O nepotlačené posedlosti nylonem a kůží, aneb zastydlá puberta po mateřské

Příběh o slastech a strastech života s posedlostí nylonem a kůží, napsáno životem autorky, jen pro čtenáře starší 18 let!
» autorka: Jackeline1984
Jednoho dne na konci srpna 1999 se Renáta toulala jen tak sama po městě a prohlížela si výkladní skříně se sportovními bundami a obuví. Bylo to zhruba tři neděle ode dne, kdy oslavila své patnácté narozeniny. V té době se v ní rozvíjela slabost pro krátké přiléhavé hladké nylonové bundy a vesty, a šněrovací sportovní obuv, nejlépe z hladkých materiálů. Renáta ráda chodila také v džínách, protože kromě toho, že jí nejvíce vyhovovaly, co se pohodlí týče, cítila od jisté doby při chůzi v nich příjemné chvění na zadku a stehnech. Jako obuv si k džínám nejvíce oblíbila kožené tenisky, jelikož k džínám nejlépe pasovaly, a také, kdykoliv si je obula, vnímala v poslední době příjemné pocity i ve svých drobných chodidlech. Přiléhavé džíny navíc v kombinaci s nějakým uplým tričkem nejlépe zvýrazňovaly její štíhlou a hezky tvarovanou necelých sto šedesát centimetrů vysokou postavu. Kluci, kteří ji na ulici potkávali, mohli na této pohledné dlouhovlasé brunetce oči nechat.
Jak tak Renáta chodila po městě, našla za jednou z výloh inzerát určený mládeži od patnácti let nabízející možnost výdělku na chmelové brigádě. Jelikož jí tehdy byla dlouhá chvíle, a navíc si chtěla do zimy vydělat na svou první zimní bundu podle svých představ, dlouho nerozmýšlela, a pospíchala do agentury pro smlouvu. Tam jí po podpisu smlouvy řekli, že se má hned následující den sama dopravit do místa konání brigády, které se nacházelo více než čtyři sta kilometrů od jejího domova. Na svou první samostatnou cestu vlakem se moc těšila. Jezdila vlakem ráda už jako malá holka, protože se jí dobře sedělo na měkkém koženkovém sedadle, a navíc ji hladká koženka vždy fascinovala i vizuálně. Večer si tedy s pubertálním nadšením sbalila cestovní tašku, a těšila se, až ráno poprvé sama vyrazí na delší cestu. Druhý den ráno si na cestu oblékla jsvé oblíbené uplé černé tričko s bílými potisky a uplé džíny, pak vklouzla do tenisek, a protože se přes noc dost ochladilo, a trochu pršelo, mohla si po dlouhé době s patřičnou radostí obléknout svou oblíbenou na její postavu skvěle padnoucí letní kratší tmavě modrou nylonovou bundu s černým zipem a bílofialovými pruhy na rukávech, kterou dostala k posledním Vánocům. Při zapínání jí bunda vzadu přilehla víc k tělu, přičemž Renáta ucítila velice příjemné chvění na zadku a v oblasti beder, které bylo mnohem intenzívnější, než dosud známé z chůze v džínách a teniskách. Když se pak příjemně vzrušená předchozí svižnou chůzí na nádraží pohodlně usadila ve vlaku do polosedu na měkké koženkové sedadlo, chvění na zadku výrazně zesílilo a Renáta se dočkala ve svém životě první intenzívnější sexuální rozkoše. Kromě toho, že se celou cestu kochala pohledem na svou krásnou bundu, světle modré džíny a bílé kožené tenisky, si především vychutnávala příjemné vibrace, které se z hladké měkké koženky pod zadkem a za zády přenášely přes džíny a bundu do jejího těla, což jí celou cestu udrželo ve stavu trvalého vzrušení. V cílové stanici pak jen velmi těžko odlepovala rozechvělý zadek od vyhřátého koženkového sedadla, v rozkroku cítila slušnou potopu, a sotva vystoupila z vlaku, začala se těšit na zpáteční cestu.
Zpáteční cestu z chmelové brigády si Renáta užila stejně hezky a další den začala chodit v jejím městě do učení jako prodavačka. Ve třídě byly převážně dívky, které chodily do školy také většinou v džínách a krásných šusťákových bundách, a tak se mezi svými novými spolužačkami dobře cítila, zejména pak, když po vyučování společně s nimi někam vyrazila. Dokonce měla pocit, že se jí holky líbí víc než kluci, ale utěšovala se, že se jí líbí jen jejich oblečení, zejména pak bundy. Občas doprovázela některé ze svých spolužaček na nádraží, a Renátu příšerně vzrušovalo, když je viděla, jak se v bundách usazují na koženkových sedadlech ve vlaku. Toužila být na jejich místě, spolužačkám tiše záviděla, ačkoliv z jejich pohledu nejspíš nebylo co závidět. Netrvalo dlouho, a Renáta si zanedlouho našla odpolední brigádu v obchodě v jiném městě, aby si skoro každý den po vyučování také mohla začít užívat slastiplné jízdy vlakem do práce a večer zpět domů. Později si z ušetřených peněz z chmelové brigády pořídila novou zimní bundu, protože v letní bundě jí byla v pozdním podzimu už zima, a pro Renátu bylo nepředstavitelné, že by hladkou přiléhavou bundu vyměnila za nemožný starší dlouhý zimní kabát, nehledě na ostudu ve škole před krásně oblečenými spolužačkami. Inspirována právě jejich vkusem si jednoho dne za pomoci jedné z jejích spolužaček vybrala v obchodě hezky přiléhající černou nylonovou prošívanou bundu do pasu vkusně doplněnou bílým zipem a bílými pruhy na rukávech.
