The Seattle Times - 1. kapitola

Seattle, město hříšného obchodu, ekonomiky a také moje nejmilovanější místo na světě. Vždy mě uchvátí noční blýskání světýlek od aut, mrakodrapů a pouličního života. Vzbudit se do deštivého rána je paráda. Stojím u proskleného okna ve svém obývacím pokoji, opírám se zády o pohovku a sleduji tu scenérii, která se mi nabízí.
„Já půjdu, za hodinu mám schůzku,“ pošeptá mi mladík, jehož jméno ani nevím, do ucha a jemně se přitom dotkne mého ušního lalůčku. Nebudeme předstírat, že to bylo omylem.
„Jasný, čau.“ Rozloučím se s ním, přitáhnu si saténový župan od Gucciho blíž k tělu a čekám na to, co přijde.
Mladík se nejistě vykročí mým směrem, ale já se ani nepohnu. Nechám dopadnout jeho dětskou ruku na svoji a čekám, co z něj vypadne. Vidím, jak přemýšlí, co přesně říct. Těká očima mezi mýma a já se pomalu začínám usmívat. To ho povzbudí.
„Ty snad nechceš číslo nebo tak?“ vypadne z něj typická věta.
„Ne, miláčku, vztah není to, co bych momentálně hledala, ale v posteli to celkem jde.“ Políbím ho na tvář a odejdu směrem ke kuchyni. Doufám, že nebude dělat scény jako někteří. Nebaví mě to poslouchat.
„Claire, myslel jsem, že to, co je mezi námi je výjimečné a já bych se chtěl znovu sejít.“ Popošel až ke mně a položil mi opět své dětské ručky na ramena. Přestává mě to bavit, nějaký výmysly o budoucnosti. Na to nemám čas ani chuť.
„To po jedné strávené noci poznáš, že je to výjimečné?“ povytáhnu pobaveně obočí a hledám něco k snídani.
„Vždyť,…“ nedokončí.
„Promiň, ale tebe nenapadlo, že chci jenom sex a ne lásku na celý život? V baru v sobotu večer žena nesedí jen tak, věř mi.“ Chudák, měla bych si hledat starší muže, co to chápou.
„Jak chceš, ty děvko.“ Jeho ruce spadnou z mých ramen a já se ani neotočím. Nemám zájem.
Je kolem jedenácté hodiny a já vyjdu ze sprchy. Po odchodu mladíka beze jména jsem zalezla do postele a pracovala. Zase mi v tom udělali bordel. Vůbec nechápu, proč zaměstnávám takové debily, kteří nechápou, že v mé firmě nemají právo na chyby. Žádný chyby. Vše musí být na jedničku, víc neuznávám.
Ale teď vcházím do své šatní skříně, která voní po pracím prášku a mém parfému. Výběr obsahu mého šatníku konzultuju jedině s mojí osobní návrhářkou Miou. Je to bohyně. To mi připomíná, že bych se jí měla ozvat kvůli tomu vánočnímu večírku. Nutně potřebuju nový šaty.
Z hodinu musím být u stolu mých rodičů, který se nachází u pobřeží. Máme rodinný oběd, jako každou neděli. Já, rodiče a moji tři bratři. Jason, nejstarší bratr, si našel novou kurvičku, co jde zase po jeho penězích a on si to náležitě užívá. Zase ji jen ojede, chvilku ji bude přiživovat a pak ji odkopne. Ten scénář už známe.
Bratr číslo dvě je Brian. Ten vlastní firmu, která vyrábí nějaké věci do počítačů nebo tak. Jako jediný má manželku a na cestě první dítě. Těším se na příchod mé první neteře. Miluju děti, ale momentálně se mi nehodí do rámu. Víc než děti miluju svoje nynější děťátko. The Seattle Times. Dárek k mým 25 narozeninám od táty.
Odhodím na zem ručník, vyberu si podprsenku a kalhotky. Vše mám sladěné do černé barvy a přidávám k tomu odpovídající podvazek. Silonky vybírám taky černé. Zbožňuju ten pocit, jak moji kůži laská ta kvalita a jemnost materiálu. Sice kvalita něco stojí, ale do háje s tím, já si můžu dovolit, co jen chci.
Jelikož je začátek prosince, vybírám si tmavě zelené pouzdrové šaty a zimní kabát v černé barvě. Rychle odcházím, vezmu ještě psaníčko a černé lakované lodičky. S vlasy nic nedělám.
„Slečno Woodová,“ usměje se na mě Jack, můj osobní řidič a otevírá zadní dveře. Řidičák mám, ale proč si nenechat vozit ten svůj zadek, na kterém makám 3x týdně.
„Dobré ráno, Jacku.“ Usměju se typickým úsměvem a nasedám. V autě je příjemné teplo doprovázené zpěvem z rádia.
„Miláčku, vítej.“ Přivítá mě matka na prahu domu. Jako vždy je překrásná. Srší z ní radost a láska. Celým naším domem. Už od dětství.
„Mami, ráda tě vidím.“ Políbím ji na obě líce, sundám si svůj kabát a podám ho služce. Letmo se na mě usměje a vezme si ho.
„Claire, konečne, kde se couráš?“ popichuje mě Ethan, bratr číslo tři.
„Znáš to, někteří z nás pracují, brácha,“ ušklíbnu se na něj. Ne, že by nepracoval, ale nějak ho zklidnit musím. Nenechám se vytáčet hned, jakmile přijdu.
„No jasný, naše paní velká podnikatelka,“ oponuje. Debil, chce mě nasrat.
„Až budeš vydělávat co já, prosím, ozvi se.“ Utnu náš malý rozpor.
„Tati, ráda tě vidím,“ obejmu svého otce a políbím ho na líce. Voní po kolínské, kterou používá už léta. Tvář má potemnělou, ale vypadá dobře. Už se dostal ze zápalu plic, který ho málem dostal.
Přivítám se s ostatními a usednu na své obvyklé místo. Vedle Ethana přímo naproti terase, která směřuje do zahrady. Ten výhled mám zarytý v paměti a to je pro mě známka toho, že jsem doma.
„Jak ti to jde v práci, Claire?“ zeptá se matka a vloží si do úst dušenou zeleninu.
„Máme nadměrný počet výtisků a myslím, že to na nový rok se můžeme těšit na rekordní čísla.“ Nabodnu kousek masa a vychutnávám si jak tu chuť kuřecího, tak slova.
„Já věděl, že ty nezklameš.“ Pyšní se otec jako páv a já jsem na sebe hrdá.
Firmu jsem dostala do kondice. Předtím tam byl nějaký starý neschopný dědek, který snědl celý svět. Nechtělo se mu moc odejít, ale už to bylo potřeba. Otec ho nepropustil, ale milosrdně odešel. A pak jsem se pustila do pořádné selekce zaměstnanců.
„To víš tati, bylo mi to předurčený,“ řeknu s úsměvem na tváři.
Během zbytku oběda probíráme příchod nového člena rodiny Woodů. Nemůžu se už dočkat, prcka jednoho. Měla bych jít konečně koupit dárek na páteční party, kterou pořádá Selena, Brianova manželka. Bude to taková ta party, kdy kamarádky donesou oblečky a další věci na mimino.
Odcházím asi kolem třetí odpoledne. Dostávám s sebou čokoládový dort, do kterého se pustím, u emailů, které musím ještě dnes večer vyřídit.