Wanted Cowboy, Kapitola 1 - Město bez zákona 1/2

KAPITOLA 1
Město bez zákona

Sluneční paprsky ho nemilosrdně spalovaly na cestě. Na kamenité, suché cestě, z níž se zvedaly obláčky prachu pokaždé, když na ni kůň položil kopyto. Okolí bylo vyprahlé, země popraskaná, jen tu a tam dala krajina oku spočinout na kousku zeleni, nebo osaměle stojícímu kaktusovému stromu.

Byl na cestě už několik dní, zásoby pitné vody se mu tenčily s každým ujetým kilometrem. A jídlo? To už neměl aspoň čtyři dny, ne-li více, jelikož v téhle boha pusté krajině bylo těžké narazit na nějakou tu jednohubku v podobě hraboše. Za což mohl vřele poděkovat chřestýšům, protože těch tu bylo zase na oplátku habaděj, a člověk si musel dávat dobrý pozor, aby ho v noci nepoctili svou návštěvou.

Zatahal za otěže a zastavil oře. Stejně jako on toho měl už hodně za sebou, a jistě by taky rád zmizel z tohohle spalujícího vedra co nejdříve. Kdyby jen bylo kam. Jesse si byl jistý, že když nedojede do nějakého města před setměním, nedojedu už nikdy nikam, protože ho pravděpodobně složí hlad a vyčerpání.

Sundal si klobouk, co ho chránil před úžehem, a otřel si pot z čela do už dost propocené košile, která bývala kdysi bílá, ale už dávno to nebylo k rozeznání. Kůň, na němž seděl, najedou neklidně zafrkal, nervózně pohodil hlavou a škubnul sebou.

Jesse se sehl a pohladil ho po krku, aby se uklidnil. „Jen klid, holka,“ řekl konejšivě a dál ji hladil. „Vydrž. Určitě brzy narazíme na nějaké město, a tam si odpočineš.“
Klisna, jako by mu rozuměla, znovu pohodila hlavou a hrábla kopytem, až se zvedl nový prach. Jesse se usmál a sáhl do brašny, ze které vytáhl čutoru. Dopil z ní poslední hlt, který mu jen smáčel suché, popraskané rty a prázdnou ji zase schoval do brašny. Opět si otřel nově vyrašený pot na čele a povzdechl si, tohle vedro ho zabíjelo. Je vedro k padnutí. Copak nemůže zafoukat aspoň vítr, když už nechce sprchnout? To chci toho opravdu tak moc?

Začal se ovívat kloboukem, jenž stále držel v ruce a zahleděl se před sebe, avšak musel si rukou zastínit zrak, aby v dálce vůbec něco uviděl. A vskutku něco zahlédl, pro jistotu ještě několikrát zamrkal a ujistil se tak, že se nejednalo o žádnou fata morgánu. Vážně je to, co vidím před sebou skutečné nebo je to výplod mojí fantazie? Hm, je jen jeden způsob, jak to lze zjistit.

Nasadil si klobouk na hlavu a pobídl oře kopnutím do slabin, aby vyrazil vpřed. Město, konečně bylo nějaké na dosah, alespoň se mu to tak jevilo. Zbýval už jen kousek cesty v porovnání s tím, kolik ujetých kilometrů nechal za sebou. Nikdy by si býval ani nepomyslel, že bude nucený opustit místo, odkud pocházel, a kde vyrostl. Jak se ale říká – cesty páně jsou nevyzpytatelné.

Za několik minut přijížděl k široké bráně ze dřeva, na které visela uvítací tabule. Vyjímal se na ní také vybledlý nápis nesoucí jméno města, ale šla přečíst jen část – Sunset. Zatahal za otěže, aby oř zpomalil do kroku, protože na hlavní ulici bylo docela rušno. Nebylo divu, bylo sice pozdní odpoledne, ale lidé pracovali, každý z nich se snažil vydělat si na živobytí, což mnohdy nebylo tak lehké, jak by se mohlo zdát.

Sotva Jesse minul první domy, věděl, že se tohle místo s městy, které během svého putování navštívil, nedalo srovnat. Což bylo na jednu stranu pochopitelné, protože se nacházelo na okraji vyprahlé pouště. A navíc – jiný kraj, jiný mrav. Jenže z tohohle místa měl vážně divný pocit, zatím si ale nebyl jistý, čím to bylo.

Ze saloonu, kolem něhož zrovna projížděl, se ozýval řev opilců a hádky hazardních hráčů. Vzápětí se prudce rozrazily létací dveře a ven se vypotácelo pět opilců s lahvemi whiskey v rukou. Rozkolébali se směrem k zábradlí, kde stáli přivázaní koně a potýkali se s tím, aby se jim podařilo strčit nohu do třmenu, takže poskakovali na místě.

Jen jednomu z nich to nedělalo viditelné problémy, protože už si spokojeně hověl v sedle svého vraného hřebce a upil pořádný hlt z lahve.

Dva chlápci se k němu snažili rychle přidat, ale při pokusu se vyšvihnout do sedla přeletěli přes koňský hřbet a spadli na zem, kde se vyváleli v prachu.

Dalšímu muži se po dlouhém boji se třmenem se podařilo vyškrábat do sedla, jenže opačně, takže seděl čelem ke koňskému zadku. Zakolíbal sebou dozadu a dopředu, ještě stihl zamávat ve vzduchu rukama, když přepadával přes zadek hnědáka a ocitl se na zemi, ze které se ještě předchozí dva chlápci marně zvedali na nohy s pomocí dalšího opilce – všichni byli ožralí jak prasata.