V nové zimní bundě pak Renáta prožívala dosud známé rozkošné pocity mnohem výrazněji, a tak trávila co nejvíce volného času venku, v lepším případě ve vlaku. Kdykoliv vystoupila z vlaku, už se těšila na další jízdu. Když se večer po příchodu domů svlékla z bundy, těšila se, jak se do ní ráno zase obleče. Kdykoliv procházela předsíní, vždy očima zamířila k věšákům u dveří, aby alespoň na svou bundu pohlédla. Mezitím jen stěží dokázala myslet na něco jiného. Bohužel nenašla tehdy cestu ven z tohoto začarovaného kruhu, ve škole nedávala pozor ve vyučování, protože pořád myslela jen na to, až se po vyučování konečně obleče do své nové bundičky a pojede vlakem do práce. Ze stejného důvodu se nedokázala soustředit na učení ani doma, a výsledkem bylo, že v pololetí z několika předmětů propadla. Doma byla potrestána domácím vězením na neurčito, které se bohužel týkalo i její brigády v obchodě. Renáta však nedokázala poručit svým touhám a minimálně jednou týdně podnikala své slastiplné výlety místo školy. Ve škole následně předkládala omluvenky se zfalšovanými podpisy jejího táty. Když se jednou v předjaří vrátila z již několikátého takového výletu, její táta doma na ni čekal s opaskem v ruce. Renáta hned poznala, která bije. Její podvody s omluvenkami praskly. Renátin zadek, který se ještě před chvíli v teple měkké koženky ve vlaku chvěl rozkoší, se začal třepat znovu, tentokrát však ze strachu. Pravý důvod své absence ve škole samozřejmě nedokázala vysvětlit, což asi bylo to hlavní, co jejího tátu rozčílilo, a Renátu poprvé v životě skutečně seřezal, naštěstí jen přes džíny. Ta se tehdy za sebe pořádně styděla, hlavně také proto, že si táta při výprasku pravděpodobně musel všimnout jejího ještě navlhlého rozkroku. Sice to nekomentoval, ale i tak si Renáta připadala děsně trapně.
Škola potrestala Renátu ředitelskou důtkou a následně vzhledem ke slabému prospěchu i vyloučením. Spolužačky dosud vnímaly Renátu jako hodnou, slušnou a klidnou dívku spíše uzavřenější povahy, takže se o to více divily, že právě ona dopadla zrovna takto. Renáta nesla vyloučení dost těžce, zamyslela se nad sebou, a došla k závěru, že si nemůže svým chováním nadále ničit život. Rozhodla se tedy se svou sexuální zálibou skončit, což v jarním období nebylo příliš těžké. Renáta si brzy našla práci v potravinářském hypermarketu v jejím městě a zanedlouho poznala o dvanáct let staršího přítele, tehdy celkem úspěšného podnikatele. Ten se s pomocí jeho matky staral o své dvě malé dcery ve věku 4 a 2 roky, které mu nechala jeho bývalá přítelkyně, když od něj před několika měsíci odešla. Renáta měla děti ráda, a tak se zakrátko ke svému novému příteli nastěhovala, čímž se ze dne na den stala náhradní maminkou. Kromě toho ji přítel zaměstnal ve své firmě jako administrativní pracovnici, a tak Renáta kromě péče o malé děti musela zvládat i práci. Přítel navíc vyžadoval, aby Renáta chodila oblečena reprezentativně, a to nejen v práci, a tak ji postupně vybavil dostatkem společenského oblečení a obuvi. Na oblíbené džíny, tenisky a sportovní bundy mohla Renáta při vztahu s novým přítelem zapomenout, což však bylo v souladu se snahou zbavit se své pubertální libůstky, kterou si tak akorát "pomohla" k vyloučení ze školy.
Ačkoliv Renáta často při péči o dvě malé holky a značném množství pracovních povinností nevěděla, kde jí hlava stojí, nedařilo se jí zcela zbavit sžíravé touhy po dříve zažitých rozkoších. Touha se jí zmocňovala pochopitelně nejvíce na podzim a v zimě, kdy bylo na ulici k vidění spoustu krásných bund, které se jí líbily hlavně na štíhlých holkách. Při sexu s přítelem se dokázala alespoň trochu vzrušit jen s pomocí představy, že má na sobě džíny a bundu, a sedí ve vlaku. O ukončení vztahu nicméně neuvažovala, neboť si ji velice oblíbily přítelovy dcery, a Renáta jim nechtěla způsobit nepříjemný zážitek podobný tomu, který jim připravila jejich biologická matka svým odchodem od nich. Také proto Renáta nakonec souhlasila i se svatbou, která se konala týden po jejích osmnáctých narozeninách. I v dalších letech trávila Renáta mnoho času s nevlastními dcerami, přičemž alespoň částečně na své touhy zapomněla. Pokaždé však, když venku viděla nějakou hezkou dívku v pěkné bundě, její touhy se rády znovu připomněly. Navíc stále častěji měla pocit, že ji děvčata přitahují víc než kluci, a zřejmě to není jen jejich krásnými bundami. Když pak ve 21 letech Renáta otěhotněla, domnívala se, že péče o vlastní miminko ji z jejích sžíravých touh definitivně vyléčí. Za tři čtvrtě roku na jaře porodila krásnou holčičku, a poprvé od puberty na své přetrvávající roupy skutečně zcela zapomněla. Bohužel jen do podzimu, než při procházkách se svou dcerkou opět denně potkávala několik holek v zimních vestách a bundách. Tehdy pochopila, že se její neuspokojené touhy budou připomínat celý život. Rozhodla se tedy, že si nejpozději po mateřské najde jiné zaměstnání, vrátí se ke svým oblíbeným džínám, teniskám a sportovní bundě, a hlavně využije každou příležitost, při které bude moci cestovat sama vlakem.
