Ten umí to a ten zas ono.

"Nazdar Ludvo, polez na jedno!" zaslechl jsem známý hlas, když jsem si jednoho teplého letního rána vykračoval po rodné vísce. Automaticky jsem kouknul na hodinky. Půl deváté. Mno, nakonec proč ne? Měl jsem sice po noční, ale další směna mě čekala až příští den odpoledne.

Zamířil jsem tedy ke kámošovi Jardovi Strnadovi, neboť právě on mě z přízemní terasy svého rodinného domu lákal na zlatavý mok. Jarda Strnad byl též nositelem přezdívky "Špaček", protože jako kuřák občas po sobě zanechával abnormálně velké vajgly. I když ho časově nic netlačilo, třikrát potáhl z cigarety a tip. Šmitec. Dlužno dodat, že tenhle zlozvyk mu na druhé straně vynesl vřelé sympatie některých sociálně slabších spoluobčanů, kteří mají na podobné věci abnormálně vycvičený postřeh. V duchu motta ze známé knihy Boženy Němcové, že "dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí", tito občané zase prosazují něco ve smyslu "ani lístek tabáku nazmar". A pokud možno nenápadně, s nasazením vlastních plic, likvidují po Jardovi nepořádek.

"Jakto, že nejsi v práci?" zavolal jsem na něj cestou od branky.

"Mám dovolenou, kurvafix," zazněla nakvašená odpověď.

"No a? Dovolená není důvodem k nasranosti, ne?"

"No jasně. Vždyť ve skutečnosti jsem celý šťastný," odvětil Jarda s neskrývanou ironií. "Včera mně dovolenou nařídil šéf. Dnes je středa. Na co mně asi tak tohle volno je? Na nic. Promrhaný den. Letos takhle nečekaně už po čtvrté. No nenakopal bys za takovou dovolenou svého šéfa s láskou do prdele?"

Než jsem došel k Jardovi, krátce jsem zapřemýšlel, kolik lidí bych do oné části těla s láskou nakopal já. Hm, dost by jich bylo. Jen vědět, že by mně dotyční nedali pocítit svoje sympatie stejným způsobem. To už by se mi až tak moc nelíbilo.

Vystoupil jsem na terasu a Jarda do skleněného pohárku nalil Braníka z dvoulitru. Pivem z plastové flašky jsem nebyl zrovna u vytržení, ale pitné to je, to jsem měl už nejednou vyzkoušené. A navíc, kdoví, v čem nám to budou výrobci servírovat za dalších dvacet let.

"Kdybych tušil, v jakém jsi rozpoložení, tak za tebou snad ani nejdu," navázal jsem na předchozí rozmluvu. Ale rychle jsem do sebe půl pohárku obrátil. Až pak jsem si sedl.

"Postěžovat si český člověk může, ne?" odvětil Jarda už celkem smířlivě. "I toho šéfa bych mohl mít horšího, to uznávám. Ale i lepšího! A drobnou výhodu má i tahle dovolená. Sice skoro nic neudělám doma, ale můžu trošku přemýšlet o rodině, o životě, při tom přemýšlení i filozofovat... Jo, víš na co jsem přišel právě před chvilkou? Na to, proč má český lev ve znaku dva ocasy. Navedli mě na to naši demokratičtí politici. Ty nedávné řeči o Ukrajině a tak podobně. Prostě, když vznikal náš státní znak, tak místo dvou lvích hlav dala vrchnost přednost dvěma ocasům, protože než mít nahoře více moudrých hlav, tak je lepší mít dole víc ocasů, se kterými můžeš snadno manipulovat. A netlem se tak blbě, ja nemyslím tou manipulací "tamto". Uznej radši, že to na dnešní dobu docela sedí. Dobré co?"

"Jo, to pivo ujde," dělal jsem nechápavého. "Máš ho fajn vychlazené."

"Vole, o tom nemluvím!"

"A jó, lví ocasy... Čéče, když ti bude šéf dávat ve středu tu dovolenou častěj, tak asi brzy budeme přepisovat naše dějiny. Ale něco na těch tvých úvahách být může," rychle jsem dodal, protože se Jarda začínal tvářit dost nespokojeně.

