"Smím vám ukrást mého Sélina?"

Kateřinu jsem poznal v městské knihovně. Narazil jsem na ni před regálem plným knížek s beletriemi, kde mi přímo před nosem vyfoukla Smrt na úvěr od Célina. Poté pokračovala ve výběru dalších knih, zatímco já stál na místě jako opařený a civěl, jak se zájmem brouzdá prsty po dílech od autorů začínajících na písmeno H.
Chvíli jsem nevěděl, co dělat, oslovování cizích dívek mi nikdy moc nešlo, ale stát na místě bez jakékoliv aktivity by asi také nikam nevedlo. Nakonec jsem k ní nesměle přikročil, poklepal jí na rameno a odkašlal si. Trhla sebou a překvapeně se v rychlosti otočila a podívala se na mě svýma zelenýma očima, které v kontrastu s dlouhými zrzavými vlasy a za podpory slunce, které jí přes záclony svítilo přímo do tváře, úžasně zářily.
„Ano?“
„Smím vám ukrást mého Célina?“ zeptal jsem se.
„Co prosím?“ zareagovala nechápavě.
„Víte, po dlouhé době jsem se rozhodl zajít do knihovny…“
„…a…?
„…a právě pro knížku, kterou jste si vložila do košíku pár vteřin předtím, než jsem po ní sáhnul já.“
Pousmála se. „Znáte přísloví ´Kdo dřív přijde, ten dřív mele´?“
„Samozřejmě,“ přikývnul jsem. „A vy znáte přísloví ´Bez práce nejsou koláče´?“
„Jistě. Jen nevím, co to s tím má společného.“
„S čím? Já myslel, že jen hrajeme soutěž, kdo jich zná víc.“
Opět se pousmála, tentokrát tak, že jsem zahlédl její bílé zuby lemované růžovými dásněmi.
„Toho Célina tedy oželím. V případě, že mi doporučíte jinou knihu.“
Zašklebil jsem se. Na rozdíl ode mne vypadala velmi kultivovaně a sečtěle. Na hlavě měla posazený pletený baret, okolo krku ovázané dlouhé fialové korále, tmavý kabátek sahající pod pás lehce překrývající pásek držící manšestrovou sukni, která svou délkou nechala vyniknout odhaleným lýtkům. Postavu neměla nejštíhlejší, ale bylo zjevné, že o sebe dbá a snaží se se svým tělem něco dělat.
Zato má šedá mikina s propálenou dírou od cigarety, černé tričko vybledlé na několika místech po sušení na prádelní šňůře na balkonu a v pase o dvě čísla větší kalhoty, které mi bývaly akorát, než jsem shodil osm kilo, nevypadaly nijak extravagantně. O to horší bylo, že jsem krom Célina, Bukowského, Fanteho, Chandlera, Baudelaira a několika dalších autorů nic jiného nečetl. Měl jsem úzký okruh svých favoritů, z něhož jsem neustoupil ani o píď.
„Hmm… tak třeba… Příběhy sráče od Jaroslava Irovského?“
„Cože to?“
„Ech… no… pochopil jsem, že asi máte ráda autobiografická díla od autorů, kteří píšou poněkud… syrově…?“
Opět se pousmála. „To sedí. Ale tu knížku neznám.“
„Moment,“ poodstrčil jsem ji kousek vedle, sáhl do poličky a vytáhl zmíněnou knížku.
„No ne… vy se vyznáte, víte, kam sáhnout.“
„Jo… ech… to já uměl vždycky,“ začervenal jsem se.
Uvědomila si svůj dvojsmysl a zakryla si rukou ústa. „Bože… víte, jak jsem to myslela! Že jste ji tak rychle našel. Ne že víte… no… však víte, co jsem myslela!“
„Tu knížku jsem napsal já. Chodím ji tu občas očumovat a říkám si, jaké to je, nacházet se v jedné poličce hned vedle Virginie Ironside…“
„To je kdo?“
„Abych se přiznal, tak nemám ani páru.“
Rozesmála se na celou místnost. Pár lidí zhlížejících do zaplněných regálů se otočilo našim směrem s ne příliš příjemným pohledem. Jeden starší pán nás dokonce upozornil, abychom se ztišili. Omluvil jsem se.
