Motivační dopis

Zdravím

Nepamatuji se, že bych někdy předtím psala někam motivační dopis/mail, ale všechno je někdy poprvé. Nejspíš by se mnou spousta lidi souhlasila, že bych do motivačního dopisu neměla psát, proč byste mě neměli vybrat, ale přesto mám pocit že musím začít od toho.

Takže proč byste mě neměli vybrat - nejsem z kraje do kterého aktuálně zdravotní klauny hledáte, když si nedám vědomě pozor a mluvím rychle, drmolím a mluvím spíše československy, protože jsem Slovenka dlouhodobě žijící v ČR a nemám moc velké zkušenosti s herectvím. A navíc svým bytostným nastavením mám tendenci zachraňovat jiné víc nežli sebe.

Ještě jsem tam chtěla napsat, že své klaunské sklony jsem objevila teprve nedávno, jenže pak jsem si uvědomila, že přesněji by to znělo znovuobjevila, od kdy jsem máma (mám 4letého syna) a ještě víc od doby, kdy jsem jednou z mnoha certifikovaných instruktorů jógy smíchu (květen 2012).

A proč znovuobjevila? Protože jsem si vzpomněla na kamarádku Andreu, kterou jsem poznala prvně na keramickém kroužku ještě na ZŠ a pak ji potkávala, když nám oběma bylo náct let, na vodáckých srazech na Pieninách. Ta mi až tehdy řekla, že milovala chodit na keramický kroužek se mnou, protože jsem je tam prý všechny bavila a že se vždy všichni úžasně nasmáli. Já si ten kroužek pamatuji, ale ne že bych byla bavič. Nicméně pamatuji si jinou situaci, když jsem jednou jela tramvají do školy (mohla jsem být tak v šesté nebo sedmé třídě na ZŠ), kdy jsem si sama sobě řekla, tehdy ještě věříc v myšlenku: „že jen blázen se směje bez příčiny“, že proč bych se nemohla smát jen tak, a kdyby se v tom někdo chtěl vrtat, že těch příčin je přece dost: mám co jíst, mám kde bydlet, žijeme v míru, venku je hezky a tak dále. A od té doby jsem si dovolila smát se víc než dřív. Takže ano směji se již léta letoucí, jedna z mých prvních vizitek ještě ze studentských let obsahovala taky větičku „Keep smiling!“, a mnohdy jsem se smála vědomě, i když mi zrovna nebylo do smíchu, protože jsem si říkala, že lidi mají svých starostí dost, tak proč jim ještě přidávat. Bylo to mnohem dřív, než jsem díky józe smíchu a lektorskému kurzu zjistila jak úžasný je smích i z vědecky podloženého zdravotního hlediska.

Teprve nedávno jsem zjistila, že, když si nasadím klaunský nos, je to trošku jako kouzlo a já najednou mám ještě menší zábrany dělat si srandu sama ze sebe i svého okolí než za jiných situací. Jedna z našich oblíbených her s mým synem je, že si nasadím nos, ať už sama od sebe nebo na jeho žádost, a on mi ho pak mačká různou intenzitou a já se dle toho zachechtám tu víc, tu míň a pak se chechtáme nezastavitelně oba. Apropo ten klaunský nos jsem dostala od P.Fridricha na jeho kurzu pro instruktory jógy smíchu a jsem mu za to i za ten kurz moc moc vděčná.

A jak je to s mým herectvím? Něco mám určitě v genech, moje babička z máminy strany hrála v prešovském divadle, než se museli přestěhovat do Košic, a pak v loutkovém divadle. Na to jsem se spoléhala, kdykoliv jsem v minulosti šla na nějaký pracovní pohovor. Vždy jsem to považovala tak trochu za divadlo. A něco je prostě dáno i tím, že každá žena, když pracuje vědomě se svým ženstvím, dříve nebo později se prostě umí naladit i na archetyp herečky. A pak nějaké ty drobné zkušenosti s herectvím přece jen mám: na střední jsem chodila do divadelního kroužku vedeného Petrom Kerekešom, byla jsem na dvou workshopech s Petrem Vášou - fyzickým básníkem, a tak jsem se díky kontaktům z těchto akcí dostala na chvíli ke hraní vedlejší role ve spolku Depresivní děti touží po penězích, kde jsem původně doufala, že budu hrát prasátko, ale pak mi Jakub Čermák přidělil roli medvědice. Kdybych se nestala mámou, hrála bych s nimi nejspíš dosud.

To, že mám sklony zachraňovat, je zřejmé již od školky, kdy jsem si ráda kreslila své fantazie, jak umím mluvit řečí zvířat a po nocích a potají jezdím s pojízdnou veterinární stanicí a sbírám raněná zvířata a léčím je, než se můžou vrátit zpátky.

Navíc, řekla bych, že ty sklony mám již do jisté míry zvědomělé, tudíž už se nesnažím zachraňovat lidi, kteří o to nestojí, a taky jsem zjistila, že skrze tyhle sklony umím skvěle zachraňovat i samu sebe. Když jsem si začínala se svým mužem, myslela jsem si, že ho zachraňuji, ale ve skutečnosti jsem tím zachraňovala sebe. A tak se nějak zachraňujeme dodnes. A máme k tomu navíc úžasnou motivaci - našeho syna a máme velkou legraci z toho, že jsme díky tomu taky manželé.

Můj muž říká, že jsem všechno jiné, jen ne nudná. A taky za nej dny považuji, když mi řekne :„Už jsem ti dnes říkal, že jsi cvok?“ Ale taky říká, že když chci hrát klauna, tak bych raději neměla mluvit. Já si však nemyslím, že každý klaun musí umět mluvit, myslím, že klaun si může vystačit s tzv. gibberish a taky se slovníkem alá Krteček, kde jsou převážně citoslovce a pak pár slov jako „Hele!“, „Na!“, „Tady!“, „Ach jo!“, „Malá.“ „Ne, ne!“ apod. Takže tohle jako problém vůbec nevidím.

Taky bych byla ráda, kdybyste mě shledali za vhodnou dělat zdravotního klauna, protože bych těm lidem v nemocnicích mohla nabídnout své největší talenty: vášeň, ztřeštěnost a přirozeně optimistickou povahu a víru i vědomí, že smích může opravdu pacientům v nemocnicích pomáhat od zlepšení nálady, přes zlepšení léčebných procesů, snížení potřeby různých léků na bolest, zlepšení spánku, zlepšení nebo znovuobjevení vůle a víry ve své uzdravení, zlepšení imunity i se získáním jistého nadhledu na svou situaci. A já bych ke své aktuální profesi masérky, józe smíchu, získala něco dalšího, co považuji za smysluplné a jsem ochotná kvůli tomu třeba i cestovat do hradeckého nebo pardubického kraje.

S radostí Romana