"To si piš," spokojeně přikývnul a zhluboka se napil piva. Najednou upřel pohled kdesi do dáli. Pak natáhl ruku s napřímeným ukazováčkem a řekl: "Koukej, Ferko Párči. Jde séct dětské hřiště. Na jeho příkladu můžeš pozorovat, jak se máš správně chovat v zaměstnání, aby ses neupracoval k smrti."

Ferko Párči byl zaměstnanec obecního úřadu. Stal se jim na základě filozofie starosty, že "kdo si hraje, nezlobí". Ferko byl totiž známá firma. V roce 1989 statečně cinkal klíči na okresním náměstí. Někteří škarohlídé tvrdili, že sice cinkal klíči, ale kasařskými. Jiní zas, že sice v davu cinkal obyčejnými klíči spolu s dalšími demonstranty, ale že během tohoto cinkání k němu nějakým zázrakem doputovala nejedna peněženka. A Ferko, aby neurazil "dárce", tak si ty peněženky i s obsahem a tichou vděčností ponechal. Prošlo mu to. Vždyť tehdy kriminály jen tak nového delikventa nepřijaly.

Jenže davy na náměstích se posléze rozešly a Ferkovi skončily zlaté časy. Jeho záliba ve shromažďování cizích věcí se stala okatější a nakonec dovedla Ferka k několika letému výchovnému pobytu v base. A právě po návratu z ní starostu napadlo, že se Ferkovy dovednosti pokusí využít ve veřejný prospěch. Vyšlo to tak napůl. Obec sice přestala být obdobou Bermudského trojúhelníku, ve kterém rovněž nevysvětlitelně leccos zmizelo, ale nikdo ještě nevymyslel takové zvětšovací sklíčko, přes které by byl vidět veřejný prospěch Ferkovy práce.

Ferko se na kraji dětského hřiště posadil na lavičku, vedle sebe opřel strunovou sekačku, ze zad sundal batoh a jal se v něm cosi hledat. Po chvíli přestal, vstal a vydal se zpět směrem k obecnímu úřadu.

"Asi si nevzal benzín," tipnul si Jarda. "Hovno piješ!" To patřilo mně.

Dorazil jsem pohárek s pivem a okamžitě jsem měl zase plný. "Neboj, je toho dost," uklidnil mě Jarda, jako by četl mé myšlenky.

Chvilku jsme převedli řeč na místní fotbalisty a hlavně na velkého fanouška Laďu Šťastného, kterému po několikerých slovních urážkách rozhodčích byl zakázán vstup na stadión. Protože se však tento nacházel hned vedle vyvýšeného železničníhoi přejezdu, tak Laďa Šťastný svůj trest vyřešil tím, že na sudí nadále pořvával právě z tohoto vyvýšeného místa. Za těchto okolností se "muži v černém", rudí vzteky, jen stěží soustřeďovali na svůj hlavní úkol, totiž řídit utkání. Výsledkem pak byl občasný útěk před fanoušky obou táborů, neboť to blbě pískali na obě strany.

Mezitím se Ferko Párči opět vrátil na své pracoviště. V ruce opravdu nesl kanystr s benzínem. Po namáhavé činnosti se opět posadil na lavičku a chvíli někam zamyšleně hleděl. Najednou jeho pohled zamířil k zemi a rychle otáčení hlavy dávalo tušit, že zase něco hledá. Vzápětí opět následoval odchod směrem k obecnímu úřadu.

"Nerad bych se pletl, ale tentokrát to vypadá na zapomenutý ochranný štít na obličej," prohlásil Jarda. "Já už ho mám trochu odpozorovaného. Doufám, že si bereš příklad z jeho pracovní produktivity. Takhle se to má dělat, aby všechny volné finanční prostředky neschlamstlo horních deset tisíc. Kdysi mně pracanti, jako je Ferko, docela vadili. Ale mám být na ně nasraný, když se jinde rozkrádají nesrovnatelně větší prachy? No, raději popojeďme."

