Kvílení chlorofylu

Kde to, ksakru, je?
Zakoulel chlap krví podlitýma očima a bezděky se ohnal po moskytovi.
Chci TO zabit.
Zelený příkrov šera nad ním vyluzoval zvuky zajatých duší zvířat všeho druhu, od vřeštících
opic a exotických ptáků až po cosi
zcela nepopsatelného, co by žádný faunolog nedokázal pojmenovat.

Zajatci/duše přelévaly se v té džungli, všechny smísené
v jednom ohromném příboji. Otřel čelo rozpálené
horečkou. Byl bos. Sandály mu rozervala drsná cesta a sandálový bůh jeho prosby nevyslyšel.
Kufřík s léky, potraviny, pitná voda, to vše zmizelo společně s jeho přáteli. Kde se nacházeli?

Byli tady s ním a zároveň nebyli... Otřásl se.
Stali se součástí toho duševního dómu, toho zeleného kvílení, které měl jako Damoklův meč nad hlavou.
Čepel byla kdykoliv připravena ho setnout a začlenit do svého koloběhu. Dechu temného chlorofylu. Skoro jako by cítil, jak se mu hadi jeho výdechů otírají o nohy.
Padl na kolena a začal se chechtat.

Chtít TO zabít. Něco, co nemělo žádnou fyzickou podobu. Začal si rvát zoufalstvím vlasy a kousal
se do krve do žízní rozpukaných rtů. Pokoušely se o něj silné halucinace. Vlastně už nerozeznával,
co je skutečné a co ne. Opičí skřeky se mísily se smrtelným chroptěním rozervaného hrdla
do jakési bizarní kakofonie strašlivých hybridů. Džungle
si přicházela pro jeho pološílenou existenci.

Džungle žila. Převalovala a zmítala s sebou, jak malomocná coura v epileptickém záchvatu. Podivný,
zvrácený život. A přesto život.
Krása kvetoucí v hnilobě. Odporně páchnoucí barvy. Stromy, z jejichž niter zoufale bušily uvězněná křídla a ruce... hlasy!
Prosby o pomoc, sténání, bolest, agónie.

Nikdy! Zařval na celý les.
Mě nedostanete, pacholci!
Strčil si do úst pistoli a usmál se od ucha k uchu. (V tom úsměvu už nebylo vůbec nic lidského.)

V podvědomí tušil, že některé věci by mohly
mnohem horší, než smrt...

Džungle se zklamaně zavlnila.
A pak nasadila mimikry panensky divoké přírody, čekající na tu další, zvědavou člověčí nohu.