Single bells

Vánoce jsou svátky klidu a míru. Leda ve snu. Vánoce jsou boj a přežije jen ten nejsilnější. Nebo ten s větší zásobou koňaku. Škyt. Dlouho jsem netrávila svátky jako tzv. single – ta, co je sama, plonková, lichá, opuštěná a bůh ví co ještě. Zkrátka jako samostatná jednotka. Zároveň jsem se ale domnívala, že jsem sama dostatečně dlouho na to, aby to mé okolí, a zvláště pak milující rodina, akceptovalo a bylo hrdé na to, jak svědomitou a moudrou ženu uplácalo. Leda ve snu. To jsem pochopila ve chvíli, kdy se mi strejda zoufale snažil popřát hezký svátky. Nejdřív se obrátil k hlavě rodiny (rozuměj k tátovi), vřele mu potřásl pravicí a zvučným hlasem pronesl:
„Tak hezký svátky, Pavle.“
Pak se obrátil k bratrovi a stejně vřele mu potřásl taktéž pravicí se slovy:
„Tak hezký svátky a popřej i slečně.“
No a nakonec se obrátil ke mně. Podal mi ruku se stejnou vřelostí jako ostatním, začal mi jí lehce třást a užuž začínal svou klasickou sváteční frázi: „Tak hezký svátky a popřej…“ ale v tom tak nenápadně zadrhnul a skoro jsem cítila i ten jeho knedlík v krku, který mu tam ze samých rozpaků nakynul. Nepatrně zrudnul, vydral se mu z úst prapodivný hrdelní zvuk a rychle zabouchl dveře od auta. A to bylo všechno. Tak hezký svátky mně.
Doma se pochopitelně pekly tuny cukroví. S nepředstíranou láskou jsem plácala pod taktovkou mé milované mamky vosí úlky. Těsto jsem měla všude. Za nehty, ve vlasech, na brýlích a taky trochu v puse. Konečně bylo hotovo, hrdě jsem nahlásila stav čtyřicet úlků a už jsem byla jednou nohou z kuchyně, když se na mě mamka podívala tím svým pohledem s jiskrou rodinného krbu a dávkou sváteční pohody a naprosto věcným hlasem mi oznámila, že čtyřicet úlků je málo a prostě jich musí být víc. Nenašla jsem sílu vzdorovat, poslušně jsem usedla za stůl a udělala jsem jich dalších čtyřicet. Na důkaz protestu jsem ale nahlas počítala každý další vytvořený úlek. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že se mamka snaží zásobit i mou fiktivní rodinu, kterou jsem dle jejich racionálních propočtů měla už dávno založit.
No a když jsme všechno napekli a všechno patřičně uklidili, objeli jsme všechny hroby a svůj tradiční, morbidní road trip jsme zakončili na kávě u tety. Protože jsme měli hlad a byla nám zima. A protože teta je prostě jenom jedna. Vždycky umí uhodit hřebíček a hlavičku. Takovým tím vánočním hřebíčkem jsem se nečekaně stala já. Hovor proudil kolem stolu, všichni byli ve víru jídla a alkoholu, když v tom mi teta nenápadně sáhla na koleno a tím svým hlasem zastřeným moudrostí se mě zeptala, jestli se náhodou nebudu vdávat. Zaskočil mi chlebíček. Hlavou mi blesklo, kam tou otázkou asi tak míří. Pohled mi bezděky klesnul k pasu. Že bych tak přibrala? S plnou pusou jsem prudce zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Teta si mě přeměřila znaleckým a vševědoucím pohledem a v tichu, které se náhle kolem stolu rozprostřelo, řekla svým důrazným hlasem: „No a nejseš už trochu stará? Dyť kolipak ti je?“ Chlebíček mi zhořknul v puse. Možná by bylo lepší, kdybych byla jen tlustá.
Krize vyvrcholila na Štědrý den. Mamka musela podle nelítostného rozpisu služeb do práce a na mě nezbylo nic jiného než udržovat teplo rodinného krbu a udělat vlastně úplně všechno. Totálně. A nevěřte tomu, že Vánoce dělá Ježíšek. Vánoce vždycky dělá mamka.
Od sedmi hodin ráno jsem se lopotila (jak by řekla má moudrá babička) „ s hubou u země“ a dělala jsem první poslední proto, abych těm našim chlapům (rozuměj bratr a táta), udělala hezký Vánoce. Na to, že jim domácí práce nevoní, jsem si nikdy nezvykla. Dělat se s tím ale nic moc nedalo. A protože jsem s tím nikdy nic neudělala, dostala jsem od nich mop. A od strejdy jsem dostala dřevěný koule nevímkčemu. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že to jsou třeba jen homemade Venušiny kuličky, když jsem krabičku otočila, vypadaly zase trochu jako náboje do praku. Bylo mi do breku. A jak jsem tak ležela na posteli, hlavou mi problesklo, že jsou třeba jen zoufalí a zoufale bezradní. Třeba se starým pannám dávají takový věci. Protože se jim nemůžou kupovat hadry na děti, že jo.