Hasičský ples

Našla jsem hudební skupinu, kterou jsme už několikrát slyšeli, a věděla jsem, že dobře hraje. Podívala jsem se na jejich seznam kde tuto sobotu hrají. A tak jsme zajeli do malé vsi v jiném okrese. Vyrazili jsme do neznáma s tím, že nevíme, co nás čeká.

Cestou byla mlha, která se dala krájet. Zaparkovali jsme dle instrukcí našeho známého a koukali na dům, kam sem tam dovnitř vcházel osamělý člověk, a my nabyli domnění, že jde na návštěvu. Dole v oknech byla vidět osvětlená kuchyň s malými dětmi, jak se honí kolem jídelního stolu. „A to je ten kulturák?“, otázal se muž. „Asi že jo, jdeme dovnitř a uvidíme“. Vlezli jsme do chodby, hned k nám přiběhl člověk v obleku, uvítal nás a ukázal šatnu, kde si můžeme dát kabáty. Vevnitř stojany, křesla, hasičské diplomy a poháry. „Šatna je zdarma“, prohlásil hrdě. „A zamyká se?“ „Ne, nezamyká a nikdy se tu nic neztratilo“. Odložili jsme kabáty na háček, já zkoukla, že naproti je WC ženy, což mne uspokojilo, že vím, kde to intimní místo je. Vždycky musím mít přehled.

Vcházeli jsme nahoru do schodů, před námi byly otevřené dveře s tanečním parketem, který byl 2 x tak větší jako náš obývák s kuchyní. V popředí byla osvětlená kapela, která zrovna hrála blues. U dveří seděla žena, jejíž výraz se podobal člověku, který se doma pohádal se svojí drahou polovičkou. Okem jsem shlédla stoly a zjistila, že je nás tam tak osm. „To je tu tak málo lidí?“ „Ostatní chodí až kolem deváté a hasiči mají nějakou schůzi vedle ve vedlejší vesnici“. Zaplatili jsme a našli si vhodné místo na sezení. Začali znovu hrát, tak jsme využili volného parketu, abychom si zatančili.

Viděla jsem, že paní u vchodu má i lístky do tomboly. Tombolu jsem sice vystavenou nikde neviděla, ale šla koupit lístky. „Jdu si pro lístky na tomboly, ale pokud je první cena hasič“, oznámila jsem paní. „Ne, to teda není!!“, nervózně odpověděla paní a ukryla svoje bločky pod paži. „To byla jen taková sranda“, povídám. Divně se na mne podívala a rychlým pohybem mi podsunula bločky k mojí ruce. Potom, v průběhu večera jsem vypozorovala, že starosta hasičů je její manžel (a celkem šikovný).

Sál se začal pomalu plnit a já pořád myslela na svůj kabát v otevřené šatně. Nevydržela jsem to a poslala muže, aby mi jej donesl, protože jsme seděli u okna a parapet byl dost široký. Nechtěla jsem přijít o nejdražší kus mého šatníku. Tančili jsme, protože parket byl stále prázdný. My, věční začátečníci v tanci potřebujeme prostor na naše dlouhé kroky jak ve StarDance. Sál se kolem desáté naplnil tak na polovinu, odhadem tak 60 lidí ( ten počet zůstal až do půlnoci ) a to už přišli i hasiči ze schůze, pochopitelně v hasičských uniformách. Jak přibývalo času, tak přibývalo i alkoholu a též i písniček od Boey M , Kabátů a Citronů.

Přes jeden stůl seděli důchodci ve věku 65-80. Při těchto písničkách vyběhli na parket, udělali kruh, vždycky jeden tančil uprostřed a valili svůj tanec mávajíc rukama, šlapání na místě, kroucení rukou a skákání na jednom místě se dvěma prsty nad hlavou. Po skončení skladby tleskali a pískali. Koukala jsem, kde je tombola a neviděla. Posteskla jsem si, že nám ukradli tombolu, jako ve filmu Hoří má panenko. Došlo i na kankán. Tančili i připití hasiči, košile z kalhot ven a s lahvovým pivem v ruce. Koncem této taneční produkce vlítla na parket malá, obézní důchodkyně a projela parket s nohami do provazu. Sklidila obrovský ohlas pískáním a tleskáním. Zvedla se lehce jak laňka, poklonila se a šla ke své sklenici vína. O přestávkách začala skupina našich důchodců zpívat lidové písně. Nepřestali i když kapela začala hrát Ovečko máš už dávno spát… K tomu se přidali v rohu hasiči se svojí písničkou- Co jste hasiči, co jste dělali…… Sálem zněl trojhlas.

Před půlnoční přestávkou začali nosit v igelitkách ceny do tomboly a začalo losování. Hasiči totiž chodili po vsi a prodávali losy. Tak jeden tah byl z těch losů. Mluvčí u mikrofonu zařval, že vyhrává los č. 119 s razítkem kola ze vsi. Začalo být ticho. Vzadu se ozvalo- odkuď? Stoupla jedna letitá paní a zařvala: " Z dědine přece, ve volové"!.. "A čí to kolo belo?" Prskala jsem smíchy. Losovalo se dál z losů, které se prodaly tady v sále. Hasič vůbec nevěděl co tam je, při vylosování hrábl do jedné z igelitových tašek, vybral něco a řekl „Nevím co to je, ale je to vaše“. Losovalo se též způsobem… „A teď vyhrává los číslo 1- 4 a“ …… sál zařvaval jedna! Hasič: „Ne! – dva! Ne! Čtyři – Ne! Pět!- tož to je pravda, ten vyhrává! A pořád to šlo tak dokolečka. Některým, kterým se nelíbilo, co vyhrál, tak to tam nechali dál na losování. Opravdu losující nevěděl co to je, jen salám a zabalené plechovky od piva v celofánu poznal.

Nic jsme nevyhráli, zato jsme se pobavili. Kolem půl jedné jsme odcházeli. U šatny nás potkal účastník plesu a povzdychl, že nemáme odcházet, že teprve teď zábava začne. Budou prý i čtyřhlasy…..