název? nevím..

přišla k bráně omšelé věznice, opletené ostnatým drátem, jakoby měla hlídat zločince nejtěžšího kalibru, sleduje ji všude přítomné oko kamery, skoro se bojí i vysmrkat

jde za přítelem.. neúmyslná autonehoda, nikdo nezemřel, nikdo další se nezranil, "jen" jedna pochroumaná noha v kotníku.. a.. 18 měsíců "natvrdo" .. nebyl opilý, zaplatil, co mohl, vycházel u soudu vstříc, uznal neúmyslnou vinu.. a..?

může se to stát každému z nás.. na každého z nás si jednou mohou začít ukazovat prstem

vstupuje se po dvou a méně, záleží, jestli jste rodina, OP prosím, máte s sebou nějaké kovové předměty? osobní prohlídka, projít rámem, písk.. zpět.. sundejte hodinky.. a znovu.. písk.. zpět.. boty dolů.. znovu.. písk.. obraťte kapsy naruby a pokud to teď nevyjde, budeme muset přistoupit k odkládání oděvu..

brr.. zazní jí v hlavě.. NIKDY! s viditelnou úlevou najde v kapse dvě koruny.. jasně.. to bude ono!

projděte rámem.. Uff, ticho.

jde s ostatními čekat před budovu, na rozlehlé nádvoří, až si pro ně přijde vychovatel, který je odvádí do další, nijak zvlášť optimisticky vyhlížející budovy..

"nedívejte se kolem sebe, pojďte, nezdržujte nebo vám ukončím návštěvu!" huláká na pár z těch, kteří si dovolili, se zvědavě rozhlédnout okolo.. to víte, sem se jen tak nedostanete.. anebo ano.........? nějaké dítě se rozpláče

dlouhá chodba, další kontrola

posadí se k malému stolku v rohu u okna, ještě zbývají tři židle., stolečků je všeho všudy kolem dvaceti

postupně přicházejí odsouzení

slzy, pevná objetí, emoce

zahlédla přítele.. zděsila se.. jeho výraz nevěstí nic dobrého.. jakoby to byl někdo jiný.. obrovský stres a smutek, mu změnil rysy, dříve tak laskavé..

"co jste to s ním udělali??!!!!" chce se jí křičet

objetí, pusa

"jak se máš?"

"dobrý.. je vidět, že lže.. jsem rád, že tě vidím.."

"nedívejte se z toho okna nebo vám ukončím návštěvu!!!" křičí strážný na nějakého návštěvníka, který si dovolil trochu zalapat po čerstvém vzduchu

návštěvy teprve začaly a už teď se tu nedá skoro dýchat.. bzučí to tu jako v úle, bolí ji hlava, ale kvůli němu to vydrží

obličejem se mu mihne závan smutku, který se snaží zahnat otázkou "co doma?"

nemůže spustit oči z jedné rodiny.. kudrnatá holka, asi 11 let, visí celou dobu tátovi na krku, neustále ho objímá, je spokojená, že ho má aspoň pár chvil u sebe, táta jí hladí po zádech, mamině se při pohledu na ten obraz, skutálela slza po tváři

hned vedle sedí drsňák, potetovaný shora dolů, nenápadně se snaží ládovat čokoládovými bonbony, co mu přinesla pravděpodobně jeho matka.. je totiž zakázáno pronášet jakékoli jídlo, krom diabetiků, ti mají výjimku, které, jak vidno často zneužívají.. přenést bonbon do úst se mu celkem daří, má je schované pod novinami, které taky prošly důkladnou kontrolou.. strčí pod ně ruku, rozhlédne se.. a šup, už ho tam má.. jen, kdyby tak neurvale nepřežvykoval.. je nenápadnej, jak sáňky v létě a to se mu asi po desátém kousku vymstí.. "co to tu děláte?? co to jíte??? konec návštěvy, zpátky na celu!!!" .. no je to fuk, stejně tam jen tak seděli a nemluvili a skoro všechno už snědl

další klučina nalevo od ní přinesl tátovi, výměnou za ten starý, míč.. všechno je tu jen výměnou.. tričko za tričko, mikina za mikinu, kalhoty za kalhoty, pokud vychovatel dovolí.. ne tričko za mikinu.. a tak tam sedí v tom vedru v dlouhém rukávu, přišel v zimě a tričko nemá.. nemůže se soustředit na to, co jí říká přítel, nemůže se ubránit a pozoruje lidi kolem.. přemítá, za co tu "sedí" ti ostatní.. někteří vypadají tak "normálně", jiní grázlové od pohledu.. a co jejich rodiny.. ?

