Záhadologové II: 2. díl - Ještěří muž

2.
Ještěří muž

Jižní Karolina, někde v okolí Bishopville, rok 2009
Český manželský pár se pozdě v noci vracel z Larinburgu, od svých známých, přes Bishopville do Columbie, kde bydlela jejich dcera s přítelem.
Projeli malým městečkem Bishopvillem a podjeli dálnici, když se Marie Odstrčilová ozvala ze sedadla spolujezdce: „Tady jsme měli odbočit!“ Její manžel Viktor, který řídil, se zadíval důležitě do zpětného zrcátka: „Vážně? A proč jsi mi to neřekla dřív?“ Marie se zatvářila uraženě: „Děláš si srandu!? Celou cestu říkám, že máš hned za Bishopvillem najet na dálnici a po ní že dojedeme až do Columbie.“ Viktor pokrčil rameny: „Něco takového jsi myslím říkala, no. Ale v klidu. Při první příležitosti to otočím.“ Na to se Marie podívala do mapy: „Stejně nechápu, proč si jako normální lidi, nepořídíme GPS-ku!“
Po zhruba kilometru jízdy, se naskytla možnost odbočit doprava. „Kam to zase jedeš?“ nechápavě se zeptala Marie, načež Viktor hned odvětil: „Tak třeba to povede na dálnici.“ Marie se opět podívala do mapy: „Nepovede! Tahle cesta vede jen kolem jakýchsi močálů a končí v nějaké malé osadě.“ Viktor si povzdychl, když něco s autem škublo a zpod kapoty se začal ozývat děsivý zvuk. Zastavil tedy auto u krajnice, vzal si z kastlíku u spolujezdce svítilnu a vystoupil. Hned si všimnul, o co jde. Bylo píchlé levé přední kolo.
Místo na kterém stáli, nebylo nijak příjemné. Z nedalekých močálů se šířila mlha. Obloha byla zatažená a jediný zdroj světla byla svítilna manželů.
Manželka Viktorovi svítila a neustále brblala: „Jasně. Tudy možná dojedeme na dálnici. Že ty nikdy nedáváš pozor na cestu. Teď bychom nemuseli v totální tmě měnit kolo.“ Viktor byl už zvyklý. Jedním uchem nadávky sbíral, druhým je vypouštěl. Věděl, že nemá smysl se hádat, protože ať už by řekl cokoli, stejně by byl ten špatný.
V lese kousek od nich praskla větev. Marie i Viktor se podívali směrem, odkud zvuk přišel, ale přes houstnoucí mlhu byly vidět sotva okrajové obrysy lesa. „Asi nějaké zvíře.“ pronesl Viktor a začal se dál věnovat výměně kola.
Sundal píchlé, odkutálel ho ke kufru, kde ho vyměnil s rezervou, kterou dokutálel k přední části auta, hodil jí na šrouby a začal přitahovat matky.
V lese se opět něco pohnulo a nebylo to daleko. Viktor s Marií se postavili vedle sebe a celí ztuhlí od strachu hleděli ke stromům. „Možná bys to už mohl mít zpravené.“ pošeptala rozechvělým hlasem Marie. Viktor přikývl: „Jo….je to hotové, jen uklidím vercajk.“ sehnul se a začal vracet nářadí do bedny. Bednu pomalu donesl do kufru, který následně zavřel. Pokývnul na Marii. Marie otevřela dveře a v tu chvíli se to stalo!
Z lesa se směrem k autu rozběhnul asi dva metry vysoký tvor pohybující se po dvou nohách. Vypadal jako nějaký ještěr s dlouhými drápy.
Marie chtěla rychle nastoupit, ale tvor byl rychlejší a sevřel jí svými horními končetinami. Viktora se zmocnil strach. Pud sebezáchovy ho nutil utíkat, ale chtěl pomoci své ženě. Skočil proto na tvora. Ještěr ženě roztrhnul svými ostrými drápy břicho, pohodil jí vedle auta a Viktora bez větší námahy odhodil na cestu. Ten si po tvrdém dopadu vymknul kotník. Když se podíval ke své ženě, do očí se mu vlily slzy. Ležela tam vedle auta absolutně bez pohybu. Nebezpečný tvor se k ní sehnul a začal jí očichávat. Viktor toho využil, rychle doběhnul k autu, do kterého nastoupil, natáhnul se ke dveřím spolujezdce, které zavřel a nastartoval. To upoutalo tvorovu pozornost k autu, kterému skočil na střechu. Začal jí drápat. Viktor šlápnul na plyn, což tvora shodilo, ale neodradilo. Rozběhnul se hned za autem a serval zadní nárazník. Poté už měl Viktor tak velkou rychlost, že jej tvor nedohnal.

Viktor dojel až k malé osadě, kde zastavil auto pod veřejným osvětlením a celý vyděšený a unavený usnul.

Sluneční paprsky začaly prohřívat vzduch. Nad močály se vznášel vodní opar a okolím se rozezněl zpěv ptáků.
Viktor se začal probouzet. Bolela ho hlava. Třepal se, byl v šoku a nebylo mu moc dobře od žaludku. Myšlenky ho vracely do noční příhody. V hlavě mu běžely záblesky toho co se dělo a z očí tekly slzy.
Hnusil se, že tam ženu nechal, ale přece jí nemohl pomoci. Kdyby neodjel, tak by ve spárech toho podivného tvora skončili oba. Ne! Musel odjet. Manželku se přece pokusil zachránit, ale s obrovskou silou, kterou ten tvor měl, se nemohl rovnat.
Bylo toho hodně, na co myslel, a přitom nad ničím nedokázal přemýšlet příliš dlouho.
Slunce už bylo nad stromy, když se trošku vzpamatoval. Nebyl si jistý, jestli zvládne řídit, ale věděl, že se musí dostat za dcerou. Chtělo se mu na záchod, ale neměl odvahu vystoupit. Zorientoval se, kde zhruba je a jako rána z nebe přišla vzpomínka, kdy jeho žena říká: „Tahle cesta vede jen kolem jakýchsi močálů a končí v nějaké malé osadě.“ Musel si protřít oči, protože přes slzy najednou neviděl.
Ještě chvíli jen tak seděl za volantem a nepřítomně hleděl před sebe, než se odhodlal nastartovat, otočit a zamířit si to zpět.
Když projížděl kolem místa, kde se to stalo, zmocnil se ho pocit totální beznaděje a úzkosti. Jako kdyby to peklo tam, prožíval znova. Krvavý flek u protilehlé krajnice, kde bylo v noci odhozeno tělo jeho ženy v něm vyvolal k tomu všemu ještě pocit vzteku a nenávisti. Ani se nepozastavil, že její tělo tam nebylo. Na jednu stranu chtěl zastavit, ale na druhou mu to strach nedovolil. Dupnul ještě víc na plyn. Dojel na křižovatku ve tvaru T a dal se na ní doleva. O chvíli později dojel k dálnici, na kterou najel a držel se na ní až do Columbie ke své dceři. Nevěděl, jak to všechno bude vysvětlovat, ale to bylo to poslední, co ho trápilo…

Viktorova dcera s přítelem byli Viktorovi oporou, nechali jej několik týdnů bydlet u sebe, než se s krutou pravdou všichni vyrovnali.
Po tajemném tvorovi i těle Marije bylo vyhlášeno pátrání, ale nic se nenašlo.
Jelikož si Marie přála být pohřbená v Americe, kde žijí obě její děti, tak byl uspořádán pohřeb a do země byla uložena prázdná rakev
Jak se dal Viktor trochu do kupy, tak po tajemném zvířeti pátral nějakou dobu sám, ale nic nenašel. Akorát pár záhadných stop vedoucí do jednoho z močálů v oblasti ScapeoreSwamp, kde se celá ta tragická událost odehrála.
Tak moc chtěl toho tvora ještě jednou spatřit a nejlépe se na něm pomstít, až se chvílema děsil svých vlastních myšlenek
Věděl, že se nikdy se smrtí své ženy jen tak nesmíří…

Na letišti se Viktor loučil se svou dcerou i synem, který dorazil z druhé strany Států. S oběma se pevně objal, a když už měl projít kontrolním rámem, tak mu dcera řekla: „Tati, drž se!“ Viktor se na své dva potomky naposledy otočil a se slovy: „Budu. Ale nedojdu klidu, dokud toho tvora nedostanu, nebo aspoň nezjistím, co je to zač.“ prošel rámem a zamířil si to k letadlu…

Česká republika, současnost
Tomáš se vrátil po náročném pracovním dni konečně domů. Když přišel do kuchyně, zaslechl ze sprchy proud tekoucí vody. Pomyslel si, že se asi sprchuje Tonda, ale hned ho tahle myšlenka přešla, protože ten spal rozvalený na gauči u televize. Přepadla ho okamžitě další, tentokrát příjemnější myšlenka, kdo by to mohl v té sprše být. Nejspíš Kamila Vyhlídalová, jeho přítelkyně. Rozzářil se mu úsměv, odložil si bundu přes kuchyňskou židli a rozepínající košili si to zamířil do koupelny.
U sprchového koutu nebyly čiré skla, a tak Tom jen viděl, že se v něm sprchuje někdo s drobnější postavou. Už si mnul ruce, až si sundá zbylé oblečení a vleze si za ní. „To bude překvapení.“ pomyslel si.
Využil okamžiku, kdy byla Kamila otočená zády ke vstupu, potichu otevřel dveře a vlezl za ní. Zavřel kout, přičemž se jí nechtěně dotknul. Oba dva se na sebe v tu chvíli otočili, načež Tomášovi z úleku ujela noha a sjel málem na zem.
Žádná Kamila! Petr to byl: „Co tady zatraceně děláš?! To už ses vrátil od té tvojí Vlašimanky?“ Tom se rychle otočil, otevřel sprchový kout a dral se ven. Jak se mu to povedlo tak hned zavřel a začal se sušit: „No, tak kde ses tu vzal?“ Petr odpověděl: „Ona musela do Prahy, tak jsem si řekl, že pojedu na chvilku domů.“ Tom se podivil: „No a proč si teda nejel domů? To si zapomněl, kde bydlíš?“ Na to Petr po chvíli odpověděl: „To zrovna ne. Ale k našim jít bydlet přece zpátky nemůžu a svojí garsonku jsem pustil, když jsem odlétal do Ameriky. Navíc jsi mi řekl, že kdykoli budu potřebovat, tak se na tebe můžu obrátit.“ Tom se zamračil, zapátral v paměti a ohradil se: „Tak to jsem nikdy neřekl. To bych musel být hodně ožralý, abych něco takového nabídl zrovna tobě. Až se osprchuješ, tak přijď do kuchyně.“ Petr se zamyslel: „Tak že by se mi zdálo, že bys něco takového někdy říkal. No a kdo sis myslel, že tu je, že si sem tak vlezl?“ Žádná odpověď už mu ale nepřišla. Otevřel, aby se podíval co se děje a zjistil, že Tomáš v koupelně už není. Zavřel tedy a ještě chvíli si užíval teplé vody.
V kuchyni si uvařil kávu již probuzený Tonda a sedl si za Tomášem ke stolu. O chvíli později z koupelny přišel i Petr, přisednul si k nim, podíval se Tomovi do očí a zeptal se: „Tak co máš na srdci, Tome?“ Tom se nadechl: „Chlapi. Nejprve se seznamte, Tonda, Petr. A teď k věci. Nechci ani jednoho z vás vyhánět, ale občas tu se mnou bydli i Kamila a…..“ přerušil ho zvonek u dveří. Dodal ještě: „To bude ona.“ a šel otevřít.
O několik okamžiků později se opravdu vrátil s mladou ženou: „Petře, tohle je Kamila. Kamilo, to je ten legendární Petr, o kterém jsem ti říkal.“ Petr vstal, došel ke Kamile a podal jí ruku: „Ahoj. Doufám, že o mně mluvil jen v dobrém.“ Kamila se pousmála: „No, něco dobrého o tobě možná taky říkal.“ Petr se podivil a tázavě se podíval na Toma, který prohlásil: „No, škoda, že jdete s Tondou na to pivo. Mohli jsme si povídat, ale chápu, že pivo je pivo.“ Petr zakroutil hlavou: „Ale my na pivo….“ Tonda naštěstí pochopil a tak skočil Petrovi do řeči: „No jasně. Petře, vždyť jsi se mnou chtěl cosi probrat.“ Petr přikývnul, a ačkoli se mu nikam nechtělo, tak se podíval na Toma pohledem, který říkal „tohle mám u tebe“ a řekl: „No, tak jdeme.“
Jakmile Tonda s Petrem zabouchli dveře, omluvil se Tomáš Kamile a začal se jí věnovat…

