Lunar-Lůno nadčlověka

1.

Už tam budu? Proč jsem tenkrát vůbec do toho šel s pitomým Pražákem, není schopný ani myslet na jeho hlavní úkol a vyhazuje prachy za hovadiny. Na co má v každém pokoji repráky, na co drahou dřevěnou podlahu s perským kobercem, na co na stěnách orámované metrové fotky lidí rozražené postmoderními obrazy, hlupák, idiot, prznič veškerého vkusu.
Pozlacené dveře z tmavého masivu, on se snad doopravdy zcvoknul. Jeho věc, už s námi dlouho nebude.
“Zdravím, divím se, jak rychle jsi byl schopen se ubytovat.”
Suše, až drze odvětil “Také tě zdravím, příteli.” Při slově příteli uvolnil mimické svalstvo, komik, snad si nemyslí, že pro něj ještě něco udělám.
“Ano, příteli… Přišel jsem za tebou pouze kvůli jedné věci. Jsem ti mnohé dlužen, za tvoji bohatou podporu mého, ne, našeho projektu, přesto jsi odstou...” zadrhávám se, rád bych mu to stihl povědět, ovšem nejdřív se jej musím zbavit. “Promiň, ale po cestě mi vyhládlo, zavolej sekretářce, ať mi donese steak, zatím se posadím, nechceš mi, příteli, nalít vína?”, šourám očima na stolek s láhví červeného vína. “
Ovšem, ovšem, ještě jsem to ani nestihl otevřít a navíc jsem tady taky jenom chvíli, abys věděl”.
Musím se zklidnit, ne tak agresivně, ale vždyť už je to jedno, nalévá víno do první sklénky, vytahuje z pod stolu i druhou, klid, klid, nesmí mi tolik bušit srdce, uklidni se. Podává mi ji, proč se mi ruce tolik chvějí? Proč mi potí ruce, nohy, čelo? Nesmí si toho všimnout. Cosi říkal a očekává ode mne odpověď, aha, zvedá skleničku, chce si ťuknout. “Tak, tedy, na náš uskutečněný sen, konečně můžeme v pokoji zemřít”. Cink, cink. Kdyby tak ten pošetilec tušil, že to je jeho umíráček. Ano, pořádně se napij, kdybys dokázal ocenit kvalitní víno, kdyby ses na něj podíval, trochu si jej lízl, možná bys jej nevypil, ovšem on ho musel do sebe hrknout naráz, zvyk je holt železná košile. Mám možnost pronést posledních pár slov.
“Nyní mohu pokračovat. Odstoupil jsi od našeho původního záměru a stal se hamižným, toto sídlo nechť mi je důkazem. Pamatuješ si na naši přísahu? Na náš slib? Na náš původní sen?”
Kymácí se, lapá po dechu, už nemám moc času “Říkal jsem, nepij, ovšem ty ne, tys musel své choutky uspokojovat. Toto byl poslední doušek, co prošel tvým nechutným hrdlem. Tím samým hrdlem, kterým si skládal přísahu a po 20 letech ji nesčetně krát porušil, tím samým hrdlem, kterým jsi zneucťoval naše subjekty, dodavatele, spolupracovníky, kontrakty, sekretářky, ovšem i mne. Tím samým hrdlem, kterým jsi posledních pár let praktikoval jen samé prasárny v rozporu s naší, co naší, mojí ideologií. Od této ideologie jsi se odvrátil zády, odvrátili jsme se tedy i my zády k tobě.” Už se nepotím, už mi není nepříjemné horko, doslova s čistou hlavou i tělem stojím nad jeho tělem. Zhluboka se nadechuji a vydechuji, právě ze mne spadlo veliké břemeno. Už jen zkontrolovat jeho tep a rychle odejít. Aha, ještě to s Eliškou. Mačkám tlačítko na volání k sekretářce “Elis?”. “Ano, pane?”. “Ten steak si vezmu sebou, za 20 minut zavolejte ochranku, záchranku a novináře”.