Při péči o vlastní dcerku pracovala Renáta pro manželovu firmu samozřejmě mnohem méně, než v období mezi svatbou a porodem. V té době také pochopila důvody odchodu manželovy bývalé přítelkyně a musela připustit, že by také ráda alespoň na nějaký čas odcestovala sama bez manžela a dětí někam daleko. Po narození dcerky se totiž z manžela vyklubal arogantní a bezohledný egoista, který se doma objevoval jen občas, a ani ve firmě nebyl většinou k zastižení. Telefon měl často vypnutý, a když už se objevil, děti ho nezajímaly, a Renátě vyčítal, že pro jeho firmu pracuje málo. Často jí předhazoval, že "nic není", tak ať si váží toho, že jí dává práci. Za těchto okolností Renátu každodenní péče o dcerku příliš nebavila, nervy měla stále napnuté a po odpočinku od rodiny toužila stále víc. Za svou práci nedostala nikdy zaplaceno, což jako hodná dívka tiše přehlížela, dokud manžel financoval alespoň chod domácnosti. Když bylo dceři tři a půl roku, vyšlo najevo, že firma má už delší dobu finanční problémy. Renátin manžel tehdy přestal úplně financovat domácnost, a tak si Renáta začala hledat práci prodavačky, jak si o tři roky dříve na jedné z procházek s dcerkou v kočárku naplánovala. V dané situaci šlo ovšem o nutnost, jelikož její početná rodina opravdu neměla z čeho žít, a tak Renáta přijala první příležitost, která se jí naskytla, a nastoupila jako prodavačka v supermarketu v místě jejího bydliště. Dobrovolně přijímala přesčasy a práci o víkendech, aby si kromě alespoň základního finančního zajištění své rodiny našetřila na nové oblečení podle jejích představ, a mohla konečně začít chodit oblečená jako většina jejích mladých spolupracovnic, tedy v nylonové bundě v kombinaci s džínami a teniskami. Své oblíbené kousky oblečení, tedy jediné džíny a jedinou letní bundu, které dostala už ve čtrnácti, a jednu zimní bundu, kterou si v patnácti koupila ze svého prvního výdělku, měla na sobě naposledy před deseti lety, než ji její protějšek donutil přejít ke společenskému stylu, a tak byla skálopevně přesvědčena, že za tak dlouhou dobu jí budou tyto věci už malé.
Následující podzim představoval pro Renátu opět velice neklidné období, když jako prodavačka viděla denně stovky štíhlých zákaznic v krásných bundách. Marně hledala řešení, jak svou touhu po slasti, kterou v pubertě několikrát zažila při jízdě ve vlaku, konečně uspokojit. Úspory na nové oblečení přibývaly pomalu a stejně tak příležitost k tomu, aby někam odcestovala sama vlakem, byla v nedohlednu. To byl vedle neutěšené finanční situace v její rodině další z důvodů, proč se Renáta vracela domů nervózní a podrážděná, a svůj vztek si často neprávem vybíjela na dcerách. Renátiny přetrvávající špatné nálady si časem všimly i její kolegyně v práci, a tak si jim jednoho dne postěžovala na neutěšenou finanční situaci její rodiny, do které ji přivedl její manžel svým nezodpovědným přístupem k podnikání. Tehdy jí jedna spolupracovnice upozornila na leták se zajímavou pracovní nabídkou, který visel na nástěnce v jejich denní místnosti. Zahraniční vedení obchodního řetězce, v němž Renáta pracovala, zahájila právě nábor prodavaček z vlastních řad na časově omezenou výpomoc na vánočních trzích v alpských zemích během adventu. Tato nabídka se Renátě velice líbila, šlo vlastně o příležitost, na kterou již několik let čekala. Němčinu se naštěstí v posledních deseti letech dost učila, aby zvládla komunikaci s německými zákazníky manželovy firmy. Představa čtyřtýdenního odpočinku od mateřských povinností, na jehož počátku by po více než deseti letech zažila poměrně dlouhou příjemnou jízdu vlakem, a navíc by při takové práci měla na sobě celé dny zimní bundu, Renátu velice lákala. Na druhé straně jí mateřský cit našeptával, že by přece jen neměla čtyřletou dcerku na tak dlouho opouštět, a už vůbec ne před Vánocemi. V Renátě se tak několik dní bily mateřské city s touhami po dlouho neprožité rozkoši, což ji nervově vyčerpávalo. Ještě v tomtéž týdnu však Renátu příšerně rozčílila její tchýně, když jí vyčinila, že kdyby si našla práci už dávno a nevymlouvala se na děti, nemusela mít její rodina tak velké problémy. O holky by se prý v případě potřeby kdykoliv postarala. To vedlo Renátu k rozhodnutí přihlášku na zahraniční brigádu nakonec podat. O dětech se v přihlášce raději nezmiňovala a následující dny s nadějí, že v dohledné době si konečně alespoň na chvíli pomůže od sžíravého sexuálního napětí, a odpočine si od manžela a dětí, čekala netrpělivě na odezvu ze zahraniční centrály.
Začátkem týdne před první adventní nedělí si Renátu zavolal do kanceláře její šéf. Tam na ni čekala pracovní smlouva ohledně brigády na vánočních trzích v jednom městečku v srdci Alp, do něhož se měla samostatně dopravit do soboty večera téhož týdne. Smlouvu s radostí podepsala a Renáta se mohla začít těšit na to, že se v pátek večer její tělo konečně dočká toho, čeho si už více než deset let neúspěšně žádá. Nejdříve ji čekal bojový úkol týkající se zajištění péče o děti v době, kdy bude pryč. Hned po práci se tedy vydala ke tchýni, aby ji požádala o hlídání dcer. Tchýni se velice líbilo, že se Renáta přihlásila na dobře placenou brigádu. Opakovaně ji ujišťovala, že se o holky dobře postará, čímž se renátiny předchozí obavy z toho, že jí tak dlouhá absence v domácnosti u tchýně neprojde, naštěstí nenaplnily. Také doma se Renáta mohla těšit plné podpoře ze strany dvou nevlastních dcer. Jen manžel nesouhlasil, a prohlásil, že se rozvede, jestli Renáta opravdu odjede. Ta si však z manželových vyhrůžek nic nedělala, a s dobrým pocitem, že většina rodiny je s jejím odjezdem srozuměna, si ještě v tentýž den za ušetřené peníze koupila jízdenku, a hlavně do všech příslušných vlaků místenky v oddílech s koženými sedadly. Zbývalo ještě rychle sehnat správné oblečení na cestu. Jelikož po zaplacení jízdenky a místenek stačily úspory tak maximálně na nějaké lepší zateplené tenisky, rozhodla se Renáta nakonec přece jenom vyzkoušet věci, které na ni čekaly více než deset let ve skříni. Měla naději, že díky své extrémně vyhublé postavě by se mohla do nich ještě vejít. A tak pozdě večer, když už dcery spaly, si nejdříve oblékla staré světle modré uplé džíny, a s potěšením zjistila, že i po tak dlouhé době jí dobře padnou. Samozřejmě se dostavilo i ono známé vzrušení na zadku. Pak vytáhla ze skříně i svou jedinou zimní bundu, přičemž Renátu roztoužilo už jen její šustění. Bunda přiléhala na tělo možná trochu víc než před deseti lety, což ale Renátě vyhovovalo. Dlouho se s potěšením dívala na sebe do zrcadla, připadala si znovu jako patnáctiletá, a problém týkající se správného oblečení na cestu, která ji čekala v pátek večer téhož týdne, byl úspěšně vyřešen.