Kavárna Na rohu se vůbec nezměnila. Pořád tam byla pomalá obsluha a stále se tam scházeli především studenti nedalekého gymnázia.
Petr si sednul ke stolu, kde vždy sedávali s Tomem a Tonda se k němu přidal. Jakmile si objednali, tak se Petr zeptal s určitým sarkasmem v hlase:
- „Tak co ty u Toma? Všiml jsem si, že si není jistý svou sexuální orientací, ale že by to až tak střídal. Nežárlíš na Kamilu?“
- „Ale ne, tak to není. Jen mi nabídnul pomoc, potom, co jsem ho o ní poprosil. Zhruba před rokem a půl jsem se probral na malém palouku poblíž Brna. Nic jsem si nepomatoval a vlastně nic nevím ani do teď a tehdy se mě ujala Simona Hartlová.“
- „Aha.“
- „Slíbila mi, že zjistí, co se mi stalo, ale bohužel dřív umřela.“
- „Jo, to bylo smutné.“
- „No a tak jsem po čase vyhledal Tomáše a teď už mi skoro měsíc pomáhá on. Narazil jsem na něj kousek od Vlašimi.“
- „Moment. Nebyl jsi to ty, kdo nás sledoval na Blaníku u té skály?“ Petr se zarazil.
- „Jo,….to jsem byl asi já. Čekal jsem na ideální příležitost kontaktovat Tomáše.“
- „Aha. A přišel jsi s ním na něco?“
- „Zatím pořádně ne. Prý jsem mohl projít nějakou časovou trhlinou, podle příznaků které jsem projevoval, po tom, co mě Simona našla a s tím, že mě nikdo nepohřešuje, ale nesedí mu ta trvalá ztráta paměti.“
- „Tak nevíme, co vše může způsobit cesta časem. Třeba tě přinesli ufoni.“
- „Ty jsi vtipálek.“
Servírka donesla každému jedno pivo, co si objednali. Jakmile odešla, vzali si ho do rukou a při ťuknutí se ještě jednou, představili: „Tak já jsem Petr.“ „Jo, já asi Tonda.“…

Tomáš s Kamilou si užívali pohodový večer. Pustili si film, otevřeli láhev vína a Tom v hloubi duše doufal, že se Petr s Tondou jen tak brzo nevrátí.
Ze společného objetí, které pomalu přešlo ve vášnivé líbání, je vyrušil zvuk příchozího video-hovoru na skype. Tom se zarazil, přestal Kamilu líbat a podíval se přes opěradlo gauče směrem k počítači. Opravdu mu někdo volal.Povzdychnul si, omluvil se Kamile a zašel k počítači.
Když zjistil, kdo mu volal, musel si sednout. Na monitoru bylo jméno:
Radek Šmíd
„Co ten chce?“ řekl si Tom pro sebe a pomocí myší kliknul na zelené telefonní sluchátko, čímž hovor přijal:
- „Čau Radku. Co se děje? Rok to vypadá jako bys zmizel z povrchu zemského a najednou mi voláš na skype.“
- „Zdar. No měl jsem nějakou práci v Německu, ale teď bych měl něco pro tebe, co by tě mohlo zajímat.“
- „Vážně? A co?“
- „Jinak, četl jsem tvojí knihu. Super. Jestli chceš další námět, tak dojeď na Šumavu. Posílám ti nějaké fotky.“
Tom otevřel přijatý soubor a zobrazilo se mu několik fotek rozedraného auto od nějakého divokého zvířete.
- „Co to udělalo, medvěd?“
- „Kdyby to byl medvěd, tak bych tě neinformoval. Telefon na mě máš, tak se když tak ozvi.“
- „Dobře, dojedu zítra. A řekneš mi něco víc?“
- „Nemůžu teď mluvit. Pokecáme zítra. Čau.“
- „Zdar.“
Radek hovor ukončil a Tomáš zůstal hledět na fotky, které mu poslal.
Zezadu jej objala Kamila a zeptala se: „Děje se něco, lásko.“ Tom dál zahleděný do fotek odpověděl: „Nic strašného, ale asi budu muset zítra na Šumavu.“ Kamila si povzdechla: „A kdy se zase uvidíme?“ Tom se otočil s celou židlí a posadil si Kamilu na klín: „Neboj. Brzy. Podívám se, co se tam stalo a slibuju, že ti to potom vynahradím.“ Kamila se pousmála: „Tak jo. Věřím ti.“…

Petr s Tondou přišli totálně opilí někdy nad ránem…

„No tak. Vstávej!“ strhnul Tomáš z Petra deku: „Jedeme na Šumavu.“ Petr se otočil na břicho: „Jo, na Šumavě je hezky.“ a chtěl spát dál. Tom ho ale shodil s nafukovací matrace, na které spal: „Odjezd za 10 minut, tak se dej trochu do kupy.“
V kuchyni seděl u stolu už Tonda a pocucával vodu s rozpuštěnou šumivou tabletou. Když šel kolem něj Tom, dát si něco na snídani, tak se zeptal: „Ty jedeš s Petrem na Šumavu?“ Tom došel ke kuchyňské lince a vytáhl ze zásobníku na pečivo jeden anglický rohlík: „Jo, jedem. Informoval mě kámoš, že je tam něco zajímavého.“ Tonda přikývl: „A mohl bych jet s vámi? Stejně nemám co dělat.“ Tomáš souhlasil: „Jasné. Možná pojedeme sami, jestli se Petr nevyhrabe z postele.“ Jen to dořekl, Petr prošel celý rozlámaný do koupelny, ze které se ozval jeho rozespalý hlas: „Několikrát jsem ti říkal, že nesnáším, když mě někdo budí. A co vůbec na Šumavě?“ Tom se podíval na Tondu a pousmál se…

V autě se Petr Tomáše zeptal: „Tak co teda na Šumavě? Řekneš nám už, o co jde?“ Tom pokrčil rameny. Já sám vlastně ani nevím. Včera večer mi přes skype volal Radek a říkal, že tam máme dojet. Podle fotek co mi posílal, tak tam řádí něco hodně divokého.“ Petr se podivil a trochu zděsil: „Jako zvíře?“ Tom přikývnul a Petr ironicky dodal: „No tak proč se nenechat dobrovolně roztrhat. Šumava je krásná, takže na lepším místě bych vlastně ani umřít nechtěl.“ nadechnul se a trochu zvýšil hlas: „Jenom by mi nevadilo, kdyby to bylo o pár let později!“ Tom jen pokrčil rameny a přes heands-free začal vytáčet Radka:
- „No, Tome?“
- „Zdar, kam máme vlastně přesně dojet?“
- „Na Kvildu. Je tu malý pivovar tak se sejdeme u něj. Už jste na cestě?“
- „Jo, jsme. Vím kde to je. Budeme tam zhruba za 4 a půl hodiny.“
- „Ok. Tak dej ještě vědět.“
„Já myslel, že Radka moc nemusíš.“ řekl Petr, načež Tomáš odvětil: „Nejlepší kamarád to není, ale je fakt, že párkrát nám pomohl. A nevím proč, ale něco mě nutí se ho držet.“
Tonda se ze zadního sedadla zeptal: „A opravdu nevadí, že jedu s vámi?“ Tom se usmál: „Ne, opravdu to nevadí. Třeba budeš ještě užitečný.“…

„Jsme tady.“ dloubnul Tom do Petra poté, co zastavil auto, před soukromým pivovarem na Kvildě. Petr se probudil: „To jsi jel nějak rychle, ne?“ Tonda se zeptal: „A kde se máme sejít s tím Radkem?“ Tom pokrčil rameny: „Říkal někde tady, ale zavolám mu.“ Vzal do ruky mobil a začal vytáčet Radkovo číslo. Bylo to ale marné. Z telefonu se ozvalo: „Volaný účastník je momentálně nedostupný.“ Tom znovu pokrčil rameny: „Tak se podíváme do toho pivovaru.“

„A to byste nevěřili, jaké jsou v Německu baby.“ pronesl přiopitým tónem Radek, před dvojicí chlapů se kterými seděl u stolu. Chtěl pokračovat ve vyprávění, ale přerušil ho Petr, který si sednul vedle něj: „Nazdar. Dlouho jsme se neviděli.“ Tomáš opírající se o stůl k tomu dodal: „Neříkal jsi, že pro nás něco máš?“ Radek si škytnul: „Vy už jste tady?“ „No. Jsme.“ pronesli Tomáš s Petrem současně. „Aha. No tak jdeme ke mně do auta.“ řekl Radek a pokusil se vstát. Jen co se dostal na nohy, se mu ale zamotala hlava a znova se posadil na zadek. Petr s Tomem si povzdychli a pomohli mu dostat se z pivovaru.
Venku už se Radek trochu probral. Dokonce ustál i sám na nohách. Tomáš tedy odběhl za něj zaplatit, a když se vrátil, tak se zeptal: „Tak co pro nás máš?“ Radka natáhlo ke zvracení, ale udržel to a odpověděl: „Pojďme k mému autu. Mám to na zadním sedadle. Parkuju tady za rohem u hotelu.“ Tom s Tondou a Petrem mu tedy pomohli dostat se k autu.
Radkovi se podařilo strčit klíč do zámku od dveří až na pošesté, načež se ho Petr zeptal: „Nemáš náhodou dálkový central?“ Radek se zakymácel: „Ticho, musím se soustředit.“ a odemknul. Převalil se k zadním dveřím, které otevřel, vytáhnul složku, kterou podal Tondovi a sám se vyvalil na zadní sedadlo. „Jsi v pohodě?“ zeptal se Tonda, ale odpovědi se nedočkal. Místo toho se z auta ozvalo hluboké chrápání. Tom s Petrem tedy zastrčili Radka celého do auta, hodili na něj jeho klíče, které nechal v zámku, a zavřeli dveře.
„Tak co teď?“ zeptal se Tonda. Tom pokrčil rameny: „Asi se ubytujeme.“

