Vesele, vesele dělník do továrny jde!

"Zdeničko, šestnáctého listopadu si beru dovolenou," sdělil své půvabné sekretářce ředitel firmy Vendelín Vítámvás. "Tak mně podle toho zorganizujte program, abych..."

"Ale co váš plánovaný projev, pane řediteli?" s úsměvem ho přerušila Zdenička, která kromě nesporných fyzických přednosti disponovala i neoddiskutovatelnými přednostmi pracovními.

"Projev? Co je s ním?" opatrně sondoval ředitel, neboť si zaboha nemohl vzpomenout, kam svými slovy Zdenička míří.

"No přece - k 17. listopadu! Blíží se první výročí sametové revoluce!"

"Ach, to. Nojo, nojo. Sakra, když já tu dovolenou potřebuju. To víte, vážné rodinné důvody..., ale nebojte, nějak to vyřeším," slíbil nakonec ředitel, i když ho zrovna žádné řešení nenapadalo.

"K čertu se 17. listopadem," pomyslel si v duchu. "Proč bych kvůli jakési revoluci nemohl mít dovolenou, když jsem teď ředitel? Vždyť odřečnit, že se nám všem lépe žije, přestože to není pravda, to přece zvládne každý trouba. Nejen já."

Nic z toho však nemohl říci nahlas, protože mladá Zdenička byla ještě plná ideálů a takové rouhání by mu neodpustila.

Vendelín Vítámvás se zakaboněným čelem přemýšlel, jak se co nejlépe zhostit úkolu, na kterém nepracoval ještě ani minutku, protože na něj jaksi zapomněl. Jeho štěstím však bylo, že přitom stál u okna. Pohledem bloudil po prostoru před ředitelskou budovou, zvanou "Bílý dům", když spatřil Aloise Truhlíka. Ten již řadu let ve firmě působil jako pracovník propagace, tedy v oblasti, která byla v posledních měsících takřka neviditelná. Nezaslechnout občas Aloise Truhlíka v závodním rozhlase s nějakým významným hlášením, došlo by dost lidí k závěru, že už zde nepracuje nebo dokonce zemřel.

Se spokojeným zamnutím rukou došel Vendelín Vítámvás k přesvědčení, že právě našel člověka, který po dlouhé době může udělat něco užitečnějšího než bylo v době nedávno minulé přišpendlovávaní srpů a kladiv na nástěnky.

"Pane Truhlíku, pojďte za mnou na slovíčko!" zavolal z okna na svého zaměstnance, majíc ve tváři široký úsměv, aby ho třeba předčasně nevyplašil. "Potřebuju s vámi něco pracovního probrat."

Alois Truhlík nebyl dnešní. Hned mu bylo jasné, že se blíží problémy. Jako by toho už teď neměl až nad hlavu. Každý den po příchodu do práce se rozhodnout, jakou svačinu si koupit v kantýně, jaký denní tisk si po ní přečíst, za kým pak dojít přátelsky pokecat, aby smysluplně uběhl čas do oběda. No a po obědě chvilku trávit, pak promyslet, co podniknout později odpoledne doma a byl konec směny. A do takového fofra teď ještě rozhovor s ředitelem Vendelínem Vítámvásem. To nevěstilo nic dobrého. Ale jednou se tím ředitelem stal, tak musel svého nadřízeného poslechnout.

Neochotně vstoupil do budovy a posléze do sekretariátu ředitele. Pozdravil a Zdenička se na něho mile usmála, což by mu za jiných okolností určitě zvedlo náladu, tentokrát však zadumaně pokračoval do ředitelovy kanceláře.

"Zdravím vás, pane Truhlíku! Jak se pořád máte?" vřele ho uvítal Vendelín Vítámvás. "Už jsme si dost dlouho nepopovídali, že je to tak? Nebude to už zakrátko celý rok?"

"Čím dál, tím líp," pomyslel si Alois Truhlík. "A že jsem ti ten rok nijak zvlášť nechyběl?" Nahlas však zamumlal něco v tom smyslu, že ten čas strašně rychle letí.

