Ich komme…

„Ahoj Henry! Kam ti mám hodit ten pohled z Německa?“ křičí na mne z dálky vždy veselá pošťačka Sylva.

„Domů? Do Muzea? Nebo si ho přečteš tady na zahrádce?“ směje se a už zastavuje kolo. Opírá ho o plůtek zahrádky před hospodou Koruna. „Dnes mám fakticky fofr, dám čouda a letím dál.“

„Kafe si snad vypiješ?“škádlím ji.
„Neblázni Henry, jsem ve službě“ chichotá se, a už mi sedí po boku. Hladí mi „pro štěstí“ můj stříbrný plnovous.

„Ono se to neposere, viď?“ zašeptá, a chechtá se, že ji slyší celé náměstí.
„ Týjó, za těch pár šupů co bereme, je snad lepší zůstat na podpoře. Nahoře pro nás pořád vymýšlejí další otročiny. Holky za přepážkou budou muset být úřednice, bankovnice, pojišťovačky i trafikantky. A to vše za jeden plat. Hrůza! Jééé Leni, když tě vidím, šoupni mi símtě k tomu kafeti jednoho malého štemplíka “ zakňourá přátelsky na servírku.

Nalévá si nenápadně panáčka rumu do skleničky s turkem. Nasype dva sáčky cukru, koukne na mne „Nemáš náhodou ještě cukr? Musím si ten hořký život pořádně osladit“ a zase se kření, že jí můžeš spočítat všechny zuby.
Podávám jí pytlík s bonbóny, které mám pro děcka. Ty, které umí pozdravit, dostanou hned. Ty, které to rodiče nenaučili, dostávají ode mne nejen bonbón, ale i výchovnou lekci zdarma.

Sylva noří dramaticky ruku do pytlíku jako při loterii, najednou vykřikne „Já jsem ale sklerotická kráva“. Vytáhne zpět prázdnou ruku bez bonbónu a začne dolovat v pošťácké brašně. „Jééé tu je! Na!“ podává mi spiklenecky pohlednici z Německa.
„Za takový pohled mám nárok minimálně na tři bonbóny“ mlsně se olízne Sylva. Vytáhne si zelené, červené a žluté Bon Pari. Nad žlutým se ušklíbne. Vrátí bonbón a doluje dál.
„Jééé fialový, bomba!“. Všechny tři rozbalí a položí na desku stolu. Prvně strká do úst zelený. Kýve hlavou, jakože dobrý. Hned na to slupne červený. Fialový je v trapu dříve, než jsem si stihl nasadit brýle na čtení.
„Bouzží, co?“ mele Sylva s plnou pusou bonbónů. Málem jí červený vyletí ven. Zastrčí ho zpět „Už mmlllčimm“ huhlá. Sylva ale nikdy nemlčí, ta tu svoji hubu nezavře.

Využívám nejvhodnějšího okamžiku a čtu:
Tento rok by se to mělo stát. Bude to ale jiným dopravním prostředkem. Přesto bych nechtěla být nepoznána. Tak na viděnou Zdeňka

Vzpomenu si na svoji životní lásku. Vzbouřila se. Našla sílu hledat štěstí za kopečky…Zlatých Hor. A nyní se mne chystá po dlouhých letech navštívit.
Obracím pohlednici a směju se. Smysl pro černý humor stále neztratila. Nahoře je nápis Ich komme… Na černobílé fotografii vidím z letadla sestupovat po schůdcích stařenku o holi.

Sylva se začne chechtat taky. Najednou nečekaně ztichne a vytřeští oči.
„Ježíš, já viděla všechny svaté, když jsem ten pitomý bonbón spolkla“.
Hrkne do sebe zbytek turka a rezolutně pronáší: „Henry, už žádné další sladkosti. Chci být na stará kolena fit, stejně jako ta tvoje slavná Zdenička“. Naskakuje na kolo a mizí jako dým nevykouřeného cigárka.