Hladina dvoulitrového Braníka opět výrazně poklesla. Dobu, než se Ferko zase objevil, jsme využili k hlubokému zamyšlení, jestli by se neměly krádeže zlegalizovat. Jarda byl pro s argumentem, že se už zlegalizovala prostituce, tak proč ne krádeže. Já jsem oponoval, že prostituce a krádež přece nemají nic společného. Ale na jeho námitku, že obojí je součástí Desatera, tudíž to cosi společného má, jsem už protiargument neměl.

To už se však do třetice všeho dobrého objevil Ferko a v ruce opravdu nesl ochranný štít. Po tak namáhavé chůzi nebylo divu, že si opět sedl. Chvilku něco lovil v batohu a pak se v jeho rukách objevil nějaký bílý předmět. Když ho začal rozbalovat, bylo jasné, že Ferkovi od veškeré té práce nějak vyhládlo.

"To má dobrý nápad," souhlasil Jarda a rukou zašátral za sebou v takové malé skříňce. Vytáhl dvoje slané brambůrky. Takové ty zdravé, hodně mastné. Kdo by jim odolal - k pivu? Spokojeně jsme začali křupat a beze slov pozorovali Ferka i okolí. Tu svačinu spořádal docela rychle. Napadlo mě, že mu třeba blesklo hlavou motto "hola, hola, práce volá", protože najednou svižně vstal a energicky začal čistit ochranný štít. Pak ho položil k sekačce a kanystru a... zase si sedl. Po krátké prohlídce batohu se mu v ruce objevil jakýsi lahváč. No jo, jídlo je třeba zapít.

"Páni," zavistivě jsem hlesl. "Tohle je ideální zaměstnání. Myslíš, že by mě taky přijali do práce?"

"Těžko, Ludvo," zavrtěl Jarda hlavou. "Nemáš tu správnou chuť pracovat. Na, radši se napij a nepřej si nesplnitelné." Mrknul jsem na hodinky. Ani se nezdálo, že už s Jardou sedím přes hodinu. Pivko mně začínalo chutnat čím dál víc a už jsem ho i malinko cítil v hlavě.

"Že by se Ferko konečně dal do díla?" ozval se znovu Jarda a zapálil si cigaretu.

Skutečně. Lahváč někam zmizel a Ferko byl opět na nohách. Také si zapálil. Pak vzal kanystr s benzínem, odšrouboval víko a začal pohonnou hmotu nalévat do nádrže sekačky. Od úst mu občas stoupal k nebi obláček kouře a k zemi klesalo nemalé množství rozlité hořlaviny.

"Já se na to nemůžu dívat," zavrčel Jarda, tipnul cigaretu a vstal od stolu. "Ten vůl si snad myslí, že je nehořlavý." S těmito slovy zmizel v domě. Za pár vteřin se však vrátil se dvěma hasícími přístroji. V jedné ruce pivní pro nás v podobě dalšího Braníka, ve druhé opravdový práškový hasičák. "Kdyby něco, tak k němu hned zdrháme!"

Pro tuto chvíli se nedalo dělat mnoho víc, než pít pivo a pozorovat, jestli je v práci Ferkův anděl strážný. Byl. Ferko uzavřel kanystr a tipnul cigaretu. Pak nastal málem slavnostní okamžik, kdy nastartoval sekačku a začal krátit trávník. Osud mu však nadále do jeho pracovního nadšení kladl vážné překážky. Měl osečenou plochu tak deset krát deset metrů, když se k Ferkovi začal blížit jeho kamarád "Američan". Tuto přezdívku si vysloužil nikoliv pobytem za "Velkou louží", ale westernovým kloboukem. Ani to by možná samo o sobě k té přezdívce nestačilo, ale Američan byl postavy velmi drobné, takže s trochou nadsázky se dalo říci, že klobouk byl větší svého majitele.

Američan na Ferka cosi zavolal, ten ihned vypnul pracovní nástroj a společně se odebrali na lavičku. Z jejich dalších pohybů se dalo vyčíst, že si oba mohutně zavdávají něčeho tekutého. Nejspíš Američanovy vyhlášené domácí pálenky, jejíž výrobní recept úzkostlivě tajil.

