Romeo a Julie z Mizerichu

Když nad tím přemýšlím, tak fakt nevím. Můj pokročilý věk mě mate. Budu vyprávět příběh o lásce Romea a Julie? Malovat obraz černého asfaltu prosakující rudou krví? Nebo jako machr přes šutry vysvětlovat, že neúrodná půda na ZlatoHorsku se sakra těžce obdělává? Že se ta mrcha kamenitá brání zuby nehty? Že očekávané plody poznamenává bolestí a nenávistí?

Srdce se mi svírá. Mám před očima místo, kde omladina čekala hodiny, dny, roky, celá pokolení na dospělost. Mám před očima věky neměnící se autobusovou zastávku na Mizerichu. Moc lidí zde do autobusu nenastupovalo ani na ni vystupovalo. Tato čekárna však mnohým symbolizuje jejich večerní setkávání a rozhovory o lepší budoucnosti. Právě zde se rodily plány, zabíjela nuda všedních dnů ospalého městečka. Možná právě zde jednou zastaví ten jejich správný autobus. Otevřou se dveře a oni nastoupí. Budou odvezeni pryč. Zanechají pak za sebou své dětství a začnou konečně opravdově žít.

Je to samozřejmě utopie. Odjet někam dááál se dááá jen dááálkovým autobusem ze středu města. A kdyby tady náááhodou zastavil i jiný než nějaký vesnický courák, tak odjezd ze Zlatých Hor je životní událost. Odjíždět se musí s velkou parádou "z Města"... Ať to všichni vidí. Ne z pitomého Mizerichu!

Po revoluci se naproti staré čekárny otevřel nový bárek. Zahrádka před ním se stala dalším místem, kde je možné snít o odjezdu ze Zlatých Hor opačným směrem.

Svažující se příjezdová silnice mezi zastávkou a zahrádkou se proměnila v pódium pro mladé motorkáře. Představení povzbuzovali jásající diváci z obou hledišť. Častá estrádní vystoupení na nadupaných mašinách, snaha překvapit něčím novým, udělaly z motorkářů respektované machry a kaskadéry.

Jó... zapomněl jsem říct, že u zastávky je křižovatka. Od ozdravovny kříží hlavní cestu. Zkřížila životní cestu našim třem hlavním hrdinům.

Nebudu si hrát na Šejkspíra. Nebudu se kasat jako Pikaso žádnými abstraktními obrazy. Zůstanu u obyčejných šutrů, těm rozumím nejlépe.

Mezi křižovatkou a zastávkou, v miniaturním parčíku, stojí od roku 2005 kamenná deska. Obrázky Romea a Julie připomínají, že zde nezačal příběh o cestě za lepší budoucností. Nenastoupili do autobusu, neodjeli realizovat své vyřčené plány o dospělosti. Tato kamenná deska oznamuje, že jejich společná cesta na motorce byla tou poslední.

Křižovatka zkřížila podnikatelské záměry zemědělci, který na svém pomalém traktoru odbočoval. Jeho úroda nečekaně vzlétla a z výšky dopadala na silnici. Roztříštila se a byla poskvrněna krví milenců. Na černém asfaltu vyhasly životy dvou mladých lidí. Zhasla i poslení jiskřička naděje.

Byl vynesen ortel. Místní kamenitá půda nedokáže rodit plody bez potu, krve a nenávisti.

Nálada toho léta byla na ZlatoHorsku mizerná.

Křižovatka na Mizerichu zůstala. Zůstala zastávka, bárek a žulový pomníček.

Zemědělcovy skleníky zkropil déšť kamenů, kterých máme po rukou více než zdravého rozumu v hrsti.

Úrodu sklízel jiný, než zasel.

Zničeny byly stroje. Ztratilo se nářadí. Zatracen byl onen nešťastný zemědělec a jeho nejbližší. Opustili kraj.

Pšenka na ZlatoHorsku asi už nikomu nepokvete.

Házet kameny umíme nejlépe.