Druhý den si Renáta cestou z práce koupila krásné bílé kožené zateplené tenisky, a doma si pak vyprala džíny i zimní bundu, čímž bylo to hlavní zařízeno. Poslední dny před odjezdem si Renáta po návratu z práce krátila čekání na páteční večerní odjezd vánočním úklidem bytu a pečením cukroví. Ráno v den odjezdu zamířila do koupelny, aby z prádelní šňůry sebrala džíny, které se tam dosud spolu s její zimní bundou sušily. Džíny si netrpělivě hned oblékla k uplému tričku a zimní bundu přemístila z koupelny na věšák ke dveřím. Poté si začala balit cestovní tašku, přičemž se naoko tvářila, že se jí nikam nechce. Ve skutečnosti se ale příšerně těšila, až se večer poprvé po deseti letech usadí na koženém sedadle ve vlaku a následně si užije dlouhou slastiplnou jízdu. Samozřejmě, že kdykoliv se podívala na svou čtyřletou dcerku, jak si na koberci v pokojíku spokojeně hraje, ozvalo se v Renátě svědomí, že by správně měla zůstat doma. Když však následně pohlédla ke své černé nylonové zimní bundě, která se díky svým bílým pruhům na rukávech a bílému zipu krásně vyjímala na věšáku u dveří i v přítmí předsíně, začala se těšit, až si ji konečně večer obleče, a vyrazí na cestu. Své jednání v duchu omlouvala tím, že odjíždí proto, aby vydělala slušné peníze, což se za napjaté finanční situace její rodiny docela hodí. Koneckonců přesně z tohoto důvodu jí nevlastní dcery a tchýně její rozhodnutí jet na zahraniční brigádu plně schvalovaly.
Když konečně večer nastal čas odjezdu, vklouzla Renáta poté, co pomohla dceři s oblékáním, do nových kožených tenisek, a z věšáku u dveří netrpělivě popadla svou černou zimní bundu. Bohužel jí při oblékání bundy ještě připravil krušnou chvíli zaseklý zip. Renáta se nervózně snažila za každou cenu zip znovu rozchodit, neboť jí šlo o to, aby jí bunda dobře přiléhala na její erotogenní zóny v horní části zadku, na bedrech a hrudi, čehož šlo samozřejmě docílit jedině jejím zapnutím. Zip naštěstí s pomocí tekutého mýdla po chvíli povolil, krásně zabzučel, Renáta se naposledy spokojeně podívala na sebe do zrcadla, a v doprovodu svých tří dívčích ratolestí vyrazila k nádraží. Při chůzi ji přiléhající bunda příjemně dráždila na zadku a na bedrech, což odvádělo renátinu pozornost od všetečných dotazů čtyřleté dcerky, kterou celou dobu vedla za ručičku, protože se už o to více viděla na měkkém koženém sedadle ve vlaku. Trochu měla obavy, že jí poslední minuty před odjezdem znepříjemní její manžel nějakým hlasitým výstupem, jelikož se už více než tři dny neobjevil doma, a tak trochu čekala, že si na ni počká právě na nádraží. V nádražní hale však čekala jen tchýně, aby si převzala holky, a po renátině odjezdu odvedla k sobě domů.
Poslední minuty před příjezdem vlaku byly pro Renátu nekonečné. Na nástupišti nervózně přešlapovala na místě, kroutila se, přičemž často pohlížela dolů ke svým novým koženým teniskám, které krásně pasovaly k jejím přiléhavým světle modrým i po deseti letech velmi hezky vypadajícím džínám, a hlavně na bundu, jejíž černý nylonový prošívaný povrch se krásně leskl v oranžovém osvětlení nástupiště. Když vlak přijížděl do stanice, ozvalo se naposledy v Renátě nečisté svědomí, že opouští tak malé dítě, byť jen dočasně. Nicméně při pohledu na kožená sedadla uvnitř přijíždějícího vlaku se její zadek znovu rozechvěl touhou, což Renátě loučení nakonec usnadnilo. Poté, co se v rychlosti rozloučila s tchýní a nevlastními dcerami, podřepla na chvíli k malé dceři, aby ji naposledy objala. Loučení s ní raději také moc neprotahovala, a přesvědčujíc sama sebe, že ji opouští přece hlavně kvůli pracovním povinnostem, se opět rychle zvedla, naposledy zamávala, s mladickou pružností a svižností nastoupila do vlaku, a netrpělivě zamířila ke svému oddílu.