jiný táta právě hladí asi dvouletého syna po hlavě.. malej tu nemá stání, nediví se mu, je to dlouhé, šedivé, smutné..

jinde asi skupinka kamarádů, jsou v pohodě, dokonce se hlasitěji zasmějí a už jsou upozorněni, že ještě jednou a budou jim ukončeny návštěvy.. provinile se zahledí do desky stolu

dělá se jí zle.. čas plyne tak pomalu, proboha, jak tu vydrží ještě další dvě hodiny???! musí na záchod..

fuj.. tomu se říká záchod? spíš tak adept na žloutenku a titul "prasárna roku" .. bere zpátečku

ještě, že tu mají automat na balenou vodu.. koupí dvě, bublinky pro sebe, colu pro něj.. a taky tekutou čokoládu, ať si dá.. dychtivě se napije.. najednou má obrovskou žízeň.. i on si dá s chutí.. přísun cukru je pro něj terno, má tu věčně hlad

povídají, mlčí, dívají se na sebe.. visí to ve vzduchu, křivda.. ani jeden nemůže pochopit, jak se to mohlo stát.. proč to došlo tak daleko.. trest musí být, s tím souhlasí oba.. existuje ale přiměřený trest?

od té doby se bojí jezdit autem..

pozoruje jinou rodinu.. vypadají celkem v pohodě a jako z dálky k ní doléhají jeho slova, která ji proberou z mimoreality.. "šlo jich tam jedenáct.. deset se jich vrátilo.. je to zbytečné, nedostanu zkrácení trestu, nedostanu!!" .. má hlavu v dlaních.. a nevěřícně jí kroutí.. v oku se mu leskna slza, kterou hrdinně zastaví a nenechá stéct dolů.. je to přeci chlap! a chlapi nepláčou! blbost.. která se jí za chvíli potvrdí.. pohladí ho po ruce a řekne.. "nevzdám se, musíme zkusit všechno, všechno!" .. zvedne k ní s povděkem oči..

dalších pár vět, slov.. další čokoláda..

konec návštěv.. zase až pět týdnů..

děti začínají plakat a pevně svírají svoje tatínky.. maminky, babičky či dědečkové se je snaží uklidnit, což se jim částečně daří a tak všichni opouští prostor návštěvní místnosti.. v ponuré chodbě, kde čekají na vychovatele to začíná nanovo.. asi desetiletý klučina strašně pláče.. je to ten s míčem.. přidává se k němu copatá holka, která celou dobu seděla tátovi na klíně.. aby toho nebylo málo.. asi dvouletý chlapec spustí tu svojí.. srdce tu usedá.. ani oni to nemají jednoduché..

vychovatel je vyvádí na dvůr se slovy.. rychle, nerozhlížejte se..

vládne tu režim, jako v doupěti plném vrahů.. všichni musí držet ústa a krok.. jak odsouzení, tak návštěvy.. jinak hrozí další trest.. za každou "hloupost" trest

výstupní kontrola je tentokrát rychlejší, když se za ní zavře brána věznice, cítí se o dost líp.. a z plna hrdla se nadechuje čerstvého vzduchu..

jen stále nemůže pochopit..


PROČ?

___________________________________________

BEZNADĚJNÝ PŘÍPAD

Ve vězení

Už je tam svých osmnáct měsíců. Doba propuštění se blíží a on začíná panikařit. Jeho řeči o tom, že se to nepodaří, že se něco stane a on se domů nevrátí, jim začínají lézt na nervy. Ano, chápou, že už z prostředí TAM, má zdeformované reálné vidění, ale přesto dávají najevo nevoli nad jeho uvažováním a jen se těší, až tahle noční můra skončí a on se konečně vrátí domů.

