Elegie pro "Mařku Tonku" aneb VRAŽDA!

Vražda! Vražda, sprostá vražda!
Truchlí monarchie každá!
Srdce mé se svírá v muce:
krvelačná revoluce
sápe své špinavé ruce:
ďáblův stroj dře kolem hrdla
královnu ubohou.

Srdce na kámen jim ztvrdla!
Paříž je na nohou!
Ten lid, ta chátra, boha jeho,
divadla toho krvavého
nabažit se nemohou.

Vzpříma hlavu nesouc stála,
hrdá jela k popravišti,
Kde jsou doby, jež jsem znala?
Ten váš „pokrok doby příští!“
za zády, hle, katedrála,
vpředu jenom čepel sviští,
by ji, duši čistou, sťala.

Stojí smrt její za novoty?!
Prý: „na co kord?“ – dnes máme píku!
A místo šlechty? – sansculotty!
A místo krále – Republiku
jež nosí rozedrané boty.
A ve sněmu pro šlechetné tři stavy
se překřikují vzpurné lůzy davy.

Ó sbohem, věku monarchie,
ty nejslavnější ze všech ér...
Království Boží? Zabili je!
A vývoj nabral zvrhlý směr.
Ti strůjci zla! Ty zrůdy lidské!
Danton, Saint-Just, Robspiér.

Trůny rakouské a britské,
ach! truchlete pro jednu z dcer
rakouské císařovny,
proživší potupu veřejných poprav
vržena v hrob věru skrovný
jako by královna s děvečkou od krav
byly si rovny!

Vražda! Ó, vražda, ach sprostá to vražda!
Královská krev byla prolita!
pro tu krev v smutku dlí dnes vláda každá,
jen Paříž chlemtá ji dosyta..