prořezávalo temnotu. Samotné ulice samozřejmě také osvětlovaly vysoké lampy ostrým žlutým paprskem… Blížilo se období klidu a lidé se chystali k blahodárnému spánku… Mé kroky vedly domů, je potřeba sbalit si věci na dnešní noční prácičku… Pravdou je, že tento týden jsem neměl převádět, ale nedalo se nic dělat, v pondělí… Pokud je dneska středa? Se nevrátil z převodu Tim. Sice převedl skupinu do Green Heavenu, již se nenavrátil.
Vystoupal jsem po železných schodech, na zápraží seděl můj otec a pokuřoval z dýmky, kouření bylo v Udina City sice zakázáno, avšak otec už byl pět let v penzi. No… Spíš polopenzi. Pravda, doby kdy od nevidím do nevidím dřel ve spalovně sice odzvonili, bohužel v současnosti musejí s chodem města vypomáhat všichni co ještě mohou. Obden chodil vypomáhat elektrikářům s opravami lamp, dle mého názoru ho to i bavilo, kdysi mi vyprávěl o svých dospívajících letech, kdy se učil automechanikem. Odjakživa ho lákaly technické serepetičky, a proto mu výpomoc u elektrikářů určitě voněla více než rubání ve spalovně.
„Ahoj táto,“ položil jsem mu ruku na rameno.
„Eliasi… Neslyšel jsem tě přicházet,“ potáhnul z dýmky.
„Byl jsem povolán do služby… Včera se ztratil Tim, tak to musím vzít za něj,“ hned jak jsme to dořekl, na otcově obličeji se objevil ustaraný výraz.
„A nemůže… nemůže jít někdo jiný? Vždyť nemáš službu tento týden.“
„Ne tati… Karin je nemocná… Mattovi má každým dnem porodit žena a zbytek osvětlovačů je mimo město. A stejně nejlépe znám cestu do Obdenvillu já.“
„Dobře, hlavně na sebe dávej pozor.“
Rozhrnul jsem plachtu a vstoupil do místnosti. Celým okolím se linula přenádherná vůně. Maminka kuchtila něco moc dobrého.
„Eliasi… Jdeš akorát v čas,“ usmála se.
„Mami… Já dneska nepovečeřím… Byla mi přidělena služba...“
„Ach ne… Mám z toho těžkou hlavu… Nerada tě vidím odcházet mimo zdi města. Nechceš si to rozmyslet? A přeci jen jít pracovat do spalovny? Dřít stejně tvrdě jako tvůj otec?“
„Mami,“ chytnul jsem jí za ramena. „Sama moc dobře víš, jak vypadá žíravost? A jako zdravotnice taky víš, že na ní umírají především lidi ze spalovny.“
„Vím,“ zesmutněla. „Hlavně se v pořádku vrať, zbyls nám jenom ty.“
Dal jsem jí pusu na čelo a odešel do vedlejší místnosti. Příbytky nebyly zpravidla moc velké, ty nejobyčejnější měly dvě místnosti, ty lepším, jako ten náš, měly tři. Dostal jsem ho za mé úspěšné první převedení. Osvětlovačem se moc lidí stát nechce, přeci jen většinou je to jasná smrt. Ale má to své výhody. Tou hlavní je možnost většího příbytku a možnost mít víc než jedno dítě, sice zatím nemám ženu s níž bych je mohl mít, ale i přesto je to výhoda.
Napěchoval jsem batoh potřebnými věcmi, lahev vody, echo přijímač, spací pytel a další. Spony jej pak připevnily k mému trupu. Na záda totiž přijde monočlánek s lampou.
Rozloučil jsem se s otcem a matkou. A vyrazil vstříc službě. Přeci jen čím dříve odejdu, tím dříve se vrátím, nebo ne?
K bráně města mi to trvalo jen pár minut, vyčkával tu menší skupina. Vběhnul jsem do strážnice za přepážkou listoval v knize Bowie.
„Ahoj Bowie!“
„Nazdárek párek Eliasi… Tak co zase frčíš?“
„No však víš jak… Přišli jsme o dalšího osvětlovače, tak musím.“
„Slyšel jsem o tom… Chudák Tim, dělal to deset let, byl jeden z mála co dokázal projít Rezavou dunu a vrátit se. No jo… Nedá se svítit,“ s ranou do dřevěného stolu přede mne položil lucernu s maxi článkem.
