První a poslední cesta

Jediné, co si za svůj krátký a ledový život pamatuji, je to, že padám. A upřímně, jde mi to dobře.

Chvilku plachtím, tu zas letím a někdy se řítím. Je to prostě super. Je tu docela zima. Zrovna prolétám balónky mlžných mraků. Právě vychází slunce, takže vše vypadá odpočatě, jasně a čistě. Propadávám pěnou z bílků a kroužím ledovým vánkem.

Jsem sněhová vločka. Nevím, proč jsem, kam padám, kdy dopadnu, jestli vůbec dopadnu, a vlastně nevím nic, jen to, že padám a jsem vločka.

Mé sestřičky padají se mnou. Jsme jedna velká rodina. Jako ledový závoj se všechny společně necháváme unášet chaotickými poryvy větru. Uvidíme, kam doletíme.

Už vidím nějaké modré ovály a šedivé čtverce. Sestřičky mi povídají, že ty boubelaté kruhy jsou prý jezera a rybníky a ty začmouděné obdélníky města a v nich domy a obchody.

Jsme zase o trochu blíž a vidím, jak po tepnách z betonu tečou provazce vozidel, co divně brblají, a v nichž prý sedí lidé.

Tak prý nějak cestují. Lidé. Zvláštní to stvoření. Zajímalo by mě, jestli oni vědí, co je jejich úkolem a jestli taky tak ladně přistanou, když padají.

Lidé asi něco musí jíst. Je toho spousta, co mají na výběr. Já jíst nemusím, jen ubývám, nebo přibývám podle teploty.

Taky by mě zajímalo, proč o nás lidé nevědí. Oni vědí, že jsme, ale myslí si, že jsme jenom voda. A to není pravda. Třeba já jsem z vody, ale mám v sobě i něco navíc. A to život.

Jsem zase o kousek blíže a už mohu slyšet zvuky lidí. Pláč. Křik. Řeč všeho druhu. Něco mi ale uvízne v mém krystalovém oušku. Smích. Krásný dětský smích, který by rozehřál nejedno ledové srdéčko. Láskou taju, ale musím ještě chvilku vydržet. Ten smích je jako cinkání rampouchů o sebe, tak hezky se poslouchá. Je úžasné, jak se ty malé děti smějí. Hrají hru. Házejí po sobě sněhové koule. Jedna dívka se právě strefila do zad nějakého hocha a oba dva se náramně chechtají.

Už se opatrně vyhýbám špičkám stromům a mířím k dětem. Chci si taky hrát.

Oni na mě už čekají. Začaly sbírat sníh a dělají z něj velké koule. Mnohem větší než ty na koulování.

Přistávám. Vííí. Jsem dole. Tiše jsem se snesla jako sova pálená. Malí lidé už mi běží naproti. Zvedám k nim svoje bílé ručičky. Obejmou mne a jemně mě přitulí k mým sestřičkám. Budu hlava sněhuláka a budu sedět přesně nad jeho krásným nosem z mrkve.

Tohle je moje první a poslední cesta.