Na sever

» autor: Taron
Vždycky mě lákal sever. Ty pohledy na polozamrzlou krajinu mě pokaždé fascinovaly a teď po dlouhé době čekání jsem konečně sehnal dva kamarády, kteří se mnou byli ochotní vyrazit do divočiny.
Právě jsme dorazili do poslední vesničky a odtud už půjdeme jenom pěšky, silnice už dál nevede. Na kilometry daleko žádná obydlí, žádná civilizace… na to jsem se těšil.
Děkujeme ochotnému pánovi za to, že nás svým autem dovezl za pár drobných z města až sem, nahazujeme krosny na záda a vyrážíme. Zatím nikde na okolních pláních nevidíme sníh, ale právě teď začínají padat první malé vločky, bylo by dobré kdybychom našli místo na nocování ještě před tím, než bude všude velká vrstva. Podle jednoduché mapky, kterou máme s sebou, začíná nedaleko od nás směrem na severovýchod les, který se táhne několik stovek kilometrů dále na sever. Chtěli bychom dnes dojít na jeho okraj a tam se utábořit. Naším plánem je kopírovat okraj tohoto lesa tak, abychom si v případě nouze měli z čeho udělat pořádný táborák a zároveň maximálně eliminovali nebezpečí, že potkáme medvěda nebo vlky, kterých v tomto lese žije hojný počet.
Zem pod našima nohama se mírně zvedá, není to úplně jednoduchý výšlap. Po dlouhé cestě máme ještě ztuhlé nohy a na zádech má každý bez mála dvacet kilo. Pokračujeme ale bez přestávky, chceme před západem slunce dojít do našeho prvního cíle.
Jdeme pomalu, ale vytrvale. Mám skloněnou hlavu a sleduji vlastní šouravé kroky, palce obou rukou mám zastrčené pod popruhy krosny, čímž trochu odlehčuji její váhu působící na má ramena. Všichni mlčí a je slyšet jen škrtání našich bot o štěrkovou cestu. Z ničeho nic začíná hustě sněžit, tak přidáváme trochu do kroku. Po chvíli slyším zvuk sypajícího se štěrku a následný křik Petra, který se v mžiku kácí na zem. Já s Filipem se k němu rychle otáčíme:
„Seš v pohodě?“ ptám se.
„Aaaaa, ty vole, asi jsem si zlomil kotník,“ naříká Petr.
„To snad ne,“ namítá Filip, „to budeš mít snad jenom vyvrtnutý.“
„No nevím, bolí to jak prase,“ stěžuje si dál Petr.
„To vždycky bolí,“ říkám a krčím se k němu, „dej tomu chvilku, snad to přejde,“ poplácávám jej po rameni.
Shazujeme krosny a chvíli čekáme. Silně sněží a fouká nepříjemný studený vítr. Po nějaké době se Petr snaží postavit.
„Tak co?“ ptám se.
„No asi to půjde,“ říká Petr a funí přitom.
„To nám to teda začíná,“ prohazuje Filip.
„Tak snad jsem si smůlu vybral hned ze začátku a už to bude v pohodě,“ směje se Petr.
Všichni nahazujeme krosny na záda a pokračujeme. Trvá to necelou hodinu a před námi se objevuje jehličnatý les.
„No konečně, už je mě pěkná kosa,“ oznamuje Filip, „půjdeme hned pro dřevo a rozděláme pořádnej fajr.“
„Nejdřív asi postavíme stany, ne?“ navrhuji.
„Paťas, ty si můžeš klidně stavět stan, já jdu nejdřív pro dřevo,“ říká mě Filip.
„Já asi pomůžu Patrikovi se stanama a ty zatím rozděláš oheň, ne? Fildo? S tou nohou se mě už nechce nikam vypravovat,“ vysvětluje Petr.
„Dobře, domluveno,“ přikyvuje Filip.
„A jak vlastně budeme spát?“ ptám se, „Kdo bude spát sám v tom malým stanu?
„No řekl bych, že ty,“ říká Filip a směje se přitom, „od té doby, cos vedle mě v noci nepříčetně mával tou kudlou, se mně vedle tebe zrovna dobře neusíná,“ chechtá se dál.
„No dobře, aspoň se ke mně nebude nikdo tulit,“ říkám a smějeme se společně.
