Kapitáne, kam s tou lodí?

Po několikahodinové plavbě se ze šedivé clony drobného deště a mlhy začalo vynořovat pobřeží. Mírně prošedivělý muž s tváří, na níž se podepsalo mnohaleté působení slané mořské vody, vypnul motor svého nevelkého plavidla. Hlavou se mu honily různé myšlenky.

Zdánlivě šlo všechno podle plánu. Na místě byl včas a počasí bylo takové, jaké měl na takovou práci nejraději. Špatná viditelnost, ale moře klidné. Ani mocný Vůdce Německé říše neuměl rozkázat přírodním živlům.

Přesto muž nebyl ve své kůži. Nějaký vrozený a zároveň nebezpečnou činností vypěstovaný instinkt ho varoval, že dnes jeho práce nepůjde hladce. Ale on nebyl zvyklý nedodržet dané slovo. Slíbil, že ve sjednaný čas bude na určeném místě, a to hodlal dodržet. Rezignovaně povzdychl a znovu uvedl lodní motor do chodu.

Pomalu se blížil k pobřeží. V dáli, po pravé straně, matně probleskovalo pouliční osvětlení městečka Saßnitz. Vzpomněl si, jak nedávno v Malmő seděl s přáteli v jedné námořní hospůdce a jeden z nich poznamenal, že už brzy v Evropě v noci vidět světla nebudou. Bylo veřejným tajemstvím, že německý Wehrmacht se připravuje vtrhnout do Polska. Čeká se jen na nějakou záminku. A co to pak spustí, ví Bůh, a ten kdoví jestli.

Déšť zesílil, ale to muži vůbec nevadilo. Věděl přesně, kde se nachází a kde má za pár minut být. To místo bylo použito již několikrát a pro záměry ilegální organizace se výborně hodilo. Členité pobřeží, ke kterému se dalo přiblížit na několik desítek metrů. Odjinud než z moře obtížně přístupné. Od nejbližší silnice ke břehu bylo třeba jít křovinatým a lesnatým terénem zhruba půl kilometru.

Muž, jednou rukou hlídajíc kormidlo, druhou sáhl po vypínači silného reflektoru a směrem k pobřeží vyslal smluvený signál. Zasvítil třikrát dlouze, dvakrát krátce a pak ještě dvakrát dlouze. Jeho plavidlo se v tu chvíli nacházelo asi sto metrů od břehu. Když spatřil smluvenou světelnou odpověď, spokojeně si pro sebe cosi zabručel a velmi pomalu plul ještě blíž k pobřeží. Asi třicet metrů od pevniny znovu vypnul motor a čekal.

Po chvíli zaslechl hluk malého motorového člunu a vzápětí spatřil, jak se k němu pomalu blíží. Po několika sekundách přirazil k boku jeho plavidla. Toho, kdo řídil člun, muž od vidění znal. On i ostatní pasažeři ve člunu na sobě měli pogumované pláště a gumové holínky. Nebýt rozdílu ve výšce, vypadali by všichni stejně.

"Zdravím, Rudi, jak to tentokrát šlo?" zavolal plynulou němčinou na připluvší, když uvazoval jejich člun ke své lodi.

"Taky zdravím, Kapitáne. Dík za optání, ale chtěl bych si s tebou promluvit mezi čtyřma očima, " odvětil Rudi. Od samého počátku se znali jen pod těmito jmény.

"Počkejte chvíli, prosím," obrátil se Rudi na své pasažéry. "Opravdu to nebude trvat dlouho." Pak po krátkém kovovém žebříku vyšplhal do větší lodě. Oba muži vstoupili do kormidelnické kabiny.

"Všechno to začíná pěkně smrdět, Kapitáne," začal Rudi bez okolků. "Jde po nás pobřežní stráž i Gestapo. Někdo promluvil a oni zachytili stopu. Už brzy s tím budeme muset skončit."

Kapitán si vzpomněl na svůj pocit, že něco není v pořádku. "Jo, stará dobrá Evropa se mění k horšímu. Čert aby to... Tak koho pro mne máš tentokrát?"

