Probudila se mrtvá

V pátek po půlnoci začal poslední srpnový den roku 1997. Pařížským tunelem Pont de l´Alma se vysokou rychlostí žene tmavý mercedes. Je pronásledovaný z touhy po senzaci. Paparazziové se tu noc opravdu činí. Tmou létají blesky fotoaparátů. Původcem běsnění novinářských monster je osádka automobilu. Jako hlavní tahák, princezna Diana s přítelem Dodim Al-Fayedem.
Oslněný řidič však nezvládá řízení vozu, naráží do zdi tunelu a od ní je automobil katapultován na třináctý podpěrný sloup střechy tunelu. Ve vraku auta umírá řidič Henri Paul s Dodim Al-Fayedem. Princezna Diana je s těžkými zraněními převezena do nemocnice, kde i přes veškerou snahu lékařů umírá.
…
Dneska se jí vůbec nechtělo vstávat. Nebýt toho, že se měla opět setkat se svojí láskou, tak by spala do oběda.Vklouzla na dvě hodiny do koupelny, potom připravila snídani a zapnula televizi. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Vrak černého automobilu braný ze všech možných úhlů, a přes obrazovku stále běželo – princezna Diana zemřela. Jako ve snách se pomalým krokem vydala do obývacího pokoje.
Zhrouceně usedla ke stolu. Odmala byla vedena k hrdosti a pokoře zároveň. Věděla, kdy uznat chybu a kdy přijmout trest. Cítila, že v tuto chvíli si musí trest zvolit sama, ale potřebuje světu vysvětlit, proč se rozhodla právě k takovému kroku.
Otevřela spodní zásuvku stolu a vyndala si psací potřeby. Ty měla ještě od táty, hraběte Spencera. Milovala ho. Milovala i svou matku Frances Spencerovou. Jejich rozvod ji těžce zasáhl. Snad i proto jí otec tolik miloval a věnoval spoustu svého času.
S těžkým srdcem se pustila do psaní.