2.
Musím se soustředit na cestu, nechci se přeci vybourat. Do půlnoci musím být doma, jen kdyby nepršelo… Chudák Ela, bude jako hlavní podezřelá. Ještěže má ty kamerové záznamy z Taliánska, na kterých je zachycen vytočený prodavač vín, který zašel do skladu pro speciální flašku vína, protože ho Peťa evidentně naštval. Budou si myslet, že mu prodal otrávené víno, nikoho nenapadne, že tu byla ještě druhá flaška, ne, nikdo by nebyl tak paranoidní. Vždyť je to křehoučká dívenka, div se nezarmoutí z mrtvého krtka, jak by byla, taková děvenka, schopna zabít svého zaměstnavatele? Dokonce ani jeho smrtí nebude mít žádné benefity, alespoň ne oficiální. A policie, ti flákači, co vyšetří? Budou rádi, když zjistí, že se otrávil, nikoho nenapadne skrz Peťovu smrt rozhazovat miliony na zátah v italském vinařství či u jeho spolupracovníků. Obyčejný lid bude navíc potěšen, je zase o jednoho boháče míň, jsou o jednu příčku blíže k nejbohatšímu člověku, to je určitě potěší. Ano, všechny to potěší, nikomu to neublížilo a všichni jsou na tom teď lépe.
Oh, telefon? Jaktože ho mám v bundě? Zachar? Proč zrovna teď otravuje, jasně jsem mu říkal, ať na mě čeká o půl noci na tom místě, to není schopen pochopit ani takové triviální zadání? To se mám kvůli němu učit Rusky? Zvedat mu to nebudu, idiotovi, to si myslí, že mám při řízení motorky čas na volání?

3.
Konečně jsem Zde, “Zachare…”
“Stalo se to?”
“Samozřejmě, jinak bych se nevracel.”
“Motorku necháš tady?”
“Nikoliv, někdo by ji mohli nahlásit policii a nemusíme být s touto krajinou nadále spojováni. Jak šlo zařizování nutností tobě a ostatním, dostali sestřičky na porodním své podíly?”
“Ano, vše je zatím bez problémů”
“Leťme tedy, musíme otestovat ještě kuchyňské prostory a pokoje.”
“Kdy vyzvednem děcka?”
“Do týdne bychom měli býti schopni je zaopatřit, ovšem zatím nemáme jak je dopravit do Lunaru.”
Ach, ten náš Zachar, ví, kdy má zmlknout. Kdyby to tak uměli všichni. Ještě vlastně ani nemám promyšlený dopodrobna odběr. Budeme brát i černé? Nemocné? V inkubátorech? Neměli bychom nikde nechat mrtvé, rozhodně ne malé mrtvé. Celkem 20’000 kusů. Bílých samiček musí být 52% z celkového počtu , tedy 10’400. Samečků bude 48%, takže 9’600. Ošklivá čísla, ale v budoucnu se bude s nimi počítat lépe, než s napohled pěknými čísly. Kdybychom brali i černé, vše by ztratilo glanc.
5 tisíc z Ameriky, 9 tisíc z Evropy, 5’500 z Asie a 500 z klokaní země. 20’000 kusů, které bude muset vyzvednout kolem 3’500 lidí. Domluvených máme 4’000, budou jezdit po čtveřicích, takže budeme potřebovat kolem 1’000 vrtulníků s 26 boxy a místy pro 3 lidi, 1 pilot a dvě chůvy. Dva pomocníci budou přímo z nemocnic a porodnic, ti zůstanou na místě. Nás pět bude řídit starty jednotlivých pasáží, dále budeme potřebovat 10 hlavních dispečerů a poté kolem 250 dispečerů, kteří budou mít velení vždy po 4 vrtulnících. Vše bude muset probíhat se stejným načasováním, to bude obtížné, někde bude noc, někde den, kde bude den, tam se asi bude muset spustit falešný poplach a evakuace budovy, v tom zmatku se nějaké dítě ztratí. Řediteli nemocnic jsou již uvědomělí a máme zaručenou jejich plnou spolupráci, u některých dokonce bez potřeby vydírání, je skvělé, že někteří lidé mají podobné představy o budoucnosti, jako nás šest. Vlastně už jen pět.

