Příběhy mladého pankáče

Asi před deseti lety (tedy okolo jednadvaceti) jsem prožíval své krásné, svobodomyslné pankáčské období. Poslouchal jsem Ramones, Pistole či Bouncing Souls (což mi vydrželo dodnes), nosíval otrhané kalhoty a černá trička s pankáčskými motivy (tričko s lebkou se zkříženými sichrhajskami a nápisem OLD PUNKS NEVER DIE nemohlo v šatníku chybět), na nohou kotníkové glády (jež jsem později vyměnil za vietnamské pláťáky, neboť glády jsem se svým čtyřikrát operovaným kolenem při chůzi neuzvedl), a jelikož jsem míval asi třikrát více vlasů než nyní, nemohlo chybět ani vysoké, načerno obarvené číro. Rodiče to tolerovali a já jim svůj vděk oplácel tím, že jsem se při pravidelném každonedělním výletu za nákupy do Kauflandu oblékal slušně a číro zůstalo schováno pod kšiltovkou.

V našem maloměstě jsem však coby jediný takto vzhledem vynikající člověk budil velkou pozornost, která ne vždy šla ruku v ruce s pozitivním ohlasem.

"Příšerné, co někteří mladí nosí v dnešní době na hlavě," prohodila při pohledu na mé háro starší paní s růžovo-oranžovo-modro-červeno-žluto-zeleno-šedo-bílo-černým přelivem, když mne míjela na ulici.

Čím jsem se však odlišoval nejen od ostatních staro- i mladousedlíků z našeho městečka, ale asi i většiny pankáčů, byla má tetování. Tedy... kdejaký pankáč i "nepankáč" je tetován, že jo, ale já měl již tehdy (a mám samozřejmě doteď) přes celá záda vytetován velký kříž s trnovou korunou a na pravé paži jako bonus i obličej samotného Ježíše.

"Do prčic, to mi řekni, jak ty můžeš být pankáč, a přitom mít na sobě vykérované křesťanské symboly?" dostával jsem tehdy tuto i podobně znějící otázky od spousty lidí.
"Jsem křesťan, co se stal pankáčem, ne pankáč, co se stal křesťanem," odpovídal jsem.
"Počkej, to je odpověď na hovno, nejsem po ní ani o trochu chytřejší."
"Tos nebyl ani předtím. Dej si pivo a neptej se na kraviny," odpověděl jsem.

Tehdy jsem poznal jednu zajímavou slečnu. Byla menší než já (což je při mých 172 centimetrech poměrně vzácnost, vždycky jsem býval nejmenší, kamkoliv jsem přišel či kdekoliv jsem působil), samozřejmě potetovaná, měla kroužek v nose, dva ve spodním rtu, byla štíhlá, s velkým poprsím a malým zadkem a úžasnými, dlouhými, kudrnatými, rudými vlasy. O tom, jak jsme se sblížili, se nebudu rozepisovat, chci jen poukázat na jednu zajímavou věc:

Já byl křesťan s křížem na zádech, se stříbrným křížkem, jenž mi na řetízku visel na krku, s Ježíšem na pravé paži (můj pankáčský vzhled a způsob žití nyní nechejme stranou), zatímco ona byla... satanistka. Vlastně ani nevím, jak jsme si my dva k sobě mohli najít cestu a nějak fungovat (fajn, sex s ní byl skvělý a divoký a já býval dokousán a doškrábán, poslouchali jsme i podobnou muziku, neberu-li v potaz její oblíbené Satana vzývající kapely), ale jinak?

"Víš, co mě napadlo?" zeptal jsem se jednou.
"Ne."
"Koukám na ten tvůj zadek v těch upnutých džínách. Je fakt skvělý. Má jen jedinou vadu."
"No?" zajímalo ji.
"Ty obrácené kříže, co sis včera všila černou nití na plochu zadních kapes."
"A co já s tím jako?" změnila tón hlasu v podrážděný.
"Napadlo mě, jestli by ses na chvíli nemohla postavit na hlavu. Víš, pak by ty kříže měly tu správnou polohu."
"Zbláznil ses?" vypadlo z ní. (Nutno dodat, že jsem se opravdu zbláznil, ale až o čtyři roky později, kdy jsem musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Byť už ve vztahu s ní jsem asi nemohl být úplně při smyslech)
"Při našich častých výměnách názorů se stavíš na hlavu co chvíli, tak to někdy udělej i jinak než obrazně," popichoval jsem ji.
"Až po tobě, mistře, pak totiž bude tvůj kříž na zádech v té správné poloze."
"Nemůžu se stavět na hlavu, zrovna jsem jedl, poblinkal bych se," odpověděl jsem.

Jak asi tušíte, tento vztah nemohl vydržet dlouho. Nemohla u mě skousnout, že jsem místo nedělního ranního sexu občas vyrazil do kostela (a byť jsem byl i zde oblečen slušně, babky se při pohledu na mne křižovaly, a tuším, že i modlily u pánaboha za mou hříšnou pankáčskou duši), a já zase u ní nemohl skousnout milion dalších věcí, neboť mi vztahy stejně nedělaly a nedělají dobře, ať už jsem v nich se satanistkou, křesťankou, budhistkou, ateistkou nebo kýmkoliv jiným (muslimky zde samozřejmě nezařazuji, nikdy netrávím čas s nikým, komu nejde vidět do tváře).

"Tak víš co, ty hajzle?" zařvala na mě po další velké hádce, na jejíž počáteční důvod si již nevzpomínám. "Seru na tebe! Měla jsem se na tebe vysrat už tehdy, cos mě uprostřed léta provokoval pouštěním vánočních koled!"
"Jo? A co uděláš? Zakřičíš: Je konec! a práskneš za sebou dveřmi?"
"Přesně tak!" Tón jejího hlasu zněl nejistě. Asi ji překvapilo, že jsem ji odhalil.
"Posluž si. Budeš už tak šestá, co to udělala," pobídl jsem ji.
"JE KONEC! SBOHEM!"

Co se týče prásknutí dveřmi, musel jsem ji pochválit. Předchozích pět dívek je spíše jen hlasitě zavřelo, tohle však bylo opravdové PRÁÁÁÁSK! -ÁÁÁSK! -ÁSK! s pořádnou ozvěnou.
Jedna věc mne však poté zarazila. Jak se může satanistka loučit frází "Sbohem"? Není to náhodou proti jejímu přesvědčení? Jó, takhle zařvat "Ave Satan!" a prásknout dveřmi, měl by ten rozchod opravdu to správné grády.