„Dobrá. Dám na vás. Mimochodem, jsem Kateřina. A můžeme si tykat.“
„Těší mě, Václav Jebavý.“
Vytřeštila oči. „Jebavý? Ale vždyť na knížce máš jiné jméno.“
„Já vím. Jen jsem zkoušel, jak to zní, abych pochopil, proč si dal pseudonym Otokar Březina.“
„Ty jsi šprýmař. Tu knížku si vezmu a budeme si kvit, jo?“
„A co pozvání na kávu? V pátek večer?“ snažil jsem se využít situaci.
„Dobře, proč by ne? V osm před kavárnou Vesna?“
„Budu tam.“

Těch pár dnů uteklo jako voda. Céline byl přečten do poloviny. Nikdy mne čtení tlustých knih nebavilo, obvykle jsem po dvou stech stránkách zapomněl, co bylo na začátku, ale právě tento francouzský autor tvořil jednu z mála výjimek.
Stál jsem v osm před otevřenou brankou, jejíž průchod vedl až ke dvířkům do kavárny. Kateřina mě nenechala dlouho čekat. Vypadala kouzelně, měla na sobě ten samý kabátek, jen korále a baret měly jinou barvu a sukně o byla o dvacet centimetrů kratší. Pohled na nohy v tmavých punčochách mě vzrušil.
Pozdravili jsme se a vyrazili ke dveřím. Poté jsme vyšli pár desítek schodů, prošli hlavním průchodem do kavárny a našli si místo v rohu místnosti, kde byl největší klid. Odložili jsme si a posadili se na pletená, bytelná křesílka. Kavárna byla menší a útulná, voněla směsicí kávy, čaje, horké čokolády a vyhlášených palačinek, které se zde dělaly na sladko i na slano.
„Dáme si čaj?“
„A co víno?“ navrhla. Souhlasil jsem.
„Tak co mi o sobě povíš?“
„Pokud jsi četla knihu, pak o mně víš všechno.“
„Četla. Zajímáš mě. Co děláš tady v Olomouci?“
„Bydlím tu tři roky. Předtím kousek od Zlína. Za moc to tam nestálo. Poslední roky jsem jen ležel v posteli, marně hledal práci, byl na podpoře, pil, psal…“
„A tady?“
„Tady ležím v posteli, marně hledám práci, jsem na podpoře, piju a píšu…“
Rozesmála se. „A jaký je tedy mezi tím rozdíl?“
„Takových devadesát kilometrů.“
Opět mi svým úsměvem ukázala své bílé zuby.
„Podle knížky máš toho asi hodně za sebou. Cítíš se být spisovatelem?"
"Ne," zamyslel jsem se vážně a poklepal prsty o kulatý stolek. "Na to je ještě moc brzy, nic jsem ještě nedokázal. Vydat dvě knížky, to zvládně každý."
"Nemyslím si. Myslím si jiné věci."
"Například?"
"Že bys neměl tolik pít.“
„Pomáhá mi to k únikům od reality. Stát se její součástí dost bolí. Útěky od ní bolí až následující ráno.“
„To já se sebou snažím něco dělat. Nelíbí se mi, že jsem tak… široká.“
„Vypadáš dobře.“
„Díky,“ ušklíbla se. „Už asi měsíc o sebe pečuji víc než kdy jindy. Začínám konečně hubnout. Lidi kolem mě si toho začínají všímat, už se o mně dokonce i šíří lži a zvěsti, že je to proto, že beru drogy. Docela mě to trápí.“
„Na to je jednoduchý recept. Začni je brát doopravdy a vyhneš se tím pádem falešným nařčením.“
„Chá! Abych dopadla jako ty, to by se ti líbilo, viď?“

Večer utekl jako voda. Dobře jsem se bavil. Tušil jsem, že i ona. Bydlela na opačné straně města. Navrhl jsem, že ji doprovodím.
