*Stalo se v Absurdistanu*

Je pozdní odpoledne a právě jsem dokončil obtížnou operaci. Chystám se, že odjedu domů a první co bude, že si narovnám záda na lehátku v zahradě. Ale nejprve musím navštívit ještě moji ženu a domluvit se s ní, jak a co by se mělo připravit až ji uvítáme doma.

„Tak jakpak se ti daří, marode?“ oslovím ji trochu humorně, něžně ji políbím a obejmu.

„No, jsem ráda, že už to mám za sebou a že mě ty srdeční útěky už nebudou pronásledovat, když budu mít vytoužený klid doma. Jsem docela ráda, že bydlíme tak osamoceně a že naše ulice ještě ani nemá definitivní jméno. Aspoň nás tam nikdo rychle nenajde a budu mít klid, který tak nutně potřebuji.“ Domluvili jsme se o tom, co mám pro příští dny nakoupit a s Jiřinkou připravit, rozloučili jsme se a už uháním autem za nákupem a potom domů.

Vduchu se mi promítá dnešní náročný operační den a ještě víc si uvědomuji jak mám zapotřebí ulevit svým zádům. V zatáčce zahnu do naší ulice a už z dálky vidím, jak na mě Jiřinka poskakujíc vydatně mává, z čehož usuzuji, že bych měl jet rychleji. Vedle ní stojí postarší muž, opíraje se jednou rukou o širokou lopatu, utírá si druhou rukou zpocené čelo. Vedle něho je u naší garáže hromada čerstvě vykopané hlíny s drobným kamením a odhozený krumpáč. Všechno mi připadá nějak neskutečné a nedovedu si vysvětlit, co to má znamenat.

„No konečně, doktore, jsem se dočkal. Očekával jsem, že přijedete trochu dříve!“ vyhrkne na mě bez pozdravu a podává mi rázně napřaženou ruku. Nevím, kdo to je a než mu stačím rozpačitě odpovědět, pokračuje samolibně dál: „Vidím, že se tomu divíte, že jsem vás tu našel, ale kdo něco usilovně chce, tak toho dříve či později dosáhne. Mně se to dnes taky podařilo a jsem tomu velmi rád a spokojenej!“ dosud ještě nevím, co tento jeho trochu zmatený, ale sebevědomý monolog znamená a co tím chce vůbec říci. Koutkem oka vidím, jak Jiřinka ukazuje na hromadu hlíny. Stále ještě zcela nechápu o co se vlastně jedná.

Jeho rychlo- a mnohomluvnost však nezná mezí: „Nu, však víte, že platí něco za něco a nic za nic. Ale vy jste toho pro mě a vlastně hlavně pro manželku udělal tolik, že se to ani zlatem nedá vyvážit. Žádné zlato však nemám, ale zato mám, anebo jsem měl...“ podívá se smutně na hromadu hlíny a mávne pohrdlivě rukou. „...docela slušné auto! Však to vaše dcerka viděla, ne?“ a pohlédne na ni tázavě. „Nevěříte tomu, že jo? No není divu!“ pokračuje neúprosně dál, ale mně už to právě došlo.Zřejmě je to psychouš, patřící na psychinu!

A pak už jen zírám: rázně uchopí lopatu, zaryje ji do čerstvě nakupené hlíny a spěšně odhazuje jednu nálož za druhou. Odhaluje tím postupně zadní kolo osobního auta a potom část stříbrně lesklé metalikové karoserie. Polykám na sucho a uvažuji o tom, jak tohle intermezzo skončí. Ale jak to jen navléknout, aby to proběhlo neproblematicky? A navíc si zítra přivezu domů manželku, takže to musím dnes bezpodmínečně ukončit. Tihle lidé se však nedají jen tak snadno přesvědčit, že nejsou normální.

Vzchopí se k dalšímu slovnímu přívalu: „Vy mě asi neznáte, doktore, ale já jsem nějakej Zaorálek a vy jste mé ženě před dvěma dny vyoperoval nádor, velikej jako hlávka zelí. To se musí taky nějak extra ohodnotit, poněvadž kdyby třeba byl tak malej jako tenisovej míček, tak by to asi nestálo ani za řeč, že jo?“ a zálibně pohladí Jiřinku po vlasech.

Konečně se vzchopím, abych se ho zeptal, jestli si je vůbec vědom o čem mluví, než zase začne svůj dalekosáhlý monolog: “Pane Zaorálku, když jste mi to auto daroval, proč jste je tedy zakopal?“

On udiveně a skoro dotčeně: „No přece, aby vám ho někdo neukradl, když máte jenom jednu garáž, ne? Ostatně, když ještě teď nemáte svoje auto zaparkovaný v garáži, mohl bych si tam uložit moje svršky, co mám tady v batohu a kufr, případně bych se tam do zítra mohl i ve spacáku vyspat, než mě někdo známej odveze domů?“začíná být troufalý a já usilovně přemýšlím, jak ho dostanu na psychinu.

„Nu budiž, když jde jenom o jednu noc,“ odpovím mu velkoryse a v domě se telefonicky spojím s městskou policií.

Odpověděli mně: „Pokud se nedopustil trestního činu, tak s ním nemůžeme nic dělat. Ale pošleme vám sanitku a paralelně s ní hasiče, aby vyprostili auto, čemu on se jistě bude vehementně bránit, nesouhlasit, nadávat, případně i házet kamením, jak to známe ze skušenosti. Takže mu saniťáci budou nuceni navlíknout svěrací kazajku a odvézt na psychiatrii.“

Tak se i stalo a pan Zaorálek skončil politováníhodně tam, kam už delší dobu patřil...