Hned jak si všichni tři donesli na pokoj věci, Tom si sednul ke stolu a rozdělal složku, kterou od Radka dostali. Petr si přisednul a Tonda se postavil za něj.
Bylo tam spousta fotek rozdrásaného auta, nějakým zvířetem a potom ještě fotka mladíka. Podle dalších informací, to rozbité auto patřilo právě vyfocenému mládenci, který se jmenoval Michal Zdráhal. Nebyl tam na něj žádný kontakt, jen informace, že byl na policii v Kašperských Horách. Další část podkladů pojednávala o tom záhadném tvorovi. Výška zhruba 2 metry. Krokodýli kůže a dlouhé drápy, silný ocas. Výskyt: močály. Byl u toho i přibližný nákres. Nejvíce výrazné byly jeho červené oči, načež se Petr zeptal: „Proč musí mít všechny takové potvory červené oči?“ Tom se pousmál: „Protože to vypadá děsivěji.“ chvíli se zamyslel a navrhnul: „Co kdybych zajel do Kašperek na polici a vy byste se zatím prošli tady po okolí. Třeba něco najdete. Radek bude asi ještě chvíli spát, takže od něj se stejně nic nedozvíme.“ Petr i Tonda souhlasili a tak si vzal Tomáš klíče od auta a odešel z pokoje. Petr se podíval na Tondu: „Tak půjdeme taky, ne?“ Tonda přikývnul…

Na policejní stanici v Kašperských Horách si každý hleděl své práce, když někdo zaklepal na dveře a vstoupil. Byl to Tomáš Arthur. Okamžitě se ho strážník, který měl na jmenovce jméno Milan Koutný, zeptal: „Přejete si něco?“ Tom přikývnul: „Vlastně ano. Bylo by možné dostat adresu, nebo alespoň telefon na Michala Zdráhala. Nejspíš tu byl s příběhem, že ho napadlo nějaké divoké zvíře.“ Koutný se chtěl zeptat, proč to chce vědět, ale ozvala se šéfová ze své kanceláře: „Pojďte prosím dál.“ Tomáš tedy vešel do kanceláře. Komisařka sedící za stolem řekla: „Zavřete prosím dveře a sedněte si.“ Tomáš tedy tak učinil a komisařka se představila:
- „Jsem Lucie Kubíčková.“
- „Tomáš Arthur.“
- „Dobře. Řekněme, že tu někdo takový s příběhem, že ho něco napadlo, opravdu byl. Proč na něj chcete kontakt?“
- „Tak trošku to zapadá do mého oboru. Rád bych věděl, co to bylo za tvora.“
- „Do vašeho oboru?“
- „Píšu knížku o různých záhadných místech a tvorech.“
- „Aha. Podívejte. Tohle je docela klidné místo. Občas se tu něco malého semele, ale nic neobvyklého a najednou se mi tu objeví vyděšený mladík, že ho v lese napadlo něco strašného a o čtyři dny později je tu i bláznivý spisovatel. Řekněte mi, o co tady jde?!“
- „Kdybych to věděl, tak tu teď nesedím a nechci kontakt na někoho, kdo toho tvora spatřil jako první.“
- „Co když to byl jen medvěd?“
- „Potom jsem tady jel zbytečně a v mé další knize se neobjeví zmínka o tajemném tvorovi řádícím na Šumavě.“
Komisařka se zamyslela:
- „Budiž. Dám vám na něj adresu. Ale když se s vámi nebude chtít bavit, tak mu dáte pokoj! Nechci tady řešit ještě narušování soukromí.“
- „Slibuju.“
- „A ať už je to v těch lesích cokoli. Dejte na sebe pozor. Nechci uklízet žádné roztrhané těla.“
- „Nebojte se!“
Tom si od Kubíčkové vzal lístek s adresou a opustil stanici.
Na dveře její kanceláře zaklepal strážník Koutný s otázkou: „Co chtěl?“Šéfová se na něj podívala: „Ale. Jen kontakt na toho Zdráhala. Že prý chce zjistit, co ho ve skutečnosti napadlo. Že o podobných případech píše knihu“ Koutný chápavě pokynul hlavou: „Aha.“ a kancelář opustil. Vyšel na chodbu a vytočil telefonní číslo na jednoho svého známého, Lukáše Matějíčka:
- „Čau, děje se něco?“
- „Možná jo. Začal se v tom rýpat jeden spisovatel.“
- „No bezva. Zase nějaký amatér honící se za senzací. Díky za informace.“
- „Není zač.“…

Petr s Tondou procházeli lesem, a hledali nějakou stopu po tom tvorovi:
- „Tondo, jestli jsem včera v noci říkal něco nevhodného, tak se omlouvám. Takhle jsem se už dlouho neožral.“
- „V pohodě. Jednak si skoro nic nepomatuju, ani jak jsme se dostali k Tomášovi, a jednak jsem byl ožralý možná ještě víc než ty.“
- „Hm. Co vlastně Tomáš myslel, že tu najdeme?“
- „Nevím. Třeba doufal, že přímo toho tvora.“
- „Nezdá se ti někdy trošku povýšený. Jak kdyby si hrál na velitele v různých situacích?“
- „Taky sis toho na něm všimnul?“
- „Jo. Tak znám ho o pár let déle než ty.“
- „Mě přijde, že chce mít nad každou situací dokonalou kontrolu, i když se ho to přímo netýká, ale sám je tajemnější než některý z případů, co spolu řešíte.“
- „Jo, to jsi ho vystihl přesně. Ale zas je na něj spoleh.“
- „Tak Simona mi říkala, že je to jeden z mála lidí, kterým se dá věřit.“
- „No. Myslím se….“
- „Stůj! Dívej!“ Tonda se zastavil a ukázal na zem, kde byla v bahně zvláštní stopa.
Petr se sehnul a přiložil k ní ruku pro porovnání velikosti. Byla tak dvakrát větší a hlavně bylo zřejmé, že tvor, který tuhle stopu zanechal, měl jen tři prsty. Tonda si stopu pořádně prohlédnul, porozhlédnul se po okolí a o kousek dál si všimnul další, ale jelikož v tom místě byla země pevnější, tak stopa nebyla tak zřejmá. Ukázal jí Petrovi. Ten si jí prohlédnul a povzdychnul si: „Najednou se tu necítím úplně bezpečně. Vyfotíme to a raději zmizíme. Tomáš chtěl, ať něco najdeme a to se nám povedlo.“ Tonda přikývnul, zapnul fotoaparát, co měl kolem krku a z několika úhlů obě dvě stopy vyfotografoval…

Michal Zdráhal chtěl zrovna opustit svůj dům, když si všiml, jak stojí někdo u jeho branky a hledá zvonek. Zeptal se: „Hledáte někoho?“ Muž u branky se podíval ke vchodu na Michala: „Ano. Jsem Tomáš Arthur. Hledám Michala Zdráhala.“ Michal se zamračil: „A co mu chcete?!“ Tom se opřel o branku: „To jste vy, že? Rád bych s vámi probral ten útok neznámého tvora.“ Michal si odfrkl: „Už jsem všechno řekl policii. Stejně mi nevěřili.“ Tom se pousmál: „No tak. Pusťte mě na chvíli dál. Já nejsem jako oni.“ Michal tedy přikývnul.
V kuchyni se sedli ke stolu:
- „Tak co vás přesně zajímá?“
- „Co se tehdy stalo?“
- „Proč vás to vlastně zajímá?“
- „Zajímá mě hlavně ten tvor.“
- „Dobře no. Tak moc si toho nepomatuju, ale bylo to asi takhle……“

Michal se vracel z Vimperku přes Kvildu na Modravu, kde měl přítelkyni. Byla temná noc. Mlha že bylo vidět sotva pár metrů před sebe. Přesto Michal pospíchal, aby u své milé, na kterou se moc těšil, byl co nejdřív.
Blížil se k rozcestí, kde doprava vedla cesta na Horskou Kvildu a doleva, po hlavní, na Kvildu. Zprava se přihnalo auto. Vůbec nepřibrzdilo a pokračovalo dál. Michal měl co dělat aby zabránil srážce, ale podařilo se. Byl v šoku. Už se viděl v tom autě, co mu nedalo přednost. Snažil se to rozdýchat, ale šlo to těžko. Nechal nastartované, vystoupil, opřel se o kapotu a na uklidnění si zapálil cigaretu.
V lese před ním se něco pohnulo. Pomyslel si, že možná nějaká srnka, ale najednou se na něj z mlhy vyřítilo dva metry vysoké ještěrovité zvíře. Na nic nečekal a okamžitě nasednul do auta a sešlápnul plyn. Měl tam ale neutrál a tak zařadil rychle rychlost. V šoku zapomněl sešlápnout spojku a tak mu motor vypnul. Celý roztřesený se snažil nahmatat klíče v zapalování. To už byl ale tvor u auta a snažil se dostat dovnitř. Začal jej drápat. Zakousnul se do zpětného zrcátka a urval jej. Michalovi se na čele vyrojili ze strachu kapky studeného potu.
Konečně se mu podařilo nastartovat.
Zvuk motoru tvora ještě víc rozzuřil. Skočil na střechu a chtěl se do auta dostat střešním okýnkem. Michal pronesl roztřepeným hlasem: „Tak to teda ne!“ zařadil jedničku a tak, že kola zahrabala, auto rozjel. Tvor se naštěstí na střeše neudržel a spadnul dolů. Díky mlze ho Michal brzo ztratil i ze zbývajícího zpětného zrcátko.
Svůj příběh odvyprávěl potom i přítelkyni. Ta se o něj postarala, vyslechla ho, a ačkoli mu neměla důvod nevěřit, tak jí příběh o zběsilém zvířeti v šumavských lesích přišel šílený. Od té doby jde jejich vztah z kopce.

Když Michal dokončil vypravování, měl slzy v očích. Tom mu položil ruku na rameno: „Musel to být stresující zážitek, ale přežils.“ Michal přikývnul: „Já vím, já vím. Ale proč mi nikdo nevěří.“ Tom si povzdechnul: „Lidé málo kdy věří tomu, čemu nerozumí, nebo co je na ně příliš silné.“
Venku si ještě Tomáš prohlédnul Michalovo zdevastované auto, a následně opustil jeho pozemek.

