Být otcem

Pokládám sluchátko. Spojovatelka mi něco pantomimou naznačuje. Nevnímám ji. Stále mi v uších zní jeho poslední věty.



„To dám, to zvládnu. Je to mé jediné dítě“ říkám si sám pro sebe.

„Henry, co je s tebou, není ti zle?“ ptá se starostlivě spojovatelka.

„ Musím tam jet“ odpovím a jako po elektrošocích odcházím z pošty.

Do Prahy je cesta vlakem ze Zlatých Hor dlouhá. Zkrátím si ji chytře lahví rumu. Konečně jsem na Hlavním nádraží i s kuráží. Konec zimy, začátek jara je v Praze depresivně ponurý a chladný. Teď ještě najít adresu. Jako blbeček se ptám: „Kde je Karlův most?“ Někteří lidé dělají, že mne neslyší a skoro běží ulicemi dál. Jiní se sice loudají, ale ti zase nerozumí česky.

Most nakonec najdu s dvouhodinovým předstihem. Nejprve pozdravím Slávka, mého kamaráda trampa. Nyní malíře portrétů. Má moc práce, musí makat. Nechci ho rušit, zdržovat od kšeftů, potřebuje prachy. Zastavím se u srandovní kapely, její muzika mi trochu pozvedne náladu. Kupuju si CD. Kluci mi píšou i vlastnoruční věnování a fotí se se mnou. Exota v maskáčích, širáku a dlouhým plnovousem asi nikdy neviděli. Začíná si mne fotit i zájezd nějakých Asiatů.

Pak pozoruju plynule tekoucí ocelově šedou řeku a trhané pohyby barevně ladících racků. Nevnímám šrumec okolo, dav lidí měnící se v stádo. Ignoruju kouzlo architektury. Soustředím se jen na řeku. Připomíná mi život. Nejraději bych z mostu skočil do Vltavy, nechal se unášet bez zodpovědnosti za své kroky, za svá rozhodnutí.

Už za hodinu.

Na Malé Straně, v luxusním podniku, začíná oslava třicátých narozenin mého syna. Co si počnu? Já obyčejný starý zlatokop mezi zlatou mládeží!? To se mi synáček pěkně pomstil. Osud má smysl pro humor.

Do telefonu mi řekl: „Dárečky si strč za klobouk. Vzmuž se a přijeď za mnou do Prahy. Bude to divokej mejdan podle mýho gusta“.

„Tak jsem tady synku, všechno nejlepší!“ pronesu na uvítanou. „A děj se vůle boží“ brblám si pod vousy.