4.
Cože? To jsem usnul? Přes všechen ten hlukot motoru a vrtulí? Byl to náročný den, jen co je pravda.
Přistáváme. “Jsme na místě?”
“Ano, cesta trvala 3 hodiny.”
Ach, Zachar přesně ví, co za údaje potřebuji. V budoucnu bychom mohli vládnout sami dva, maximálně ještě Leon. Brr, měl jsem se více obléct, ale kdo by mohl tušit, že v létě bude v Grónsku taková zima. Lunar by už měl být nastěhován a připraven na provoz, vchod do toho monstra bysme měli lépe zakryt. Když sem budou létat tisíce vrtulníků během pár dnů, měli bychom tu mít alespoň náznaky vojenské základny a nebo jiné krytí, ne přihlouplou telefonní spojovatelnu.

Kde mám cigarety? Přední kapsa? Kde sakra jsou? Mohly mi vypadnout v helikoptéře? Ano, jsou naštěstí na sedadle. Tři dny bez tabáku a ještě si nemoci zapálit na jejich začátku, to by bylo příliš.
Tady bych si dokázal představit umístěnou věž s radarem, nedaleko odtud by mohli kotvit dva ledoborce a kvarteto letadlových lodí. Nahlásíme to Americe jako ruské vojenské cvičení a Rusům jako testování lodí, které jim chceme darovat, pod podmínkou, že nás Amíkům neprokecnou. To by mohlo stačit.
"Zachare? Zavolej ochrance, nechť nám otevřou hlavní vchod. A chci tentokrát jet výtahem."
Ty dveře jsou dosti výrazné a proč výtah tolik bouchá? Ano, není to rovnoměrný sklon, ano, jeho cesta není nijak stabilní, ovšem Danův návrh této budovy i s přístupovou cestou měl být téměř dokonalý, nedokážu si představit, jak v takovémto výtahu, při takovémto hluku a nárazech, bude moci jezdit 20 kojenců naráz. Proč nám to oznamuje, že už jsme na konci? Snad se otevřeli automaticky dveře a každý alespoň průměrně inteligentní člověk pozná, že jsme dojeli. Navíc je to moc nahlas. “Zachare, řekni Danovi, ať ten výtah dají nový a ať si jej vezme na starost.”
Krásně to tu voní. Jako když jsem se malý procházel po jednom německém hotelu, v kterém máma dělala recepční, tam, kde jsem poznal svou první lásku, tam, kde jsem se poprvé líbal, tam, kde jsem poprvé viděl člověka vydechnout naposledy. Už tehdy jsem chtěl být miliardářem, ne, chtěl jsem mít takovéto místo, chtěl jsem mít možnost regulérně testovat lidskou psychiku, peníze jsou k ničemu, když s nimi lidé neví co dělat.
Panejo, jsem jako malý kluk, nejraději bych se rozběhl, začal řvát a běhal přes celé chodby, sem a tam, z patra do patra, celých 100km chodeb a schodišť, všechny pokoje si fotit, jako Japonec Evropu a nakonec usnnout na zemi ve své pracovně. Počkat. Co to je za pískavý zvuk? To je příšerné. “Zachare?!? Ať to pískání odstraní.”
“Jaké?”
“Ty to neslyšíš? naprosto nesnesitelný bzukot.”
“Právě jsme překonali převýšení čtyř kilometrů, je normální, že lidem hučí v uších.”
“Idiote! Je to zvuk na daleko vyšší frekvenci, oproti klasickému hučení ze změny tlaku. Navíc je zde jen nepodstatně větší, oproti tlaku pozemskému.”
