Jak měl ježek jednu bodlinku navíc

Horký letní den se pomalu chýlil ke svému závěru. Pod keřem u lesa si vychutnával svého šlofíčka ježek. I poté, co se probudil, zůstal ještě ležet a jen tak si přemýšlel a snil. Chtěl by zažít nějaké dobrodružství. Napadlo ho, že stále chodí na lov do lesa, zatímco na louce se moc daleko nepouští. Řekl si, že by mohl prozkoumat cestu k potoku a hned taky provedl, co si zamanul. Pobíhal vysokou travou a zjišťoval, že jsou tady taky nějaké ty dobroty k snědku. Jenže, ouha! Nedával dost dobrý pozor a šlápnul na jakýsi bodlák. Tlapka opuchla a nemile ho rozbolela. Nemohl se, chudák, na ni ani postavit. Celý nešťastný se schoulil do klubíčka a naříkal při pomyšlení, že se hned tak nedostane zpátky domů.

Tou dobou se jeho kamarád krtek rozhodl, že se půjde do potoka vykoupat. Blaženě se čochtal v průzračné vodě a nemohl se jí nabažit. Pak přeci jen vylezl a natáhl se na trávu. Jak si tak v klidu leží, zaslechl jakýsi vzlykot. Vstal tedy a rozhlížel se kolem sebe, až konečně našel to nešťastné klubíčko. „Haló, ježku, to jsem já, co je ti?“ snažil se povzbudit kamaráda.
„Ále, zapíchl jsem si do tlapky nějaký trn a moc to bolí,“ naříkal nešťastný ježek.
„Tak si ho vytáhni, né?“ radil krtek.
„To jsem zkoušel, ale místo toho jsem ho akorát kousek ukousl,“ tiše přiznal ježek svou nešikovnost.
„Heleď, já mám zuby tupý, tak ukaž, já ti ho zkusím vytáhnout,“ nabídl se krtek. Znělo to jednoduše, ale trvalo ještě hezkých pár chvil, než se zamýšlené dílo konečně podařilo. Jenže nešťastníkovo trápení tím ještě neskončilo. Jeho tlapka byla teď tak rozbolavělá, že nepřicházelo v úvahu odejít po čtyřech. Zkoušel to jen po třech nohách, ale nějak mu to nešlo. Musel se moc soustředit, aby na tu nemocnou nožičku nešlapal. „Kámo, díky za pomoc, ale jdi si klidně po svých, já už se nějak domů dobelhám,“ prohlásil, ale nebyl na něj právě nejlepší pohled. Tu se krtek praštil do čela: „Heleď, pomaloučku se šourej k domovu a já se ti zatím pokusím sehnat lék na tu ránu.“
„Kde ho chceš shánět?“ volal ježek za vzdalujícím se kamarádem.
„No, přece v zajícově lékárně!“ stačil krtek ještě odpovědět, ale další projevy ježkova údivu již ponechal bez odezvy. Měl totiž trochu naspěch, protože nevěděl, jak dlouho má lékárna otevřeno. Skočil do vody a co nejrychleji přeplaval na druhý břeh potoka.

Věděl, že zajíc sbírá léčivé bylinky a taky si pamatoval, že on sám mu, coby dobrý plavec, pomohl dopravit přes vodu dubovou kůru. Tenkrát ji přenášeli od lesa až na mez u pole.
Při pomyšlení na trpícího ježka utíkal, co mu nohy stačily, a tak byl poměrně brzy na místě. Zajíc vyslechl ježkův příběh, pak řekl: „Malý moment!“ a zmizel v nedaleké noře. Vynořil se s čímsi v zubech, byl to kousek právě z té vzpomínané dubové kůry. Položil ji před krtka a s úsměvem pravil: „Ty mi, samozřejmě, nemusíš ničím oplácet, ty máš u mně všechno zadarmiko.“

Krtek poděkoval a vydal se na zpáteční cestu. Vyskočil z vody a vyběhl směrem k lesu. Přitom si pomyslel: ‚Ještěže vím, kde ježura bydlí.‘ Nešťastnému ježkovi se zatím téměř podařilo dokulhat k jeho keři. Divil se, že je krtek tak brzy zpátky a že má doopravdy něco v zubech. A což teprve, když mohl ocenit blahodárný účinek zajícova léku!