obloukový/í...

na jednom konci
opuštěné ulice
jsem objevil malý oblouk
vlastně spíš bránu
otevřenou nad nekonečnem

nějakou dobu jsem stál
a fascinovaně na to zíral

ulice stoupala
a za tím monumentem
začínala určitě klesat
a mě zachvátila prudká touha
jít tou ulicí
až na konec
a zjistit kam spadá

pak jsem uviděl malého ptáčka
strkal si hlavu pod křídlo
ale hned ji zas vyndával
vyrušen buď září slunce
nebo nějakým šramotem

má duše je stejně rozespalá
jako ten ptáček
chce se jí někdy zavřít oči
klidně spát
ale co chvíli ji probouzejí

světelné proudy
pronikavé zvuky
palčivé myšlenky
změť tužeb
sny i realita

kolikrát závidím svým nohám
které nemají duši
a pokojně odpočívají