S vůní moře - kapitola 29

Vešla jsem do své ložnice, abych se po odpoledni stráveném v kuchyni dala trochu do pořádku, ale hned na prahu jsem se zastavila. „Omlouvám se! Já …“ Rozpačitě jsem se odvrátila. „ … spletla jsem si pokoj.“ dodala jsem s obličejem rudým studem. Na mé posteli totiž seděla Gerti a v klíně měla hlavu svého chotě, kterého laškovně krmila kousky pečeně. On ji hladil po tváři a oči měl jen pro ni. A to i v tomhle věku! pomyslela jsem si s obdivem ke Gerti.
„Nespletla ses, děvenko!“ ujistila mě Gerti vesele. „Jen jsem se rozhodla, že je na čase, aby ses taky věnovala svému manželovi! Přestěhovala jsem tě k němu.“ Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Co si to dovoluje?!
„Já jsem tady paní a …“
„Tak to bys měla ocenit, jak ti má žena pomohla s ubytováním hostů, děvče!“ Lord Bergon se nadzvedl na lokti a zadíval se na mě.
„Ale měla se mě zeptat!“ Trvala jsem si na svém paličatě a on se s povzdechem zvedl. Bezděky jsem ustoupila o krok. Nevšímal si toho a došel až ke mně.
„Teď mě dobře poslouchej!“ Mohla jsem si zblízka prohlédnout jeho obličej a netvářil se nijak přátelsky. „Neotvírej si na mě pusu nebo přes ni dostaneš!“ Mám zřejmě talent na to štvát muže z jejich rodu!
„Omlouvám se …“
„Ticho!“ okřikl mě a já raději zmlkla. „Tohle si nech pro Rendirka, jestli ti na to skočí! A teď nás nech o samotě! Potřebuju něco probrat se svojí ženou!“ nařídil mi a já poslušně vycouvala ze své ložnice. Než jsem zavřela dveře, tak jsem si všimla, jak na mě Gerti zamrkala.

Nerozhodně jsem stála na chodbě a přemýšlela, kam se vrtnout, protože jít do manželovy komnaty se mi nechtělo. Jistě by si to vyložil, jako že bez něho nemůžu být a skončili bychom v posteli! Ne, že bych vyloženě byla proti tomu, ale ctnostná žena přece … „Ty musíš být Dirkova žena!“ Hnala se ke mně hnědovláska v požehnaném stavu, kterou jsem tady ještě nikdy neviděla.
„A ty jsi kdo?“ optala jsem se jí zaraženě.
„Ariana, tvoje švagrová.“ představila se mi zvesela a já jen zamrkala.
„Kolik vás vlastně je?“ zeptala jsem se vyjeveně. Zvonivě se zasmála.
„No, já a Johanna …“ začala vypočítat na prstech. „ … a pak je tu Rendirk, Henren, Jorgar, Lars, Ulm a ještě Kernor, ale toho Jorgar před pár lety zabil, takže je nás už jenom sedm!“ oznámila mi vítězoslavně.

Jenom sedm! Bohové, sedm dětí! Dělali jejich rodiče taky něco jiného než plodili děti?! Tak to už se nedivím, že se mě Gerti ptala, jestli nebudu chovat. Už se určitě nemohla dočkat vnoučat! Vnoučata! Oh… uvědomila jsem si, že Ariana čeká jedno z nich.

„Nechceš si odpočinout?“ nabídla jsem jí starostlivě a v duchu si říkala, kam ji asi služebné uložily.
„Odpočívala jsem doteď! A s tímhle …“ Položila si ruku na vyklenuté bříško. „ … si nedělej starosti! Není to nemoc a za měsíc to přejde!“
„Tak jsem to nemyslela!“ zajíkla jsem se. „Jen by ses měla šetřit …“
„Kolik máš dětí?“ zeptala se mě bez okolků.
„Žádné.“ přiznala jsem neochotně a připadala si hloupě.
„Tohle bude moje čtvrté, tak o tomhle něco vím!“ Měla jsem dojem, že jsem dostala políček. „Nelam si s tím hlavu!“ Usmála se na mě. „Ber to tak, že vím, co si můžu dovolit a co ne!“ Přikývla jsem, že rozumím.
„A kde máš ty děti?“

V domě jsem moc dětí nevídala, a když ano, tak pracovaly jako jejich rodiče. Pravda, byl tu ten světlovlasý chlapec, který se podezřele často motal kolem mého manžela. Několikrát jsem dokonce zahlédla, jako ho učí bojovat. Odhadovala jsem, že je to jeho bastard, ale raději jsem se nevyptávala. Soudila jsem, že některé věci není radno vědět. A jestli po mně chce, abych se o něj starala, tak mi to má říct, ne?

„Doma, s Tianem, to je můj manžel. Tohle bych si nenechala ujít ani za nic! Chtěla jsem osobně poznat tu, která toho bouřliváka dostala!“
„Ale já ho nedostala, dali mi ho!“ Moje odpověď ji rozesmála. Smála se tak, až se o mne musela opřít.
„Tos vystihla přesně, holka!“ vypravila ze sebe mezi záchvaty smíchu. „Ale je to dar, co?“