Akorát docházíme ke kraji lesa.
„Tady je hezký místečko, ne?“ ukazuji na rovnou planinku.
„Jojo,“ souhlasí Petr, „ale budeme ten sníh nejdřív muset odhrabat nebo budeme mít ve stanu mokro.“
„Jasně, jdu hned na to,“ shazuji krosnu a hledám malou lopatku.
„Tak já už rovnou vyrazím na to dřevo,“ oznamuje Filip a taky zahazuje krosnu do sněhu.
Společně s pořád kulhajícím Petrem postupně stavíme oba stany. Při hustém sněžení to není úplně příjemné, nakonec nám to však jde poněkud rychle. Zrovna když zaboucháváme poslední kolíky u druhého stanu, vrací se Filip a nese v náručí hromadu dřeva a navíc má za páskem na karabince připnutou velkou těžkou větev, která ale po sněhu hezky klouže, takže ji vcelku bez problémů vleče za sebou.
„Tak, tady je dřevo, já mám splněno,“ chlubí se Filip a pochechtává se u toho.
Chvíli na to děláme hezký táborák a konečně se zahříváme. Filip vytahuje láhev plnou čiré tekutiny.
„Jsme na serveru, tady se musí pít vodka,“ objasňuje nám své počínání.
Všichni si trochu dáváme a je to příjemné, jsme zahřátí zvenku i zevnitř.
Po hlubokých rozpravách o smyslu a nekonečnosti vesmíru se pomalu odebíráme ke spánku.
Zabaluji se do svého parádního teplého spacáku, mám pocit, jako bych usínal doma v teplíčku u kamen. Netrvá to dlouho a upadám do spánku…
Probouzí mě ženský hlas. Otevírám oči. Venku je pořád tma.
„Sakra, co to je?“ říkám si pro sebe.
Ženský hlas se přibližuje, ale ještě nerozumím, co říká. Začíná mně bušit srdce.
„Co tady, kdesi uprostřed ničeho, dělá nějaká ženská,“ probíhá mi hlavou, „ sakra, to je nějaký divný.“
Mám strach a tak hledám svůj nožík, srdce mně poskakuje. Nacházím nůž, vytahuji jej z pochvy a opatrně si klekám k zazipovanému východu ze stanu a ani nedutám. Mezitím se hlas ještě přiblížil a už rozumím, co říká:
„…haló, prosím je tu někdo? Potřebuji pomoc, haló!“ volá dívčí hlas.
„Co když je to nějaká past,“ říkám si, „co když mě vyláká ven a potom mě přepadne a okrade pět nabušených chlapů.“
Stále klečím ve stejné poloze. Hlas se nyní přiblížil tak, že se zdá, že dívka už musí stát těsně vedle mého stanu.
„…haló, je tu někdo? Je někdo v těch stanech? Prosím, pomozte mi… můj pes… on potřebuje pomoct, prosím…“ naříká dívka a jemně přitom klepe na plachtu mého stanu.
„Říkala pes?“ přemítám v hlavě, „no tak možná šla na procházku a ten pes si něco udělal… hmmm, tak možná to není past a opravdu potřebuje pomoct,“ zvažuji, co dělat, zatímco dívka stále naléhá.
Nakonec se rozhoduji ze stanu vylézt. Rozepínám plachtu stanu, což v nočním tichu působí neskutečný rámus.
„Ach, díky bohu,“ ulevuje se dívce.
Vylézám ze stanu s nožem v ruce a jsem ve střehu. Spatřuji dívku, je mladá, řekl bych, že ji může být osmnáct, možná dvacet let. Má dlouhé černé vlasy a je moc hezká i přesto, že má od pláče rozmazané stíny a řasenku po obličeji.
„Ahoj, co se stalo?“ ptám se.
„Ahoj,“ zdraví mě a utírá si přitom obličej, „prosím, můžeš mi jít pomoct? Můj pes se chytil do pasti na medvědy a nemůžu ho z ní dostat, mám hrozný strach, že vykrvácí.“
„Dobře, dobře,“ přikyvuji, „jak je to daleko?“
„Nevím, ale myslím, že moc ne, je někde tímto směrem,“ dívka ukazuje směrem do lesa.