Jen vyšel před branku, začal mu zvonit telefon. Podíval se, kdo mu volá a hovor přijal:
- „Ano Petře?“
- „Našli jsme v lese dvě podivné stopy. Tak jsme je nafotili.“
- „Super. Já tam za chvilku dojedu. Jen se skočím podívat ještě na jedno místo a sejdeme se na hotelu.“
- „Dobře. My si zajdeme na něco k jídlu.“…

Na křižovatce, kterou popsal Tomášovi Michal, Tom nic nenašel. Jen slabě viditelnou brzdnou stopu na asfaltu, jak se Michal snažil rychle zastavit. Ale jinak nic. Ani žádné stopy v lese. Rozhodl se vrátit zpátky na hotel za Tondou a Petrem. Otevřel dveře a chtěl nastoupit, ale hned vedle něj zastavilo auto ze kterého vystoupil mladý muž. Tom pokrčil rameny, sednul na sedadlo, ale v tom na něj muž promluvil: „Ahoj. Počkej chvilku.“ Tom s údivem v obličeji opět vystoupil, zavřel dveře a opřel se o kapotu: „My se známe?“ Muž přistoupil k Tomovi, prohlédnul si ho, usmál se na něj a s podáním ruky řekl:
- „Jsem Lukáš Matějíček. Ty jsi Tomáše Arthur, že?“
- „No. Ptám se znova. My se známe?“ opětoval Tomáš podání ruky.
- „Ty mě asi ne, ale já o tobě vím, že jsi ubytovaný na Kvildě, znám tvojí adresu bydliště a dokonce i tvé telefonní číslo.“
- „Aha. A ty jsi nějaký agent?“
- „Ne. Stačí jen mít známé na správných místech a takové informace se získávají snadno.“
- „Jistě. A co mi vlastně chceš?“
- „Ty tu hledáš tvora, co napadl toho mladíka, že?“
- „Dalo by se to tak říct.“
- „Tak to pusť z hlavy. Užij si dovolenou na Šumavě a nech to na profesionálech. Tohle není práce pro amatéry.“
- „Amatéry?“
- „Jistě. Vím, že jsi napsal knížku a považuješ se za záhadologa, ale tohle není sranda. Navíc to má můj tým pod kontrolou.“
- „Pod kontrolou tak, že to tu napadá lidi?!“
- „To bylo zcela výjimečně a navíc se krom pošramocených plechů na autě nic nestalo?“
- „Pro tentokrát!“
- „Neměj obavy! Měj se.“
Lukáš se otočil, a než stihl Tomáš jakkoli zareagovat, tak nasednul do auta a odjel. Tom nechápavě odjíždějící auto sledoval, dokud nezmizelo za zatáčkou, poté si v hlavě trochu srovnal, nasednul do svého auta a zamířil si to na pokoj…

Na pokoji nikdo nebyl a i hotelová restaurace byla zavřená. Tomáš si to tedy zamířil do hospody, která byla naproti hotelu přes cestu. Tonda s Petrem tam u jednoho stolu seděli a spokojeně konzumovali pokrm, který si každý z nich objednal. Tom si k nim přisednul a u servírky si poručil šumavský guláš s pěti knedly a pivo. Při čekání na objednávku, si Tom prohlídnul fotky stop a řečnicky se zeptal: „To je od nějakého dinosaura, ne?“ Jakmile mu objednávku obsluha donesla, ťuknul si pivem s Tondou a Petrem a zeptal se: „Co Radek, ještě se neprobral?“ Jen to dořekl, Radek prošel vstupními dveřmi a rozhlédnul se po hospodě. Dlouho netrvalo, než si všimnul Toma, Petra a Tondy a zamířil si to k nim.
Posadil se a hned si hlavu opřel o ruce, kterými se za pomocí loktů opíral o stůl. Tom se opatrně zeptal: „V pohodě?“ Radek zakroutil hlavou: „Nehorázně mě bolí hlava. Nemáte tušení, jak jsem se dostal do toho auta?“ Petr od něho odvrátil nenápadně zrak a nechápavým tónem se zeptal: „Ty jsi spal v autě? A proč sis neobjednal pokoj?“ Radek zvednul hlavu a na Petra se podíval: „Objednal. To je jedna z posledních věcí, co si taky pomatuju. Pak už jen vím, že jste volali, že přijedete až později a tak jsem se nějak seznámil s místníma a šli jsme na pivo.“ Tomáš Radka plácl po zádech: „Dáš se nějak do kupy? Protože já jsem zatím na nic nepřišel. Akorát Tonda s Petrem našli v lese nějaké zajímavé stopy.“ Radek přikývnul: „Jo dám, ale co kdybychom se dali do pátrání až ráno? Mě už to dneska nějak nemyslí.“ Tom s Petrem se na sebe podívali a zasmáli se. Tonda lítostivě Radka sledoval…

Slunce se vyhouplo na oblohu a jeho paprsky, skrz okno, začaly probouzet Petra s Tomem. Petr se otočil, přehodil si přes hlavu deku a spal dál. Tom si protřel obličej, podíval se na hodinky a zamířil si to do sprchy.
Ve sprše přemýšlel nad tím chlápkem, Lukášem, co byl vlastně zač, a měl sto chutí ho kontaktovat.
Když vylezl ze sprchy, byl na nohách už i Petr, který se na Toma podíval a zeptal se: „Děje se něco? Jsi od včerejšího večera nějaký zaražený.“ Tom se na Petra podíval a usmál se: „Ne. Nic se neděje. Možná jsem trošku unavený.“…

Na snídani si všichni zašli do místní pekárny. Sedli si společně k jednomu stolu.
„Tak co je v plánu?“ zeptal se Tonda. Petr s Radkem pokrčili rameny a i s Tondou nasměrovali své pohledy na Tomáše. Ten se podivil: „To mám vědět já. Já vám řeknu jedno, vůbec nevím kde začít, protože kromě těch stop, co Tonda s Petrem nafotili, nemáme nic. I když bych vám asi měl říct, že včera mě zastavil nějaký Lukáš, myslím Matějíček a říkal, že od toho máme dát ruky pryč, že to má pod palcem se svým týmem.“ Radek se zarazil a zeptal se: „Špinavý blond, vysoký a hubený?“ Tom se podivil: „No. Je to hodně hrubý popis, ale sedělo by to na něj. Znáš ho?“ Radek zakroutil hlavou: „Přímo ne, ale vím, že byl jednu dobu v hledáčku vlády. Byl na stopě jednoho dost velkého utajovaného projektu.“ Petr se Radkovi zadíval do očí: „A jak tohle víš?“ Radek se opět zarazil a polknul: „No, dělal jsem kdysi jednu zakázku pro armádu a náhodou jsem se k těmhle informacím dostal.“ Tom se opřel a přísně si Radka prohlédnul: „Jakou zakázku?!“ Radkovi tyhle otázky nebyly příjemné: „To je snad jedno teď. Ale když bych se vrátil k tomu Lukášovi, řekl bych, že to je vaše přímá konkurence.“ Tom pochopil, že Radek bude stejně tajemný jako vždy a tak už se dál raději na jeho minulost nevyptával. Zeptal se tedy: „Víš o něm ještě něco?“ Radek pokrčil rameny: „Nic moc. Jen že rozřešuje různé záhady, podobně jako ty. Nenapsal teda knihu, ale má docela dost navštěvovaný blog na internetu.“ Tom se zamyslel.

Po snídani se všichni vrátili zpět na hotelový pokoj. Tom se okamžitě přes svůj notebook připojil na internet a našel si Matějíčkův blog.
Hned z úvodní strany bylo jasné, že toho má za sebou docela dost. Co všechno ale Lukáš vypátral, Toma nezajímalo. Hledal na něj nějaký kontakt a ten i po krátkém brouzdání po stránkách našel. Byl tam e-mail i telefonní číslo.
Sáhl po mobilu vedle počítače, napsal do něj Matějíčkovo číslo, a jakmile se ozval vytáčecí zvuk, odešel na chodbu.
Vyzvánělo to dlouho. Už to chtěl Tom položit, když to Lukáš vzal. Bylo slyšet rychlé dýchání a v pozadí podivný řev. Tom se podivil: „Dovolal jsem se správně k Matějíčkovi?“ Z telefonu se za chvíli ozvalo: „Nevím, kdo jsi, ale není teď úplně ideální doba na povídání. Ale jestli jsi třeba poblíž, Modravy, hodila by se nám tvoje pomoc.“ Tom v roztřepaném hlase poznal hlas Lukáše: „Jsem Tomáš Arthur. Co se děje?“ Lukáš okamžitě zareagoval: „No bezva… amatér. Pošlu ti přes telefon souřadnice. A vezmi si nějakou zbraň.“ Hovor byl ukončen…

O 2 hodiny dřív, Srní…
Lukáš Matějíček přecházel po hotelovém pokoji z jedné strany na druhou. Jeho dva kolegové a zároveň přátelé, Zdeněk Kroupa – bývalý voják a profesionální stopař, a Michal Strnad - student historie a expert na tajemno.
Michal si povzdychnul: „Nechceš se třeba uklidnit?“ Lukáš se na Michala nevraživě podíval: „Ne, Tomáš Arthur měl pravdu. Ten tvor napadl člověka, a jestli s tím něco neuděláme, může napadnout dalšího a nemusí to skončit jen pochroumanými plechy na autě! Musíme ho znovu chytit. A to hned!“ Zdeněk sedící na posteli se díval do mapy a snažil se zúžit okruh, kde by se mohl vyskytovat. Nakonec nějaké místa vytipoval, podíval se na Lukáše, řekl: „Tak sbalme výbavu a pojďme na to. Začněme na tady těch čtyřech místech.“ a ukázal na mapě čtyři body označené v kroužku. Lukáš se zhluboka nadechnul, trochu se zklidnil, souhlasně přikývl a řekl: „Tak jo, pojďme na to.“…

V první ani druhé lokaci, kterou Zdeněk určil, nebyla jediná stopa…

Třetí lokace se nacházela u mokřadů v lese. Při pomalém postupu lesním porostem, našli na zemi roztrhaného rysa. Zdeněk se k němu sehnul a pořádně si ho prohlédnul: „Jo. Podle všeho tady ten tvor byl, a jelikož má ten zbytek rysa ještě téměř normální tělesnou teplotu, řekl bych, že to není ani tak dlouho. Jen to dořekl, něco kousek od nich rychle proběhlo. Všichni tři zpozorněli a namířili své uspávací pušky do prostoru. Tep se jim zrychlil, těla začala tuhnout.
„Jen klid. Už jsme ho jednou chytli.“ pronesl Lukáš, ačkoli se držel, aby se nerozklepal strachy.
Těžko se lovilo něco, co téměř nebylo vidět.
Trojice se točila pořád dokola a snažila se v lese zachytit jakýkoliv pohyb. Ale zdálo se, že kolem vládne absolutní klid. Jen ptáci zpívali někde v dáli. To ale Lukáš ani Michal nevnímali. Jen Zdeněk se zaposlouchal do okolních zvuků. V dáli po jeho pravici zapraskala větev. Na nic nečekal a rozběhnul se tím směrem. Lukáš s Michalem ho následovali, i když nevěděli, kam běží.
Zdeněk se po několika stech metrech zastavil a znovu se začal rozhlížet. Najednou mu málem ztuhla krev v žilách. Ten tvor stál přímo vedle něj dokonale zamaskovaný s okolím. Dokázal tak dokonale změnit barvu kůže, že ani Michal s Lukášem ho neviděli. Všimli si jej, až odhodil Zděňka do blízkého keře. Michal s Lukášem okamžitě pozvedli své pušky a vystřelili na tvora. Minuli!
Zdeněk se vydrápal z keře a chtěl proti divokému zvířeti také vystřelit, ale to bylo rychlejší. Chytlo ho pod krkem a zvedlo do výše. Zdeněk se snažil dostat pro nůž, co měl na opasku. Jakmile na něj dosáhl, vytáhl jej a říznul tvora do ruky. Ten zařval a praštil vší silou se Zdeňkem o strom. Zdeněk se sesunul se zlomeným vazem a roztrhnutým hrdlem k zemi. Michal s Lukášem to celé viděli a bylo jim jasné, že takový náraz nemohl nikdo přežít. Zmocnil se jich hrozný pocit bezmoci a beznaděje. Lukášovi proběhla hlavou myšlenka „utéct“ a tak bouchl Michala po rameni a rozběhnul se pryč. Michal ho následoval.
Tvor si čuchnul k bezvládnému tělu, které očichal. Poté se podíval směrem, kudy utíkala vyděšená dvojice a dal se za nimi.
Michal s Lukášem vyběhli z lesa na promáčený palouk. Za močálem stály ruiny starého malého domu. Rozhodli se, že se ukryjí v něm. Rychle zavřeli dveře. Před jediné okno, které tam bylo, došoupali polorozpadlou skříň a opřeli se o ni. Jakmile tak učinili, ucítili náraz. To se ten tvor snažil dostat dovnitř.
Situace se zdála být bezvýchodná. Tvor svůj boj dostat se dovnitř nevzdával. Vydával pronikavý řev a drápal dřevo.
Lukášovi začal zvonit telefon. Nejprve si ho vůbec nevšímal, ale když zvonil dlouho, sáhl si pro něj do kapsy a příchozí hovor přijal. Nic do telefonu ale neřekl. Soustředil se na to, aby přežil. Po chvíli se v telefonu ozval hlas volajícího: „Dovolal jsem se správně k Matějíčkovi?“…