"Tak, Ferko asi pro dnešek skončil," usoudil Jarda. "Kór po tom pivu. Američanův dryják jsem okoštoval jen jednou. Ještě celý následující den jsem byl ve stavu blízké smrti. Zlatý Braník." S těmito slovy nám znou nalil.

"Po dědině se už vykládá, že kdo neochutnal Američanovu pálenku, ten nesložil zkoušku odvahy," navázal jsem na Jardu. "Já jsem ji sice složil, ale můj žaludek týden s díky odmítal jakoukoliv potravu. Na druhou stranu, od té doby jsem už nikdy neměl tak malé náklady na jídlo."

Zatím, co jsme vzpomínali na nevšední zážitek z ochutnávky Američanovy kořalky, ten se zvednul a v poklidu pokračoval k nám neznámému cíli. Nebylo sporu o tom, že je na konzumaci svého produktu dobře vytrénovaný. Na Ferkovi se už ale začínaly projevovat první známky pití. Ani bych neřekl nestřídmého, protože bezpečná dávka Američanovy pálenky pro obyčejného konzumenta by se vešla zhruba tak do očního kapátka.

Ferko tedy na několikátý pokus vstal z lavičky a vydal se k sekačce. Při pokusu zvednout ji ze země se svalil vedle ni a hodnou chvíli trvalo, než s využitím pracovního nástroje coby berly opět stanul na nohách.

"Jak tak na Ferka koukám asi se zvedá vítr," zhodnotil jsem jeho snažení. "Také se budu muset zvednout, už jsem tu zkysnul dost dlouho." Načež jsem vstal.

"Tak ještě chodníčkový pohárek, Ludvo," odvětil Jarda a neprodleně doplnil pohárek.

Ferko mezitím zamířil ke skupince okrasných jehličnanů, které z kratší a od silnice vzdálenější strany ohraničovaly dětské hřiště a u nich se definitivně svalil. Říká se, že čas je nejlepší lékař. Pro Ferkovo vystřízlivění určitě.

"Když si vezmeš, jak mu bude blbě až se probudí, tak si snad od obce tu svoji mzdu dokonce zaslouží," zasmál se Jarda.

"No, aspoň je tady nějaká sranda," uzavřel jsem úvahu o Ferkovi a dopil pivo. "Tak, Jardo dík za pivo a někdy příště se zase zastav ty u mě. Měj se."

Tady bych vlastně mohl skončit. Avšak moje cesta domů se malinko zkomplikovala. Jak už to tak bývá, když je člověk rozpitý, chutečka je pořád. Takže jsem se v místní nálevně stavil ještě "na jedno" čepované. No a pak si už toho vlastně moc nepamatuju. Až před večeří mě manželka "pochválila" za to, v jaké stavu jsem dorazil domů. Prý jsem pořád vykřikoval "Ferko na Hrad" a "od zítřka krademe".

"Mami, co to tatínek povídá?" zvědavě se prý tázala naše tříletá dcerka. "Ploč od zícka klademe?"

"Danuško, tatínek říká: Ferko na Hrad a od zítřka králem," snažila se zachránit situaci moje drahá polovička.

"Né, já slisím dobze. On ziká od zícka klademe!"

"Danuško, říká králem. Na, tady máš lizátko."

Těch lizátek dostala Danuška ještě pět. Až pak velkomyslně prohlásila: "Tak jo, mozná ziká klálem."

Fajn, pomyslel jsem si. Moje dcera už začíná brát úplatky. Lizátkem to začíná a kde to skončí? Mám obavu, že roste pro - státní správu!





Post Scriptum

"Jářku, kolego, a o čem budete ve své povídce psát příště?"

"Ctěný příteli, to se přece obvykle neříká. Ale budiž, vyjímečně prozradím svůj plán do budoucna. Tak tedy - od nového roku už tady žádné viditelné příště nebude."

"Ale co tak najednou?"

"I kdepak najednou. Dlouho jsem zvažoval a nyní provedl. Toť vše."