„Máš tam energii na čtyřicet kiláků… Raději jsem tam dal jednou tolik kolik je reálná vzdálenost. Stejně bych si pak nechal v Obdenwillu dobít.“
Vylezl z poza přepážky a maxi článek mi připevnil k zádům.
„Upozornění mistře Eliasi… Lampy mají od teď dva režimy,“ ukázal na malou páčku pod držadlem, „když je páčka vepředu svítíš klasickým širokoúhlým světlem… Ale… Pokud přepneš páčku dozadu,“ prstem ji ladně posunul. „Žárovka zúží lunu do tenčího pruhu a ten,“ namířil na nedojedený kus chleba. Po chvíli se z něj začalo kouřit.
„Má větší teplotu… Tim… ještě když žil, zjistil, že ty zrůdy mají citlivou pokožku. Dají se lehce zapálit.“
„Paráda… Hned se cítím bezpečněji. Pomoz mi obléct brnění…“
Pro bezpečnější chození mimo města nosíme kombinézu vyztuženou kovem… Některým zrůdám stačí pár sekund bez světla a už do vás zatínají zuby. Jedná se tedy spíše o takovou prevenci před útokem.
Vystoupil jsem ze strážnice, v pravé ruce svíjel lampu… Mé vzezření zřejmě vyvolávalo jistý respekt, či spíše úctu, celá grupa ztichla a tiše sledovala mé kroky.
„Zdravím vás… Jmenuji se Elias a budu vaším osvětlovač při cestě do Obdenvillu,“ všechny členy zkontrolovalo mé důkladné oko. „Vidím, že už máte všichni připravené čelovky… Výborně… Je třeba si ujasnit pár pravidel. Za prve, od skupiny se nevzdalujte. Za druhé, koukáte především na kolegu před vámi nebo do prostoru, který osvětluji já. Čelovky sice svití dostatečně, ale některé zrůdy mají schopnost pomocí odlesku ve svých očích obalamutit mysl… Proto se nesmíte dívat do tmy, stačí jen na okamžik posvítit do očí zrůdě a má vás v hrsti. Pokud by se to náhodou někomu stalo… Zbytek skupiny zůstane stát na místě, ve chvíli kdy se rozutečete je po vás… Zrůdy nemají uši, takže nápad typu budu dělat rambajz a ony mě nechají nefunguje. Za třetí, čelovku je třeba dobíjet… Pokud se vám bude zdát, a to poznáte, že světlo slábne… Okamžitě mi to nahlásíte a budete se řídit mými pokyny. Cesta bude trvat zhruba čtyři hodiny, čeká nás pouze jedna přestávka… Tak… A teď kdo půjde poslední?“
Zavládlo hrobové ticho, každý koukal na toho druhého… Pochopitelně se do toho nikomu nechtělo ani mě to nepřekvapilo.
„Ten… Co půjde jako poslední nebude v největším ohrožení jak většina z vás přepokládá. Ba naopak, dostane ještě jednu svítilnu za krk… Je to taková prevence, zrůdy jsou schopné jít celou dobu třeba dva metry za posledním v řadě. Kdy čekají na vhodný okamžik. Kdo tedy půjde poslední?“
„Já,“ zvednul ruku malý chlapec. Přistoupil jsem k němu.
„Jak se jmenuješ?“ obvázal jsem mu krk stuhou od svítilny.
„Joshep,“ pohlédnul mi do očí.
„Josephe… Máš kuráž… Jsou tu i rodiče?“
„Ne… Oba jsou… mrtví.“
„Promiň, to jsem nevěděl… Proč jdeš do Obdenvillu?“
„Dostal jsem dopis od strýčka, přišel ve spalovně o nohy a potřebuje někoho, kdo se o něj bude starat. Poslal mi přídělové lístky, abych měl čím zaplatit převod.“
„Dobře… V Obdenvillu bude pro dítě stejně lepší práce než zde,“ pohladil jsem jej po hlavě.