Tomáš si dal mobil od ucha, postupně si prohlédl Petra, Radka i Tondu a zavelel: „Radku, ty zkus s Tondou zjistit víc o tom tvorovi. Petře, ty pojedeš se mnou.“ Petr se podivil, zeptal se: „A kam?“ a v tu chvíli na Tomův mobil přišla zpráva. Tom jí otevřel. Byly to souřadnice, které okamžitě zkopíroval do online map a jakmile se mu ukázal konkrétní bod, otočil mobil displejem na Petra s Radkem, kteří stáli vedle sebe, a odpověděl: „Tady!“ Petr souhlasně přikývl, načež se zeptal Radek: „Co se přesně děje?“ Tom už na cestě ke dveřím jen odvětil: „Matějíček má krapet nouzi.“
Jen se zabouchli, dveře od pokoje, tak se na sebe Radek s Tondou nechápavě podívali a pokrčili rameny…

Petr s Tomem dojeli k ruinám starého baráku. Jen vypnuli na mobilu mapy, otevřely se dveře od rozpadlého domu a vyšli z něj dva lidé. Jednoho Tomáš poznal, byl to Lukáš, druhý byl jeho kolega Michal. Tom se Petrem vystoupili a zamířili k nim.
Jak Lukáš, tak Michal byli očividně v šoku. Nemohli ze sebe dostat jediné slovo, ačkoli chtěli. Tom zhodnotil jejich zbídačený stav za vážný a vytáhnul mobil, aby jim zavolal sanitku. V tom se k nim ale z lesa začal blížit nebezpečný ještěr. Pud sebezáchovy byl tak silný, že rozpohyboval i Michala s Lukášem a všichni naskákali do auta.
Tomáš nastartoval, zařadil zpátečku a šlápnul na plyn. Tvor skočil na kapotu a chtěl se skrz čelní sklo dostat do auta. Nechal na něm hluboké škrábance, ale dovnitř se mu dostat nepovedlo a tak se začal drát ke střešnímu okénku.
Prorazil svými drápy strop těsně vedle okna a začal jej drát. Tom pochopil, že je zle, naštěstí už byl u místa, kde se dalo otočit a tak prudce stočil volant doleva. Odstředivá síla tvora z auta shodila. Zůstala po něm na střeše jen velká rýha. Tom ve smyku zařadil jedničku a rozjel se pryč. Tvor záhadně zmizel.

Jen vyjeli z lesa, Tom zastavil u krajnice a rozdýchával právě prožitý zážitek. Nevěřil tomu, co viděl. Vypadalo to strašlivě. Podíval se na Petra, který se jen díval před sebe a v hlavě si promítal, co se právě stalo. Otočil se tedy na Lukáše sedícího vzadu vpravo a řekl: „Šok na šok. Teď mi řekneš, co se stalo!“ Lukáš polknul a chtěl něco říct, když za nimi zastavilo auto. Všichni se podívali skrz zadní okno, kdo to je. Vystoupila z něj komisařka Lucie Kubíčková. „No bezva.“ pronesl Tom ironicky.
Lucie přistoupila k Tomovu autu a zaťukala na okénko řidiče. Tom jej otevřel a mlčky se na Lucii podíval. Ta se nadechla: „Řeknete mi co se tu děje? A taky, co se stalo s vaším autem?“ Tom polknul: „To se těžko vysvětluje.“ Lucie pronesla: „Jasně.“ poté si prohlédla, kdo všechno sedí v autě, vrátila se pohledem na Toma a řekla: „Jeďte za mnou. Chci vás mít na stanici.“ Tom přikývnul…

V Kašperských Horách na náměstí zničehonic promluvil Michal: „Zastav! Já vystupuju. Na tohle fakt nemám.“ Tom na to ale odvětil: „Komisařka viděla, že jsme v autě čtyři. Bude se po tobě ptát.“ Michal zrudl: „Zastav! Já s tímhle nechci mít nic společného. Vůbec jsme tady tuhle věc neměli dělat.“ Tom se podivil, co tím Michal myslí, ale zastavil. Michal okamžitě vystoupil a šel pryč. Lukáš vystartoval za ním, chytil ho za rameno a otočil na sebe:
- „Co blbneš?“
- „Co blbnu?! Zdenek je mrtvý. Všechno se to posralo. Jdu od toho.“ Měl Michal slzy v očích.
- „Zkus se uklidnit. Máme za to zodpovědnost, tak to musíme ukončit.“
- „Tak s tím už ti nepomůžu. Bolí mě z toho, co se stalo břicho, nemůžu v sobě zastavit ten šílený třas a v hlavě mám pořád, jak se přerazil o strom. Ne Lukáši, já jedu domů“ otočil se a šel pryč.
Lukáš pozoroval, jak jeho kamarád odchází. Taky v sobě cítil strach, bylo mu na zvracení, měl vztek, ale nechtěl se vzdávat. Věděl, že by si to nikdy neodpustil.
Za jeho zády k němu přistoupili Tomáš s Petrem, kteří v době rozhovoru Lukáše s Michalem, zaparkovali auto, a každý mu dal ruku na jedno rameno. Petr k tomu řekl: „Časem se z toho vyspí.“ Lukáš přikývnul a rozešel se směrem ke stanici. Tomáš s Petrem šli za ním…

„Prosím. Posaďte se.“ vybídla Lucie Toma, Lukáše a Petra. Každý si sednul na jednu židli a Lucka spustila: „Pro ty, co mě neznáte, jsem komisařka Lucie Kubíčková. Chci vědět co se tu děje, nebo spíš, co to je v místních lesích. Volal sem nějaký turista, že v lese našel tělo mrtvého muže. Poslala jsem tam kolegu, a zatím to vypadá, že ho napadlo nějaké divoké a velice silné zvíře. Má zlomený vaz a roztrhané hrdlo. Nemyslím si, že by to byl medvěd a mám pocit, že vy víte, co to je.“ Tomáš si povzdychnul: „Nevím, co to je? Možná se jedná o úplně nový druh.“ Lucie mu nevěřila a podívala se na Petra a Lukáše. Oba dva se zatvářili, že o ničem neví. Lucie tedy položila další otázku a zamířila svůj pohled na Toma: „Nový druh. Tady? Na Šumavě? Co mi to tady vykládáte!?“ Tom pokrčil rameny a nadechnul se ke slovu, ale předběhnul ho Lukáš. „Jde o to, že opravdu nevíme, o co jde. Proto tady jsme. Chceme to zjistit.“ Lucie se zamyslela. Tom se jí zadíval do očí: „Zvažujete, že nás necháte zjistit, co se tu opravdu děje.“ Na to Lucie zakroutila hlavou: Ne. Přemýšlím, jestli vás nechat zavřít tady, nebo nechat deportovat co nejdál odsud. Umřel tu člověk.“ Lukáš se snažil rozdýchat svůj vystresovaný stav. Když se mu podařilo trošku zklidnit, opět promluvil: „Inspektorko. Pusťte nás tam. Za pomocí Arthura a jeho kamaráda ho chytíme dřív, než dojde k další zbytečné smrti.“ Lucie se opět hluboce zamyslela. Nechtěla zbytečně ohrožovat své lidi, tak proč tam neposlat někoho, kdo tam chce jít. „Dobře. Dám vám k dispozici uspávací pušku a vy my slíbíte, že dáte na sebe pozor a nikdo z vás si nebude hrát na hrdiny.“ Všichni tři souhlasili, načež Lukáš pronesl: „Pušku nepotřebujeme. Mám svoji.“…

„Dobře. Takže jediné, co jsem tu našel, je případ nějakého ještěřího zabijáka z okolí Bishoville v Jižní Karolíně.“ řekl Radek, hledící do počítače Tondovi a pokračoval: „Podle popisu svědků je to tvor zhruba dva metry vysoký, má šupinatou krokodýlí kůži, červené oči a velké ostré drápy. Pohybuje se po dvou podobným stylem jako člověk. Proto si vysloužil přezdívku ještěří muž.“ Tonda se přes Radka naklonil k monitoru: „Jak by se sem dostal tvor z Jižní Karoliny.“ Radek pokrčil rameny a hned začal vytáčet Tomáše…

Lukáš ujišťoval Kubíčkovou, že situaci vyřeší, když Tomášovi začal zvonit telefon:
- „Ano Radku. Máš něco?“
- „Možná. Podle popisu toho tvora, by to sedělo na ještěřího muže z Bishopville.“
- „Bishopville?“
- „Jo. Malé městečko v Jižní Karolíně.“
- „Jak by se sem dostal tvor z Ameriky?“
- „To nevím. Ale stejně se zeptal i Tonda.“
- „Dobře. Tak pátrejte dál. My ho jdeme zkusit ulovit.“
- „Ok.“

Jen vyšli, Lukáš, Petr a Tom, z policejní stanice, Tom se Lukáše zeptal: „Tak o co jde? Vím, že to víš a podle toho, co jsem stihnul zpozorovat tak v tom máš ty a tvůj tým prsty víc než dost. Jak se sem dostal tvor z Ameriky.“ Lukáš se pokusil mlžit: „Nevím. Vůbec ani nevím, že by měl být z Jižní Karolíny.“ Tom ho chytil za límec a otočil si ho obličejem k sobě: „Tak za prvé. Neřekl jsem, že je z Jižní Karolíny, ale z Ameriky, takže ses prořekl a za druhé, přestaň nám tu pořád něco tajit. Jestli ho máme chytit, potřebujeme vědět, o co jde.“ Lukáš polkl a zadíval se hluboce Tomášovi do očí. Pochopil, že musí s pravdou ven: „Tak fajn. Ale pusť mě.“ Tom tedy uvolnil sevření a Lukáš s povzdechem spustil: „Přišel za námi, jako za mnou Michalem a Zdenkem chlápek. Bydlí na menším statku nedaleko odsud. Dost zoufale nás prosil, ať jedeme do Jižní Karolíny a z oblasti Bishopville mu dovezeme jednoho tvora. Nechtěl moc sdělovat podrobnosti, ale byl dost štědrý. Proplatil nám cestu, zařídil vybavení a ještě nás i dost štědře vyplatil. Neptali jsme se, o co jde. Prostě jsme byli zaplacení, tak jsme do toho šli. Tam se nám ho podařilo chytit vyloženě po haluzi. Div nikdo nedošel k úrazu a zařízeným transportem jsme ho dostali sem a předali ho. Pak už se k nám dostala akorát z práva o útoku na toho mladíka Zdráhala, kdy to naštěstí odneslo jen jeho auto. Tak jsme se rozhodli toho tvora opět najít a chytit.“ Tom opovrženě odseknul: „Magoři. A mě budeš nazývat amatérem.“ Lukáš se tvářil utrápeně: „Já vím. Byla to chyba, ale byla to pro nás obrovská výzva s příslibem nezapomenutelného dobrodružství a nových zkušeností.“ Petr se do toho vložil: „To je teď už jedno. Musíme ho najít, než napadne někoho nevinného. Dohady ničeho nedosáhneme.“ Tom přikývnul: „Fajn, kde bydlí ten, co vás najal?“ Lukáš odpověděl: „Dovedu vás tam.“…

Z hotelu na Kvildě vyšel Radek následovaný Tondou, který se ho ptal: „Co chceš dělat?“ Radek pokrčil rameny: „Nevím. Ale jestli je ten tvor opravdu takový, jak se psalo na internetu, jakou má Tomáš s Petrem šanci? Musíme jim pomoct.“ Tonda se zarazil: „Jako jít za tím tvorem a zkoušet ho chytit?“ Radek se pousmál, odemknul dálkovým ovládáním auto a zeptal se: „Tak jedeš?“ Tonda polknul, ale nechtěl být za sraba, takže se rozešel k autu.