Týden před propuštěním, jako každou středu, přichází od něj dopis. Když ho otevřou, krve by se v nich nedořezal. Píše, že mu ve skříňce našli nějakou SIM kartu a na pokoji, který sdílí s dalšími pěti lidmi, se našly části mobilního telefonu. Tímto se propuštění nekoná. Zůstává ve vězení dál a bude čekat na soud, který proběhne kdo ví, kdy. Nechápou. Nechápou nic, jen už trošku pronikají do podstaty jeho předešlých obav. Už jim spravedlnost nepřijde tak samozřejmá.

Návštěva je až za čtrnáct dní, nezbývá, než čekat. Když přijedou, vidí zlomeného člověka. Nediví se. Nikdo se už ničemu nediví. Snaží se ho utěšit slovy, že to přeci musí být nedorozumění, přeci není tak jednoduché někoho obvinit a kde jsou důkazy? Třeba na té SIM budou zaznamenané nějaké údaje o kontaktech, proběhlých hovorech, že k jeho skříňce mají přístup i jiní lidé, tak mu to tam mohl někdo nastrčit a i to se musí brát v potaz a tak dál a to vše pomůže prokázat jeho nevinu. Bože, jaký to paradox. Celé dlouhé měsíce se choval až nepřirozeně slušně a pokorně, jak se bál, aby neměl průšvih a také je to v jeho povaze. Není žádný grázl, ale klidný a pohodový člověk. Tedy.. byl - klidný a pohodový člověk. Teď se z něj pomalu stává troska.

Otázky

Kladou si stále dokola otázky. Proč se spravedlnost nezaměří na dozorce, kteří jsou při nadmíru přísných kontrolách, jedinou možnou cestou pašování nelegálních věcí do věznice? Proč měl někdo zájem, zmařit mu odchod domů? Proč? Co je ve hře, co se děje?!

Čas plyne

Plynou měsíce "přesčas" a nikdo neví, kdy bude soud. Měl jít domů v létě, blíží se další smutné Vánoce a nic se neděje. Při první návštěvě v novém roce se dozvídají, že soud bude koncem měsíce. Říkají věci jako "Neboj, to bude dobrý, přeci jsi nevinný a není tak snadné někoho odsoudit za to, co neudělal." Sami ale už vnitřně pochybují o svých povzbudivých slovech. Jeho, zatím nezlomená víra ve spravedlnost, ale vítězí a on se těší na soud, jako na spasení. Je přesvědčený, že dopadne dobře. Je přeci nevinný a jinak to ani dopadnout nemůže!! Popřejí mu hodně štěstí a jsou domluveni, že v den soudu budou čekat na telefon od něj a odvezou ho konečně domů. V den, kdy dojde ke zproštění viny, dochází i k okamžitému propuštění.

Den D

Od rána jsou jako na trní. Soud má začít okolo jedenácté. Při každém zazvonění telefonu s sebou trhnou. Zatím nevolá, to jen kolegyně potřebuje radu a pak zase otravní prodejci čehokoli, se jim cpou do soukromí. Všechny telefonáty vyřizují rychlostí blesku, aby neměli obsazené číslo, kdyby zavolal on. Jenže on stále nevolá. Jsou dvě hodiny a oni si říkají, že to je ještě málo, než se vše vyřídí a tak dál. To samé si říkají i ve čtyři a pak v šest. Poté už začínají pomalu propadat beznaději a přemýšlí, co se mohlo stát. Na vysvětlení si musí týden počkat. Na dopis od něj. I ta poslední jiskra naděje právě zhasla.

Dopis

Ahoj, přišel jsem tam, nikdo se se mnou nebavil, jen mi oznámili, že jsem odsouzený na dalších osmnáct měsíců. Nevím nic. Z toho mám půl roku už za sebou, takže už "jen" rok. Nechápu to. Nevěřím, že se odsud někdy dostanu. Nechápu to. Už nemůžu. Nechápu to. Nechápu to!!! PROČ??!!!

Postoj advokáta

Myslím, že jde o podjatost státního zástupce. Již při vynesení prvního absolutně šokujícího rozsudku, jsem měl podezření, že není něco v pořádku. Zvlášť po okatém vyhrožování poškozené odsouzenému slovy, že ho to nechá pěkně vyžrat, že dokáže víc, než si umí odsouzený domyslet. Vím o jednom občanském sdružení, které by v tomto mohlo pomoci, budu je kontaktovat.

Postoj rodiny

PROČ??!