“Možná by ses měl jít prospat, v tom vrtulníku sis nemohl dostatečně odpočinout.”
Hloupost. Zkušeností mám dost, abych poznal halucinaci, kór zvukovou. Poznal jsem vždy, když si se mnou hlava hrála, když jsem slyšel štěkat neexistující psi, když jsem slyšel mluvit lidi v zeslabeném rádiu, počívky, kdyby si se mnou alespoň mozek hrál pořádně a dotyčné hlasy dodržovaly hlasitost, na kterou bylo rádio nastaveno, možná bych se i vystrašil. To se nedá vydržet. Spánek mi rozhodně neuškodí.
Pokoj bych měl mít dvě patra nad vchodem, ten největší pokoj. Kam se na to hrabou ty studentské pokojíčky pro mimina. Já to tu platím, zasloužím si mít nejvíce místa v tomto kilometrovém podvodním monstru. Proč jsou u mne otevřeny dveře? Uklízečky na tomto patře nemají co dělat… Asi je to ještě po stěhování nábytku. Doufám.

5.
“Aaaaaaaaaauuuuuu!” ahh, byl to jen sen, byl to jen sen, ale nemusel jsem usnout na zemi, vždyť už pár týdnů sebou ve spaní divoce šiju, což madračka je daleko příjemnější na kopání a bouchání hlavy, než-li betonová zem. Snad jsem včera stihnul prohledat všechna místa. Divím se, že jsem nenašel žádnou štěnici, to nikomu z vlád nepřišla taková spotřeba betonu a oceli ani trochu divná? To nám sem neposlali žádného špeha?
Mezi 3000 dělníky by se ztratilo i 10 sabotérů, co potom pouze jeden.
Asi jsem byl až příliš paranoidní, ne, obezřetný, když jsem sháněl materiál po trochách z celého světa.
Asi jsem ani nemusel zaměstnávat ty Ukrajince, aby pro mne kradli materiál na státních zakázkách. NE! Díky tomu jsem hodně ušetřil, kdybych za něj měl platit plnou sazbu, asi bych byl teď na mizině a museli bychom shánět další lidi, kteří by alespoň finančně podporovali náš projekt. Asi, asi, asi. Takto by mé ráno začít nemělo. Nejistotou a nerozhodností, tak výkonný mozek a já jej zatěžuji počítáním s hloupými teoriemi, které jsou již za námi. Už jen 5 dní. Už jen 5 dní a budeme mít vše, co potřebujeme. Už jen pět dní a nebudu muset opouštět tuto betonovou kouli. Nikdy.

6.
Tik, tak, tik, tak. Zvuk mučící mou mysl. Jednu, dvě, pět hodin. Už aby bylo ráno a do schůze zbýval už jen jeden den. A Dva dny do uskutečnění našeho plánu.
Už se nemohu dočkat, až uvidím ty třepetající se dětičky. Jako pedofil, jenž právě zřel ve svých očích krásnou a inteligentní “ženu”, ovšem mé cíle nejsou tak prosťoučké, tak egoistické. Pouhopouze chci získat ničím nezkažené lidské mláďata, aby v budoucnu vládli světu. Co vládli, aby byli svět. tvořili nové světy a vytlačili náš zastaralí druh. Bez přístupu ovlivňování ze stran rodičů, chův a učitelů. Bez hloupých zkušeností, kdy učitel učí dítě, kterému učená činnost nejde, jen kvůli penězům rodičů. Bez hloupých večírků a předvádění dětí jako zvěře, kdy dotyčné dítě, přestože mu daná činnost absolutně nejde, je rodiči oblečeno jako metrosexuál či děvka a lidé mu po představení tleskají, přestože jeho výkon byl, mírně řečeno, ubohý. Mnozí lidé by teď mohli namítnout, že přeci potlesk davu nic nestojí, rodiče mají své fotečky snažícího se děťátka a dítě je spokojené z “úspěchu”, ovšem když se podíváme do jejich mozečků, rodiče zažívají pouze krátkodobé uspokojení, učitel je rád, že má přízeň rodičů a nepřijde o přísun peněz, dotyčné dítě je zmateno a myslí si, že mu tato činnost jde a nevěnuje se tedy tomu, co mu doopravdy jde a děti, které si právoplatně zasloužily potlesk, jsou nedoceněné, nejspíše se do dotyčného dítěte začnou navážet a šikanovat ho. Doopravdy chvíle potlesku nic nestojí?