"Tak, tak," spokojeně souhlasil ředitel. "Ale nemyslete, já vás pořád vedu v patrnosti. A vidíte, dnes mám pro vás úkol!"

Alois Truhlík takticky vyčkával. Fakt, že by v nejbližší době mohl vzrůst jeho význam ve firmě, mu žádnou radost nedělal. V takové souvislosti ho napadlo pouze jediné: konec starých dobrých časů nicnedělání.

"Jak jistě víte, za pár dnů si budeme připomínat první výročí skvělé a neopakovatelné Sametové revoluce," pokračoval Vendelín Vítámvás. "A protože shodou okolností tady v pátek šestnáctého nebudu, potřeboval bych, abyste za mne toto datum našim zaměstnancům připomněl. Já jsem si původně chtěl do rozhlasu připravit projev, ale myslím, že to zvládneme i formou důstojné nástěnky. Vždyť těch srpů a kladiv, co jste v minulosti přišpendlil..., máte prostě zkušenosti s výzdobou."

"A ty srpy a kladiva jsi taky nadšeně oslavoval," opět v duchu konstatoval Alois Truhlík a nahlas dodal: "No, já nevím, to je dost náročné téma. To já snad ani nebudu umět." Tak trochu ještě doufal, že se z toho nějak vyzuje a nadále bude docela štědře odměňován za neviditelnou práci.

"Ale zvládnete, pane Truhlíku, zvládnete," ubezpečil ho ředitel. "Dám vám několik podnětů k lepší inspiraci."

"Hmm," odvětil Alois Truhlík, ale jako nadšený souhlas to rozhodně nevyznívalo.

"Tak heleďte. Třeba požívání alkoholu v pracovní době. Dříve se chlastalo skoro povinně na zdraví Sovětského svazu, na naše představitele, na Kim-Ir-Sena, na úspěchy kubánské revoluce a vůbec na všechno. Během posledního roku jsme se věnovali problému požívání alkoholu na pracovišti a co se stalo i díky Sametové revoluci?"

"No, já teda myslím, že diky Sametové revoluci se v tomto směru nezměnilo vůbec nic," pronesl Alois Truhlík uvážlivě. "Stále ještě bývá na mnoha místech nablito."

"Pozitivní myšlení, pane Truhlíku, pozitivní myšlení," trochu se zamračil ředitel. "A vůbec, kdo tady pořád dělá ten bordel?"

"Své zdroje nemohu prozradit, pane řediteli," ctnostně odvětil Alois Truhlík. "To je základní pravidlo mé odbornosti."

"A co třeba, jak jsme se za poslední rok vypořádali s neustále zde pobíhajícím různým drobným zvířectvem? Teď už tady nikoho nic neobtěžuje."

"Jo, o tomhle bych se třeba mohl zmínit," souhlasil Alois Truhlík. "Tepelná úprava masa našich elektrikářů je známá široko daleko. Jistě vzpomínáte, jak vás zhruba před týdnem navštívil ředitel Okresní finanční správy. Ztratil se mu tady jeho čistokrevný "jorkšírek". Mimochodem, taková rozmazlená uštěkaná potvora. Určitě tu někomu lezl pěkně na nervy. Ale o to nejde, jen jsem si vzpomněl, že jste další den elektrikářům pochválil obzvláště vydařenou pečínku."

Vendelín Vítámvás zbledl. "Chcete tí říci, že jsem řediteli Okresní finanční správy jeho psa sež..., ehm, že mám jistý drobný podíl na jeho zmizení? Člověče, o tom nesmíte ani ceknout!"

Ředitel chvíli přemýšlel a pak spustil: "Jo, to by šlo. Že se tady už zdaleka nekrade jako dřív, to snad uznáte taky. A navíc jsme ostrahu zesílili služebním psem."