„Tak jo, chvilku počkej, jenom na sebe něco hodím,“ říkám a ještě jednou si ji prohlížím. Má na sobě jen tričko s krátkými rukávy a šortky.
„Ježiš, jak to, že seš tak málo oblečená, musí ti být strašná zima,“ divím se.
„Není, jsem v pohodě, prosím pospěš,“ popohání mě.
„Dobře, můžeme jít,“ říkám po chvíli, „jen ještě moment, zkusím vzbudit kamarády,“ otáčím se k většímu stanu, „borci, jste vzhůru? Pojďte taky pomoct,“ volám na Filipa s Petrem.
Ze stanu se ozývá: „prosím tě, drž už hubu a běž spát…“
„No nic,“ říkám a otáčím se zpět k dívce, „kašleme na ně, jdeme.“
Klušeme společně směrem do lesa.
„Seš si jistá, že jdeme správně?“ ptám se pro jistotu.
„Ano jsem, před chvílí jsem odtud přišla,“ odpověděla přesvědčeně dívka.
Poklusáváme dál, už jsme v lese a až teď si uvědomuji, že nikde není sníh.
„Jak je možný, že najednou není nikde žádnej sníh?“ ptám se a jsem už trochu zadýchaný.
„Hodně se oteplilo, tak to rychle roztálo,“ vysvětluje mi dívka.
„No nevím, mě teda nepřijde, že by bylo moc teplo, i přes tuhle bundu úplně mrznu, nechápu, jak ti nemůže být zima, vždyť seš jenom v tričku a v kraťasech…“
„Myslím, že je celkem teplo,“ odsekává dívka, „tudy,“ ukazuje do mírného kopce.
Teď už běžíme asi dvacet minut. Začíná mě být opravdu zima i přesto, že se zahřívám pohybem.
„Tak co je? Říkala jsi, že to není daleko,“ začínám být trochu rozmrzelý.
„Už jsme skoro tam,“ odpovídá již také zadýchaným hlasem.
Po chvíli vidím psa, kňučí a je opravdu v něčem zachycený.
Jdeme rychle k němu.
„No ták, pššš… už jsem zpátky,“ dívka si kleká a hladí psa po čumáku.
Také se k němu skláním, stále kniká bolestí. Vidím, že má přeraženou kost na přední noze, je to otevřená zlomenina a zvíře krvácí. Snažím se dostat k pasti, ale jakmile se přiblížím, pes na mě vrčí a cení zuby. Zkouším jej pohladit, proti tomu nebojuje. Není zlý, je jen vyděšený. Po chvíli znovu zkouším uchopit past, do které se chytil. Nyní jen zbystřuje a trochu vrčí, ale nechce mi ublížit. Asi pochopil, že mu chci pomoct.
Silou táhnu zacvaknutou obruč pasti směrem od sebe, ta ale zůstává sevřená a nehne se ani o kousek.
Sedám si vedle psa a přemýšlím, co dál.
Je mi hrozná zima, tak si znovu stoupám a snažím se trochu zahřát. Dívka stojí vedle mě.
„Co budeme dělat?!!“ naříká zoufale.
„Musíme do té mezery něco vklínit a zkusíme to vypáčit,“ nenapadá mě lepší řešení, „zkus najít nějaký placatý kámen,“ říkám dívce a mezitím se znovu pokouším tahat jen vlastní silou, pořád nic.
Najednou se mi násilím vnucuje myšlenka:
„Jak je sakra možný, že už fakt nikde není žádnej sníh? Vždyť když jsme šli spát, chumelilo tak, že nám skoro zhasínal oheň…“
Chvíli přemýšlím o tom, jak se to mohlo stát.
„No nic, to teď není důležitý,“ otřepávám se, „nad tím můžu dumat, až zachráníme tohoto chudáčka,“ vracím se myšlenkami zpět k situaci, ve které se právě nacházím.
„Tak co? Našla jsi něco?“ volám za sebe, ale úplně se neotáčím.
„Nemůžu najít nic, je tady jenom samý dřevo,“ ozývá se.
Z ničeho nic se mi vnucuje další myšlenka:
„Jak to, že mně rozumí? Vždyť jsme kdesi na severu Finska… jak je možný, že mě to ještě nenapadlo?“
Chvíli jen klečím, mnu si čelo a nejde mi do hlavy, co tady ta holka vlastně dělá.