Po pár letech je z dotyčného dítěte troska, z těch, co ho šikanovali také, neboť cítí kvůli svým činům vinu, rodiče jsou nešťastní, neb je z jejich úspěšného dítěte nedoceněné nic, alespoň ten učitel si může vylepšit život o kus žvance z tohoto poloprázdného talíře nazývající se život.
Ach, už jen dva dny a tohle to vše bude minulostí, vytvoříme vlastní svět, nikoliv k obrazu svému, to je přežitek, malichernost lidí hrajících si na bohy. Necháme naše dítka tvořit vlastní svět, my jim k tomu pouze poskytneme přístřeší. Kdyby Bůh nechal Adama a Evu tvořit v Ráji pravidla, byl by sice pouze podřadným idiotem, ovšem lidskému druhu by toto vyhovovalo k růstu a duševnímu blahobytu.
Nerozkazujme, pouze poskytujme zázemí, nebojme si přiznat svou podřadnost, vždyť za pár let z nás bude jen kus hnijícího masa. Nač zde něco zanechávat, nač mít nějaký odkaz, červy nás budou okusovat naprosto stejně, jako kdybychom celý život pouze proklouzávali, pili a společnosti pouze škodili. Proč neposkvrněným dětem určovat morálku, předávat jim naše zvrácené hodnoty, vnucovat jim naše ideály, vlastnosti a přenášet do nich naše sny? K čemu to vše může vést? Je pouze jediná cesta a to cesta k záhubě. Nechme je, nechť si rozhodnou, co chtějí dělat, co chtějí vyznávat, nechme je si utvořit své morální hodnoty. Jednotlivec bez společnosti tíhne ke komunismu, bere si, co chce a dělá si, co chce. Ovšem když jich bude vyrůstat společně celé hejno, žádná anarchie nebude mít šanci a všichni budou ovlivněni všemi. Jejich morálka na dnešní dobu bude dokonalá. A za pár tisíc let udělají podobný projekt a nechají vyvinout se další dokonalou bytost, vzhledem k jejich době.
To už je deset hodin? Jak já nesnáším čas, čas, který nám všem plyne stejně, přesto pro každého plyne rozdílně. Nemůžu usnout? Hodina se stává věčností. Začnu přemýšlet a představovat si dokonalý svět, rázem se z hodin stávají minuty a dny trvají pár hodin. Měl bych jít pojíst, hladový člověk je člověk unavený a nemá přísun energie pro svůj mozek, tudíž hladový člověk je také člověkem hloupým.
7.
“Devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři”
Je to správné? “tři” Doopravdy chci toto udělat? Chci tímto doopravdy žít zbytek svého života? “dva” stále mám šanci vše ukončit a udělat zde rodinnou atrakci. “jedna” Poslední pár stovek milisekund do začátku nové éry života a nebo hanby a nenávisti vůči sobě skrz propásnutí životní události, pokud toto vzdám, dějepisci o mne nebudou psát a sociologové pouze pohrdat. Jedni kvůli mým názorům, druzí kvůli mým činům. Není cesta zpět, už ne. “začněte”.
Ah, hlukot dispečerů, pískot nahrávacích pásek, blikot diod. Scéna vhodná do filozofických filmů o šílejícím muži, kterého by mohl ztvárnit Pearce či DiCaprio. Vyšlo by to nastejno. Při tomto zmatku by jejich šílenství vyvrcholilo. Já ovšem vidím v diodách, hlasech i pískotu řád a tato situace mne nezvykle uklidňuje přes všechen můj adrenalin v těle. Toto vylučuje, že bych mohl býti šílený. Jsem pouze geniální a obětavý.