"Nějakého vědce s rodinou. Manželkou a synem. Ona je Němka, on samozřejmě taky, ale s židovskými předky. On je nějaký významný fyzik nebo co. Údajně o něj mají zájem Američani, prý aby hlavně nepracoval pro Hitlera. A ta druhá rodina jsou taky Němci s židovskými předky, pro změnu s ruskými. Chtějí odsud pryč, třeba i do Sovětského svazu. To víš, po Křišťálové noci už to tady Židé mají těžké. Jde jim o krk. Je to taky manželský pár a čtyři malé děcka k tomu. Jenže..." Rudi zrozpačitěl.

"Jenže?"

"Ten manžel nemá doklady," zabručel Rudi provinile. "Kapitáne, vím, že to neděláš, ale nomohl bys udělat vyjímku? Nedělit rodinu. My jsme se s těmi doklady fakt snažili, ale bohužel jsme to nestihli vyřídit. Možná to děláme naposled..."

Kapitán zavrtěl hlavou. "Nejde to, Rudi. Už tak je to velké riziko. Pasažéra bez dokladů nijak neokecám, když by bylo třeba se legitimovat. A navíc mám svůj limit osob. Na téhle lodi ma všechno svoje dané místo. Ne, ohrozil bych ještě další lidi. Ten muž to musí zkusit jindy a jinak."

"No zkusil jsem to, jak jsem slíbil," pokrčil Rudi rameny. "Dál nenaléhám. Vím, že jim nic nedlužíš. Tady máš peníze za těch osm. Pasy a jiné doklady mají u sebe. A ještě mám pro tebe tři bedničky fajnového pití z Francie a nějaké americké cigarety. No, jako obvykle."

Zboží Kapitán ihned zaplatil a pak oba vyšli z kabiny. Déšť výrazně zesílil, takže i viditelnost se výrazně zhoršila. Rudi sešplhal do svého člunu a té početnější rodině něco potichu říkal. Žena se rozplakala a celá rodina se pevně objala. Kapitán to ze své paluby tiše sledoval. Nebyl bezcitný, ale věděl, že pro vlastní přežití musí v tomto řemesle dodržovat jisté zásady.

"Musíme vyrazit!" zavolal po chvíli na osazenstvo člunu. "Je to v zájmu bezpečí nás všech."

První se za pomoci dospělých vyšplhaly na palubu všechny děti. Pak žena s ruskými předky.

"Prosím..." ještě jednou to zkusila.

"Ne, paní, opravdu to nejde. Váš manžel za vámi přicestuje později." Ale ani Kapitán svým slovům příliš nevěřil.

Pak se nalodila druhá žena, po ní doputovaly na loď dva kufry, každá rodina jeden a nakonec byl na řadě její manžel. Když byl v půli krátkého žebříku, ozvaly se odněkud zdáli výstřely. Napřed to vypadalo na jednu pistoli, ale vzápětí se přidalo i hlubší prásknutí z pušky.

"Rychle, rychle, musíme odsud vypadnout!" vykřikl Rudi a směrem ke Kapitánovi dodal: "Nechal jsem dva hochy u cesty, aby dávali pozor. Ti by jen tak nestříleli. Už se to asi posralo definitivně!"

Mezitím se už muž dostal na Kapitánovu palubu. Rudi ještě podal Kapitánovi alkohol a cigarety. Střelba mezitím zhoustla. Občas zarachotil i samopal. Kapitám měl na německé ruční zbraně docela vycvičený sluch a tohle vypadalo na novější "empéčko".

Rudi nastartoval svůj člun. "Hodně štěstí, Kapitáne! Budeme ho všichni potřebovat! Kdoví, jestli se ještě uvidíme..."

"Měj se, Rudi!" zavolal Kapitán. Znovu se mu mihlo hlavou, jak nepříjemný pocit měl, když se blížil k německému pobřeží. K jeho malé radosti ho tedy námořnický instinkt nezklamal. "Zkuste se ukrýt v členitém pobřeží," zavolal ještě na muže ve člunu. Pak se obrátil k novým pasažérům a dodal: "Sedněte si na palubu. Z více důvodů je to bezpečnější." Pak zmizel v kormidelnické kabině, aby nahodil motor a vydal se zpět do Švédska.

"Dej pozor na děti, Anno!" poprvé se ozval muž z Rudiho člunu. "Nechej vzkaz, jak jsme se domluvili, když nepoplujeme společně. Já..., přicestuju za vámi hned, jak jen to bude možné. Mám vás všechny moc rád!"

"Dej na sebe pozor, Aljošo!" snažila se Anna překřičet hluk motorů. Chtělo se ji plakat, ale kvůli dětem se snažila být statečná.

