Bouře...citů

Za okny padají kapky vody,
mám tě stále ve své mysli.
Povodně způsobují škody,
cítím se sevřená v tísni.

Fouká studený větru vánek,
cítím na řasách slzy.
Dívám se na hromadu stránek,
Ta slova nevyřčená shoří brzy.

Slyším, bouře duní,
myšlenky se únavě brání.
V mých slzách se nevěra sluní,
chybí mi oči Tvé i vlasy vraní.

Kroupy do rušitelů cesty buší,
mé srdce rozervané na kusy podlost tuší.
Krajku tvoří opadaná křídla muší,
naivita bojuje s mojí duší.

Bouře ustala, závlaha světu stačí,
důvěra se zklamáním ve mně kráčí.
Cítím, jak život mé mladí svačí,
pláč probdělou noc značí.

A tak půjdu bez snů a klidu spát,
šla i ta neskutečná bouře.
Už si nechci o realitě lhát,
ze stránek zbyla trocha kouře.
Slepě si však nechám zdát,
o lásce, porozumění a touze...