"To myslíte, pane řediteli, toho hluchoslepého?" chtěl se Alois Truhlík ubezpečit, ale když viděl, jak ředitel rudne zlostí, rychle dodal: "Ale jo. O tom by se dalo něco napsat. Lidi mají rádi vyprávění o zvířatech. A tolik jako dřív se tady určitě nekrade. To máte pravdu. A mám taky nějak ohleduplně vyzvat neznámého pachatele, aby vrátil vybavení stolárny, které se tak záhadně ztratilo během celozávodní dovolené?"

"Pane Truhlíku, to by bylo zbytečné!" razantně odmítl Vendelín Vítámvás. "Jednotlivé případy nejsou tak důležité. Nám jde přece o trend, no ne?"

Alois Truhlík na to neřekl nic. Za tímto zdánlivě rozumným vysvětlením se totiž skrývaly určité nitky, které vedly právě k řediteli, jež měl jako vedlejší činnost podnikání se dřevem.

"Dobře, pane Truhlíku, myslím, že si rozumíme," uzavřel rozmluvu Vendelín Vítámvás. "Určitě jste pochopil, co po vás chci. Šestnáctého listopadu se na všech hlavních nástěnkách objeví připomenutí prvního výročí Sametové revoluce. Srozumitelné, výstižné, úderné. Aby všichni pochopili, že jsme se od doby totality posunuli výrazným krokem vpřed. Tak se zatím mějte a nezapomeňte - spoléhám na vás! Když dobře splníte tento úkol, čeká na vás mnoho dalších, stejně zajimavých."

Alois Truhlík opustil ředitelovu kancelář se smíšenými pocity. Musel řešit nečekané dilema. Když úkol splní dobře, bude zavalen prací, která ho téměř jistě nebude bavit a jeho dosavadní zvyklosti budou nenávratně v tahu. Když úkol dobře nesplní, bude se po něm ředitel vozit a jeho dosavadní pracovní režim bude v čudu rovněž. Za těchto okolností dospěl Alois Truhlík v té době spíše k netradičnímu řešení.

Do klíčového data vymýšlel, aby pak následně zavrhoval, ale šestnáctého listopadu se na všech hlavních nástěnkách objevila následující "oslava" Sametové revoluce ve formátu A4:

17.11.1989 - 17.11.1990

1. výročí Sametové revoluce


Stejně jako evoluce

vytvořila další dravce

Sametová revoluce

naši firmě nové správce


Na výsledky stačil rok

kolem firmy padl les

zas držíme hubu i krok

zákon hlídá slepý pes



Když pak v pondělí ráno dorazil ředitel Vendelín Vítámvás do práce, viděl, že u nástěnek stojí zástupy lidí, živě diskutují a smějí se.

"Tak to má být, radují se," pomyslel si ředitel spokojeně. "Ten Truhlík asi přece jen nebude úplně neschopný." Vendelín Vítámvás byl tak dobře naladěný, že ani neuznal za vhodné si obsah nástěnky přečíst. Proto se tvářil dost nechápavě, když do jeho kanceláře bez zaklepání vrazil personální náměstek Vincenc Práskal.

"Pane řediteli!" volal pobouřeně. "Viděl jste ty lidi? Oni se smějí!"

"To je přece v pořádku, pane kolego," shovívavě odvětil Vendelín Vítámvás. "My přece potřebujeme spokojené lidi v práci."

"Ale - oni se smějí nám!" zoufal si Vincenc Práskal. "Co naše řídící autorita?"

"Jak nám? Proč nám? To mně vysvětlete!"

A tak se stalo, že personální náměstek začal vysvětlovat, ředitel se začal rozčilovat a milý Alois Truhlík si musel ještě ten den u půvabné Zdeničky vyzvednout výpověď.

Aby se však na poslední chvíli ještě něco nepokazilo, raději se tvářil zdrceně. Proč každému vykládat, že za dva dny jeho bratr otevírá velký obchod s elektronikou a Alois Truhlík tam nastoupí jako jeho společník?