V oddíle, v němž měla Renáta rezervované místo, nikdo neseděl. Pro Renátu konečně nastal okamžik, na který tak dlouho čekala. Když se její zadek dotkl na sedadle u okna po více než deseti letech měkké kůže, neubránila se Renáta slabému slastnému zasténání, neboť vlny rozkoše, které se v tu chvíli začaly ze zadku rozlévat do celého těla, byly mnohem silnější než tenkrát v pubertě. Renáta se uvelebila do polosedu, své štíhlé nohy natáhla na vyvýšený stupínek, aby kromě bundy a džín měla na očích i své nové kožené tenisky, a nechala se za jízdy unášet na vlnách velice příjemné rozkoše, kterou dosud nikdy nezažila. Zároveň ji těšilo, že je konečně oblečená podle svých představ, a nemusí konečně závidět jiným holkám. Při tak příjemné jízdě rychle zapomněla na starosti plynoucí z jejího nepovedeného rodinného života a už ani chvíli svého kroku nelitovala. V jedné z dalších stanic přistoupila do oddílu pohledná mladá černovláska, která nejdříve šla k oknu zamávat nějakému chlapci, nejspíš příteli, jenž ji k vlaku doprovodil. Na sobě měla podobně jako Renáta tenisky, džíny a uplou bundu do pasu. Renátu tato dívka zaujala tím, že se stejně jako ona nesvlékla, ale po chvíli se s úlevným oddechnutím usadila na sedadle vedle ní v přiléhavé šedé prošívané bundě s černým zipem, která hezky ladila s jejími tmavě modrými džínámi. Bundu, do jejíž kapes si schovala ruce, si stejně jako Renáta nechala zapnutou, a se spokojeným výrazem se jakoby prohlížela. Renáta také docela často nenápadně pohlížela na její bundu, což ji ještě více vzrušovalo.
Když po chvíli její pohledná spolucestující vytahovala svou pravici z kapsy bundy, aby zkontrolovala mobil, zavadila u toho omylem o renátinu levou paži. Obě bundy patřičně zašustěly, což pro Renátu znamenalo další vystupňování dosud prožívané rozkoše. Na chvíli mírně nadzvedla zadek ze sedadla, aby se posunula více k oknu a udělala tak víc místa své spolucestující, a když dívajíc se střídavě na obě bundy dosedala zpět na hladkou měkkou kůži, dočkala se Renáta ve svých dvaceti šesti letech prvního sexuálního vyvrcholení v jejím životě. Její první orgasmus trval docela dlouho a bylo na něm pěkné i to, že její mladá spolucestující nejspíš nic nepoznala, neboť Renáta seděla celou dobu na sedadle takřka bez hnutí. Když vyvrcholení opadlo, cítila se Renáta jak podruhé narozená, měla pocit, že se z jejího těla vyplavily během tak nádherného prožitku snad všechny škodliviny, které se v ní zejména za poslední roky nahromadily. Než Renáta druhý den v podvečer vystoupila z vlaku v jednom malebném městečku uprostřed Alp, prožila ve vlaku ještě několik neméně krásných vyvrcholení, a nedovedla si dost dobře představit, že něco tak krásného po návratu domů již hned tak neprožije.
Velice příjemné byly pro Renátu I necelé čtyři týdny, které prožila v horském městečku v srdci Alp. Práce prodavačky v jednom ze stánků na vánočním trhu ji velice bavila, hlavně proto, že se mohla celé dny choulit do své zimní bundy, a nemusela už závidět ostatním děvčatům v krásných bundách, kterých na vánočním trhu viděla denně nespočet. Renáta vykazovala slušné tržby, a tak si ji rychle oblíbila její nadřízená, vedoucí přilehlého supermarketu. Ze strany spolupracovnic se mohla rovněž těšit stále větší oblibě. Také se Renátě zamlouvalo, že může večer po práci vyrazit se svými mladými svobodnými kolegyněmi do vinárny či na diskotéku, nebo se jen tak toulat po městě. Příjemně prožité dny rychle utíkaly, Renátě se velice zalíbil život svobodné a bezdětné dívky, který na popud jejích mladých spolupracovnic ode dne svého příjezdu vedla, a zpět domů se jí moc nechtělo, neboť nabyla pocitu, že se v životě dosud o něco okrádala. Sice se moc těšila na dcery, se kterými si téměř každý den skypovala, na druhé straně si pár dní po zatím v jejím životě nejkrásnějším sexuálním prožitku při nedávné jízdě vlakem nedovedla představit další dlouhodobou sexuální abstinenci. Její zadek totiž s každým dalším dnem, který uplynul od příjezdu, dával stále víc a víc najevo, že touží znovu po měkké kůži, a tak Renátu čím dál více trápila představa, že mu bude moci naposledy vyhovět při zpáteční jízdě vlakem a pak nastane nekonečné čekání na další příležitost.
Když pak Renáta poslední večer přede dnem odjezdu seděla se svými novými kamarádkami ve vinárně, řekla jim na rovinu, že by nejraději zůstala mezi nimi. Tato představa se zamlouvala i kamarádkám, a Renátě doporučily, ať se ještě před odjezdem zastaví za jejich vedoucí, která zrovna hledala náhradu za jednu prodavačku, co odchází ke konci roku do důchodu. Renáta nejdříve kamarádkám připomněla, že má doma čtyřletou dceru. V tom však její mladé kolegyně neviděly vůbec žádný problém. Renátu ujišťovaly, že hlavní péči o dítě nemusí bezpodmínečně zajišťovat matka, a s dcerou se může vidět přes Skype třeba několikrát denně. Když pak ještě přidaly výčet jim známých případů, kdy matka z pracovních důvodů není se svými dětmi zrovna každý den, rozhodla se Renáta následující den vedoucí prodejny skutečně vyhledat, neboť si musela tajně přiznat, že by šlo o skvělou příležitost, jak se po Vánocích osvobodit od stereotypního rodinného života spojeného s mnoha omezujícími mateřskými povinnostmi, při nichž by jen stěží hledala příležitost k slastiplným jízdám vlakem, a nechat tak volný průběh své zastydlé pubertě, která se u ní již od chvíle rozloučení se svou dcerou plně projevovala. Jednání s vedoucí skutečně skončilo podpisem pracovní smlouvy s datem nástupu po Novém roce, což přineslo radost nejen Renátě, ale i jejím kamarádkám. Renáta byla velice dojata jejich přízní a když se s nimi na nádraží rozloučila a nastoupila do zpátečního vlaku, hřál ji u srdce příjemný pocit, že o ni kromě dcer stojí také někdo jiný. Spokojeně se usadila na koženém sedadle a užívala si naplno příjemnou jízdu, na kterou se celé čtyři týdny těšila.
