Ona prokletá...

Na skále stála a dívala se na moře rozbouřené,
dívka prokletá.
Vyňala do dlaní srdce své roztoužené,
skončila láska stoletá.
Srdce jí z rukou vyskočilo,
po dlouhém pádu moře políbilo.

Rána po něm se zacelila,
jizva vyrytá.
Dívka plakala, že se znesvětila,
pokoru však odmítá.
Naposledy na hřmící kalnou vodu pohlédla,
za obzorem východ slunce zahlédla.
Usmála se a v míru usnula nekonečným spánkem,
tělo i duše staly se opojným vánkem.
Dodnes o nešťastné lásce zpívá tu píseň,
vyvolává v lidech bolest a tíseň.

A tak pokaždé, když jí uslyšíš ve vánku,
vzpomeň si na tu vílu ze spánku.
Vzpomeň si na tu dívku prokletou,
na mou lásku stoletou...