Obě lodi se od sebe rychle vzdalovaly, ale vědci se tempo zdálo příliš pomalé. "Jak to, že se tak vlečeme? Za cestu na takové kocábce jsme museli zaplatit takové nekřesťanské peníze! To je skandál!"

"Nekřič, Georgu," snažila se ho uklidnit jeho manželka. "Všichni dělají, co mohou."

"Dělají, dělají... Ví vůbec ten Kapitán, jak je důležité, abychom bezpečně uprchli?"

Během mužova nespokojeného reptání jim Rudiho člun pomalu zmizel z dohledu. Od pobřeží znovu, teď již o něco tlumeněji, v dávkách zaštěkal samopal. Na Kapitánově lodi už naštěstí neviděli, že si jeho střely našly Rudiho i Aljošu. Křik umírajících už k nim přes hluk lodního motoru nedolehl. Neviděli ani, že jeden z členů Gestapa zamířil samopal na volné moře, protože se mu zdálo, že v šedivé cloně zahlédl nějaké nezřetelné obrysy, snad nějaké lodi. Vyslal tím směrem ještě poslední dávku a vyslech si výtku velitele, že plýtvá střelivem.

Opravdu to vlastně byly výstřely do prázdna, bohužel si však jedna z nich svůj cíl našla. Annin nejstarší syn nevydržel sedět na palubě a už před nějakou chvílí vstal a procházel se na zádi, držíc se nevysokého zábradlí. Právě, když byl v samém rohu a byl šikmo natočený směrem k pobřeží, zbloudilá střela ho zasáhla zboku do hrudi. Síla nárazu ho přehodila přes zábradlí a on s výkřikem spadl do moře. To ho ihned začalo unášet opačným směrem než pluli.

"Saško, Sašenko, proboha, zastavte!" zděšeně vykřikla Anna a její děti se daly do pláče. Anna se bleskurychle zvedla a vběhla do kormidelnické kabiny. "Pane, zastavte tu loď, můj syn... spadl do moře!"

"Jak to, že spadl do moře? Co se stalo?" zvolal Kapitán zlostně, ale motor vypnul,.

"On..., stál u zábradlí a..., najednou byly slyšet výstřely. A po posledním vykřikl a spadl do moře. Prosím, vraťte se pro něj!"

"Zbláznila jste se?" okřikl ji Georg, který rovněž vstoupil do kabiny. "Když se vrátíme, zařveme tady všichni! Vždyť vám těch fakanů ještě furt dost zůstane!"

"Vy mlčte!" ostře ho okřikl Kapitán, obrátil se k Anně a mírně pravil: "Paní, játo opravdu nemohu udělat. Vždyť váš chlapec se nám už ztratil z dohledu a my nevíme, kde ho přesně hledat. Navíc je asi těžce zraněný, nemá skoro žádnou šanci přežít. Navíc to tady zanedlouho začne pročesávat pobřežní stráž. Je mně to opravdu líto. Vaše zbývající děti vás teď budou velmi potřebovat. Věřím, že je nechcete vystavit dalšímu nebezpečí." S těmito slovy se od plačící Anny odvrátil a znovu nastartoval motor. Se semknutými rty a pevně držíc kormidlo upíral pohled směrem k cíli plavby.

"Správně, Kapitáne, já pořád tvrdím, že s děckama jsou jenom potíže," spokojeně prohlásil Georg a směrem k Anně dodal: "Však tomu vašemu Stalinovi vezete ještě dost mladé krve."

Anna se od Georga odvrátila a zamířila ke svým dětem. Její ramena se otřásala potlačovaným žalem. Kapitán se na Georga podíval a kdyby zachytil jeho pohled, asi by ho zamrazilo.

Dlouhé minuty plavba pokračovala v poklidu. Kapitán odhadoval, že do relativního bezpečí potřebuje ještě něco přes hodinu. I tak bedlivě všemi směry pozoroval zdánlivě pusté moře. Najednou se mu zdálo, že zahlédl záblesk světla. Podíval se tím směrem pozorněji a opravdu. V dáli byla loď. Větší než ta jejich, proto si byl jistý, že ještě nebyli zpozorováni. Kapitán pozměnil kurs, zajistil kormidlo a vyběhl z kabiny.