„A co jít k tobě?“ zeptala se. „Je mi ve tvé společnosti dobře.“
Polkl jsem. „To nebude dobrý nápad.“
„Proč? Někdo tě doma čeká?“
„To ne, ale…“
„Fajn! Tak jdeme!“ chytila mne za ruku a táhla směrem k parku, přes který jsem denně chodíval směr byt – město.
„Jak myslíš. Ale varoval jsem tě.“

O dvacet minut později jsem už odemykal dveře od bytu. Oproti kavárně nás přivítal zápach nevyneseného koše. Úvod se tedy příliš nepovedl.
„Katko, chtěl bych jen říct, že…“ začal jsem, když jsem si vyzouval boty.
„Nic neříkej. Tak tady bydlíš? A tohle je tvůj pokoj?“ předběhla mě, otevřela dveře na chodbě a rozsvítila. „Pane Bože!“
„Já tě varoval,“ odpověděl jsem. Rozhlédl jsem se po svém pokoji. Napravo na dvou skříních přimáčknutých ke zdi stálo pár prázdných lahváčů. Vedle skříní stál starý počítač na rozvrzaném stolku, který byl pod vahou počítače nebezpečně nakloněný a monitor se opíral o dřevěnou stranu skříně. Za počítačem stála v rohu pokoje vysoká lampa s prasklou žárovkou. Vedle ní pod oknem dřevěný, nízký stolek, na němž byla pohozena spousta léků, příbalových letáků, prázdných špinavých talířů a sklenic, čtyři vidličky, ohryzky od jablek a hrušek, prázdná láhev od vína, dvě petlahve a tři časopisy. K okennímu parapetu byla přilepená rozteklá vosková svíčka. Vedle stolku stála rozkládací pohovka se špinavým prostěradlem, na němž se válela spousta akčních letáků z marketů, slupka od banánu, starý mobilní telefon a kopa špinavého oblečení, jehož další část byla rozeseta po celém koberci. Žlutou stěnu nad pohovkou hyzdil velký mastný, do šeda zabarvený flek.
„Welcome to my jungle!“ zvolal jsem.
„Tak na tohle jsem málo opilá,“ přiznala se.
„Proto já piju denně,“ přiznal jsem se. „Mám zhasnout?“
„Ne… tohle si musím vychutnat a v mysli vyfotit, abych o tom mohla povědět známým.“
„Jé, budu slavný, to je paráda!“ snažil jsem se brát její odpověď s nadhledem. Přikročil jsem k pohovce, svlékl ze sebe přebytečné oblečení a nakonec zůstal jen v kalhotách. Ponožky jsem sundal jako první. Posadil jsem se na kraj, podíval se na Katku a poklepal na prostěradlo. „Přisedneš?“
Katka si začala svlékat svršek a stále nechápavě kroutila hlavou. „Vždyť se tam ani nevejdu.“
Shrábl jsem na jeden mohutný zátah všechno oblečení na zem a slupku od banánu a mobilní telefon shodil pod stůl. Mobil zavadil o další tři prázdné lahve od piva a ozvalo se lehké cinknutí skla.
„Nuže, přistup, drahá,“ přizval jsem Katku s hlubokým hlasem, abych odlehčil situaci. Zdráhala se, ale nakonec zhasla světlo a potmě přistoupila. Zakopla o můj starý svetr a hned poté došlápla chodidlem na skládací metr. Bolestivě vykřikla.
„Jsi v pořádku?“
„Tohle je dům hrůzy!“
„Klid,“ ujistil jsem ji. „Už jsi u mě…“
„Zapálíš tu svíčku?“
„Jasně.“ Nahnul jsem se k parapetu, škrtl zapalovačem na něm položeném a zapálil knot. Plamen lehce osvítil celou místnost. Přitáhl jsem Katku k sobě a lehce políbil, zatímco ona mi zírala přes rameno. Zaregistroval jsem její pohled.