Radek zaparkoval u ruin starého domu, ke kterému ho dovedli souřadnice, které poslal Tomášovi Lukáš.
Jen co dvojice vystoupila, Tonda se zeptal lehce nejistým hlasem: „Myslíš, že tu někde je?“ Radek otevřel kufr od auta a vytáhl z něj brokovnici: „To nevím, ale doufám, že jo.“ Tonda brokovnici vyjeveně sledoval: „Nevím, jestli by se Tomášovi líbilo, že ho chceš takhle zastřelit.“ Radek nabil: „To je mi jedno. To zvíře je nebezpečné a já nedovolím, aby ohrozilo lidi.“ Tonda přikývnul…

„Tak tady to je.“ pronesl Lukáš poté, co Tomáš zastavil své rozbité auto před statkem. Petr otevřel dveře, vystoupil a se slovy: „Tak zjistíme, jestli je někdo doma.“ se vydal k bráně.
Zazvonil na zvonek. Mezi tím, se k němu přidali i Tom s Lukášem. Netrvalo dlouho a přišel jim otevřít muž kolem 50 roku života. Okamžitě se zeptal nepříjemným tónem: „Co chcete?!“ Poté si ale všimnul Lukáše a jako by mu došlo, o co jde. Změnil tón hlasu na lehce provinilý: „Ublížil někomu?“ Tom přikývnul: „Jeden muž je mrtvý.“ Do toho se přidal Lukáš: „Zdenek umřel.“
Mužův obličej ovládnul utrápený výraz: „To jsem nechtěl. To se nemělo stát.“ Petr dal muži ruku na rameno: „Řekněte nám, co se stalo?“ Muž přikývnul: „Pojďte dál.“

Při cestě do kuchyně chodbou, si Tomáš nemohl nevšimnout výzdoby na zdech. Všude byly nástěnky polepené fotografiemi a články souvisejícími s ještěrem s Bishopville.
V kuchyni si všichni posedali okolo stolu, načež se Petr opět zeptal: „Tak co se tady stalo? O co jde?“ Muž si povzdychnul a spustil: „Před několika lety jsme byli s ženou na dovolené ve státech. Když nám dovolená měla končit, chtěli jsme navštívit ještě dceru, ale při cestě k ní jsme zabloudili a aby toho nebylo málo, tak i píchli kolo. Při vyměňování nás napadl tvor.“ z očí mu začali téct slzy a při mluvení víc mumlal, ale pokračoval: „Zabil jí. Ten ještěr, nebo co to bylo, jí rozpáral břicho a pohodil s ní, jako s kusem hadru pryč. Měl nehoráznou sílu. Štěstí, že mě se podařilo uniknout. Nedokázal jsem se s tím ale sžít. Hnala mě kupředu touha po pomstě a možná i zvědavost. Když jsem potom objevil tady Lukáše Matějíčka a jeho tým. Prodal jsem tedy obrovské pozemky, abych měl peníze a najal je. Dovedli mi tvora a já ho chtěl zabít. Bohužel mi přitom utekl.“ „Větší nezodpovědnost a naivnost jsem snad ještě ani neviděl.“ povzdechnul si Tomáš. Muž sklopil hlavu a rozbrečel se. Petr se natáhnul přes stůl a opět mu dal svou ruku na jeho rameno: „No tak. To chce teď hlavně klid.“ Na to Viktor zvednul hlavu: „Vy to nechápete. Ten tvor je nezastavitelný a bude mít hlad.“ Tomášovi, Petrovi i Lukášovi projel celým tělem po téhle větě nepříjemný pocit. „Tušíte, jak ho najít?“ otázal se Lukáš, načež od Viktora hned dostal odpověď: „Ne. Je, v pro něj nepřirozeném prostředí. Je daleko od domova. Nedá se předpokládat jeho chování a tím ani to, kde by se tak mohl nacházet.“ Tomáš si zhluboka povzdechnul…

Po Tondově pravici zašustělo křoví a vyletěl z něj pták. Tonda se leknul a zařval. To donutilo Radka se na něj otočit: „Co blbneš? To je jenom pták.“ Tonda rozdýchal šok: „Jo. Já vím. Jen slyším veškeré zvuky lesa tak třikrát silněji.“ Radek si chápavě přečetl Tondův výraz: „Chápu. Ale je třeba být v klidu.“
Jen to dořekl, něco kousek za nimi proběhlo. Radek okamžitě namířil svou zbraň daným směrem, ale nic neviděl. „Tohle ale nebyl pták.“ pronesl potichu Tonda. Radek se na něj výhružně podíval. Tonda pochopil, že má mlčet, načež Radek opět zaměřil svůj zrak směrem, odkud přišel zvuk proběhnutí. Už si myslel, že mezi stromy něco vidí, když na ně z boku vyběhnul ještěr vysoký asi dva metry, se silnými drápy, ocasem a částečně polidštěnou tváří. Tonda stihl uhnout, ale Radka tvor silně odhodil mrsknutím svým ocasem na stom, jak kolem něj probíhal. Narazil do něj takovou silou, že Radek ani neudržel brokovnici. Tonda v tu chvíli jako by se dal do kupy a rychle se po brokovnici, spadlé nedaleko od něj začal sápat.
Ještěr se nebezpečně přiblížil k Radkovi, kterému bolest po nárazu do stromu ztěžovala pohyb, ale přesto se snažil od tvora vzdalovat. Marně. Ještěr se napřáhl a chtěl Radka svými předními drápy seknout přes hrdlo, když dostal do zad několik broků. Otočil se na Tondu, zařval a odběhnul pryč.
Tonda pomohl Radkovi na nohy a zeptal se: „Jak to, že je ještě na nohách?“ Ten pokrčil rameny a podíval se na zem. Hned mu to bylo jasné. S bolestí se sehnul a posbíral z jehličí tři vystřelené broky, které ukázal Tondovi: „Má tvrdou kůži prevít jeden. Broky se od něj jen odrazily.“ Tonda se podíval směrem, kudy tvor odběhnul a přejel mu mráz po zádech. Když si jeho vyděšeného výrazu Radek všimnul, tak do něj dloubnul, aby dostal vysvětlení, načež Tonda hned zareagoval: „Běží směrem na Kvildu.“…

Na kuchyňský stůl položil Viktor kus drápu. Petr si ho hned začal prohlížet, načež Viktor vysvětlil, o co jde: „To je jediné, co jsme našli, když jsme po tom tvorovi pátrali s mou dcerou a jejím tehdy ještě přítelem.“ Tomáš si chtěl vzít dráp do rukou, aby si ho prohlédnul zblízka, ale předběhnul ho Petr.

Vysoká stolová hora, vodopád, indiáni. Někde z dáli se ozývá řev jak lidský, tak zvířecí a všude okolo se objevují siluety podivných zvířat.

„Petře?“ vyrušil Petra z jeho vize Tomáš: „Děje se něco?“ Petr polknul a rozdýchal vizi: „Tvor, kterému patří tenhle dráp, určitě není z Jižní Karolíny.“ „A odkud?“ podivil se Lukáš. Na to Petr jen zakroutil hlavou: „To nevím. Asi z nějaké hory.“
Podivnou atmosféru narušilo zvonění Tomášova mobilu:
- „Ano, Radku?“
- „Nejspíš máme problém. Ještěrka se rozběhla ke Kvildě.“
- „Dobře. Informuju inspektorku Kubíčkovou.“
- „Je to nutné?“
- „Jde tu o lidské životy.“
- „Dobře.“

Jen Tomáš strčil telefon do kapsy, hned se na něj Petr i Lukáš tázavě podívali. Tom si povzdychnul: „Asi máme problém.“ a opět mobil ze své kapsy vytáhnul.

Tom s Petrem a Lukášem dojeli před hotel, kde se sešli i s Radkem a Tondou. „Páni. Co se ti stalo s autem?“ zeptal se Radek nevěřícně zírající na Tomovo auto. Tomáš pokrčil rameny: „To nic. Menší nehoda.“
Netrvalo dlouho a přijela i inspektorka a zamířila si to k Tomášovi: „Tak co se tu stalo? Do telefonu jste zněl dost zoufale.“ Tom si povzdychnul a zadíval se jí do očí: „Ten tvor zamířil sem. Je možné, že už je někde tady, na Kvildě a je jen otázkou času než dostane hlad. Budeme potřebovat vaší pomoc.“ Lucie vyvalila oči a úděsně se chytla za hlavu: „No vy jste se snad zbláznili. Ne. Žádnou mou pomoc! Teď to tu přebírám celé. Vy už jste šanci měli. Že já vám věřila! Já nechám uzavřít oblast a vyhlásím zákaz vycházení. Ten platí samozřejmě i pro vás všechny.“ „Ale…“ pokusil se Tom Lucii uklidnit, ta ale zakroutila hlavou. „A jak toho tvora chcete chytit?“ optal se opatrně Petr. Lucie si povzdychla a povrchně odpověděla: „Zavolám si vrtulník s termovizí a nechám povolat odchytový tým na divokou zvěř. Myslíte, že to bude stačit?“ Po chvilce mlčení, Lukáš řekl: „Ne! Nebude to stačit. Nevím, jak dobře máte vycvičený tým, ale to zvíře termovize nezachytí.“ Inspektorka se trochu uklidnila: „Fajn. Takže co navrhujete?“ Lukáš se nadechnul, že promluví, ale skočil mu do řeči Petr: „Zavoláme profesionála. Někoho, kdo se v odchytu takových tvorů vyzná.“ Tom se podivil: „Ty někoho takového znáš.“ Petr se na něj otočil: „Jo. Ale nebudeš z toho mít radost. Mimochodem tu osobu znáš taky.“ Na Tomovi bylo vidět, že mu došlo, o koho se jedná a ačkoli se mu to opravdu nelíbilo, věděl, že to je šance jak toho ještěra dostat.
Petr šel do Tomášova auta pro peněženku, aby v ní hledal telefonní číslo a inspektorka zatím nechala uzavřít oblast…

U uzávěrky u Rejštejna zastavili strážníci jezdce na motorce: „Dál nemůžete. Cesta je uzavřená. Jezdec sundal přilbu a vyklubala se z něj žena: „Ale já musím projet. Nějaká Kubíčková mě chce na Kvildě.“ Strážník se zarazil: „A jméno. Musím to ověřit.“ Žena si povzdychla a prohrábla si vlasy: „Zárubová. Nikola Zárubová.“
Ověření netrvalo dlouho: „Máte pravdu. Můžete jet. Očekávají vás u Krále Šumavy.“ Nikola si nasadila přilbu a dala stroj do pohybu...