„Ještě pár rád,“ zvolal jsme. „Pokud uslyšíte křik nebo volání o pomoc… Nejedná se o skutečnou osobu, je to pouze trik co občas zrůdy používají, také vám doporučuji si během cesty neustále povídat, nebudete se pak tolik bát… Nuže je čas vyrazit.“
Kruh žlutého světla odhalil rezavá místa na rozevírající se bráně. Široko daleko jen černočerná tma. Mé oči vzhlédly k nebi… Nic… Jediná hvězda nezazářila. Byly doby, kdy jsem jako malý neposlušný chlapec otevíral okno od svého pokoje a hleděl na drobné svítivé tečky s úžasem. Dávno… Dávno tomu tak je co všechny zmizely… Co se vlastně stalo? Nikdo pořádně neví… Nikdo na tuhle otázku nedokázal najít odpověď. Stalo se to v srpnu, při západu slunce nebe pokryly podivné průhledné šedé mraky. Celá naše ulice na to tehdy hleděla s úžasem. Během pozorování onoho úkazu se ozývaly prapodivné zvuky. Pak se nebe zatáhlo úplně, ozval se křik. Otec rychle vytáhnul telefon z kapsy a rozsvítil. Tehdy jsem poprvé uviděl zrůdu… Odporná chapadlovitá nechutnost, pamatuji si to živě, stála jen kousek od nás a něco z ní kapalo, vlastně celá byla pokrytá podivnou kapalinou. Ihned jak zaznamenala světlo, utekla. Slunce nikdo neviděl pěknou řádku let, temnota zůstala a už neodešla.
Jen jsem stál a hleděl do prázdna, světlo mělo velkou sílu a viděl jsem pěkných pár metrů před sebe, v dálce šlo postřehnout rychlé pohyby. Potrava přišla vy svině… Osvětlovači mají za úkol dovést celou skupinu pohromadě, jen my známe bezpečné trasy pro cestování mezi městy. Jedná o speciální značky a postupy při střetu s určitými typy zrůd, existují i takové jež číhají v zemi na svou kořist. Mým úkolem je poznat, pomocí značky, kde se tenhle typ potvor rozpíná a vyhnout se jim. Každé město má své vlastní osvětlovače, nejčastěji připadají dva na jednu trasu. Já a Tim provázíme… Teda já provázím lidi mezi Udina City a Obdenvillem. Jedná se o tu kratší trasu. Tim původně provázel nejdelší trasu do Naidefie, ale dle jeho slov byl na ‘‘takovýhle štreky už moc starý‘‘. Škoda moc si téhle trasy neužil. On zatím jako jediný dokázal projít přes Rezavou dunu a otrasovat jí. Legenda mezi námi osvětlovači… Legendy nikdy neumírají… Mým úkolem nyní je najít někoho, kdo jej nahradí. Ideální by bylo nabrnknout na někoho teď hned v Obdenvillu. Vycvičit nového osvětlovače dá práci. Hlavně jich spousta během výcviku umře. Potencionální osvětlovač se musí naučit nebát se tmy, zachovat chladnou hlavu. A znát všechny zrůdy a značky. Nejsme žádní vysvalení hrdinové co kosí tucty nepřátel jako ve filmech. Tenhle stereotyp dávno umřel stejně jako film. Na pár snímků se sice dá pořád podívat naše stanice má funkční promítačku, ale koukat na to stejné pořád dokola člověka omrzí. Jediná stále živoucí zábava je kniha… Ta nás jednoho dne i přežije. V Mauder Townu existuje skupina lidí specializující se na tisk knih.
Z myšlenek mě vytrhnul šepot… Původně nesrozumitelná slova se proměnila v líbivý konejšivý hlásek. Upřeně jsme hleděl před sebe, v dáli se mihaly obrysy. Šepot zesílil. Mráz osahával moje záda.
„Otoč seee…“
Hlava nesouhlasně zakroutila, pravděpodobně jsem byl jediný, kdo slyšel šepot. Zbytek skupiny polohlasem komunikoval mezi sebou.
„Jsi sááám,“ vstoupilo do mého pravého ucha. Ujalo se mě velké nutkání otočit se, jenom na chvíli se podívat doprava. Oči mi tam neustále sklouzávali.
