Není ochranka jako ochranka

Znáte takový ten zvláštní pocit, jakoby vás někdo sledoval? Otočíte se a nikdo se nedívá. Ale mě vážně někdo sleduje.

Bydlíme na malé vesničce. Pošťácké auto k nám dorazí většinou pouze v případě, že jeho řidič zabloudí a netrefí vesnici vedle. Nakonec se párkrát potočí u ekologického střediska, což je budova bývalé školy a snažíc se vymotat z vesnice čítající asi padesát rodinných domů, dvě ulice a žádnou odbočku, občas vrazí do poštovní schránky a vysype nějaký ten leták.



Jednoho krásného podzimního dne jsem objevila u domu leták, který již byl sice lehce promáčený, zažloutlý a zhruba tak půl roku starý, ale přesto jsem ho nadšeně prolistovala s fixem v ruce a dělala jsem si velké vykřičníky u zboží, které jsem v životě neviděla ani nejedla a které bylo cenově přijatelné. Dovolila jsem dětem, aby samy zakroužkovaly něco, co se jim v letáku zalíbí. Nadšeně se oba chopili fixu a zakroužkovali litr Tuzemáku, letní pneumatiky ve slevě, velikonoční figurky a kreslené kraslice dvě za cenu jedné. Všichni tři jsme pak nadšeně naskákali do auta a nabuzení od prohlížení letáku, jsme vyrazili na nákup do dvanáct kilometrů vzdáleného supermarketu.



Zde mě děti přemlouvaly, aby mohly jet oba v nakupovacím autíčku. Mé tvrzení, že na tyto auta nemám řidičský průkaz, je nijak nepřesvědčilo a oba si sedli dovnitř. Každý do jiného. Slečna na informacích nebyla vůbec příjemná a na mou žádost, zda by mi mohli ty dva vozíky spojit k sobě nějakými lany, které jistě ve skladu mají, jen zakroutila hlavou. Obě děti jsem tedy strčila do jednoho vozíku za volant a důrazně jsem jim připomněla, aby dávali pozor, až pojedeme úzkými uličkami a kryli si své trčící hlavy pomocí trčících končetin.



Asi po půl hodině se mi podařilo vozík se dvěma dětmi rozpohybovat a ukrutnou rychlostí, během níž do mne vrazilo asi deset lidí, a vystřídaly se dvě směny pokladních, jsme se rozjeli vstříc našemu letákovému dobrodružství. Všimla jsem si, že v jednom celém slevovém regálu mají samé miminkovské potřeby. Jelikož mé děti již dávno nejsou nemluvňata, tento úsek jsem projela o něco málo svižněji, než ty předešlé.



Trochu mě mrzelo, když jsem zjistila, že vyprodali veškeré velikonoční figurky a snaží se nás umlčet tím, že nám místo nich vnucují čokoládového čerta a mikuláše. Některé z mých dětí, během jednoho z mých manévrů, snažíce se najít letní pneumatiky, vystrkujíce se víc a víc ven, srazilo svou hlavou pár plechovek jižního ovoce. S trvalými následky jsem se smířila na místě.



S vozíkem o obsahu dvou dětí a dvou čokoládových čertů jsem se doplahočila k pokladně, kde už na mě čekali. Tupci. Pán přede mnou si zapomněl zvážit rajčata a já jsem tak s nespokojenými a raněnými dětmi uvnitř vozíku, čekala dlouhých deset minut, než byl schopen najít váhu a vrátit se zpátky. Pokladní, která načetla kódy z mých dvou čertů a prohlásila, že chce zaplatit přesně třicet sedm korun českých, byla lehce dezorientovaná poté, co jsem vytáhla stokorunu a nabídla jí, že jí mohu k tomu dát i těch dvanáct korun v drobných, aby se jí to lépe počítalo. S „díky“ mé drobné odmítla a já jsem si tak vrátila tu dvacetikorunu do kapsy.



Opodál už na mne číhal pán, kterého zřejmě odmítli zaměstnat u Městské Policie a tak si navlékl alespoň uniformu supermarkeťácké ostrahy. Chtěla jsem se mu úhybným manévrem vyhnout, ale nevědě o trčící končetině zleva, ho jedno z mých dětí koplo do holeně. Muž mě tedy vyzval, abych si zajela ke krajnici a ukázala mu své osobní doklady. Připomněla jsem mu, že tady nejsme na letišti a že detektorem kovu nemá smysl projíždět nákupní vozík. Ubezpečil mě, že žádný detektor kovu nemá, že je to vysílačka, ale na mě si jen tak nepřijde. Později mě vyzval k vyprázdnění obsahu mé kabelky. Upozornila jsem ho, že já kabelky nenosím a že ta kabelka, která mi visí na háčku u vozíku, rozhodně není moje, a že jsem ji našla na rajčatech bez majitelky a právě ji vezu na informační kiosek. Muž z ochranky se mě zeptal, kde mám tu krabici umělého kojeneckého mléka a začal pomalu šmátrat rukou v zadní kapse svých kalhot. Moc dobře z televize a různých kriminálních knih vím, co měl v úmyslu. Vysvětlila jsem mu tedy, ať ty gumové rukavice nechá tam, kde jsou, že jsem si naprosto jistá, že „tam“ by se ta krabice nevlezla a že to s tou kabelkou byl jen žert. Přiznala jsem se, že se bojím ukázat mu obsah své kabelky, jelikož jsou tam pro muže velmi nebezpečné věci, se kterými se v životě nesetkal, jako například zubní kartáček, hřeben, výplatní páska jeho manželky, přesné souřadnice k nalezení bodu „G“ a spousta dalších pro ženu užitečných věcí. Jen tak bokem mi šeptl, že by mě mohl okamžitě zadržet za držení zbraně hromadného ničení a šmátral po detektoru kovu, kterému stále říkal vysílačka.



Vzhledem k tomu, že vím, jak to většinou chodí během takových situací, nabídla jsem muži obsah své peněženky (celých jedno sto korun a nějaké drobné) jako úplatek, když mě pustí. S posmutnělým výrazem mi sdělil, že přesně tolik mu dává manželka kapesné na jeden měsíc a pokud ji nepřebiju, nemám šanci. Nabídla jsem mu tedy, že mu přidám i dva čokoládové čerty, a že možná ještě v kabelce vylovím peprmintové žvýkačky, kdyby chtěl přerazit ten zápach slivovice. Mé otravné vřískající děti ho ale přiměly, aby mě propustil na svobodu, volaje za mnou, že mě odteď budou sledovat kamerovým systémem pokaždé, kdy přijdu nakoupit, čímž mě přesvědčil o tom, že si zřejmě spletl místo výkonu práce, jelikož daný supermarket bezpečnostními kamerami nikdy nedisponoval.



Hodilo by se zakončit tak, jak jsem začala. Znáte takový ten zvláštní pocit, jakoby vás někdo sledoval? Otočíte se a nikdo se nedívá. Ale mě vážně někdo sleduje!!!