Cestou samozřejmě dosáhla Renáta několika orgasmů, které prožívala o to intenzívněji s vědomím, že po svátcích vypadne z domu na delší dobu, a tak když v cílové stanici vystupovala den před Štědrým dnem s hromadou dárků pro své dcery, měla výjimečně skvělou náladu. Na nádraží ji tentokrát kromě dcer a tchýně čekal také její manžel. Zatímco od dcer a tchýně se jí dostalo srdečného přivítání, manžel jen ironicky poznamenal, že doufá, že už bude zase sedět doma. Renáta však skrývajíc radost odvětila, že po Novém roce odjíždí znovu, tentokrát za stálou prací, a domů bude jezdit, jak jen to nejčastěji půjde. Zatímco tchýně a nevlastní dcery tento krok Renátě opět s nadšením schvalovaly, protože v tom viděly východisko z jejich svízelné finanční situace, manžel zásadně nesouhlasil. Argument Renáty i tchýně, že když rodinu nezajistí on, tak musí někdo jiný, zcela ignoroval. Prohlásil, že Renátě spadl mozek do zadku, opakovaně pohrozil rozvodem, a s hlasitými urážkami Renáty odešel z nádražního prostoru neznámo kam. Vánoční svátky tedy oslavila Renáta jen s dcerami a tchýní, která s ohledem chování jejího syna navrhla, že si vezme všechny tři holky k sobě nastálo, a stejně tak Renáta bude vždy, když přijede, přespávat u ní. Pro Renátu byly tyto Vánoce ve znamení těšení se na další jízdu vlakem a na nové alpské kamarádky. Za jakékoliv situace, ať už při zdobení vánočního stromku, obalování kapra, nebo na procházce s dcerkou, se v myšlenkách vracela zejména k příjemným sexuálním prožitkům ve vlaku a byla ráda, že se může těšit na další. Na Silvestra se už zmocňovala Renáty slušná nervozita pramenící z rostoucí touhy po osvědčeném sexuálním uspokojení. Také vzpomínala na své nové kamarádky a mrzelo ji, že nemůže být s nimi. Doma jí všechno lezlo na nervy, což se sice snažila nedávat na sobě znát, ale bylo to dost těžké. Renátu zkrátka její zastydlá puberta neopustila ani po několikadenním pobytu doma se svými dcerami. Noc před odjezdem se Renáta v posteli jen vrtěla, všelijak převalovala, a nedařilo se jí usnout. Pořád myslela na to, jak si ráno zapne svou krásnou zimní bundu, odvede dceru do školky, a pak konečně vyrazí na další slastiplnou cestu za svými novými kamarádkami.

Od toho dne, kdy se Renáta konečně dočkala, a se snahou skrýt nadšení zastydlé puberťačky se oblékla do své oblíbené zimní bundy, naposledy odvedla dceru do školky, a pospíchala na vlak, v němž se následně pohodlně usadila na koženém sedadle se slastným pocitem, že se jí podařilo zprostit se každodenní péče o rodinu, a později během jízdy zažila další velice příjemná sexuální vyvrcholení, uplynulo do napsání tohoto příběhu šest let. Renáta se tak brzy zbavila své stálé nervozity, jelikož si od té doby pravidelně dopřává sexuálních rozkoší při poměrně častých jízdách vlakem. Snaží se totiž co nejčastěji, někdy i dvakrát do měsíce, jezdit za svou dnes již skoro jedenáctiletou dcerou, se kterou má i navzdory vzdálenosti od ní velmi pěkný vztah. Pokaždé, když je dcera nemocná, vezme si Renáta v práci volno, a jede za ní, aby jí byla až do plného uzdravení nablízku, takže nikoho z rodiny ani nenapadne, že Renátě vlastně ve skutečnosti vyhovuje, že o dceru nemusí pečovat každý den. Nevlastní dcery jsou již zletilé a považují svou náhradní matku spíš za jejich starší hodnou sestru, což Renátu velice těší. Občas ji v Alpách překvapí a užijí si spolu hezký víkend. Renáta po boku svých kamarádek dohání, co v pravé pubertě zameškala, a vyráží s nimi často nejen na diskotéku či do vinárny, ale i na horské výšlapy, čímž se jí daří udržovat postavu, kterou by jí mohly závidět některé osmnáctileté dívky. Díky pravidelnému sexuálnímu uspokojení už nemá Renáta problém s koncentrací jako dříve, a tak se už stačila v alpské zemi dálkově vyučit prodavačkou a následně i odmaturovat, což jí přineslo i vyšší ohodnocení v práci. Celá rodina s výjimkou nezaměstnaného manžela ji obdivuje, co všechno zvládá, domnívá se, že je takový život pro Renátu náročný, a nikdo netuší, že před šesti lety odjela od dcery vlastně ráda a nemíní se takto nabyté svobody vzdát. O rozvod musela nakonec požádat ona sama poté, co jí začaly chodit soudní platební rozkazy ohledně milionových dluhů jejího manžela. Manžel, který dříve rozvodem opakovaně vyhrožoval, pochopitelně nyní rozvodové řízení úspěšně protahuje, a tak Renáta kromě toho, že finančně zajištuje dcery, platí i nemalé částky na manželovy dluhy. Její táta by si přál, aby se vrátila, našla si pořádného chlapa, a měla s ním další děti. Renáta však dobře ví, že by rodinný život a péči o malé děti nezvládla, a také se nechce vzdát pravidelných sexuálních rozkoší na koženém sedadle ve vlaku, jelikož po více než čtrnáctidenní abstinenci přemýšlí více zadkem než hlavou, a zmocňuje se jí opět nervozita. Je ráda, že ji tchýně před léty vystřídala v plnění podstatné části mateřských povinností, a díky takto nabyté volnosti přestala konečně krátce před obdobím nejvyšší sexuální apetence sexuálně strádat. Své setrvání v cizině navenek zdůvodňuje nutností platit manželovy dluhy, vlastní účastí na četných školeních a kurzech, a v neposlední řadě zájmem financovat studia jejích nevlastních dcer a později samozřejmě i vlastní dcery. Dalším jejím tajemstvím, které se nikdo nesmí dovědět, je její diskrétní intimní vztah s velice hodnou a tolerantní dívkou v jejím věku, která Renátě mimo jiné věnovala postupně několik svých nylonových bund. Do té doby si Renáta vystačila jen s jednou zimní a jednou letní bundou, neboť raději se při každé příležitosti rozjela domů za dcerou, než by si koupila další bundu. A o tom, jak Renáta odhalila definitivně svou pravou sexuální orientaci a zda našla odvahu svěřit se své přítelkyni se svou posedlostí, bude vyprávět příští příběh.
