*Západně od Šumavy IV.*

Když jsem tam působil asi tak měsíc, překvapí mě znenáhla: „Pojedu příští měsíc na týden do Davosu na kongres a rád bych si k tomu přidal ještě několik dnů dovolené. Už dlouho jsem žádnou neměl. Jsem si jist, že to tady zvládnete beze mne. Navíc mě jenom musíte zastoupit v mé privátní ordinaci, ale jak jsem vás poznal, jistě to nebude pro vás žádný problém. Co myslíte?“

„Můžete odjet s klidným svědomím“, uklidním ho, a v duchu jsem rád, že zde budu apoň těch pár dní vlastním pánem. Musím se ovšem smířit s tím, že to pro mě bude znamenat pracovat ze všech sil ve dne i v noci. Ponechal totiž naplánované operace tak, jako bychom tu byli stále oba dva a pacientek potom v jeho ordinaci dokonce přibylo, když se dozvěděly, že tam pracuje lékař z Česka.

Považuji ale za samozřejmé, že mi finančně ohodnotí, jak se budu angažovat nejenom pro jeho soukromou ordinaci, ale i pro privátní pacientky, které jsem v té době budu muset operoval nebo odrodit.

Po dvou pro mě vyčerpávajících týdnech se vrátil. Předložím mu záznamy v operační a porodní knize a poreferuji, jak jsem vyřešil několik zvláštních případů v jeho ordinaci. Poklepe mi uznale na rameno a jako dosud vždy krátce a stručně říká: „Jsem velmi spokojen!“

Za týden nato kontroluji výpisky z mého bankovního účtu a zjišťuji, že kromě normálního měsíčního platu mi tam nic dalšího nepřibylo za celou tu otročinu, kterou jsem pro něho během jeho švýcarské rekreace poctivě a úspěšně vykonával. Zapomněl? Třeba mi to chce vyplatit v hotovosti na ruku, myslím si.

Ani za další týden se na tom nic nezměnilo a to mě donutí, abych si vymohl, co mi náleží! V jeho pracovně: „Promiňte, pane primáři, ale asi jste pozapomněl, že jsem vás celé dva týdny k vaší spokojenosti zastupoval jak na oddělení, tak ve vaší soukromé ordinaci.“

„Vždyť jste přece můj zástupce, ne?“ udiveně odpovídá. Musím mu tedy ujasnit, jak to vidím já:

„To nepopírám, ale oprávněně se domnívám, že zastupovat vás v soukromé praxi, operovat nebo odrodit privátní pacientky si zasluhuje taky mimořádnou odměnu, nemyslíte?“ a cítím, jak se mi zrychluje puls.

„Ne, ne! Vždyť vám připlácím měsíčně paušálně sto €. Co byste ještě chtěl a proč?“ odpovídá tvrdohlavě a to mě provokuje.

„To je sice pravda, ale jinými slovy to znamená, že jsem se pro vaši klientelu v ordinaci a privátní pacientky na oddělení angažoval zadarmo?!“
A dostávám se do ráže: „Kdejaký mladý a nezkušený sekundář, zastupující praktického lékaře, obdrží od něho za den padesát €. Pro mě by to tedy za ty čtyři ordinační dny bylo minimálně dvě sta €, nehledě k tomu, že se jedná o praxi odbornou. Vždyť to bylo až čtyřicet pacientek denně, které v ordinaci trpělivě čekaly, když jsem musel náhle odjet řešit komplikovaný porod a pak se vracel domů v devět hodin večer! Nic si nevymýšlím, vždyť se zeptejte vašeho perzonálu! Všechny ty privátní rodičky a mnou operované jste prostě zapomněl?“

„Těch paušálních sto € vám zřejmě nestačí?“ opáčí nechápavě. Vidím, že je prachobyčejná, tvrdošíjná „držgrešle“ a cítím, jak mi pulsují cévy na spáncích. Současně si uvědomuji, jak mnoho energie navíc jsem za těch čtrnáct dní věnoval kromě svých denních povinností jeho ordinaci a ve dne v noci na oddělení pro blaho jeho pacientek. Vzniká ve mně stupňující se potupný a ponižující pocit, který žádá o zadostiučinění. A tak mu nemilosrdně vpálím mezi oči:

„Pro mě je to žebrácká almužna a pokud na tom trváte, tak mě tu právě teď vidíte naposled“.

„To přece není fér, myslíte to vážně!?“ on na mě zvýšeným hlasem.

„Samozřejmě! Neférové je to, že se mnou jednáte, jako bych byl vaším otrokem! Toho vám tady nemíním dále dělat!“ otočím se k němu zády a rezolutně za sebou prásknu dveřmi.

Ulehčilo se mi a jsem tak rád, že jsem s ním hned zpočátku neuzavřel žádnou pracovní smlouvu, jak mi hned z počátku radil sympatický ředitel nemocnice, takže jsem si teď mohl dovolit, abych na hodinu odešel. V tom okamžiku vůbec neuvažuji zda a kde budu dále pracovat. Zbavil jsem se obtížného břemene a to mi prozatím stačí...

Za dva dny nato mě navštíví primář z nemocnice sousedního okresu:„Dozvěděl jsem se, že jste se s dosavadním šéfem nějak nepohodli. Nabízím vám u mě stejnou pozici, jako jste měl zde. Třeba hned zítra!“

Zní to slibně. Je mi sympatický a i když je viditelně o něco mladší než já, rozhoduji se, aniž bych dlouho uvažoval, že jeho nabídku přijmu. Pokusím se v mé nenadálé situaci ještě jednou o své štěstí u jinak ku mně všeobecně přívětivých a co se týče pacientek i spokojených našich sousedů západně od Šumavy!

V této nemocnici jsem pak působil celkem tři roky a to bez jakýchkoliv diferencí s mým nadřízeným.
Inu, není Němec jako Němec...