Mistr nad mistry

MISTR NAD MISTRY

Muž na podiu k sobě volá další oběť: „A tyhle brýle, prosím, ano, jsou toho pána s brýlemi v druhé řadě, tohle budou asi na čtení, že ano?“
Pán s brýlemi v druhé řadě se chytá za kapsu, odmítavě vrtí hlavou a vytahuje pouzdro na brýle.
„To je prázdné, tam nic není,“ volá eskamotér a pán jde s udiveným úsměvem na podium.
Tak se ke svým majitelům navracejí kravaty, hodinky, pudřenky, prostě vše, co je tak po kapsách či kabelkách.
Někdo s potěšením z podia kyne svým známým, jiný vztekle popadne, co mu patří a nelibě nese, že je ostatním pro smích.
Představení má spád. Navracení předmětů je jeho završením, kouzelník předvedl spoustu hezkých triků a lidé se opravdu baví.
„Tady náramek té slečny v tom modrém kostýmku, a náprsní taška pána zrovna přede mnou…“ Kouzelníkův hlas trochu znejistěl a on si mezi slovy stále sahá na náprsní kapsu. Rozdílení kořisti dokončil jako v mátohách a sám se začal nenápadně šacovat.
„Přátelé, prosím vás!“ volá do utichajícího potlesku. „Někomu jsem asi omylem…“
Na tu chvíli čeká Lojzík s napětím. Sedí u prostřední uličky a tak také padl kouzelníkovi do rukou.
Sám od sebe by Lojzík na žádné představení nešel, ale přemluvil ho Jeňa, kamarád a občasný komplic v drobných i větších lumpárnách.
„Uvidíš konkurenci, to budeš zírat! Ten prohmátne každýho, ani nemrkne. Já to umět, tak se válím v zlatým písku.“
Pořekadlo o válení se na Zlatých pískách Jeňa trochu popletl, ale Lojzíka získal a on teď s potěšením sleduje zpoceného kouzelníka, jak se beznadějně šacuje.
Před chvílí šacoval Lojzíka, ale ten u sebe nemá ani ten kapesníček a vstupenkou zřejmě velký mág opovrhl.
Jako profík Lojzík ocenil mistrovu zručnost a rychlost, s jakou mu projel všechny kapsy. On sám mu stačil sáhnout jen do jedné, když se přes něj mistr naklonil, aby Lojzíkovi sáhl i do pravé zadní. Sako se mu odchlíplo a Lojzíkovi sama nabídla náruč náprsní kapsa, hluboká a plodná. Náprsní taška mu sklouzla za pásek a když se mistr narovnal, byl již odsouzen k nevšednímu zážitku. A prožívá si ho opravdu rozechvěle, jenže s taškou je už Jeňa bezpečně někde za horama, ať se kouzelník plácá po kapsách sebedůkladněji.
„Ale to není možné!“ volá muž na jevišti, „podívejte se, prosím vás, někde mi snad vypadla náprsní taška!“
Někdo se rozpačitě dívá pod sebe, ozve se i nejisté zatleskání. Ale kouzelník se tváří vážně, asi se mu ta taška opravdu ztratila.
„Je to opravdu vážné, prosím! Dokumenty, letenky, já bych musel zavolat policii! Ať nikdo neopouští sál, prosím!“
A to je horší. Že vedle Lojzíka někdo seděl a už nesedí, to policajti vyšťourají. Pohádku o cizím pánovi jim také nebude moci vykládat moc dlouho, a že už si na něj policajti dávají pozor, o tom Lojzík nepochybuje. Už několikrát ho přátelsky upozornili, že je jen otázkou času, kdy ho při něčem chytí. Nic nedělá a žije si docela spokojeně, byť v rozpadlém domku, to na sebe upozorní. Jeňu už si z toho vykombinují, a i když je neusvědčí, je to veliká nepříjemnost. Jen aby to Jeňa pořádně schoval! Jestli ale policajti vyhrabou, kudy kam Jeňa šel, je s nimi konec.
Lojzík se ohlíží, jestli by se přece jenom nedalo nějak zmizet, ale jediné, co vidí, je Jeňa, jak klidně míří ke svému místu vedle něj. Jeňa překročil Lojzíkova kolena, ztuhlá děsem a posadil se.
„Hrabe ti nebo co?“ skuhrá Lojzík. „Chce volat policajty! Jestli vyšťouraj, žes byl chvíli pryč…“
„To mě taky napadlo, když jsem viděl, co tam má,“ cedí Jeňa skrz zuby, „ale nezavolá.“
„To asi můžeš vědět. Kams to dal?“
„K Máně.“
„K jaký Máně?“
„Do šatny.“
„Co do toho taháš jakou Máňu z šatny, kreténe?“
„Uvidíš.“
Iluzionista se mezi tím dusí ve vlastní šťávě, přemlouvá lidi, aby se dobře podívali a bojuje s odhodláním skutečně zavolat policii. Nakonec mu stejně nic jiného nezbude, ale ta ostuda! Však výkřik „přičaruj si ji“ s následným smíchem obecenstva byl jasnou známkou, že po profesionální stránce bude zcela vyřízen.
„Pane… pane… pane kouzelník!“
Paní u dveří zřejmě váhá nad oslovením. Míří k němu a mává nějakým balíčkem. „Já jsem vám to měla dát až skončíte, ale vy už asi končíte, že jo?“
Kouzelník trhá papír, nedočkavě vybaluje obsah a otevírá náprsní tašku.
„Kde jste to vzala!?“ volá za odcházející paní.
„Ňákej kluk to přines, že mu to dal ňákej pán, aby to dal mně, abych to dala vám.“
Kouzelník se rychle probírá dokumenty, všechno tam je, jen peníze…
„Bylo tam šest tisíc!“ vzlykl do zad šatnářce.
Ta se zase otočila k němu: „Kluk dostal deset korun. Od toho pána, ne ode mne. Já bych mohla dostat od vás.“
Sálem zase zašuměl smích.
„Jedině tak!“ blesklo hlavou kouzelníkovi. „Lepší oželet ty peníze, jinak to nepůjde.“
„Jistěže, paní,“ zvolal se smíchem a dbal, aby zněl nenuceně. „Vyrovnáme se!“
Zastrčil tašku do kapsy a pozdravně zvedl ruce do výšky, dlaněmi k publiku.
„Moc vám děkuji za pozornost, jakou jste mi věnovali. A že jste byli opravdu pozorní, jen co je pravda.“
Lidé se začínají smát, uvolněně a upřímně. Takhle se nechat vyšplouchnout! Sem tam sice někdo tvrdí, že to věděl, že to přece byla jasná bouda, ale tím se nic nemění. Obecenstvo nadšeně tleská a kouzelník se uklání a uvažuje, jestli ten nečekaný úspěch snad nestál za ty ztracené peníze. Snad by stálo za to, příště se s nějakou ženskou dohodnout!
Už dlouho neměl takový aplaus; uznalé publikum umí ocenit originální nápad – a takovouhle tečku za vystoupením si hned tak každý kouzelník nevymyslí.