„Děje se něco?“
„Koukám na ten flek na zdi.“
„To nic. Občas jsem o ni opřený zády, když si čtu. A po čase se na ní vytvořilo tohle.“
„Měl by sis vymalovat. A uklidit. A otevřít okno a vyvětrat. A umýt to nádobí.“
A do prdele, pomyslel jsem si. Tohle je jeden z důvodů, proč nemám ženskou. Vyměnit každodenní souložení a poslouchání milostných slůvek a společné ježdění na výlety a dovolenou za hodinu věnovanou úklidu svého pokoje? NIKDY!
„Jasně… a teď pojď sem a dej mi ještě pusu.“
Položil jsem ji na prostěradlo a začal líbat a pomalu svlékat. Nebránila se, i když jsem věděl a cítil, že je nervózní a nejistá z toho, co právě viděla. Konečně zjistila a pochopila, že všechno to, co o sobě píši a popisuji ve své knize, je skutečnost a nikoliv fikce.
Pokračoval jsem v líbání. Svíčka ozařovala celý pokoj, ale v tom světle vypadal klidně a útulně, teple a voňavě. Katka si sundala blůzku i podprsenku a já ji začal hladit a líbat na prsou. Rukou jsem sjel do jejího klína. Poté jsem ji opět začal líbat na rtech, čím dál intenzivněji. Byl jsem víc a víc vzrušený, těžce oddechoval a začal ji kousat do spodního rtu.
„Jau!“ zasykla.
„Promiň…“
„Nekousej tak. Budu vypadat jako africká domorodkyně.“
„Ale to ne,“ pousmál jsem se, „to bys napřed musela mít prsa až po kolena.“
„Ty grázle,“ znovu mě políbila a nechala se hladit přes kalhotky v klíně. Rychlým pohybem jsem jí je strhl a sám si svlékl trenýrky. Pak jsem na ni vlezl a snažil se ho do ní nasoukat.
„Počkej!“
„Na co?“
„Co ochrana???“
„Ty nebereš prášky?“
„Beru… ale… co nemoci?“
„Klid, mám dvě plata Paralenů a čaj proti chřipce.“
„Myslím pohlavní nemoci, Ježíši!“
„Ach tak… krom HIV žádnou nemám, takže ti bude muset stačit aspoň tohle.“
„Nedělej si z toho srandu. Podle toho, co jsem četla, jsi spal se ženskými jako na běžícím páse.“
„To jsou jen kecy, spisovatelé si dost vymýšlí. I Bukowski si vymýšlel,“ lhal jsem, jak když tiskne, a opět se ho snažil do ní nacpat.
„Bez ochrany prostě ne!“
„Hele, Katko, jsem nervní, nespolečenský, nechtěný, nevyspaný, netrpělivý, nezaměstnaný. Samá NE. Víš, co to znamená? Že jsem tím pádem určitě i neplodný.“
„Já ti ale… áááááááááááááách!“ vykašlal jsem se na další várku dialogů a vrazil ho do ní co nejhlouběji. „Ááááááááááááááááááách!“ zavískla ještě hlasitěji při dalším přírazu. Začal jsem přirážet pravidelně. Katka byla hodně hlasitá, občas jsem ji musel umlčet polibkem nebo rukou, ale moc to nepomáhalo. Plamen svíčky se mihotal po zdech a v občasném průvanu divoce kreslil za pomoci stínů různé obrazce. Při přirážení se mi dostával pot do očí i do úst, kde jsem ucítil jeho slanou chuť. V rychlosti jsem se podíval doleva, a snad vinou většího množství vypitého vína se pohledem zasekl na mastné skvrně na zdi. Od té doby jsem ji sledoval permanentě. Katka pode mnou hlasitě vzdychala a snažila se mi dívat do očí, zatímco já měl hlavu v pravém úhlu a hypnotizoval svíčkou ozářenou zeď.