Jesse se moc nad tou podívanou nepozastavoval, opilci se prostě našli všude, aspoň majiteli zdejšího saloonu vydělávali pěkných pár dolarů, jestliže chodili chlastat každý den. A on si byl jistý, že chodili. Takový typ lidí totiž poznal už od pohledu. A bylo dobré se jim raději vyhýbat.

Když projížděl kolem těch chlápků, jeden z nich – ten nejméně opilý – na něj hodil vražedný pohled a upil z poloprázdné lahve Kentucky whiskey. Cítil jeho oči, jak se mu zabodávaly do zad, ale nevšímal si toho. Čím méně mu bude věnovat pozornost, tím více se vyhne problémům, které by mohl nechtěně vyvolat. A o ty on nyní opravdu nestál.

Zamířil dál a přelétl rychlým pohledem hotel nacházející se hned vedle saloonu. Zatím se tam jít ubytovat nehodlal, ale bylo dobré vědět, kde ho později najde. Teď totiž pátral po stájích, kde bych mohl nechat svého koně odpočinout po tak náročné cestě, kterou měli oba za sebou.

Ocitl se na náměstí a jako první ho do očí udeřil vskutku zvláštní výjev. Uprostřed se tam na první pohled vrtkavé šibenici houpala mrtvola už v jistém stádiu rozkladu. Viděl, že i mrchožrouti se na ni značně vyznamenali. Přimhouřil oči. Byla ohavnost nechat tu takhle viset mrtvolu a od šerifa to bylo v první řadě hlavně neodpovědné, nechat ji takhle lidem na obdiv. Nehledě na to, jaký tenhle člověk spáchal zločin, každý si zasluhoval být řádně pohřbený.

Jesse očima přejížděl všechny budovy nacházející se přímo na náměstí a pátral po domě, který měl patřit zdejšímu šerifu. Jelikož na něj nenarazil hned na okraji města, hádal, že by mohl být někde tady. A opravdu ho o minutu později našel, ale ne zrovna v takovém stavu, jak by čekal, což mu na klidu nepřidalo.

Okna šerifovy stanice byla vymlácená, dveře vylomené z pantů a bylo vidět, že ji někdo i zapálil, jelikož byla ošlehaná od kdysi hořících plamenů. Zamračil se. Troufal si tvrdit, že zde zákony už dávno neplatily. Vlastně ne, to by nebyla tak úplně pravda, jistě tu stále platil zákon silnějšího – zabiješ, nebo budeš zabit.

Už věděl, proč měl ten divný pocit, to se totiž ozval jeho instinkt. I teď mu radil, ať se v tomhle vyprahlém hnízdě příliš dlouho nezdržuje. Ať jen doplní zásoby a opět vyrazí dál. Ale... Zároveň se ozvalo i jeho druhé já a malý hlásek v hlavě mu pošeptal, že tohle město - bez šerifa, na kraji pouště, daleko od jeho bývalého domova, je přesně to pravé místo, kam by se mohl schovat před svou minulostí. Alespoň na nějaký čas, než se rozhodne, jak se svým životem nadále naloží.

Trochu se nad tím teď, když mu to vytanulo na mysl, zamyslel. Hodím svůj dosavadní život za hlavu a přestanu se snažit najít pravdu? A nebo se mi podaří zjistit, co se tenkrát stalo?

Raději zatřepal hlavou, nebyla vhodná doba, aby o tom zrovna tady znovu přemýšlel, a řekl si, že mu určitě stojí za to to risknout a pár nocí tu zůstat, vždycky si přece mohl sbalit své věci, kterých popravdě ani moc neměl, a jít zase někam jinam.

S tímto utvrzením tedy sesedl z koně a vzal jeho otěže, rozhodl se dál hledat stáje pěšky, aby si protáhl ztuhlé končetiny. Bože, člověk by ani neřekl, že mu při tak dlouhé jízdě znecitliví nohy a obzvlášť pozadí. Rozhlédl se, jestli ho někdo nepozoruje a když zjistil, že ne, promnul si rukama ono znecitlivělé pozadí, potom se dal do kroku.

Před jedním z obytných domů, který míjel, postával starý muž s fajfkou v ruce. Když uslyšel dusot kopyt, vzhlédl a setka se s jeho očima. Většina lidí při pohledu na něj odvrátila znechuceně zrak, neměl jim to za zlé, povětšinou vypadal jako špinavý a darebný ničema, kterým před nějakým časem i byl. Sám musel uznat, že by mu vážně bodla koupel, jeho zaschlý pot musel být cítit na sto honů. Ale tenhle chlápek ho pozoroval dál, jeho husté šedivé obočí se skosilo zamyšlením, a z úst mu vyšel obláček kouře, načež se na něj přívětivě usmál.

Jesse překvapeně zamrkal a raději se podíval jinam. Jestli si ten chlap hledal někoho, kdo by ho zahřál během chladných nocích, tak on to rozhodně nebude. Jistě tu měli někde nevěstinec, jako v každém jiném městě, kde si mohl uspokojit svoje choutky všeho druhu, pokud nějaký měl. A jemu připadalo, podle toho, jak si ho prohlížel, že nějaké choutky opravdu měl.

O pár minut později konečně našel stáj, která byla o pár domů dál, pěkně stranou, aby zvířata v ní měla svůj klid. Spíš než stáj, to byla taková malá, dřevěná bouda, co držela na čestné slovo. Stačilo by, kdyby se zvedl silný výtr a stáj by v tu ránu byla srovnaná se zemí. Doufal, že zde nehrozilo, aby se tu objevila nějaká tornáda, protože by velice nerad přišel o svého koně.