„Pomoooc mi,“ ta slova už nikdo nešeptal… Měl jsem pocit, že vedle mě někdo stojí a prosí o pomoc. Paralelně moje uši slyšely klábosení ostatních. Nesmím… Nemůžu tomu podlehnout... Zjevení… V kruhu světla se zjevila postava, drobné kapky odpadávali z podivné matně průhledné postavy. Jako kdyby do mě někdo zatnul dvoumetrový kůl… Ani brva se mi nechtěla pohnout. Zrůda zůstala nehybně stát. Zvláštní… Světla se přeci mají bát… Nevím jak to popsat, zrůda stála několik metrů od nás, neměla stálý tvar, podivně se vrtěla na místě… Vytvářela iluzi pohybu… Nebo se možná doopravdy hýbala? Nevím… Snad se mi to jen zdálo, snad to byla jen iluze… Podivným tančivým pohybem se to začalo blížit ke mně. Třebas právě tohle stálo za Timovou smrtí… U zrůd jsou běžné různé schopnosti. Já osobně zatím nic podobného neviděl. Rychle jsem přepnul na tenké světlo a namířil na zrůdu. Pochvíli začala hořet. Její záhubu doprovázelo pronikavé kvílení. Znovu jsem zapnul širokoúhlé světlo, když v tom… Ucítil… Jsem… Jak mi na čelo dopadla ledová kapka. Oči pohlédly vzhůru… Pár centimetrů nad mojí hlavou se klimbalo ohromné temné oko. S neznámým tvorem jsme si na moment hleděli do očí… Při pohledu do té temné bulvy se mě ujal podivný pocit... Pocit prázdnoty, který jakoby přešel v touhu po smrti… Svit však potvoru odehnal. Ještě než se ztratila ve tmě, postřehnul jsem jak se dva metry ode mne zvedla ohromná tlapa zakončená tekutou hmotu, roztékající se do několika drobnějších pramínků.
„Co to sakra bylo?“ proříznula něčí slova dlouhé ticho.
„Já nevím… Nic podobného jsem zatím nikdy před tím neviděl,“ opáčil jsem.
Až teprve v tuho chvíli mi došlo, jak blízko smrti jsem se octnul. Stačilo, abych světlo přepnul jen trochu pomaleji a zrůda by ukončila moji existenci. Byl to kus, jen co je pravda. Možná nás to sledovalo od chvíle, kdy jsme opustili město. Možná je to i teď nad námi, vyčkávajíc na vhodnou příležitost.
„Jdeme!“ zavelel jsem.
V duchu jsem se modlil, abychom konečně dorazili do města. Značky na zemi, namalované speciální látkou, jež se díky světlu rozzáří, prozrazovali smutný fakt o stavu naší cesty. Neušli jsme ještě ani čtvrtinu.
Napadlo mne, možná na tu bestii co se nebála světla narazil i Tim, bohužel nebyl vybavený tenkým světlem nebo jej zapomněl přepnout… Měl bych na tím přestat přemýšlet… Tima už to stejně nevrátí. Kam nás vlastně zrůdy nosí. A zabijí nás potom? Na tuto otázku nikdo nezná odpověď. Dennodenně máme plno práce s obstaráváním jídla a výrobou elektřiny. Přežíváme ze dne na den…
Konečně… Polovina cesty byla za námi a mohli jsme si odpočinout… Odpočinek vždy probíhal tak, že se o sebe navzájem v sedě opřeli dva. Hned vedle si sednula další dvojce a takhle se vytvořili dvě řady. Zkoordinovat všechny aby dodrželi moje pokyny, bylo trošku horší. Skupina se většinou vodí v lichém počtu, především proto aby měl osvětlovač k sobě také někoho o koho se opře.
Víte… Když jste v bezpečí města… Člověk nepřemýšlí nad tím co se vlastně tady venku děje. Většina lidí ve skutečnosti ani neví, jaká hrozba tu číhá. Naučili se jako psi jeden povel. Vyráběj elektřinu, abys měl světlo a to tě ochrání. Nikoho nezajímá jak s těmi zrůdami efektivně bojovat… Nikoho… Okolnosti všechny donutili zavřít se do velkých betonových měst osvětlených hromadou lamp. Většina z nich zapomněla na slunce… Zapomněla, jak vypadá tráva.. Děti co se nyní rodí ani neví co to slunce je. Pro ně je to jen pojem. Jakoby se většinová společnost smířila s tím co se stalo. Ale pro nás osvětlovače je to trochu jiné. My musíme pravidelně riskovat… Jít naproti smrti… Byl jsem sice ještě poměrně malý, když přišly zrůdy. Všechno však bylo naprosto krásné… Modré nebe, žhnoucí slunce, zelená tráva, stromy. Pod tou hnusnou černí zmizela všechna ta krása… Lidé se asi smířili s tím, že to co byl je pryč… Takhle by to být nemělo… Měli bychom bojovat za obnovu našeho starého světa a krásy, jež nám byla odebrána… Pravda… Lidi asi vinit nelze… Toho dne kdy přišli zrůdy, byl to šok pro nás všechny.