Lucie Kubíčková nervózně pochodovala po parkovišti před hotelem. Už se chtěla zeptat, kde je ten profesionál tak dlouho, když na plac přijela osoba na černé motorce. Sundala si přilbu. Petr se k ní rozešel: „Jsem rád, že jsi dorazila. Doufám, že si ještě stále odborník na tajemné tvory.“ Nikola se podívala po parkovišti a prošla si všechny lidi, které na něm stáli: „Divím se, že je tu i Tomáš.“ Petr přikývnul: „Třeba dneska pochopí, že nejsi ta špatná.“ „Hm.“
„Zdravím. Jsem inspektorka Lucie Kubíčková. Tak co máte v plánu.“ představila se inspektorka Nikole. Ta na ní však nijak nereagovala. Sundala si rukavice, které přehodila přes řídítka, sesedla z motorky a rozešla se za Tomášem. Postavila se přímo před něj a zahleděla se mu do očí: „Neodpustil si mi?“ Tomáš odsekl: „Kvůli tobě zemřel dobrý člověk. Člověk, který s tebou chtěl jen mluvit.“ Nikola si povzdychla: „Já vím. Věř, že kdybych věděla, co má Wágner v plánu, tak do toho nejdu. Neohrozila bych jeden život za jiný.“ Tom viděl hluboko v jejich očích pravdu. Přesto se s tím nebyl schopen smířit. Oči mu zalily slzy. Nikola pochopila, že se jen tak neospravedlní a tak se vrátila se zklamáním zpět k motorce ke kufru.
Radek k Nikole přistoupil: „Čím ho chcete dostat. Tady Tonda do něj vypálil z brokovnice z bezprostřední blízkosti a kulky se jen odrazily.“ Nikola si Radka prohlédla: „Nehci toho tvora zabít. Použiju na něj, jak já říkám nanošipky. Jsou ostré, že projdou jakkoli pevnou kůží. Mimochodem, co je to přesně za zvíře.“ Petr jí hned dal hrubý popis. Mezitím Lukáš přistoupil k motorce a začal si prohlížet šipky, které Nikola položila na sedadlo motorky. „Pozor. Jestli se píchneš, tak do půl minuty spíš tak tuze, že tě několik hodin neprobudí ani těžkotonážní vlak projíždějící ti hned za hlavou.“ upozornila Nikola Lukáše. Lukáš zbystřil a šipku, kterou držel v ruce, opatrně položil zpět na své místo.
Přistoupila Lucie: „Nechci vás nějak honit, ale jaký máte plán?“ Nikola, která si mezitím skládala svou vzduchovou pušku na šipky, si jen povzdychla: „Prostě mě nechte dělat svou práci.“ Jen to dořekla, z nedalekého domu se ozval ženský jekot. Nikola okamžitě zacvakla poslední díl své vzduchovky a zavelela: „Tomáš a Petr se mnou! Zbytek zůstane tady!“ Lucie chtěla zaprotestovat, ale Nikola si toho všimla a včas zareagovala: „Nechci, ať tady dojde někdo k úrazu. Rozumíme si?! Potřebuju mít sebou jen lidi, kterým věřím.“ Lucie si prohlédla Petra a Tomáše, jakoby u nich hledala, co má udělat, ale nakonec přikývla: „Dobře. Ale opatrně.“ Nikola odsekla: „Jak jinak.“ a rozběhla se i s Tomem a Petrem k domu, odkud byl slyšet jekot.
Radek přistoupil k Lucii, která pozorovala, jak se trojice vzdaluje a pokusil se jí uklidnit: „Ví, co dělají.“ Ta se na něj nevraživě podívala, zakroutila hlavou a řekla: „Raději mlčte. Prostě nechci, ať ještě někdo umře. Bývala to tu poměrně klidná oblast a jen chci, ať je to tak i nadále.“ Poté se otočila a šla ke svému autu. Radek si povzdychnul a zadíval se zpět na Toma, Petra a Nikolu, kteří už ale zmizeli z dohledu…

Tomáš otevřel dveře do vstupní chodby domu a postupně do něj všichni tři vnikli.
„Bojíš se?“ zašeptal Petr Tomášovi do ucha, načež se Tom usmál: „Bojím.“ Petr přikývnul: „Já se taky bojím.“ Nikola zasyčela: „Buďte zticha!“
O patro výš se ozvala rána. Trojice se okamžitě rozběhla po schodech nahoru. Našli tam rozdrásané dveře do jednoho bytu. Pomalu do něj vešli.
V ložnici uslyšeli, jak něco ťuklo ve skříni. Všichni tři se zarazili a navzájem se na sebe podívali. Nikola skříň pomalu otevřela a z ní na ni vyskočila žena středního věku, která ječela a mlátila všude kolem sebe, div Nikole nevybila zuby. Tomáš s Petrem jí chytli a snažili se uklidnit. Po chvíli se šílená žena s pláčem sesunula na zem.
Nikola rozdýchávala šok z výpadu a Tomáš s Petrem se sehnuli k vyplašené ženě. Petr jí chytil za ruku a Tomáš se zeptal: „Co se tady stalo?“ Žena se na Tomáše podívala: „Měl hrozivé červené oči. Ty drápy. Bože co to bylo?“ Tom s ní soucítil, ale potřeboval vědět víc: „A kam šel?“ Já nevím. Naposledy byl slyšet z kuchyně.“ Tomáš se podíval na Nikolu a ta pochopila. Šla se podívat do kuchyně.
„Kluci. Rychle.“ ozvalo se z kuchyně. Tom i Petr se hned za Nikolou rozběhli. Ta stála u rozbitého okna a mířila svou puškou směrem ven, k jezerní slati. Tom i Petr se směrem, kam mířila, podívali a hned pochopili. V dáli se velkou rychlostí pohyboval hledaný ještěr. „Proč nestřílíš?“ Zeptal se Petr, načež se hned dočkal od Nikoly odpovědi: „Je mimo dostřel.“ Poté Nikola sklopila zbraň, otočila se a porozhlédla se po rozbité kuchyni: „Asi cítil vůni smaženého masa. To by vysvětlovalo to, proč se tak dobýval do tohoto bytu a proč je tady takový chaos. Nicméně teď musíme za ním.“ Následně si to zamířila ven z bytu. Petr s Tomášem jí následovali.
Při cestě na slať Tomáš zavolal Radkovi, ať vyřídí Lucii, že je v daném bytě vyplašená žena. Lucie okamžitě zařídila lékařskou pomoc.

Tvor zaběhl do lesa. Petr s Tomem a Nikolou oběhli mokřad a zamířili si to za ním. Zastavili až pod stromy. Petr se postavil vedle Nikoly a zeptal se jí: „Co je v plánu. Poprosíme ho, aby přišel na dostřel?“ Nikola zakroutila hlavou: „Ne. Někdo ho musí na sebe nalákat a důvěřovat mi, že mám ve střelách správné dávkování a trefím se dřív, než ho roztrhá.“ Tom i Petr se na sebe nejistě podívali a Tom jen pronesl: „Aha. Bezva. Dobře, já to udělám. Kam mám teda jít?“ Nikola se nadechla, aby přednesla svůj plán do detailu, ale zarazila se a zaposlouchala do okolních zvuků. Ani nestihla zařvat pozor, a zpoza stromů se na ně ještěr vyřítil. Málem strefil Tomáše, ale Nikola ho naštěstí na poslední chvíli strhla bokem. Tvor zase zmizel za stromy. Tom ležící na zemi si oddychl, podíval se na Nikolu a nechal si podat pomocnou ruku na postavení: „Díky. To ale neznamená, že na tebe nejsem naštvaný.“ Nikola se zamračila: „Jistě. Teď ale musíme za ním. Musí být už zoufalý, že zaútočil i na skupinu, kde je víc lidí. Jdeme.“ Petr ale řekl: „Ne. Změnil směr.“ Nikola se podivila, načež Petr ukázal prstem na louku. Ještěr po ní utíkal směrem na parkoviště u hotelu Král Šumavy. „Sakra.“ pronesl Tomáš…

Lukáš se bavil s Radkem, když ucítil do zad velice silný náraz a byl odhozen do zadních levých dveří Tomášova auta. Sesunul se v bezvědomí k zemi. Než Radek stihnul jakkoli zareagovat, byl odhozen velkou silou, kterou měl tvor v horních končetinách. To zburcovalo i Tondu s Lucií, kteří se hned snažili nějak pomoci. Tonda se snažil přilákat pozornost na sebe. Lucie toho využila, vytáhla svou pistoli a začala střílet. Ještěra kulky zpomalily, ale nijak výrazně mu neublížili. Rozběhnul se proti Lucii. Ta na nic nečekala, skočila do svého auta a zavřela za sebou dveře.
Tondovi se už ještěra odlákat nepodařilo. Ten se začal drát do auta. Rozbil boční okna a drápy zaryl do plechu. Lucie začala být zoufalá a strach, který se jí zmocnil, byl nesnesitelný. Přesto se nechtěla vzdávat a bojovala o svůj život. Tvor se ale taky nevzdával. Hlavu a část trupu už se mu podařilo dostat do auta a jeho zuby byly jen pár centimetrů od komisařky.
Najednou se ozvala rána. Tonda bouchnul o sebe dvěma plechovými poklopy od popelnic těsně u ještěra. Tvor se začal soukat z auta a během chvíle stál naproti Tondovi. Tonda polknul: „A jeje.“
Na parkoviště doběhnul Tomáš s Petrem a Nikolou. Ještěr si jich všimnul periferním viděním a rychle se otočil, přičemž rozmáchl horními končetinami a vyrazil tak Tondovi jedno víko směrem na právě přiběhnutou trojici. Víko trefilo Nikolu do ruky, čímž jí vyrazilo pušku. Dále na nic nečekal a rozběhnul se proti nim.
Nikola na nic nečekala a chtěla se sehnout pro pušku, ale ještěr byl rychlejší. Na jednu stranu odhodil jí a na druhou Toma, který dopadl těsně k pušce, ale tak nešikovně, že si opět vyhodil již jednou vyhozené rameno. Postavil se na nohy a pokusil se pušku zvednout a zamířit, ale bez šance. Podíval se na Nikolu, ale ta ležela v bolestech na asfaltu.
Ještěr se pomalu blížil k Petrovi, když mu do hlavy narazil kámen. To se ho snažil na sebe nalákat Radek a povedlo se. Tomáš na nic nečekal a zdravou rukou hodil pušku Petrovi. Ten si jí zapřel o rameno, zamířil a vystřelil.
Nikola měla pravdu. Šipka opravdu prošla jeho kůží a bylo to na poslední chvíli. Už se chystal celý rozzuřený skočit na Radka, ale sérum v šipce bylo silnější. Tvor padl uspaný k zemi. Radek si povzdychnul a podíval se děkovně na Petra: „Jsem rád, že chlapi z Valašska umí střílet.“ Petr přikývnul: „Jo. Ale já střílel vlastně poprvé.“ Radek se lehce vyděsil, ale byl rád, že je po všem. Rozešel se za Tomášem. Petr šel za Nikolou a Tonda pomohl ven z auta Lucii.
„Ne, ne, ne, počkej Radku, ne. AUUU.“ zařval Tomáš, když mu Radek nahazoval rameno. „No, tak díky.“ dodal poté, co Radek úkon dokončil. Na to se Radek jen usmál a plácl ho přes zdravé rameno.
Nikola se pomalu za pomocí Petra postavila na nohy. Měla naražené koleno, bouli na hlavě naražené zápěstí, ale jinak byla v pořádku. To Lukáš, kterého šli zkontrolovat Tonda s Lucií, byl na tom podstatně hůř. Po nárazu do auta byl úplně mimo, na zadní straně hlavy měl tržnou ránu a podle něj necítil nohy. Lucie proto hned nechala přivolat sanitku.