"Rychle, musíte se schovat! V dáli je loď, ale nevím jaká. Lehněte si tady pod tyhle desky." Jeho loď měla upravené štítnice. Dvojité, z vnitřní strany šly směrem od paluby nazdvihnout, aby se do nevelkého prostoru vešel na boku ležící člověk. Kapitán rychle vysvětlil, jak si všichni mají lehnout a aby byli hlavně zticha. Pak vše zajistil tak, aby to vypadalo, že nikde žádná prostora k ukrytí není. Kufry odložil do malého a nenápadného prostoru v podpalubí, a vše na palubě ještě zamaskoval rozhozenými rybářskými sítěmi. Rychle ještě zkontroloval, že na stožáru a stěžni má pověšeny správné vlajky a předpisově svoji loď osvětlil. Byl nejvyšší čas. Loď se znatelně přiblížila a ukázalo se, že patří německé pobřežní stráži. Přiblížila se těsně ke Kapitánovu plavidlu a ozářila ho silným reflektorem. Kapitán si všiml, že na něj míří kulomet.

"Co tady děláte?" křikl na Kapitána muž v námořnické uniformě, podle výložek zřejmě velitel lodi.

"Chystám se na lov ryb," odvětil hlasitým, ale klidným hlasem Kapitán. "Co se děje?"

"To vás nemusí zajímat! Nepotkal jste nějakou loď?"

"Ale jo, potkal. Je to tak dvacet minut. Málem do mě vrazila. Byla větší než ta moje. Jachta, řekl bych. Ale řídil ji asi nějaký pitomec! Vždyť museli vidět moje osvětlení. Řeknu vám, dneska jsem se možná podruhé narodil!"

"Kterým směrem plula?"

"Nóó, přišlo mně to, že do Dánska. Snad ke Gedseru. Ale můžu se mýlit. Jo, a měli taky Dánskou vlajku." Kapitán si vymyslel zcela jiný směr, než kam měli namířeno oni.

"Hm, a jakou měli rychlost?"

"Víc jak deset uzlů to nebylo. Vaše loď je určitě rychlejší."

Velitel se bez dalších slov otočil a vydal nějaké rozkazy. Loď pobřežní stráže se vydala směrem, který udal Kapitán. Ten si hluboce oddechl. Počkal, dokud německá loď nezmizela z dohledu, pak odklidil sítě a pustil pasažéry z úkrytu. Všichni byli zaražení a Annina rodina navíc zdrcená z nočních událostí.

"Teď musím z té mé krasavice dostat maximum," zabručel Kapitán spíše pro sebe. "Jestli Němci tu moji lež odhalí příliš brzy, druhou šanci už nedostaneme." S těmito slovy zase zmizel v kormidelnické kabině a spustil motor na plný výkon.

Na německé lodi vzniklo podezření asi čtvrt hodiny poté, co se obě lodi od sebe začaly vzdalovat. Velitel lodi po vyslechnutí své posádky zjistil, že muže, který je poslal směrem ke Gedseru, nikdo neznal. Nikdo neznal ani název lodi - Algoth. A navíc, v těchto vodách se ryby lovily zřídka. Velitel opět nařídil obrat a stanovil kurs ke švédským břehům, kde by mohli podezřelou loď dostihnout. Závěrečná fáze "honu" začala.

Mezitím Kapitán na své lodi vyměnil německé vlajky za švédské a upřeně zíral kupředu, jako by chtěl stále ještě neviditelné švédské pobřeží přitáhnout blíž k sobě. Pomalu se začalo rozednívat a Kapitán tušil, že jsou už velmi blízko cíle. Těsně nad obzorem se už dokonce začalo vytoužené pobřeží rýsovat.

Vtom do kabiny vpadl Georg. "Za námi je nějaká loď. Ten váš vehikl pluje příliš pomalu!"

Kapitán uchopil dalekohled a zaostřil jižním směrem. Ano, byla to opět ta samá německá loď a nepříjemně rychle se přibližovala. Kapitán věděl, že rychleji plout nemůže. Teď už to bylo jenom o tom, jak blízko ke švédským břehům se Němci odváží, aby je dostihli a odvezli zpět do Říše, kde by pak většinu z nich čekalo hotové peklo. A Němci se své kořisti vzdát nechtěli.