Už vzlétají jedny z prvních naložených vrtulníků. Jestli do tří minut nevzlétnou i ostatní, nastane problém a nejspíše budou muset děti vrátit a pokračovat dál v krytí. Snad jich bude co nejvíce, chci si mít z čeho vybírat a navíc by se jim něco mohlo stát. Ve vrtulníku mají přecejen veškeré pohodlí a v případě jejich nehodnosti účastnit se mého projektu, budou bezpečně evakuovány a ponechány v zařízeních tomu určených, jistě si své rodiče většina z nich najde, ovšem jistě se většině z nich nic nestane.
“Sire, máme sestřeleny tři vrtulníky, všechny kolem jižní strany Skotska”
Kurva! “Ať se všechny ostatní vrtulníky vyhnout tomuto území” Chtěl bych vidět daného Brita, jak mu zaskočí čaj, když se doví o tisících dětských kostiček v každém z vrtulníku. Chtěl bych vidět, jak jej vyprskne, nejlépe také někoho opaří, začne nadávat a obviňovat se. Přesto, že dělal pouze svoji práci, svým rozkazem zabil desítky novorozeňat. A je natolik hloupý, že si to bude vyčítat do konce života a pokaždé, když uvidí vrtulník či dětskou mrtvolku, tělem mu zamrazí a na několik dní jej to složí. Bude si muset pokaždé vzít dovolenou a určitě také začne nasávat, stane se z něj neurotický kuřák a když nebude podparou, svými vytřeštěnými očičkami a třasavkou bude připomínat smrtku. Smrtku bez pláště, koště, ovšem s morálními hodnotami dnešního zkaženého lidstva.
Cože? Zase začalo cosi velmi hlasitě pískat. Unavený přeci nejsem, dnes jsem dokonce ani nepil. Měl bych si jít zapálit na čerství vzduch. Výjimečně má být dnes velmi pěkné počasí.

8. Hmm, hm, hmmm, hmm, hm, hmmm, hmm, hm, zase na mne jde záchvat. Nesvačil jsem a ani neobědval. Jakmile se vrátím, musím něco pochytnout. Proč jsem u sebe nezačal nosit cukr poslední záchrany? Mám teď hlavní slovo mezi desítky tisíc potenciálních vojevůdců, stratégů, psychologů, doktorů. Musím být co nejčastěji co nejvíce vyrovnaný. *nádech kouře* U tohoto si člověk alespoň pročistí hlavu. Může být maximálně pět stupňů pod nulou, velmi neobvykle teplé počasí. Ani nefouká, pouze padají malé, roztomilé vločky sněhu. Ah, přesně při takovémto počasí jsem s ní chodil ven, sem se s ní poprvé políbil, jsem se s ní poprvé mazlil. Jemný povlak sněhu na nezatravněných polích. Zima mrazoucí, nikoliv vlezlá. Vylétávající kouř z úst tančící s šesti vložkami, které vyburcoval k pohybu do strany. Ano, přesně jako tehdy. Co s ní je teď? Žije ještě? A pokud ano, stále u těch cikánů, stále dělá cikánskou kurvu, pokračuje v zlodějině a nebo snad začala normálně pracovat? V jejím případě by byl i post uklizečky úspěch. Ne, ne, ne. Doufám, že chcípla co nejblíže datu našeho posledního setkání a její mrtvola je již prožrána červy, krtky a prorostlá houbami. Nikdy jí ani nikomu jinému neodpustím využívání mé lehkovážnosti. Vždy jsem to tvrdil-mou jedinou slabinou je mé tělo a zrůdné pochody týkající se výměny hormonů, jejich přebytečné tvorby a dalších, mysl ovlivňujících reakcích. Zbytečná činnost potřebná na úrovni nižších primátů, nikoliv u nadčlověka.