Kráčeli jsme k našemu cíli… Přemítal jsem si v hlavě proč vlastně nepoužíváme noční vidění… Vymoženost z dob před temnotou. A pak jsem si vzpom… Zvláštní… Došlo mi, že za sebou neslyším kroky… Ticho… Naprosté ticho… Absolutní ticho kolem osvětlovače nevěstí nic dobrého, to mě učil Tim… Přivádělo mě to k šílenství…
„Jste v pohodě tam vzadu?“
Nic… Otočit se absolutně nepřipadalo v úvahu… Může to stát přímo za mnou… Přímo… Mezi osvětlovači se traduje taková legenda… O existenci zrůdy… Která umí pohltit světlo… Prý je velká jako stodola a její tělo vypadá jako podivná spleť drobných nitek. Nitky pak umějí světlo vstřebat, kdysi dávno… Údajně existovalo město z názvem Boulrawen. Boulrawen bylo vyhlášené jakožto největší město ze všech… Jednoho dne se tam podle legend na lampě objevila podivná usazenina… Lampa nešla rozsvítit i přestože nebyla poškozená. Opraváři co se snažili usazeninu odstranit na ni posvítili lampou. V tu chvíli nabobtnala do neuvěřitelných rozměrů, přilepila se k další lampě a pohltila světlo i zní… Pak usazenina pohltila celé město. Osvětlovači co se vrátili z cesty, nalezli jen poničené budovy… Žádná krev. Po obyvatelích ani stopa…. Jeli legenda pravdivá… Nikdo neví… Popravdě je zakázáno o této legendě mluvit… Vyvolává mezi lidmi velikou paniku… Všichni máme zafixováno, že doku je světlo tak nám nic nehrozí… Ta představa, že však existuje i zrůda živící se světlem je strašlivá. Pak už opravdu bezpečí neexistuje…
Před měsícem podali dva strážní hlášení, že v noci zahlédli v blízkosti jedné lampy poletovat podivný objekt. Přispěchali se podívat, ve chvíli kdy je zrůda spatřila, vzala do zaječích. V hlášení uvedli, že slyšeli jakoby něco velkého plachtilo vzduchem.
Proč na to kruci myslím, zrovna teď… Klidně to může být nade mnou… Vyčkávat… Čekat na vhodný okamžik…
V rozpětí svitu se zjevil člověk… Stál tam a hleděl do země… Zastavil jsem se.
„Jste v pořádku?“ bylo jediné, na co jsem se zmohl. Neznámý pohlédl na mě. Oči mu lehce svítily bílým světlem. Z otevřených úst začaly vytékat proudy pěny. Podivně sebou cukla, hlava se začala na krku otáčet do neuvěřitelných stupňů. Slyšel jsem nahlas křupat krční obratle. To stejné začaly dělat ruce… Celé se lámavě otočily dokola. Kreatura se vznesla nad zem. Ve vzduchu se pak za doprovodu hlasitého křupání začal otáčet i trup. Každá část těla se otáčela úplně jinak než ta druhá… Tělo se začalo podivně smršťovat do sebe. Proudy kapající pěny se přidaly i z jiných častí těla. A pak jsem to uviděl. Hlava toho člověka byla napojená na chobot. Dalo-li se tomu tak říkat.
Rychle jsem přepnul na tenký proud světla…
To co mé oči uviděli, naprosto paralyzovalo moje tělo… Obrovská kreatura, přísavkami k sobě přilepeno několikero těl. A čtyři mohutné choboty… Jedním napojeným na nebožáka… Mýma ušima projel jekot… Jak když někoho berou na nože… Celá ta ohavnost vzplála mohutným plamenem, jež osvítil celé okolí. Ohnivý žár odhalil nespočet dalších zrůda, které se rozprchly do všech stran. Kousek ode mne civěla velká hlava od ucha k uchu vysmátá s ostrýma zubama a vykulenýma šedýma očima. Nad hlavou prolétla blanitá potvora se sosákem. Chvíli po začátku požáru z nebe začala padat divná temná kapalina. Po dopadu vytvářela na zemi malinkaté krystalky… Pak se to zjevilo…