Anděl

Schoulená v koutě
schovaná nocí
tím černým pláštěm slunce
šeptá si pro sebe... cosi.
Šeptá, modlí se, prosí.

Netuší, že není sama
neslyší mé volání.
Jsem její anděl, pro Krista Pána?!
Jsem ten, kdo ji ochrání.

A tak...

Dalo by se říct
z ničeho nic
jen okamžik, na několik málo vteřin
dotkl jsem se jí svým peřím.

A pak...

Zas a znova
lehce a měkce, velice nesměle
někdy se lekne, někdy usměje
někdy... po celém těle zachvěje.

A mně se chce víc
daleko víc
než můžou jen andělé.