Střípek I.

Jedu prstem po čáře na fasádě domu -

odbočím za roh jako před čtyřiceti lety

na náš dvůr - odvrácenou stranu náměstí



Silák, bývalý boxer, se sluní na kempinkové židli

Obrovitou dlaní občas ulízne zpocenou přehazovačku

Vyhlíží zpod tmavých brýlí z balkónu

kdo na něj kouká

a hlavně zda kouká jeho drobná paní v puntíkaté šatovce

která co chvíli také přehazuje

těžké duchny přes klepadlo

Každý nádech její svobody

je sledován pohledem muže z balkónu -

nelze mu donekonečna uhýbat

a tak hlasem jako zadrhnutý zip

promluví k synkovi: pojď domů, Péťo-

můžeš si hrát na Niki Laudu s angličáky od tety

z Německa

Kudrnatý chlapec se za ní nerad loudá...



Jednou v létě sbírka autíček osiřela

paní s chlapcem se nevrátili ze zahraniční návštěvy

Na balkón přibyla druhá látková židle

s blondýnkou samý sval a šlacha

Bývalá kulturistka nikdy nevětrala peřiny -

naučila se však brzy vracet facky:

skóre bylo po letech vyrovnáno



Můj ukazováček má zadřenou křídu do kůže

a ještě chvíli to tak zůstane -

možná napořád