Tento dopis nepíši proto, že by se mi do něj dvakrát chtělo, ale pod nátlakem událostí, které se seběhly tak rychle. Opravdu mě nikdy nenapadlo, že by moje hra mohla takto skončit, ale stalo se.
Nevím, kdy to vůbec začalo, ale asi jsem se zbláznila. Jsem bláznivé monstrum. No povězte sami, jak byste nazvali člověka, který neskutečně žárlí a sám nechá člověka z nejmilovanějších žárlit. Pravda, nadhodíte něco v tom smyslu: A co Camilla? Prosím vás, vždyť to je jen taková loutka, abych žárlila já na něj. To se mu tedy povedlo. Ale co, já si zase našla Dodiho.
No a ještě někoho. Tedy, abych byla upřímná, našel mi ho Charles. Respektive, ten člověk za ním chodil na návštěvu a já se s ním jednou dala do řeči a od té doby jsme spolu vedli pravidelné debaty. Jak ten uměl vyprávět o své práci, kterou dříve vykonával. Býval policistou ve Skotsku, věhlasným policistou. Prostě sám velký rytíř Harald Black, i když on sám přílišnou výškou nevynikal.
Jeho příběhy o tom, jak se dokázal převlékat tak, že zcela splynul s prostředím, kde nejčastěji docházelo ke zločinům, byly neuvěřitelně fascinující. Ráda jsem si s jeho pomocí zkoušela nějaký ten převlek. Ale úplně nejzábavnější na tom bylo, když jsme cvičili různé intonace hlasu. Vždycky říkal: „Hitler ti jde tak skvěle, že nevědět, že jsi to ty, tak na tebe spáchám atentát,“ a hned udělal z ruky jakoby revolver a střelil mě přímo do srdce. Pokaždé jsem se tomu smála jako malá holka.
Abych to tedy zkrátila. Vyměňovali jsme si role podle mé potřeby. Já se převlékala za Haralda a Harald za mě. Řeknu vám, že jsem z toho byla úplně nadšená. Ty návštěvy v převleku u Charlese, s kterým mi pomáhala moje nejvěrnější kamarádka Bernadette Powellová, se zdály být tím nejlepším, co mě kdy mohlo potkat. Probírali jsme všechno možné i nemožné. Kolik toho vypil a čím si léčil kocovinu, jaké jsou jeho oblíbené sexuální polohy a kde má na těle erotogenní zóny. I to, jak mu občas leze Královna na nervy. Pořád mele o tom, jak je dobře, že se s Dianou rozvedl. A on se u toho prý usmívá a kýve hlavou jako že jo, ale v duchu si říká: Kdybys tak, máti, věděla! Také o mně jsme mluvili. Byla jsem mu blíž, jak ještě nikdy za celé ty roky, co jsme spolu žili a i za ty roky, kdy jsme byli od sebe. Věděla jsem o něm vše. Povězte, kdo by si to nepřál, znát svůj protějšek jako svoje boty. Však taky Charles byl moc spokojený, zvlášť při milování. Přesně jsem věděla, kde a jak ho vzrušit. Nadšeně vrněl a říkal: „Dianko, lásko, ty mi snad čteš myšlenky.“ Kdyby tak tušil, jak tohle všechno vím, tak by mě snad dal zabít.
A Harald? Na mé otázky „Jak si užívá noci s Dodim? Jestli předstírá bolest hlavy?“ se šibalsky usmál a odpověděl, že jeho převlek je dokonalý, k naprosté spokojenosti Al-Fayeda. Občas si spíše postěžoval na cesty, kam místo mne jezdil. Nejvíc horko mu bylo v Bosně, když se procházel po minovém poli. Charitativní akce, kde byly samé ženy, také neměl moc v lásce. Jenže, byl to přítel, chlap se srdcem na pravém místě, a to i doslova. Takže to pro mne dělal rád…
Ano, dělal. Jeho život, a vlastně tím pádem i můj, vyhasl ve Francii. V nemocnici Pitié-Salpêtrière. A tímto se na závěr svého dopisu moc a moc omlouvám všem lidem, kteří mě měli rádi, své rodině, přátelům a svému miláčkovi princi Charlesovi. Poslední sbohem posílá princezna všech srdcí Diana.
…
Dveře kanceláře policejního velitele se rozlétly tak, že muž v uniformě za stolem nadskočil.
„Hernajs chlape, co se děje? Copak hoří?“
„Veliteli Merrileesi… to-to ne,“ zakoktal příchozí, „ale volala nějaká bláznivá ženská... počkejte, hned si vzpomenu na jméno… Bernadette Powellová a - “
„Tu neznám. Co chtěla?“
„Chtěla osobně mluvit jen s vámi a blábolila něco v tom smyslu, že se princezna Diana otrávila na pokoji hotelu Edgvare Road. Jak říkám, bláznivá ženská. Naše princezna přece zemřela dnes v noci v Paříži… Zasraní novináři! S chutí bych je nakopal do prdele! Ať je jí země lehká…“
„Wernere, dejte mi její číslo a můžete jít, já si s ní promluvím.“
…
Člověk se narodí, žije a zemře. O místě posledního odpočinku moc nepřemýšlí. Ono to vlastně ani nemá cenu. Na životní šachovnici jsme jen figurky a tahy s námi dokážou pěkně zamávat. Což teprve rošáda.
Bernadette Powellová skončila v londýnské psychiatrické léčebně. Za dva dny ji našli oběšenou. Byla zpopelněna na náklady léčebny.
Tělo Rytíře Haralda Blacka spočinulo na hřbitově v Edinburghu ve Skotsku. Těšil se tam přízvisku – Vážený muž.
Diana je pohřbena v Althorp Park, ve svém domově v Northamptonshire, na malém ostrůvku uprostřed jezera známém jako The Oval. Cestu k jezírku lemuje 36 dubů, podle jejího věku v době smrti. Místo stráží čtyři černé labutě. Blízko stojí starobylé arboretum, které chrání před sluncem stromy zasázené princem Williamem, princem Harrym, dalšími členy rodiny i princeznou samou.

Jestli je tomu přesně tak, jak je psáno, ví jen vrchní velitel William Merrilees, a ten umí mlčet jako hrob.