Tipů: 1
» 28.01.17
» komentářů: 20
» čteno: 1514(17)
» posláno: 0


» 28.01.2017 - 01:40
Nedá se to číst, z více důvodů...promiň.
» 28.01.2017 - 13:05
Pokoušel jsem se tím prokousat, marně. Zdlouhavě psané, děj se vlíkne, kdejaká podrobnost je několikrát opakovaná.
» 28.01.2017 - 16:36
Adramelech
Nic proti posedlosti nylonem a kůží, ale ta povídka se fakt nedá číst.
» 28.01.2017 - 20:39
Hazentla
Já si myslím, že číst se dá ledacos... .. Nicméně, tady by možná...neuškodilo minimálně to rozčlenit ten text na odstavce, aby z toho nebyl ten šíleně dlouhej blok... Četlo by se to líp.
Nápad to má. :)
» 28.01.2017 - 20:50
Prózu hodnotit neumím a erotice rozumím jak koza petrželi. :-) Ale určitě bych byl také pro odstavce.
» 28.01.2017 - 22:38
Adramelech
Hazentla: Větší členění textu by jistě bylo ku prospěchu věci, ale problém asi nebude jenom v těch dlouhých odstavcích. Třeba v Kafkových románech člověk na odstavec hned tak nenarazí, a jak dobře se to čte. Já bych autorce doporučil, aby pro zvýšení čtivosti začlenila do případného pokračování své prózy též latex, pouta a bič. Pak by se čtenáři snad mohli přestat rejpat v odstavcích. :-)
» 30.01.2017 - 00:51
Děkuji za vaše názory a tipy. Teprve se učím, jde o prvotinu.
» 30.01.2017 - 11:25
Hazentla
Adramelech:
Hm... příměr s Kafkou je pravda jen částečně... protože něco jiného je blok textu v knize, něco jiného na monitoru...A on Kafka taky určitě nějak začínal... :)
Tak proč hned brát lidem chuť do psaní?
» 30.01.2017 - 11:27
Hazentla
Jackeline1984:
Tady jsou všichni, co se teprve učej :) Hlavně se nesmí člověk nechat demotivovat :)
» 30.01.2017 - 11:57
Adramelech
Hazentla: Na vady díla výše poukázal pedvo. Ty sis těch nedostatků nevšimla? Rozdělení textu do více odstavců by literární úrovni povídky nijak nepomohlo.
» 30.01.2017 - 12:18
Hazentla
Adramelech:
Pedvo poukázal na to, co si myslí, že jsou literární nedostatky toho díla. A může si to myslet víc lidi.. Pak se najde někdo, kdo si myslí, že záměrná pomalost textu a opakování stejných motivů je záměr... zdůrazňující obsesi, posedlost hlavní hrdinky.
(Jen pro pořádek, já si nemyslím ani jedno z toho, myslím si, že veškerá kritika tady je jen dojmologie - líbí/nelíbí; všichni jsme tady amatéři, protože tohle je amatérský literární web)
Autorce to může pomoct v další tvorbě, třeba se rozhodne ten text přepracovat. Ale bude to ten samej text? Nebo to bude jen text přepracovanej podle toho, co říká pedvo? Nebo třeba co říká x dalších, ale stejně to už bude jinej text. Lepší? Horší? Ale bude to text, kterej napsala Jackeline1984 podle toho, jak to sama cítí? To, jestli, jak a kam se bude dál vyvíjet, je na mne moc citlivá záležitost, na to abych si troufla u nějakého textu šmahem hodnotit "literární úroveň"...
Co je to literární úroveň? A kdo jsou hodnotitelé?
To by byla stejná debata, kterou už jsme vedli.
Rozdělení do odstavců, čím kratších, tím líp, dá tomu textu jen to, že se to bude líp číst. Úlitba línému čtenáři, na kterou taky autor může, ale nemusí přistoupit.
» 30.01.2017 - 14:40
Adramelech
Hazentla: Nesouhlasím s tím, že kritika "je jen dojmologie - líbí/nelíbí". Každá umělecká tvorba má svá pravidla a nejen profesionální literární kritik, ale i trochu sečtělejší člověk dokáže rozpoznat úroveň textu. Kdyby hodnota literární tvorby byla zcela relativní, tak by nebyl žádný rozdíl mezi hodnotou slohové práce žáka základní školy a hodnotou textu třeba takového Prousta nebo Joyce. Domnívám se, že tvůj přístup začínajícím autorům neprospívá, neboť když je nikdo neupozorní na nedostatky jejich textů, pak nemají motivaci svoji práci zlepšit. Kromě toho přiznávat hodnotu bezcennému de facto znamená upírat hodnotu cennému, což ve svém důsledku vede k popření hodnot vůbec.
» 30.01.2017 - 14:51
Hazentla
Adramelech:
To je debata, kterou už jsme vedli. Můj názor je ten, že hodnota literární tvorby je zcela relativní. Záleží, kdo čte.
Pro maminku daného žáka zš je hodnota jeho slohové práce jistě zcela vyšší než celé sebrané dílo Joyce + Prousta + Kafky + nevim koho.
A o tom, jaký přístup komu prospěje si musí rozhodnout autor sám.
Já se zase domnívám, že vybalit na někoho rovnou "to se nedá číst" je demotivující. Tím pádem to může vést k tomu, že někdo, kdo by se třeba s trochou podpory rozepsal, psát přestane. Protože si řekne, že to smysl nemá.
Kór když vlastně nevíš (je to tady literární server), jestli to píše literární kritik- profesionál nebo maminka žáka zš...