9. Doufám, že mne přijmou a budou mne poslouchat, mám přeci již dostatečný vzorek a potřebuji jej akorát vyšlechtit, na toto jsou odborníci, ovšem nesmí být rozmrzelí. Ještěže sídlí v Irsku a ne na druhé straně planety.
Monumentální stavba, věru. Nonšalantní oblečení sluhů bravůrně vystihuje podstatu tohoto místa. Někteří jej nazývají podsvětím, peklem. Tito šašci si myslí, že jsou v nebi. Reálně jsou právě v lidském pozemském sídle, nic více není pozemského, než právě věci vzešlé z těchto koutů. Co je peklo? Co je nebe? Obojí to samé, pouze kontejnerem pro lidi, bez sebemenšího důvodu, podstaty. Zde nejsou lidé proto, aby byli, zde jsou, aby něco dokázali. Idiocie a nafoukanost těchto pablbů je vedlejší. ….. Banda sobců, přesto je potřebuji. Jak rád bych jim to řekl do očí, však řeknu, pouze musí nejprve dokončit svůj životní úkol a vypracovat mi učební pomůcky. Tolik individuí, kterým je ukradena zaběhlá morálka a dělají, co chce jejich mysl. Ach, tolik potenciálu, který budeme muset zničit.
“Dobrý den, mluvil jsem telefonicky s Osminem, měl bych něco přednést radě.”

10. Nic se neděje. Nesnáším, když se nic neděje. Je mi smutno, proč mi je smutno? Měl bych něco sníst, ale nemám chuť. Zase deprese? Měl bych si jít do skladu pro sklenici rumu. Zdejší chodby vypadají s nočním osvícením velmi strašidelně, snad nám strach vrozený není a zdejší človíčci se jej od nikoho nenaučí.
Už tomu bude týden, kdy se měli ozvat z rady a přednést portfolio s učebním materiálem. Snad se jim nic nestalo.

11. Brzy umřu. Déle, než 80 let zde nebudu. Jestliže nás do té doby neodhalí, musíme se odhalit sami a získat zásobování zdarma, případně ještě lépe, získat nad celou Zemí kontrolu. Vojsko nemůžeme použít, máme na své straně pouze pár vysoko postavených lidí, sic plně oddaných, ovšem nespolehlivých a neschopných cokoliv řídit samostatně. Musíme dostat lidstvo pod kontrolu. Vědět o každém novorozenci, o každé mrtvole, o každém vyrobeném mobilu či zbrani. Jestliže budou mít má děťátka v páru pět dětí, za 25 let zde nedokážeme přežít a většina z nás se bude muset přesunout na povrch. Řídící centrum se vzorky lidského genofondu by zůstalo zde.
Do dvaceti let si musíme lidstvo podrobit.
Prvně zredukovat populaci na pár milionů kusů v Evropě a Americe, kvůli pěstování rostlin a chovu zvířat. S tím bude spojené vyhubení nepotřebných druhů zvěře, aby se na neobydlených částech Země nepřemnožily a neohrožovaly zbytek lidstva. V první řadě by měli být pozabíjeni všichni psy a komáři.
Teprve poté přijde na řadu samotné podrobování. Zrušení škol, částečné odříznutí od elektřiny, minimalizace výroby elektroniky a dopravních prostředků. Díky relativní svobodě projevu nebude vznikat v lidech touha po vzpouře, nebudou se zakládat odbojové skupiny, a pokud ano, dříve se o nich dozvíme a můžeme se o ně “postarat”. Ploty budou oceány, drábové dravý vlci, biče jejich tesáky. Otroctví třetího milénia. Přesto budou mít větší svobodu a méně starostí, než-li dnešní človíčci a pomůžou daleko vyššímu cíli, než-li dnešnímu nahrabání si co nejvíce peněz “elitou”. Vlastně díky mé maličkosti vznikne na zemi takový poloráj.