Ozvala se varovná kulometná dávka. Kapitán věděl, že proti této zbrani nemají šanci. Už chtěl vypnout motor, když se ozvala jiná zbraň. Námořní kanón. Dost daleko před německou lodí vytryskl z moře gejzír vody. Bylo to ale zároveň dost blízko, aby Němci pochopili, že ve švédských výsostných vodách žádný vetřelec střílet nesmí. Švédská vojenská loď se blížila k německé a Kapitánova plavidla si očividně nevšímala. Možná švédská posádka i tušila, o co v tomto případě jde.

Než si obě ozbrojené lodi vysvětlily své postoje, dostal se Kapitán ke břehu. U něj, blízko Malmő, měli s dalšími lidmi převaděčské sítě domluveno převzetí pasažérů z lodi. Kapitánův úkol pomalu končil. Nastával docela pěkný slunečný den.

Anna s dětmi, i když to pro ně byla tak bolestná plavba, Kapitánovi poděkovala. Ten mlčky pokývl, pak sáhnul do bočnice svého pogumovaného kabátu a podal ji svazek bankovek.

"Tady, tohle si vezměte, paní," řekl trochu drsněji než měl v úmyslu. "Ta dnešní moje práce nedopadla moc dobře a tyhle peníze by mě ani netěšily. Jestli chcete dál do Sovětského svazu, za příbuznými, tak vám radím, abyste tam nejela s těmito americkými dolary. Už tady si je vyměňte za rubly. Sovětský svaz je zvláštní země. Tak hodně štěstí! Vám i dětem!"

Po několika krocích se ke Kapitánovi přitočil Georg. "Dobrá práce, námořníku. Já vám nic nevyčítám. Za všechny potíže mohou ti poloruští bolševici. Pěkná pakáž, co? Tak se mějte!"

Kapitán podanou ruku nepřijal. "Jako zdaleka největší svině se mi jevíte vy, pane. Věřte, že nebýt vaši ženy a syna, kteří nás pozorují, tak bych si to s vámi hned teď vyřídil jinak. Doufám, že už mi nikdy nepřijdete do cesty!"

Po těchto slovech Kapitán skočil z malého mola do své lodi a hned vstoupil do kormidelnické kabiny. Vzápětí nastartoval motor a vydal se... těžko říct, kam.

O měsíc později večer, posledního srpna roku 1939, v německém Gleiwitzu padly výstřely a vykonstruovaná provokace dala Hitlerovi záminku k vojenskému útoku na Polsko. Druhá světová válka, doba největšího temna v dějinách lidstva, začala naplno.







Také u této povídky musím dodat, že její děj i postavy jsou zcela vymyšlené. Až na jednu - Kapitána.

Algoth Niska, ročník narození 1888, v době, kterou popisuju, se svoji nevelkou lodí opravdu brázdil vody Baltského moře. A měl už za sebou docela pestrý život.

Jako mladý muž byl dobrým fotbalistou. Dokonce tak dobrým, že reprezentoval Finsko na Olympijských hrách v roce 1912 ve švédském Stockholmu. Finsko tehdy bylo součástí carského Ruska, ale s poměrně značnou autonomií.

Mezi oběmi světovými válkami se tento mladý muž skutečně moc nenudil. V době prohibice pašoval do Finska alkohol. Počet jeho honiček s pobřežní stráží Německa, Švédska a Estonska se už asi nikdy nepodaří spočítat. Policie na něj i nejednou střílela, on ale palbu údajně nikdy neopětoval. Jeden rok si pobyl i ve finském vězení.

Od roku 1938 převáděl, respektive přes Baltské moře převážel, Židy prchající z nacistického Německa. Neví se, kolik jich bylo přesně, ale má se za to, že hodně přes stovku. Převaděčství zřejmě nikdy nikde nebylo charitativní činností. Za naději na lepší budoucnost se muselo platit. Přesto Algoth Niska v některých případech údajně peníze nevzal. Měl zkrátka své klady i zápory, ale jeho kladné stránky stačily k tomu, aby ho svět oficiálně uznal jako zachránce Židů.

Když v roce 1954 v chudobě umíral na těžkou nemoc, možná mu nejednou blesklo hlavou, že svůj život žil nadarmo. Ale už tehdy si to určitě nemyslely desítky těch, které zachránil. A s postupem času až do dnešní doby si to už nemyslí tisíce dalších lidí, neboť alespoň ve Finsku má pověst lidového hrdiny.