„Jak to, že mně rozumíš? A co tady vůbec děláš? Ty nejsi odtud?“ ptám se a hladím přitom psa po heboučkém čumáku.
Nedostává se mi odpovědi.
„Haló, slyšíš mě?“ zkouším to znovu.
Pořád žádná odpověď.
„Našla jsi už nějaký ten kámen?“ ptám se, dívka se však neozývá.
Otáčím se, abych zjistil, co dělá, ale dívka nikde. Cítím, jak mi zimou o sebe klepou zuby, „na tohle nemám čas,“ pomýšlím si. Obracím se zpět ke psovi, ten tam už ale není, není tam ani žádná past, místo psího čumáku hladím zasněžený mechem porostlý spadený strom.
„Cože? Co to je?“ nechápu, co se děje.
Rozhlížím se kolem sebe, hustě sněží a já stojím bosý po kotníky ve sněhu. Jsem sám uprostřed lesa a na sobě nemám nic víc, než oblečení, ve kterém jsem šel spát. Uvědomuji si, že je mi příšerná zima, celý se třesu. Hledám své stopy, už jsem se ale příliš dlouho nepohnul z místa a všechny je již zahladil čerstvý sníh.
Dochází mi, že jsem musel být náměsíčný, všechno jsem si jen představoval a ve skutečnosti jsem vylezl sám ze stanu a doběhl sem. Teď ale vůbec nevím odkud.
Zrovna začíná svítat, vydávám se náhodným směrem a přitom křičím:
„Fildo!? Peťo?! Pomoc! Nevím, kde jsem… Haló!!“
Jdu sněhem a vůbec necítím svoje nohy, mám je od mrazu úplně fialové. Je mi neskutečná zima. Pořád jdu ale dál. Všude kolem mě jsou jen stromy a sníh.
Bloudím lesem a říkám si, že jsem přece nemohl doběhnout moc daleko, co nevidět musím spatřit okraj lesa. Uvědomuji si však, že zrovna tak můžu mířit hlouběji do lesa. Otáčím se a rozmýšlím se, zda se nemám otočit a jít opačným směrem.
Vzhlížím na oblohu, a vidím, že na jedné straně je více světla.
„No jasně, to znamená, že tam je východ, my jsme přišli k lesu ze západu, takže musím jít tudy,“ otáčím se asi o devadesát stupňů a mířím směrem od svítání. Přidávám trochu do kroku, okraj lesa se však stále nikde neobjevuje. Už mi začíná dělat problém udržet se na nohách.
Po nějaké době jsem tak vysílený a promrzlý, že už nemůžu pokračovat normálními kroky. Padám na kolena a pokračuji po čtyřech. Při každém posunutí se zabořuji do už poněkud hlubokého sněhu, přitom pořád volám jména kamarádů, ale začíná mi selhávat i hlas.
Místo slov ze mě teď vychází už jen podivné syčení a pištění.
„Už musím být blízko,“ snažím se sám povzbudit touto myšlenkou.
Na obličeji se mi začíná tvořit led. Ještě chvíli se plazím dál.
Teď už nemám sílu ani na to, a tak lehám do sněhu... je to zvláštní, teď se mi už ani nezdá, že by mě byla zima, spíše mě pálí celé tělo.
Už je úplné světlo, pořád sněží dál. Nemám sílu se ani pohnout, jen sleduji, jak se na mě začíná tvořit vrstva sněhu. Pomalu se mi začínají zavírat oči, mám pocit, jako bych usínal…
Najednou slyším z dálky:
„Patriku! Hej, kde seš, Patriku?!“
Probírám se a chci křičet, místo toho ze mě však vychází jen tichý syčivý zvuk. Chci se postavit, ale tělo mě vůbec neposlouchá… takže jen ležím dál, zatímco slyším, jak kamarádi volají mé jméno…
Teď již mě zakrývá tolik sněhu, že už ani nemůžu otevřít oči. Jen cítím, jak mi vtékají slzy na obličej a vzápětí mrznou.
Hlasy se začínají vzdalovat.
Pomalu ztrácím vědomí...
Vzdávám to…
Tipů: 0
» 11.06.18
» komentářů: 0
» čteno: 756(6)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Na chatě | Následující: František

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.