nemusela si minulost vymýšlet...

byla věrná sama sobě
nikdy si nic nenalhávala
neměla pocit viny
protože nikdy nedělala nic
co by jej mohlo přivodit
měla svůj vlastní úsudek
neohlížela se na měřítka jiných lidí
a ostatním lhala jen tehdy
když musela porušit pravidla
která sama nevymyslela
a tedy nerespektovala

přímá otázka ji nezaskočila
protože se stavěla k tázajícímu úkosem
takže ukazovala pouze úhly faset
jimiž neustále otáčela

ohromovala mne
svou prostou krásou
líbeznou opravdovostí
jako by byla kdesi mimo
od lidského rodu
i když to není možné

už její dýchání bylo jiné
dýchala stejný vzduch
ale když jej dýchala ona
stával se něčím odlišným
její hlas přesahoval
možnosti lidské
měkký a zvláštně jímavý
takže když jsem jí naslouchal
nevěděl si s ním rady
jen se niterně poddal

byl to hlas někoho
kdo zřejmě patří do rodiny
ale jen zdánlivě
díky šťastnému omylu
totiž šťastnému pro mě
takže jsem často žasl
nad záhadou toho jevu

jak se to stává?

snad jakési kouzlo tajemné?
nebo taková pampeliščí kosmologie
vytvářející zázračný kruh věčnosti
kdy se drobounké nažky
jedna po druhé
lehce odpoutávají
tvar se něžně rozlomí
aby se vytvářely nové?

inu když nevíte
stejně na tom moc nezáleží
protože ať je to jakkoliv
děje se to skutečně takhle

přesněji se to vyjádřit nedá