Hodnoty jsou relativní věc. Tím pádem si může každý najít hodnotu v něčem jiném. Což ve svém důsledku vede k tomu, že je na světě hodně hodnot (abych zkusila demagogické dovádění věcí do důsledku ve tvém stylu). :)
» 30.01.2017 - 15:45
Paulmatthiole
Adramelech: no nevím... natvrdo: zkoušel jsem napsat něco jako kritiku asi ve dvou či třech případech, když mě o to autor ve vzkazech sám požádal. Upřímně, byla to práce na pár hodin a i tak si myslím, že nešlo o kritiku v pravém slova smyslu. Ale možná je to tím, že mám IQ pod normálem. Tady, kde lidé mají problém sepsat komentář čítající víc než pár desítek slov (protože na to údajně nemají čas, kdežto na opravdu bedlivé pročtení díla a vlastní tvorbu evidentně ano), je přinejmenším sporné, do jaké míry lze takový komentář považovat za projev objektivní kritiky.

Co tedy znamená přesně (alespoň tak přesně, jako když v rovnici vyjde x = 1) pojem "sečtělý, sečtělejší"? Je to ten, kdo přečetl x děl (přičemž x je větší, než počet děl, která přečetl autor)? Je to ten, který se ponořil do všech žánrů? Nebo je to tak nějak oboje dohromady (ale jak přesně, tedy)?

Příklad - mám rád Jiráska - někdo ho vysloveně nenávidí. Byl oligofrenní Jirásek, protože neuměl psát? Jsem oligofrenní já, protože ho čtu? Možná jsme oligofrenní oba :-) Pokud nemám rád jiného autora, mám právo prohlásit o něm a jeho čtenářích totéž?

Hele, byl jsem u toho, když holce ze základní školy ohodnotili vystudovaní a zřejmě tudíž minimálně z musu sečtělí "profíci"její slohovou práci jako "příliš nedětskou". Takže ne jako něco, co se nedá číst, kde by byly chyby gramatického rázu, mizerná slovní zásoba nebo slovosled... a řeknu jedno, ta holka se na psaní vykašlala, protože jí to za to nestálo. Věnuje se exaktním vědám a má klid. Proč asi?
» 30.01.2017 - 18:34
Adramelech
Paulmatthiole: K tématu demotivace: Opravdu tvůrčí člověk s literárním talentem se nenechá demotivovat ničím, nýbrž bude psát dál bez ohledu nejen na kritiku, ale prakticky na cokoli. Dostojevskij téměř po celý život zápasil s obrovskými finančními problémy, jak je hojně doloženo v dopisech adresovaných hlavně jeho bratrovi , ale psal dál a ani ho nenapadlo, aby se upíchnul někde jinde, kde by uplatnil své technické vzdělání. Celé plejádě sovětských autorů slintala za patami KGB, ale oni stejně psát nepřestali; některé z nich musela KGB oddělat, aby od nich byl pokoj. Ve výčtu příkladů by se dalo ještě dlouho pokračovat. Kdo je k psaní "povolán", toho nic neodradí. Ergo, není ta holčička, kterou demotivovalo negativní hodnocení její školní slohové práce, nakonec spokojenější na poli exaktních věd? Co když ti vystudovaní profíci poznali, k čemu se holka hodí a k čemu se naopak nehodí?
» 30.01.2017 - 18:45
Paulmatthiole
Adramelech: No, klidně rozeber i to ostatní :-)

Adramelechu, nejen tvůrčí člověk s literárním talentem se nenechá demotivovat ničím a bude psát bez ohledu nejen na kritiku, ale prakticky na cokoli, je to silně dvojsečně psáno :-)

Co se té dívčiny týče, hájíš tu (v podstatě) lidi, jejichž posláním je lidi motivovat, nikoliv je demotivovat na základě jejich pochybných závěrů (a to, podle mě, pojem "nedětská práce" opravdu znamená). Mně to bylo interpretováno tak, že s těmito lidmi nechce mít nic společného - a to je bezvadný výsledek práce, na který může být každý pedagog opravdu hrdý. Oni nepochybně vědí, že by to v oblasti literární nikam nedotáhla... nn, v tom punktu si, obávám se, nebudeme rozumět.
» 30.01.2017 - 19:20
Adramelech
Paulmatthiole: Když jsem chodil do školy, bylo úkolem pedagogů děti vzdělávat, nikoli motivovat. Asi dnešní době už nerozumím. Pořád se divím, jak je možné, že se dnes tolik dětí ve škole nenaučí ani pravopis. Není to snad proto, že je tam učitelé místo vzdělávání motivují? :-)
» 30.01.2017 - 19:30
Paulmatthiole
Adramelech: Víš, těch případů, kdy kantor zhnusí předmět i talentovanému dítěti, je celkem dost. Třeba se někdy setkáme, v reálu, a rozebereme to z více úhlů - je to věc na proklatě dlouhé povídání a už se příliš odkláníme od tématu :-)
» 30.01.2017 - 19:35
Adramelech
Paulmatthiole: Máš pravdu. Od nylonu a kůže jsme přece jenom už dost odbočili. :-)
» 31.01.2017 - 00:47
Zdravím všechny, jak jsem již psala, jde o moji prvotinu, takže se nebráním jakékoliv kritice. Já osobně považuji za úspěch, že moje dílo vyvolalo poměrně rozsáhlou diskusi. Jinak připouštím, že pro některé čtenáře může být povídka obsahově nudná. Nicméně, pro ty, co to mají podobně jako hlavní hrdinka, to může být zajímavé. S rozčleněním textu také něco udělám, asi by nebylo od věci rozdělení do více částí na pokračování. Zahrnout 11 let (včetně doslovu 17 let) do jedné povídky asi nebyl nejlepší nápad.
Psát rozhodně budu dál, se svým tajemstvím jsem se chtěla svěřit alespoň (virtuálnímu) papíru už dávno. Teď jsem však byla měsíc doma se svou dcerou, protože měla plané neštovice, a tak jsem po večerech psala. Dnes jsem se vrátila do práce a bude to s časem na psaní horší. Ale budu postupně zkoušet dál, a nehodlám zůstat jen v intimní sféře. Například příběhy z prázdninových cest, které podnikám se svými dcerami, osloví možná širší okruh čtenářů. :-))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Eyrekr [12], Tamara J [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.