„Co… se… áááách… děje?“
„A-le… heh… mož-ná… mělas… heh… prav-du, ta… heh… zeď… potře-buje… vyma-lovat…“
Katka se odmlčela a snažila se mě ze sebe shodit. Nakonec se jí to i povedlo.
„Tak já poruším všechny své zásady a ty tu zatím koukáš na zeď a přemýšlíš, na jakou barvu ji přemaluješ????“
„Ale ne, nad barvou nepřemýšlím. Ta musí být žlutá, aby se sladila se zbytkem pokoje.“
„Slez ze mě, odcházím!“
„Počkej, já to tak nemyslel, nikam nechoď,“ chytil jsem ji za ruku, když se snažila vstát, a opět ji zalehl a vrazil ho do ní.
„Jsi… ááááááááách… váž-ně tako-vý… jako… v té… kníž-ce!“ Neodpověděl jsem a prostě jen přirážel. Katka se opět hlasitě rozvášnila a já už se ani nesnažil ji umlčet. Trvalo to dobrých dvacet minut, když vtom se ozval zvonek u dveří. Lekl jsem se a přestal přirážet, zůstal jsem však i nadále v Katce.
„Slyšelas to?“
„Jo… někdo zvoní. Kdo to může být?“
„To nevím,“ zašeptal jsem. „Na pošťáka nebo jehovisty je moc brzy.“
CRRRRRRRRRRRRRR!
„Do prdele. Počkej… jdu se podívat,“ vysoukal jsem se těžce z pohovky, oblékl si spodky a po špičkách se blížil ke dveřím. Pomalu jsem je otevřel a v nich se objevil domovník z bytu nade mnou.
„Zdravím, omlouvám se, že ruším takhle pozdě.“
„Dobrý večer. Jestli se jdete zeptat, kdo včera pozvracel ty hlavní dveře do baráku, tak na to asi není vhodná doba a navíc o tom nic nevím…“
„Heh… kvůli tomu tu nejsem. Já jen… víte… my s manželkou ráno vstáváme do práce. A vy… no… víte, ono my to od vás slyšíme noc co noc a samozřejmě to tolerujeme, jste mladý muž a… no…“
„Můžete se vyjádřit konkrétně, prosím? Mám tu… ehm… nějakou práci.“
Domovník mě sjel od hlavy k pasu, všiml si vypouleného péra a poté se rozhodl celou situaci v rychlosti ukončit. „Mohl byste si prosím ten pornofilm trochu ztlumit?“
Vypoulené péro se okamžitě studem smrsklo do miniaturních rozměrů a mě polil studený pot. Bože, tak on si myslí, že teď koukám na porno! Ba co víc, VÍ, ŽE HO SLEDUJI KAŽDOU NOC! V celém baráku budu mít určitě status onanisty! V prvním okamžiku mě napadlo, že bych ho dovedl do svého pokoje a představil mu nahou Katku, abych jej ujistil, že na tom nejsem tak zle, ale myslím, že kdyby viděl všechen ten nepořádek, zřejmě bych si renomé nevylepšil.
„Ach… ech… zajisté, nezlobte se,“ zabouchl jsem v rychlosti dveře a vrátil se zpět do pokoje.
„Kdo to byl?“
„Domovník.“
„Fakt? A co chtěl tak pozdě?“
„Mám ti vzkázat, že by z tebe byla skvělá zpěvačka.“
K dalšímu pokračování už nedošlo. Ležel jsem na zádech, ponížený, smutný, opilý, nezaměstnaný a neplodný. Přemýšlel jsem nad výmluvou, jak se Katky ráno co nejdříve zbavit, abych na dnešní večer zapomněl a uklidnil se.
„Jary?“
„Jo…“
„Nejsi jeden z těch, co se ráno probudí a snaží se holku, se kterou se vyspí, vykopnout z bytu ještě před snídaní, že ne?“
Sakra, to mi čte myšlenky? „To víš, že ne…“ odpověděl jsem. Hmmm… a co ´Jé, Katko, zrovna jsem si vzpomněl, že musím na osm ráno k zubaři´? Jo, to by šlo…