Jakmile sanitka odjela, komisařka přistoupila k Radkovi, Petrovi, Tomášovi, Tondovi a Nikole, kteří stáli v kruhu okolo tvora, a zeptala se: „A co s ním? Ráda bych to nějak ututlala. Nepotřebuju tu nájezd nenasytných lovců příšer.“ Nikola se na Lucii podívala: „O to se postarám. Mám známého, který si ho odveze a bezpečně se o něj postará.“ Lucie přikývla: „Raději se ani neptám, jak se o něj postará. Ale díky všem za spolupráci. Já už budu muset jet.Čeká mě teď hodně práce. Jen ještě jeden detail. Určitě byl ten tvor jen jeden?“ Tomáš se zamyslel: „Podle Lukáše jo.“ Na to komisařka jen odvětila: „Dobře.“ a odešla.
Nikola šla telefonovat. Radek s Tondou si museli na chvilku sednout a Tomáš si šel prohlédnout své rozbité auto. Když se na něj tak díval, bylo mu jasné, že oprava by se nijak neoplatila a navíc si chtěl stejně koupit nové auto už delší dobu. Přistoupil k němu Petr:
- „No. Stejně to byl křáp.“
- „Najednou. Ale jak ti křáp posloužil, když si potřeboval pučit auto.“
- „No, ale už jsem ti chtěl navrhnout, že by to chtělo něco nového. Přece jen. V tomhle už jsem si dělal hlavně ostudu.“
- „Tak to je jasné. To prostě nové auto chce.“ Tomáš se usmál.
- „Tak vidíš, že si rozumíme.“ plácl Petr, Toma přes rameno.
Tomáš zaskučel bolestí, načež Petrovi došlo jeho zranění: „Jej. Promiň.“ Tom zakroutil hlavou: „To nic. Jsem zvyklý.“…

Večer přijel Nikolin známý s dodávkou s klecí. Nikola je představila: „Tomáš, Petr, Tonda, Radek. Kluci, tohle je nejlepší odborník na tajemné tvory, kterého znám. Alexandr Kroupa.“ Alex se přivítal, a když si podával ruku s Tondou, tak se zarazil: „Hele, frajere. Nejsi ty náhodu tajemňák s tou ztrátou paměti od Simony Hartlové.“ Než stihnul Tonda jakkoli zareagovat, vyhrkl ze sebe Tomáš: „Ty si znal Simonu?“ Alex přikývnul: „Jasňačka. Dodával jsem jí občas náměty na články.“ Tonda se zeptal: „Jak víte, kdo jsem?“ Alex se vrátil pohledem na něj: „Podle fotek a taky o tobě Simona dost mluvila. Chtěla, ať jí s tebou nějak pomůžu. A musím říct, že možná vím, jak ti pomoct, ale musel bys se mnou.“ Do rozhovoru se vložil Petr: „Ty víš jak mu pomoct?“ Alex přikývnul: „Možná.“ „A jak?“ zeptal se Tomáš. Na to Alex zakroutil hlavou: „Řekněme, že bych zkusil pár svých metod a kontaktů. Ale to teď tady nebudu rozebírat. Tonda by mi musel věřit a prostě se mnou odjet.“
Všichni stáli zaraženi a čekali na Tondovu reakci. Po chvíli přemýšlení ze sebe Tonda dostal: „Pojedu! Jestli je nějaká možnost, jak zjistit, co se mi stalo, tak toho chci využít.“ Alex souhlasil: „Dobře. Tak naložme toho tvora a můžeme jet.“

Když se jim podařilo dát tvora do klece, tak k Tondovi, který si zrovna bral pár osobních věcí s Tomova auta, přistoupil Tomáš:
- „Jsi si jistý, že chceš jet s ním? Jen mě to překvapuje. U mě si byl opatrný a najednou odjedeš s prvním člověkem, který řekne, že ti MOŽNÁ pomůže.“
- „Já vím, Tome. Moc ti za všechno děkuju, ale už chci zjistit, co se děje jednou provždy. Ale věřím, že se ještě uvidíme.“
- „No to doufám. Hodil by ses mi. Čím víc lidí je na záhady, tím líp.“
- „Díky za nabídku. Ale tak třeba až zjistím, co se mi stalo, tak se vrátím.“
- „Jasné. No. Rád jsem tě poznal, Tondo.“
- „Já tebe taky. I Petra. A važ si ho. Je vzácné mít takového přítele.“
- „Jo. Já vím. Tak měj se.“ podal Tomáš ruku.
Tonda chtěl podání ruky opětovat, ale pak si to rozmyslel a s Tomášem se objal. Poté se rozloučil se všema ostatníma a odjel s Alexem kdoví kam.
Petr přistoupil k Tomášovi: „Zajímavý člověk, ten Tonda.“ Tomáš přikývnul: „Jo, to jo. Jak záhadně se objevil, tak záhadně i zmizel. Hele. Odkud byl ten tvor, podle té tvé vize?“ Petr pokrčil rameny: „Nevím. Ale přišlo mi to na oblast stolových hor v Jižní Americe.“ Tomáš se zamyslel: „Že by pocházel z Doylova ztraceného světa?“ Na to oba pokrčili rameny a Petr dodal: „Třeba je jeho román postavený na skutečných událostech a dinosauři, jenž na stolové hoře žili, se za ty miliony let vyvinuli do toho, co jsme viděli. Pak už stačilo, jen aby tam někdo byl, a přinesl si jako suvenýr vejce.“ Tom přikývnul: „Jo. Mohlo to tak být.“

Radek s Petrem, Nikolou a Tomem se rozhodli, že už je pozdě a tak stráví noc na Kvildě. Rozdělali venku před hotelem oheň, kolem kterého se posadili a přemýšleli nad vším, co se stalo dlouho do noci.
Tomáš odešel a po chvíli se vrátil s dekou, kterou přehodil přes záda Nikoli, dal jí do rukou čaj a posadil se vedle ní:
- „Můžu?“ zeptal se.
- „Jo.“ přikývla Nikola.
- „Já se chci omluvit. Byl jsem rozčilený, co se stalo se Simonou a celou dobu jsem to přičítal tobě. Ale chápu, že si to měla těžké. Wágner je hajzl. Vím, že kdyby ti řekl, o co jde, tak bys do toho nešla.“
- „Díky.“
- „Řekneš mi, co se stalo?“
- „Vždycky jsem se bránila lásce. Myslela jsem si, že je to lidská slabost, ale pak jsem jednou potkala muže, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala. Nemohla jsem to ovládat a časem jsme spolu čekali dítě. Hned jak se Veronika narodila, tak nás začali sledovat divní lidé a potom zmizel Patrik. To je ten můj přítel. Nahlásila jsem to na policii, ale kontaktoval mě dr. Wágner, že ať to nechám tak, a že je Patrik v pořádku. A že to tak i zůstane, pokud nebudu dělat problémy. Po čase mi začal vyhrožovat, že mi vezme dceru a před nedávnem jí prý někdo viděl, jak nastupuje do černého džípu. Od té doby jsem o ní neslyšela, ale vím, že v tom má prsty ten parchant a já jí, i mého přítele najdu. Musím.“
- „To mě mrzí. A máš tušení, proč mají taký zájem o tvého přítele a o Veroniku?“
- „Viktor říkal něco, že pochází ze Slovenska. Z nějaké zapadlé dědiny, kde na lidech dělali pokusy. Prý odtamtud byl odveden, když byl ještě dítě, ale nechtěl o tom víc mluvit. Taky ale říkal, že to je důvod, proč nás sledovali, a měl strach, že jednou přijde den, kdy si pro něj přijdou. Nikdy ale ani jednoho z nás nenapadlo, že odvedou i naší dceru.“ Nikola se rozbrečela.
Tomáš na nic nečekal a Nikolu objal se slovy: „Slibuju, že ti pomůžu tvou dceru i přítele najít. Jestli budeš chtít.“ Nikola se dostala z Tomova obětí a zadívala se mu do očí. Uviděla v nich naději a přátelství. Poprvé pocítila, že by mohla dát svou rodinu opět dohromady. Nezmohla se však na nic víc, než jen, že se jí rozslzely oči ještě víc, než před chvílí a Tomovi na jeho otázku jako odpověď kývnula. Ten se na ní usmál.
Mezi ně si přisednul Petr: „Co vy dva tady?“ Nikola si utřela slzy: „Ale nic. Jen jsme si povídali.“ Petr se tedy zeptal: „Takže už jste se udobřili?“ Tom i Nikola přikývli, načež se Petr usmál: „No, a to musím zařídit vždycky já.“ To donutilo k úsměvu i Tomáše a Nikolu. V tom si k nim přisednul i Radek: „Přece nebudu sedět sám na druhé straně ohně. Jak je na tom vlastně ten Lukáš?“ Tom si povzdychnul: „Nic moc. Má prý silný otřes mozku a prasklé dva obratle. Možná bude doživotně ochrnutý.“ Petr se zamyslel: „Nikdy nevíš, co se ti může během další minuty přihodit. Třeba už zítra večer, na tom bude někdo z nás daleko hůř, než Lukáš. Čtveřice se zamyslela nad nepředvídavostí lidských cest a osudů a zadívala do ohně...

Rok 1911, Velká Británie
„Vítám tě, příteli.“ Podal ruku Arhur Conan Doyle svému dlouholetému příteli Alfredovi Weallsovi: „Dlouho jsem o tobě neslyšel.“ Alfred se pousmál: „Byl jsem na cestách po Jižní Americe a něco pro tebe mám.“ Arthur byl celý napjatý a čekal, co Alfred vytáhne ze svojí kabele. Bylo to velké vejce. Arthur se nechápavě na svého přítele podíval a ten hned vysvětlil: „Měl jsem celkem čtyři. Tři jsem nechal v Columbii svému příteli. Je biolog a byl z nich celý unesen a jedno jsem chtěl vzít tobě. Ber to jako můj dar z cest. Našel jsem to na stolové hoře Kuri Pura. Vejce by již mělo být mrtvé, ale ti živí tvorové, co na té hoře žijí, jsou úžasní. Nikdy jsem nic takového na vlastní oči neviděl. To ti musím povyprávět….“…

Rok 1911, Biologická laboratoř, Columbie, Jižní Karolína
Vejce přivezené z Jižní Ameriky ležela položené v seně v laboratorní kóji. Vše bylo v pořádku, ale najednou se jedno vejce začalo třepat a následně praskla skořápka. Pomalu se z vejce začal dostávat podivný ještěrovitý tvor…

Rok 1912, Velká Británie
Atrhurovi Conanovi Doylovi vychází na pokračování román s názvem „Ztracený svět“ inspirován příběhy, ze stolové hory Kuri Pura, které zažil jeho dobrý přítel Alfred Weallse.